Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I need help... please, 26. kapitola

02.02.2010 (19:30) • Darkhope • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3037×

26. kapitola

Bella

Vše, co jsem dosud prožila, bylo zamlžené. Jen přeměna byla jasná. Chvilku mi trvalo váhání, jestli mám otevřít oči, ale když mi Edward stiskl ruku, neváhala jsem.

Tolik jsem ho toužila vidět.

Skláněl se nade mnou jako anděl. On je můj anděl. Ale anděl by se neměl mračit. Pomalu jsem se zvedala… no, pomalu, seděla jsem za třicetinu sekundy.

Všechno bylo tak jasné. Každé zrnko prachu ve vzduchu jsem zachytila do nejmenších detailů. Každá postava v mém pokoji byla tak známá a zároveň tak jiná než doposud. Dodnes jsem tvrdila, že jsou krásní. To je však jen zlomek toho, jak vypadají teď.

Alice, Jasper, Carlisle, Esmé a Edward byli tak nádherní. Obzvlášť Edward. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího.

Všechny jsem si je prohlížela a pak přišla na řadu prohlídka pokoje. Můj pohled se zasekl na skříni. Bylo tam připevněno obrovské zrcadlo. Moje brada se div nedotýkala podlahy. Zírala jsem na sebe s otevřenou pusou.

Mé vlasy sahaly po pás a pravidelně se kroutily v kaštanových loknách. Mé tělo… wow. Mé tělo bylo perfektní, symetrické. Bledá pokožka byla hladká jako Edwardova. A nakonec oči. Rudá duhovka v kontrastu s bledou kůží zářila. Měla jsem červenou ráda, ale bylo divné, že nemám zlaté oči jako ostatní. Myslela jsem, že to tak mají všichni upíři.

Edward pochopil můj tázavý pohled a utěšil mne tím, že za pár měsíců lovení zvěře zezlátnou. Dál jsem se pozorovala a zkoumala strukturu své pokožky. Tak trochu jsem doufala, že objevím nějaké vysvětlení upířího záření na slunci.

Nic jsem neobjevila, takže jsem to po chvíli vzdala. Všichni na mě zírali. Nebylo to nepříjemné jako dřív, když jsem proti nim byla šedou myší. Teď jsem se jim krásou mohla rovnat.

Konečně jsem se zvedla z postele a došla k Edwardovi. Nepatrně se usmíval a slušelo mu to ještě víc, než když se mračil.

Stoupla jsem si na špičky a políbila ho. Polibky mi oplácel a já mu radostně zapletla ruce do bronzové kštice. Jeho ruce bloudily po mých zádech a pasu.

Polibek byl úplně jiný než ty, co jsem si mlhavě pamatovala. Byl žhavější, procítěnější, byl krásnější, vášnivější. Byl prostě lepší.

Naše jazyky se navzájem proplétaly a poznávaly se. Byla to dokonalá souhra rtů. Nikdy jsem se nechtěla odtrhnout, ale taktní odkašlání nás vyrušilo.

Carlisle… jak jsem ho nyní proklínala. Zády jsem se opřela o Edwardovu hruď a on mi ruce obtočil okolo mého pasu a na bříšku je překřížil.

„Ty nemáš žízeň?“ ptal se mě Carlisle hned poté, co mě oficiálně přivítal mezi upíry.

Až po jeho slovech jsem si uvědomila škrábání v krku. Nebylo to nic hrozného, ale nepříjemnost se upřít nedala.

„Trochu mě škrábe v krku… jako při angíně.“

Jasper vyvalil oči, Edward mě letmo pohladil a Carlisle vypadal zadumaně. Přemýšlel. Esmé se zářivě usmívala, stejně tak Alice.

Carlisle usoudil, že by bylo nejlepší, kdybych stejně šla na lov. Nikdo nebyl proti a já jsem souhlasila, protože jakkoli strávený čas s Edwardem je krásný čas. Zvlášť, když budeme sami.

Ovšem měla jsem trochu strach. Nikdy jsem nelovila a ani nevím jak na to. Všichni mě ujišťovali, že je to přirozené, ale stejně.

Na lov jsem se vydala s Edwardem. Vyskočili jsme z okna a vše okolo mne bylo tak pomalé. Během jsem Edwarda strčila hravě do kapsy. Byl proti mně jako babička s chodítkem. Bylo na něm vidět, že ho to štve, ale mně se to líbilo.

Běželi jsme už pár minut, ale můj dech zůstával klidný a svaly pracovaly na plný výkon. Jindy bych zakopla o první kořen, který bych měla v cestě, ale nyní mi kořeny div neuhýbaly z cesty.

Kůra stromů mi přišla jako pod mikroskopem. Sebemenší záhyb na jejím povrchu byl vidět. Každý brouček, který tam měl své obydlí, byl mýma očima odhalen. Stébla trávy se zelenala jako nikdy předtím. Ohýbaly se pod kapkami rosy, které se tam zachytily za úsvitu.

Rosa vytvářela duhu. Přišla mi jako barevné mosty v dětských snech a představách. Ty barvy, ta pohádkovost. Všechno bylo jako ve snu.

Já už nikdy spát nebudu, ale snít asi nikdy nepřestanu. V tu chvíli jsem si připadala jako naivní holčička. Neřešila jsem to a běžela jsem dál. Pozorovala jsem třpytivé plochy sněhu odrážející sluneční svit jako diamant.

Edward vedl e mě prudce zabrzdil, takže jsem se musela trochu vracet. Zářivě se usmíval a přitáhl si mě blíž. Jeho rty se přibližovaly k mým, ale nedotkly se.

„Zavři oči,“ šeptl a jeho dech ovanul mou tvář.

„Zhluboka se nadechni… co cítíš?“

Udělala jsem, co říkal a v nose mě zašimrala sladká vůně krve.

„Krev.“

„Soustřeď se na to a běž za ní.“

Znovu jsem se nadechla a rozběhla jsem se na východ. Z východu ke mně volala touha po té neznámé chuti krve, která utiší můj hlad. Slyšela jsem tiché kroky. Edward běžel za mnou.

Po necelé minutě běhu jsem narazila na medvěda. Byl obrovský, ale neznepokojovalo mě to. Šla jsem na jisto.

Skočila jsem po něm a zakousla se mu do hrdla. Teplá krev mi proudila jícnem. Škrábání ustávalo a krev z medvěda vysychala. Odtrhla jsem se od zdechliny a odhodila ji. Podívala jsem se na sebe a k vlastní radosti jsem byla poměrně čistá.

Všimla jsem si Edwarda, který u rtů držel pumu. Docela bych si to s ní vyměnila. Byl s ní rychle hotov. Zahrabal bezvládné tělo pumy a pohlédl na mě. Neměl na sobě jedinou kapku krve. Byla jsem proti němu šmudla.

„Jsi přirozený talent.“

„Jo? Mě se to nezdá… jsem troch pocákaná krví.“

„A já mám pár desítek let praxe.“

Na to jsem nestihla nic odpovědět, jelikož jsem se válela na zemi a Edward mě vášnivě líbal. Navzájem jsme ochutnávali rty toho druhého.

Pořád mi to přišlo tak neznámé. Už nebyl tak studený a tvrdý jako mramor. Nebo možná byl, ale mě přišel normální. Jeho pokožka mi nepřipadala tak tvrdá a studená. Měla jsem stejnou teplotu jako on.

„Tak jak se cítíš jako upír?“

„Báječně… děkuji, že jsi mě nenechal zemřít.“

„Ty se nezlobíš, že jsem tě přeměnil?“

„Měla bych se zlobit za to, že jsi mě přeměnil a umožnil mi tak věčnost po boku někoho, koho miluji?“

Tázavě pozvedl obočí, chvíli přemýšlel, ale nakonec se zářivě usmál.

„I tak se to dá brát,“ říkal mezi polibky.

Byla jsem ráda, že už si to nevyčítá. Když jsme se asi po hodině odtrhli, běželi jsme zpátky do domu.

Asi 3 kilometry před naším cílem jsem se zastavila. Edward také. Oba jsme slyšeli falešný zpěv u domu.

„Někteří lidi nevěří, že jamajskej bob zvítězí. Vepředu je Deris a za ním Junior. A Jul… a Sanka. A nejrychlejší jsou jamajský sprinteři. Na jamajskym bobu pojede Jamajka.“

Já i Edward jsme chytli záchvat smíchu.

Autor: Darkhope (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I need help... please, 26. kapitola: