Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I na slunci jsou skvrny 8. Kapitola

30.03.2010 (10:30) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1940×

I na slunci jsou skvrny

8. Kapitola

„Isabello!“ zaslechla jsem za sebou výkřik a rychle se otočila.

„Sofie!“ odpověděla jsem se stejnou hlasitostí menší, hnědovlasé upírce, která už mě v tu chvíli mačkala v objetí. „Tolik se mi stýskalo, promiň, že jsem ti nic neřekla, bylo to tak lepší,“ šeptala jsem jí do ramene a polykala slzy dojetí. Ano, já, Isabella Charlotte Volturiová, dcera samotného Ara, jsem na větvi z obyčejné upírky bez talentu. To ona je moje důvěrnice, to ona mi ve všem pomáhá, to ona zná všechna moje tajemství. Ona, nikdo jiný.

„Bello, já ti nic nevyčítám,“ povzbudivě se usmála a rychle doběhla pro mou tašku do auta. „Potřebuješ se najíst, umýt a vyspat,“ sjela mě kritickým pohledem a za ruku, nehledíce na můj zdravotní stav, táhla do pokoje.

Odmítla jsem jídlo a rychle zalezla do koupelny. Obvaz jsem rozhodně vyhodila do odpadkového koše, na nohu jsem se už mohla postavit, ne však přenést celou váhu. Ach jo, doufám, že se to do zítřka zpraví.

Nechala jsem horké kapky vody stékat po těle a zatoulala se v myšlenkách. Takže, Aro chce Cullenovi donutit k pití lidské krve, to je zjevný fakt. Možná právě proto je pozval. Pohrdal všemi vegetariány, včetně mě. Jeho blbost, ještě jsem tady já, já ho nenechám vyhrát. Je sice můj otec, ale to neznamená, že mi může poroučet.

Zastavila jsem vodu a dobelhala se do pokoje pro svůj mobil. Posadila jsem se k počítači a dala se do hledání. Chvilku to sice trvalo, ale výsledkem bylo devítimístné telefonní číslo, které Arovi jistě nadzvedne kamenné mandle.

„Dobrý den, zde je Isabella Volturiová,“ představila jsem se do telefonu. Jen ať vědí, kdo jim volá. „Potřebovala bych od vás jistou službičku…“

…

„Termín? Jistě, nejlepší to bude zítka kolem… poledne. Hodí se vám to?“

…

„Samozřejmě, půlka teď, půlka až po dodání. Nebojte se, peníze nejsou nejmenším problémem.“

…

„Ne, nevyzvednu to osobně. Jednoduše projedete bránou, a kdyby něco, posílám vás já. Pak to prostě předáte komukoliv, na koho narazíte.“

…

„Ano, děkuji, bylo mi ctí s vámi obchodovat. Někdy zase naslyšenou,“ ukončila jsem hovor a dala se do posílání jistého obnosu na jistý účet, aby už nic nebránilo dodání jisté zásilky. To budou všichni ještě valit oči!

***

Kdo by si kdy představil, že má volterrský palác tolik schodů? Budu se muset přimluvit za výtah! brumlala jsem si v duchu, když jsem se pokoušela zdolat schodiště, pokud možno po jedné noze a bez pádů. Kdyby se mi teď ten Eda dostal do rukou, nezbyl by z něj nic než popel! To se mnou musel praštit tak silně? Budu muset oprášit svou milovanou sbírku zapalovačů. Některé z nich sice nefungují, ale většina…

„Tady jsi, už jsem si myslela, že pro tebe půjdu!“ vybafla na mě znenadání Sofie, div že jsem leknutím nespadla ze schodů.

„Utrhnu ti nohu a schovám ti ji, schválně jak se ti bude chodit,“ zabrblala jsem vztekle, ale to už mě chytla do náručí a nesla ze schodů. Jo, možná to vypadá divně, ale je velice praktické, když má vaše o hlavu menší kamarádka sílu jako stádo tanků.

„Viděla jsi toho mladého Cullena?“ šeptala tak tiše, že jsem ji div slyšela. „Myslím, že se jmenuje Edward. Holka, je to kus! A prý je pořád sám… Myslíš, že by potřebovat trošku oživit věčnost? Já bych se s radostí nabídla,“ chichotala se, když mě pokládala na zem. Kdyby mohla, jistě by se červenala. „Ale nikomu ani muk, hlavně ne jemu!“

„Neboj, Sofi, on jen čte myšlenky,“ uklidňovala jsem ji, maličko škodolibě.

Na její tváři se objevil výraz naprostého šoku. „Cože? To snad nemyslíš vážně! Ale zaštítíš mě, viď,“ nasadila nejprosebnější výraz, jakého byla schopná a o kterém věděla, že mu neodolám.

„To víš, že ano,“ ujišťovala jsem ji. „Musím štítit všechny, Starší i gardu. Zajímalo by mě však, jak Aro své plány utají, když budu spát,“ zamyslela jsem se. Svůj štít jsem totiž mohla udržet jen po dobu bdění, což nebude moc dlouho, protože čím více lidí a upírů mám pod štítem, tím více mne to vyčerpává. Jednou jsem to zkoušela s celou Volterrou, ale vydrželo to sotva tři hodiny, navíc jsem pak spala skoro celý den.

„Neboj, on to nějak udělá,“ chichotala se škodolibě a otevřela mi dveře do jídelny. „Před malou chvílí odjel do Francie, ostatní Starší se během včerejška jeli uklidnit… do Ruska? Nevím přesně.“

Jídelna byla vlastně menší místnost s ještě menším stolem, u kterého jsem sedávala jen já s Giannou. Ve vedlejší, mnohem větší, místnosti byla zase jiná jídelna, ale tam jsem rozhodně odmítla chodit a raději mě ani nikdo nenutil. Dokázala jsem odolat lidské krvi a moje břiblblé komentáře jim jedině kazily chuť k „jídlu“. Jak by se vám líbilo, kdybych ke každému vyhlédnutému kousku připisovala nějakou obzvlášť nechutnou nemoc?

S chutí jsem se zakousla do pořádného kusu masa, který mi připravil další milovaný upírek, Dilan. Dilan se vlastně ani Dilan nejmenuje, ale své pravé jméno si nebyl schopen vybavit, tak jsme ho přejmenovali. V lidském životě nejspíš býval kuchařem, protože znal až neuvěřitelné množství receptů, což jsem z celého srdce vítala. Vždycky sice nadával, že to nechutně smrdí, ale byl ochotný mi každý den vařit. Stejně jako Sofie neměl žádný talent a držela jsem si ho tady já, ale Arovi to moc nevadilo. Přece jen, spálené jídlo páchne ještě více, než to dobře připravené, a palác neměl zrovna nadbytek oken k větrání.

„Teda Dili, dneska ses opravdu vytáhl,“ pochválila jsem ho a hladila si nacpané bříško. Uf, ještě že nemůžu ztloustnout, jinak bych už nechodila, ale pouze se kutálela.

„Děkuji Bello, pro tebe i modré z nebe,“ usmál se na mne, když mi bral talíř. Což o to, hezký je. Dlouhé blonďaté vlasy, vysoká svalnatá postava, ale mozek? Škoda mluvit. Patří k mým oblíbencům, ale kdyby mu z toho něco káplo, bez mrknutí oka by mě zradil. Neměla jsem mu to za zlé.

Rychle jsem vstala a vydala se hledat Cullenovic rodinku. Je jich sedm… čtyři pokoje… Severní křídlo! Ano, musí to být Severní křídlo, jinam by se snad nevešli, navíc se určitě drží pohromadě. Vykulhala jsem schody – sakra, proč musí být čtyřložnicový apartmán Severního křídla zrovna v nejvyšším patře? – a zaklepala na dveře. Nemusela jsem čekat dlouho a okamžitě se rozletěly.

„Ahoj, to jsi ty? Ráda tě vidím!“ přivítal mě sopránový hlásek a v tu chvíli se mi kolem krku pověsilo závaží v podobě Alicina drobného tělíčka.

„Eh, taky tě ráda vidím, Alice. Přišla jsem se ujistit, že vám nic nechybí,“ pokusila jsem se jí taktně shodit, ale držela se pevně. „Dusíš mě,“ dodala jsem přiškrceně.

„Jé, promiň, nechtěla jsem,“ milostivě dovolila čerstvému vzduchu do mých plic.

„Jo, já vím,“ odvětila jsem klidně a nacpala se společenské místnosti, ze které vedly dveře do čtyř dalších pokojů.

Takových apartmánů je v paláci několik, ale čtyřpokojový je jen tenhle a ještě v Jižním křídle, ten jsem si ale zabavila pro sebe a užívám ho společně se Sofií. Jeho rozloha se ovšem s tímhle měřit nemůže, podle Ara dvě šílené navždy adolescentky nepotřebují zase tolik místa. On však nechápe, že když si Sofi pozve nějakou návštěvu, jeden pokoj jí prostě nestačí. V takových případech prostě zmizím co nejdál od paláce, protože kamenné zdi nejsou tak silné, jak se zdá.

„Přišla jsi na kontrolu, Bello?“ Jedny dveře se otevřely a vypochodoval z nich Carlisle, v závěsu s manželkou. Jakmile padlo moje jméno, společenská místnost byla okamžitě plná.

„Ne, nepřišla!“ snažila jsem se vycouvat, ale to už jsem seděla na kožené pohovce a na kotníku cítila pár ledových dlaní. No fajn, mohla jsem si zvyknout, že ne pro ně není odpověď.

„Kost je pevná, zlomenina skoro srostlá. Podle doby hojení bych si troufal tvrdit, že dnes, možná zítra budeš moct běhat jako dřív,“ oznámil mi očividnou informaci. „Zatím by ses ale měla šetřit, nejlépe ležet a nehýbat se,“ pokyvoval hlavou a na tváři se mu usadil zadumaný a velice profesionální výraz.

„Ještě něco?“ pozvedla jsem sarkasticky obočí a rozhlédla se kolem. Všichni, s výjimkou bloncky Rosalie na mě zírali. Carlisle však zřejmě moji ironii nepochopil, protože začal mektat nějaké odborné výrazy, které jsem nikdy v životě neslyšela.

„Bello?“ přisedla si ke mně Alice, čímž přilákala mou pozornost. „Zítra má být celé odpoledne pod mrakem, tak bychom toho chtěli využít a jít nakupovat,“ ignorovala otrávené pohledy a zoufalé vrtění hlavou mužské části rodiny. „Napadlo mě, jestli bys nechtěla jít s námi?“

„Já si budu muset zítra něco vyřídit, navíc má šatna je úplně přeplněná,“ snažila jsem se vykroutit a ani jsem tak docela nelhala. Nebudu mít sice čas v poledne, ale možná se to protáhne a jednu z mých dvou šaten jsem měla skutečně narvanou téměř k prasknutí.

„Aha. Škoda,“ povzdechla si se smutným výrazem. Kdyby mohla, jistě by měla slzy na krajíčku. Ježiši, ať mi tohle nedělá. To je normální regulérní psychické vydírání.

„No, možná bych mohla, ale nic nesli-,“

„Děkuju, děkuju, děkuju! Nebudě litovat, slibuju. Já nakupovat umím, navíc vždycky dopředu vím, co bude v kurzu. Pomůžu ti vybrat nějaké nové šaty na ples a doplňky a boty a pak ty pomůžeš vybrat něco mě a potom vybereme něco ostatním, budete to sranda!“ vykřikovala a poskakovala, až se celý gauč chvěl a já s ním. Mému plnému žaludku to moc dobře nedělalo.

„Alice, klid!“ promluvila autoritativně Esme a oslovená se okamžitě zklidnila, už se jen mírně klepala.

„Málem bych se zapomněla zeptat,“ vzpomněla jsem si na účel své návštěvy. „Nepotřebujete něco? Cokoliv, třeba CDčka, knihy, nějaké, já nevím, květiny? Cokoliv, abyste se zde cítili jako doma.“

Tohle byla jedna z mých povinností zde v paláci. Vlastně jediná povinnost. Musela jsem se, na rozkaz svého tatíčka, starat o pohodlí našich hostů a plnit jakékoliv jejich přání. Nenáviděla jsem to. Na co potřebují upíři tolik pohodlí? Jendou mě dožrala jistá nejmenovaná upírka, když jí vadilo, že její povlečení na postel není z nejjemnějšího hedvábí. Jako by tu postel používala.

Všichni vrtěli hlavou, jen z kouta se ozvalo: „Já bych o něco požádal, jestli teda můžu.“

Otočila jsem se na Edwarda. „Ano? Cokoliv,“ ujistila jsem ho a vybavila si svou sbírku zapalovačů. Tak krásně by hořel, a co teprve ten nasládlý dým…

„Křídlo, nebo třeba i klavír, hlavně aby se na to dalo hrát,“ přednesl svůj požadavek.

Klavír? Křídlo? To jako doma jsem zase tak vážně nemyslela! Kde já mu teď seženu klavír? Samozřejmě, můžu objednat a počkat, až jej dodají, nebo pro něj někoho poslat, ale to by bylo zbytečně zdlouhavé a mohl by se cítit nepohodlně. Další možností je…

„Jistě, křídlo nebude problémem, jestli teda nebude vadit, že bývalo hojně používané. Samozřejmě je dokonale vyladěné a nic mu nechybí. Budeš ho tady mít ještě dneska, jen seženu někoho, kdo by ho sem dopravil,“ věnovala jsem mu úsměv a začala se zvedat. „Pokud je tohle všechno, půjdu.“

„Mohl bych chtít něco i já?“ vybafl Emmett, když jsem už brala za kliku.

„Ale jistě, jak jsem řekla, cokoliv,“ ubezpečila jsem ho vyčkávavě.

„Mohla bys mi sehnat nějaké auto, pokud možno s tmavými skly? Rád bych se vydal někam na lov, už jsem dlouho nebyl.“

„To nebude potřeba, jste našimi hosty a postaráme se o vás,“ prohlásila jsem naučeným tónem, který tak často používá Gianna, a vypadla jsem z místnosti.

Co nejrychlejším krokem jsem zamířila do svých pokojů, kde jsem narazila na Sofii. „Hej, Sofi, mohla bys mi s něčím pomoct? Není to ani tak moc pro mě, jako pro toho Edwarda Cullena,“ mrkla jsem na ni a podle očekávání okamžitě vyskočila a časopis, který před tím četla, letěl velký obloukem do kouta.

„Ale, jistě, pro tebe všechno, drahá přítelkyně,“ zazpívala, a kdyby mohla, jistě by se červenala. „Co by to mělo být?“

„Zavolej Demetriho a pomůžete mi přestěhovat křídlo do jejich pokojů,“ oznámila jsem jí svůj plán.

„To jako tvoje křídlo? Křídlo, u kterého vydržíš sedět i celé hodiny, křídlo, na kterém si vyléváš smutek, vztek, i radost?“ zajímala se šokovaně. Je pravda, že jsem nikomu na můj milovaný nástroj nedovolila ani sáhnout, ale lidé, upíři, popřípadě i poloupíři se mění. Něco mi říkalo, že v téhle věci mohu Edwardovi Cullenovi věřit, i když se mnou mrsknul o zem. Jestli bez klavíru nevydrží týden, myslí to s ním opravdu vážně. Navíc, tatíček by se mohl zlobit, kdybych nesplnila jeho rozkaz. Už tak budu mít problémy s tou dovolenou.

„Ano, slyšíš správně, jsem ochotná nechat svůj nástroj hrubě zneuctít prackama toho radioaktivního netopejra. Pokud se to k tobě ještě nedostalo, Cullenovi jsou tady jenom kvůli mně. Kdybych se neobjevila ve Forks, mohli by pozvánku na ples klidně ignorovat, ale když je pozval sám velký Aro osobně, bylo by velmi nezdvořilé odmítnout. Navíc, každé hostovo přání je mi rozkazem. Pokud to ještě chceš řešit, máme na to celou věčnost, teď mi běž prosím sehnat toho Demetriho, nebo nějakého jiného schopného nosiče. Nejlépe někoho s mozkem, aby to nechtěl vzít zkratkou skzr stěnu. Ne, že bych ti nevěřila, ale přece jen je to velmi starý a křehký kousek dřeva s obrovskou peněžní a téměř nevyčíslitelnou duševní hodnotou. Děkuji, že jsi mi věnovala pozornost,“ ukončila jsem svou vážnou řeč a prohrála svůj boj se záchvatem smíchu. Prostě jsem se sesunula na nejbližší židli, následována Sofií.

„Bells, ty si ani nedokážeš představit, jak jsi mi chyběla. Bez tebe tady byla strašná nuda. Málem jsem si začala okusovat nehty. Neměla jsem s kým chodit nakupovat, protože Gianna měla moc práce s rozesíláním pozvánek, Jane se mnou samozřejmě nešla a zbytek někam záhadně zmizel. Nevěděla jsem, že tě našli,“ vyrážela ze sebe mezi záchvaty smíchu. Nikdy jsem nezjistila, čím to je, ale Sofii dokázala rozesmát každá blbina. Řekla bych, že jakmile se seznámí s Emmettem, převrátí celý ples vzhůru nohama.

Neměla jsem jí za zlé, že mě nevarovala, když většina gardy zmizela. Byla to moje chyba, že jsem používala kreditní karty. Když jsem totiž utekla minule, ještě se ani nevědělo, co to vlastně ty kreditky jsou.

„Tak já zaběhnu pro dalšího nosiče s mozkem. Hmm, tím se škrtá dobrá polovina Volterry,“ zvedla se má smějící se kamarádka ze země a zmizela ve dveřích.

Pomalu jsem došla ke klavíru, usedla na židli a pohladila klávesy. Měla pravdu, na tomto nástroji jsem prožívala všechny své emoce, skládala skladby, nebo jen zabíjela volné chvíle. Dostala jsem ho, když jsem byla ještě dítě, několik měsíců po mém narození. Byla to vlastně starožitnost. Jemnými doteky jsem zahrála pár akordů mé oblíbené skladby. Neměla žádný název, bylo to prostě jen pár tónů.

Netrvalo to ani dvě minuty a zaslechla jsem dvoje rychle kroky. „Jsme tady,“ oznámila mi Sofie zjevný fakt.

S největší opatrností uchopila jednu stranu velkého křídla, Demetri zase druhou, a pomalu ho vynášeli do Severního křídla. Rychle jsem popadla stoličku a následovala je.

„Tak tady je to piáno,“ hlásil Demetri už z daleka. „Kam ho máme položit?“

„Tam,“ ukázal Edward k jednomu z pokojů, který zřejmě obsadil. „Tys to myslela vážně!“ vykulil na mne tmavě hnědé oči. Taky by už potřeboval lov.

„Řekla jsem cokoliv, tak cokoliv. Dej na něj pozor, ručíš mi vlastní hlavou,“ hodila jsem po něm stoličku a odkráčela zpátky do svého pokoje.

Převlékla jsem se do pohodlné noční košile a zalezla do pokoje. Pomalu, nenásilně jsem stahovala svůj štít, aby to nebyl zase takový šok. Netrvalo to dlouho a oči se mi samovolně zavřely, upadla jsem do posilujícího spánku. Bylo načase, poslední dobou jsem se moc nevyspala.

***

Probudilo mě vzteklé vrčení přicházející odněkud zvenku. Rychle jsem se posadila a nakoukla na nádvoří, kam vedla okna Jižního křídla. Okna Severního křídla zase směřovala do pěstěné zahrady na druhé straně paláce. U brány stály dvě obrovské dodávky a řidič jedné z nich se zrovna dohadoval s Felixem. Neslyšela jsem sice, o čem se hádají, ale dalo se to uhodnout. Popadla jsem svůj mobil a vytočila Felixovo číslo.

„Ano?“ přivítal mě jeho hlas, pořádně nakrknutý.

„Okamžitě je pusť dovnitř! Copak se neprokázali mým jménem? Vezou mi moc důležitou zásilku,“ poručila jsem mu autoritativním hlasem, který jsem ze srdce nenáviděla. Nedalo se však nic dělat, na Felixe nic jiného neplatí.

„Jistě, jak si přeješ,“ povzdech si, ale opravdu řidičům pokynul ke vjezdu.

Rychle jsem vběhla do šatny, naházela na sebe nějaké oblečení a spěšně opustila pokoj, stačila jsem ještě obnovit štít.

Na recepci mě zastavila Gianna. „Teda Bello, čekala jsem, že něco vyvedeš, ale tohle? Tohle překonalo i mé nejbujnější představy. A že je mám opravdu hodně bujné,“ chechtala se, když podepisovala papíry řidičům. „Kde to mám nechat vyložit?“ otočila se na mě ještě.

„Třeba do toho velkého sálu, který už se nepoužívá,“ navrhla jsem rychle a šla se podívat na nádvoří.

Felix, Rufus, Demetri, Dilan, Sofie a několik dalších vykládali obrovské bedny, ze kterých se linuly varovné, mnohdy zuřivé zvuky. Rychle jsem chytla řidiče a odvedla je do recepce, aby neviděli, jakým způsobem jsou bedny vykládány. Sofie samozřejmě o mém plánu věděla a nechala je odnášet do již připraveného prázdného sálu, ve kterém byla původně skutečná jídelna se stolem a židlemi, a který byl co nejdál od Severního křídla. Měla jsem štěstí, neobjevil se tady nikdo z Cullenů a Aro prý odjel kamsi do Francie, zatímco ostatní Bratři odcestovali do Asie. Jak je znám, vrátí se do dvou, nejpozději tří dnů. Měla jsem tedy celý palác jen pro sebe a hodlala jsem toho náležitě využít.

Vykládání proběhlo podle plánu, jen řidiči, dva pořádní pořízkové, se trochu divili, jak rychle se dodávky vyprázdnily. Nechtěla jsem, ale Sofie mě přemluvila, abych za nimi poslala Demetriho. Jakmile vrátí dodávky a odjedou domů… Nechtěla jsem na to myslet, ale svědomí je hrozný prevít.

„Všechno připraveno,“ mrkla na mě Gianna. „Bude ještě chvilku trvat, než se proberou, ale to tvé překvapení bude stát za to.“

Ach jo. Někdy bych si přála narodit se jako normální člověk, najít si manžela, mít děti, zemřít stará a v kruhu milované rodiny… Zažila bych ale tolik zábavy? Odpověď je jasná: ani náhodou! Rozhodla jsem se, že si ples pořádně užiju, i kdyby se ostatní na hlavu stavěli. Mimochodem, to je Sofiin oblíbený kousek. Jsem poloupír a užiju si trochu zábavy!

7. Kapitola

Shrnutí

9. Kapitola

Prosím, pište komentáře, nápady, kritiku, cokoliv!

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I na slunci jsou skvrny 8. Kapitola: