Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I na slunci jsou skvrny 9. Kapitola

06.04.2010 (12:30) • Petruska17 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1997×

I na slunci jsou skvrny

9. Kapitola

„Za jak dlouho budou k použití?“ otočila jsem se na Sofii, která si právě mnula ruce po těžké práci. Dělá jako bych ji zneužívala.

„Jak já to mám vědět?“ pokrčila rameny a vydala se po schodech nahoru. „Jo, slyšela jsem, jak ses domlouvala na nakupování s tou malou Cullenovou. Jedu s tebou, jako tvoje osobní stráž,“ oznámila mi klidně.

„Osobní stráž?!“ vyjela jsem na ni vztekle. „Já nepotřebuju osobní stráž! Stačí, že mi všichni visíte za zadkem tady, nemusíte i venku! Navíc, když budu se sedmi upíry, je jen velmi malá pravděpodobnost, že se mi něco stane,“ snažila jsem se uklidnit, ale moc se mi nedařilo. Jak si to jako představují? Jsem dost silná, abych se vypořádala se dvěma pořádně stavěnými muži a všichni upíři ve Volteřře i blízkém okolí vědí, že na mě nesmí ani zle pohlédnout. Jaké nebezpečí by mi mohlo hrozit?

„Hele, buď ráda, že to budu já. Si představ třeba Demiho. Jak by se ti líbilo, kdyby tě kontroloval při zkoušení spodního prádla?“ zakroutila hlavou a podle jejího výrazu jsem poznala, že už se definitivně rozhodla. „Navíc já ti můžu i poradit.“

„Jasně! Nemyslíš, že s výběrem spodního prádla by mi líp poradil chlap? Takový jako Demetri to má jistě v malíčku,“ odsekla jsem, trochu více nevraživě než jsem měla v plánu. Ne že bych ji s sebou nechtěla, ale tady jde o princip. Navíc… „Nejedeš ty náhodou jenom kvůli Edovi, že ne?“ hádala jsem, přestože jsem odpověď už dávno znala.

„Ne, to rozhodně ne,“ zavrtěla hlavou, ale na tváři se jí objevil vypočítavý úšklebek. „Jak bych mohla takhle hrubě zneužít situace? Prosím tebe, děláš, jako bys mě neznala,“ mávla rukou, ale úsměv z její tváře nezmizel, naopak se ještě prohloubil. Uf, tohle bude teda dlouhý den.

Zavrtěla jsem nechápavě hlavou a raději opustila recepci. Mé kroky automaticky zamířily tam, kam chtěl žaludek: přímou cestou do kuchyně. Dilan ještě pobíhá někde po venku, budu si muset něco uklohnit sama. Prej že: „Ve svých genech máš rychlost, mrštnost a dokonalé smysly upírů, Isabello,“ říkává vždycky Aro. Pch, to je fakt hezký, ale proč všechny mé pokusy o něco jedlého dopadnou zčernalé v odpadkovém koši? Já to nechápu. Sám velký šéfkuchař Dilan se mě pokoušel zasvětit do kuchařského řemesla natolik, abych zvládla připravit alespoň palačinky, ale zamrzla jsem na míchaných vajíčkách.

Opatrně jsem nalila na pánev kapičku oleje a vylovila z lednice tři vajíčka. Počkala jsem, až se olej rozehřeje, rozklepla na pánev první vajíčko, druhé vajíčko a třetí vajíčko…

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ zařvala jsem tak hlasitě, až všechny kuchyňské spotřebiče nadskočily. „Do pr***e práce! Já bych se na to mohla vys**t!“ vztekala jsem se ne zrovna slušně a sundala pánvičku ze sporáku. Sakra! Tohle se musí stát zrovna mě! Záprtek! Já toho Dilana zabiju, vlastnoručně ho uškrtím a je mi jedno, že mu to neublíží! Jak mohl v ledničce nechat staré vejce? Sbírka zapalovačů, tvoje milovaná sbírka zapalovačů, Bello, sakra, mysli na svoji početnou sbírku zapalovačů, opakovala jsem si v duchu a počítala do deseti, abych se uklidnila.

Vyběhla jsem na chodbu a vztekle zařvala: „Dilane! Ty blbečku, okamžitě pojď sem! Jestli si nepohneš, rozeberu ten tvůj milovaný mixér Super Mix 3000 na molekuly!“

„Co se děje?“ stál okamžitě vedle mě a vyděšeně se rozhlížel kolem. No jasně, na toho svého robotka nedovolil nikomu šáhnout, dokonce ani mě ne. „No tak, Is, hoří snad?“ chytil mě zoufale za ramena a nasál vzduch.

„Co cítíš?“ odpověděla jsem mu otázkou, už o trochu klidnější. Ten jeho zoufalý výraz stál fakt za to.

„Smrad?“ zkusil nejistě. „Nechutný smrad?“ hádal dál, když jsem se ještě víc zamračila. „Tys zase něco připálila,“ nakrčil nos, když konečně zjistil, že tento puch se kapičku liší od normálního jídla.

„Já?! Takže za všechno zase můžu já, ano? Já můžu za to, že jsi v ledničce nechal stará vajíčka?“ vyjela jsem na něj vztekle a zapíchla mu prst do hrudi, div že jsem si ho nezlomila.

„Vážně stará vajíčka?“ nahodil upřímně udivený obličej. Jasně, prý že upíři na nic nezapomínají. Skleróza se ale nejspíš projevuje i u tohohle živočišného druhu.

Pouze jsem zoufale protočila oči a raději se rozhodla opustit scénu. Jen ať si ten nepořádek v kuchyni uklidí sám, když pořád vykřikuje, že to je jeho království. Musím tam někdy dovést Esme, nejspíš umí taky vařit, protože ty špagety od ní byly doslova skvělé. Ale upřímně, na Diliho nemá ani náhodou.

Hodila jsem pohled směrem k hodinkám na svém levém zápěstí a zhrotila se. Sakra, za chvilku budu muset vyrazit a stále mám na sobě tmavě hnědé tepláky a zářivě červené tričko, o ponožkách raději nemluvě, neboli první oblečení, na které jsem v šatně narazila. Já za to nemůžu, že to tam nemám nijak seřazené. Nevládne tam však naprostý chaos, jak to vždy komentuje Sofie, ale vše je na svém místě, jen to má tendenci se přede mnou schovávat do těch nejzazších koutů. Co se dá dělat, oblečení neporučíš.

Vzala jsem nějaké džíny, světle zelenou halenku a bílou soupravu s lehkou krajkou, a to vše položila na pult v koupelně. Své svršky jsem odhodila někam do kouta a se slastným povzdechem na sebe pustila proud teplé vody. Není lepšího uvolnění pro tělo i mysl než nechat po sobě stékat průhledné kapky čisté vody. Ve sprchovém koutu vždy zapomenu na přítomnost minulost i budoucnost, mé myšlenky se rozeběhnou na všechny světové strany a dělají si, co sami chtějí. Je to báječný únik.

Asi po půl hodině jsem se odhodlala opustit svou malou svatyni a v ručníku se rozhlížela po oblečení. Na místě, kam jsem předtím položila několik pečlivě vybraných kousků, nyní ležela neznámá, podezřele barevná hromádka. Nejistě jsem k ní přistoupila a šťouchla do ní prstem. Splývavé hedvábí se lehce sneslo na podlahu. Ha ha, já a šaty, fakt dobrý vtip. Jenže pod nimi leželo ještě něco, co sem také rozhodně nepatřilo. Rudé spodní prádlo, na které bylo použito velice, ale opravdu velice málo průhledné látky.

Zoufale jsem zaúpěla. „Hej, tohle je fakt povedený vtip, ale já bych chtěla zpátky své oblečení!“ zařvala jsem do prostoru.

„Ale Bells,“ ozval se zpoza dveří Sofiin prosebný hlásek, znějící jako cinkání konvalinek. „Přece bys nechtěla svému otci nebo mě dělat ostudu. Prostě si to obleč, uvidíš, že ti budou moc slušet.“

Co jsem mohla dělat? Jiné oblečení jsem tu neměla a i můj huňatý froté župan také záhadně zmizel. Jo, Sofie ví moc dobře, jak si pojistit, že si vezmu právě to, co chce ona. Raději jsem nic nenamítala a vyfénovala si vlasy. Jsou od přírody rovné a rozpuštěné mi sahají skoro až k pasu. Mám tu výhodu, že mi stále rostou, i když nestárnu. Několikrát jsem si je nechala až na zem, ale bylo to značně nepohodlné a náročné na úpravu, proto jsem raději na pomoc povolala nůžky.

„Už jsi hotová? Je tam nějaké ticho,“ zaklepala Sofie netrpělivě na dveře a já zaslechla podezřelé hihňání, které rozhodně nepatřilo jí. Ten vysoký hlásek poznám kdekoliv. Alice Cullenová, kdo jiný.

„Ale jo, už běžím,“ zabrblala jsem naštvaně a na to úděsné spodní prádlo si navlékla hedvábné, oranžovočervené šaty kousek nad kolena. Nesnáším šaty, nesnáším oranžovou. Zhluboka jsem se nadechla a s vražedným výrazem vyšla z koupelny.

„Teda Bello, sekne ti to,“ ohodnotila mě Alice s veselým úsměvem. „Ještě ti však chybí tohle,“ hodila po mě jedny lodičky na dvanácticentimetrovém podpatku. Uf, jasně, nejsem sebevrah.

S nepříliš nadšeným výrazem jsem si tu zářivě oranžovou hrůzu obula. Tohle jsem měla v šatně schované úplně vzadu, pod hromadou tmavých kozaček na zimu a prošoupaných tenisek. Jak to sakra mohly najít?

„Tak, můžeme jít? Zatáhne se za pět minut a musíme využít každé vteřiny, abychom stačili nakoupit všechno, co potřebujeme,“ popoháněla mě Sofie netrpělivě a doslova mě vystrkávala z místnosti. Nějak podezřele si s Alicí notovala.

„Hej, počkej! Zapomněla jsem si kabelku. Bez ní nikam nejdu!“ založila jsem si ruce na prsou a zaryla podpatky do kamene, div že se nezlomily.

„Dobře, ale opravdu pospěš, čekáme tě v recepci,“ protočila Alice oči, vesele chytila Sofii za ruku a už jich nebylo.

Zamnula jsem si ruce a vběhla zpět do pokoje. Boty jsem okamžitě skopla do kouta a ze šatny vyhrabala zářivě žluté baleríny. Když už nic, tak ať alespoň ta barva trochu sedí. Bílou koženou kabelku už jsem měla nachystanou, takže jsem se nemusela moc zdržovat. Vyběhla jsem za nimi do recepce, aby mě náhodou nepřišly zkontrolovat.

Jak jsem čekala, v recepci už byli všichni a stáli pěkně v pozoru, jak je Alice dirigovala. A to jsem si myslela, že Carlisle je hlava rodiny, pch. Tahle malá to má pěkně v rukou a nikdo se ani neodvážil jí odporovat. To se ale změní, protože mě nikdo poroučet nebude a už vůbec ne v tom, co si mám vzít na sebe. Při většině návštěv a sešlostech jsem to řešila černým volterrským pláštěm. Pod něj se toho schová… Klidně i prošoupané tepláky.

„Tak tady jsi, už jsem myslela, že pro tebe půjdu,“ zacvrlikala Sofie, ale když spatřila mou novou obuv, čelo se jí zachmuřilo. „Co to má znamenat? Kde jsou ty krásné sandálky, co jsem ti vybrala?“ mračila se na mě a už to vypadalo, že je ochotná pro ně zaběhnout. Ona té hrůze říká sandálky? No potěš koště, kam jsem se to teda dopracovala.

„Spěcháme,“ pokrčila jsem rameny a vyšla na ven. Neuniklo mi, že většina přítomných na mne zírá s otevřenou pusou. To mě ještě nikdy neviděli v šatech? No, nejspíš ne.

Na nádvoří už nás čekaly tři auta. Dvě služební Audi a mé milované světle modré Lamborgini. Nikdy jsem neviděla jiné auto takové barvy. Miluju světle modrou a nechala jsem si ji namíchat speciálně pro svého kovového miláčka. Něžně jsem svého broučka pohladila po kapotě a zaplula na místo řidiče. Nikomu jinému bych ho ani náhodou nesvěřila. Sofie se usídlila vedle mě, na tváři ještě pořád uražený úšklebek. Ostatní se mezitím naskládali do zbylých vozidel a mohlo se vyrazit.

„Kam vlastně jedeme?“ otočila jsem se na svého spolujezdce.

„Kam bys řekla? Přece bychom Alici nemohli vzít do těch obchůdků tady ve Volteřře,“ protočila oči, ale koutky jí cukaly. Sofie nedokázala být dlouho vážná.

Tak fajn, největší nákupní středisko v okolí je ve vedlejším městě, slabá půlhodinka jízdy podle předpisů. Já však podle předpisů rozhodně nejezdila. Nastartovala jsem, zařadila a přišlápla plynový pedál až k podlaze. Autíčko prudce vyrazilo, zůstala po nás jen černá čára na šedivém kameni. Už slyším ty blbé Felixovy komentáře. Nevšímala jsem si našich hostů, snažících se o stejně ostré tempo a projížděla jsem úzkými uličkami ven z města. Teď mohla teprve začít ta pravá jízda. Jestli jsem měla předtím pedál až u podlahy, tak se nyní nacházel někde na silnici. Moc velký provoz zde nikdy nebyl, mohla jsem se pořádně rozjet. Omezení rychlosti jsem zvysoka ignorovala. Pokut jsem se nebála, proč taky, když máte peníze, máte všechno.

Ve zpětném zrcátku jsem si všimla, že nás dohání jedni z Cullenů. Za volantem jsem poznala Emmetta, s jazykem povystrčeným v pekelném soustředění se snažil srovnat rychlost, ale neměl šanci. Raději jsem trochu zpomalila, abych je neztratila. Teprve daleko za námi se v dálce rýsovalo druhé auto, jedoucí o dost pomaleji.

Půlhodinovou cestu jsem zvládla během deseti minut a to jsem ještě čekala na ostatní. Parkoviště před nákupákem bylo beznadějně zaplněné, ale svým výborným zrakem jsem přece jen nějaké to místečko našla. Co byste chtěli v sobotu ve dvě hodiny odpoledne při pěkném, i když trošku zamračeném počasí. Jen co jsem vystoupila, pohledy všech přítomných se okamžitě stočily naším směrem. Jasně, jak jinak. Vždycky přitahujeme pozornost, aniž bychom se o to nějak snažili. A to nejenom svou neobyčejnou krásou.

Ležérně jsem se opřela o auto a očekávala zbytek naší výpravy. Sofie si mezitím nasadila tmavě modré kontaktní čočky, speciálně upravené aby vydržely v oku celý den. Tento vynález jsme si nemohli vynachválit.

„No konečně,“ přivítala jsem tu sedmičlennou skupinku zářivým úsměvem. „Kde jsem se prosím vás tak zdrželi? Vždyť nebyl žádný provoz,“ rýpala jsem si a neunikl mi Rosalinin vražedný pohled.

„Nezdržujte, jdeme,“ zavelela Alice a poněkud rychlejším krokem zamířila ke vchodu.

„Alice, jsou tady lidi!“ napomenula ji Esme a Alicino nadšení malinko polevilo.

„Proč nemůže být obchod speciálně pro upíry? To bych se nemusela krotit a všechno bych si pořádně užila,“ brblala a zavěsila se do svého muže.

„Jé hele!“ vyjekl znenadání Emmett. „Támhle je nějaká výstava aut. My se tam půjdeme podívat,“ chytil nejblíže stojícího, Edwarda, za rukáv a snažil se ho odtáhnout, ale zarazil ho Alicin výhružný pohled stylu ještě-krok-a-bude-z-tebe-bezhlavý-rytíř. Emm jen vyděšeně polkl a pokorně sklonil hlavu.

Jen co jsme vešli dovnitř, začalo to pravé peklo. Alice mě a Sofii chytila za ruce a táhla do nejbližšího obchodu, ostatní nás poslušně následovali, tváříce se rezignovaně. Nejspíš si už vytrpěli svoje. Snad jen Rosalie a Esme neházely unuděné pohledy a ochotně se zapojily do vybírání. Měla jsem štěstí, že nás bylo víc než zkušebních kabinek, mohla jsem si tedy alespoň sem tam minutku odpočinout. Já se na rozdíl od upírů můžu unavit nebo zkolabovat.

Na Alici bylo poznat, že jí vadí můj štít. Vždycky když se mi pokoušela něco vnutit, se Sofií takový problém neměla, ta neodmlouvala, na tváři se jí usadil takový nejistý výraz, jak si nebyla jistá výsledkem svého snažení. U ostatních takový problém neměla, raději ustoupili a nechali se navléknout do čehokoliv se zoufalým přáním mít to všechno brzo za sebou, jak mi do ucha pošeptal Emmett. Na chvilku jsem štít přetáhla i přes něj, ale ten pohled, kterým mě ten radioaktivní skřítek počastoval, vážně naháněl strach.

Byla jsem neskutečně vděčná svému žaludku, že se začal hlásit o oběd, o který jsem ho ošidila. Jakmile to Esme uslyšela, zavelela, že se musím jít najíst. Vděčně jsem odmítla nabídky o doprovod a zdrhla do mé oblíbené kavárny. Tašky jsem nechala klukům, s volnýma rukama se mi přece jen pohybovalo líp. Objednala jsem si nějaké zákusky a doslova se rozplývala blahem. Měla jsem chvilku klid, zamaskovala jsem svůj pach a pozorovala spěchající davy lidí.

Najednou můj zrak padl na výlohu naproti kavárně. Obchod prodával šaty, boty a jiné doplňky, jako skoro každý tady, ale zaujaly mě jedny šaty. Byly sice až na opačné straně krámku, ale můj zrak nezklamal. Dnes jsem sice měla doslova desítky nových koktejlových a společenských šatů, ale tyhle mě přinejmenším skutečně… zaujaly. Na nic jsem nečekala a vydala se na ně podívat. Alice prorokovala, že stihneme projít jenom dvě patra, než bude čas jet zpátky, takže sem bych se jinak ani nedostala.

Opatrně jsem si prohlížela ten jemný hadřík. Šaty byly ušity z tyrkysového saténu a jemně splývaly až na zem. Měly jen jedno ramínko, posázené drobnými kamínky v barvě od světle zelené přes modrou až po fialovou, čili mé oblíbené barvy. Kousek nad kolenem byl rozparek, taktéž obšitý těmi kamínky, stejně jako celý lem. Okamžitě jsem si je vyzkoušela. Padly mi jako ulité, kopírovaly celou mou postavu a přitom neodhalovaly nic, co by neměly. Dokonce i prodavačky se nade mnou rozplývaly, to ale bylo možná tím, že cítily tržbu.

K šatům jsem si ještě vybrala modré boty na vysokém podpatku, protože i já jsem musela uznat, že baleríny by se k nim opravdu nehodily. Střevíčky jak pro princeznu byly posázeny stejnými kamínky jako šaty, takže výběr nebyl zase tak těžký. Našla jsem ještě tyrkysové psaníčko se stříbrnou sponou a odcházela jsem se dvěma taškami, které jsem si konečně mohla zaplatit ze svého, ale dokonale spokojená, odhodlaná nenechat si nikým zkazit náladu. To mi však moc dlouho nevydrželo.

„Kdes byla tak dlouho? Tak dlouho jsi přece nemohla jíst! Co to máš v té tašce? Ty sis něco sama a dobrovolně koupila, jo? Ukaž mi to,“ vybafla na mě Alice, jen co mě zahlédla. Nestačila jsem se ještě ani nadechnout k odpovědi a už mi začala tašky rvát z rukou, já jsem se však nedala. Šaty byly překvapení.

„Alice, nech toho!“ obořila jsem se na ni vztekle a tašky schovala za sebe. „Nemusíš taky vědět všechno,“ vyplázla jsem na ni jazyk a ignorovala Jasperův zamračený pohled a Emmettovo povzbudivé mrkání. Už z principu jsem jí je nechtěla ukazovat, nejspíš by je shledala málo odvážnými a obyčejnými a to jsem nepotřebovala.

„Sestřičko,“ promluvit znenadání Edward a objal ji kolem ramen. „Nepomohlo by ti zatáhnout ji na toalety a násilím to z ní vytáhnout,“ šťouchl do ní povzbudivě a vesele se zazubil.

„Tak já jsem tak hodná, že vám pomáhám vybrat oblečení na ples a vy mi uděláte tohle?“ zamračila se, ale nevypadala moc naštvaně. Nejspíš bude stejně splachovací jako Sofie.

Naštěstí Carlisle oznámil, že jestli chceme být ve Volteřře dřív, než slunce vyjde zpoza mraků, měli bychom co nejdřív vyrazit. Všem se po tváři rozlil radostný úsměv a chudák Jasper málem začal vesele poskakovat.

Jenže na parkovišti nás čekalo ještě jedno překvapení. O mé autíčko se opíral viditelně znuděný Demetri, na nose naprosto příšerné sluneční brýle.  Vzpomněla jsem si, jaký úkol jsem mu zadala. Po těch dvou hromotluckých řidičích by se mohl tvářit trošku nadšeněji.

„Naše Isabell a nakupovat, jo? Čím tě donutili, má princezno?“ přivítal mě se zářivým úsměvem nebezpečné šelmy. Kdybych ho neznala, dostala bych snad i strach.

Rychle jsem mu zaštítila myšlenky. „Co se staráš, Demi? Zdržuješ, jestli ti to nevadí,“ odstrčila jsem ho stranou a odemkla auto. Svoje tašky jsem naházela do kufru. Než se ale Sofie stačila rozhoupat, už seděl na sedadle spolujezdce.

„Hej, to je moje místo!“ obořila se na něj vztekle. Ti dva mezi sebou vždycky tak trochu bojovali, Sofie nechtěla uznat, že má Demetri vyšší postavení v gardě a tím pádem i tmavší plášť než ona.

„Už není,“ věnoval jí jeden škodolibý úšklebek a pohodlně se uvelebil.

Raději jsem to nekomentovala a nastartovala. Sofii nezbude nic jiného, než se nasoukat k nějakým Cullenům, alespoň na ně nemusím čekat. Prudce jsem dupla na plyn, jak bývá mým zvykem a se svištěním pneumatik vyjela na výpadovku z města. Nehodlala jsem se tam ještě půl hodinu dohadovat a potom zajišťovat nějaký stín dokud slunce zase nezajde.

Cesta probíhala tiše a mnohem rychleji než předešlá. Demetri nikdy nebyl zrovna mluvka a já ostatně taky ne. Neměli jsme potřebu kecat o blbostech jako se Sofií, Giannou nebo Dilanem. Celou dobu si jen pobrukoval nějakou melodii znějící ze ztišeného radia a sledoval rychle ubíhající krajinu.

Neodolala jsem a kousek před Volterrou se ho zeptala. „Jak to šlo?“ Moc dobře jsem věděla, že pochopí, co tím myslím.

„Neboj, všechno je v nejlepším pořádku. O mě nemusíš pochybovat,“ střelil po mě pohledem.

„Já vím,“ pokrčila jsem rameni a raději se na něj už nepodívala.

„Chtěl jsem se zeptat, jak to bude s tím tvým překvapením,“ pošťouchl mě zvědavě.

„Jednoduše. Počkám, až se trošku vzpamatují, což nebude dlouho trvat. Chceš se taky přidat?“ povytáhla jsem zvědavě obočí, ale jen se zhnuseně zašklebit. To už jsme ale byli doma.

Zajela jsem s autem do garáže a vynesla tašky do svých pokojů. Bez ladu a skladu jsem je naházela do prázdné šatny, jen ty dvě opatrně strčila pod postel. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem si sama dokázala najít takovou nádheru. Netrvalo to dlouho a z nádvoří se ozval zvuk dvou motorů. Raději jsem nečekala na Sofiiny výčitky, že mám Demetriho raději než ji, sundala jsem se sebe šaty, hodila je na křeslo a vlezla do postele. Popadla jsem nějakou knížku a ponořila se do jejího obsahu. Ani nevím jak, ale usnula jsem.

8. Kapitola

Shrnutí

10. Kapitola

P. S. Demetriho tam hodlám pořádně zapojit později, tak nezoufejte, ještě si ho užijete ;-D

S radostí uvítám jakékoliv nápady nebo připomínky, klidně i kritiku

Autor: Petruska17 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I na slunci jsou skvrny 9. Kapitola: