Další dílek. Chopí se Bella šance na život a nebo si vybere smrt? Však život je plný překvapení.
29.12.2009 (08:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4561×
10. kapitola
„Odsuzuji tě Isis k trestu smrti a za vyzrazení našeho druhu – nejen řáděním a zabíjením ve státech třetího světa, ale i po celé Evropě...“ vyslovil Aro svůj rozsudek.
Arova garda zabijáků mě obstoupila a já v tu chvíli nevěděla jestli mám sílu se bránit, touha zemřít byla tak silná...
- - -
Čekáš, že vše skončí...
a on se před tebou otevře nový život.
- - -
„Přesto ti nabízím odpuštění a věčné členství ve své gardě. Tvůj dar je zajímavý, mohla by jsi toho tolik dokázat,“ řekl téměř mlsně a majetnicky.
Sálem se ozvali velice tiché překvapené nádechy.
„Nabízím ti rodinu, ochranu, i když ty jí nejspíš nepotřebuješ, a odpuštění,“ rozmlouval ke mě, a pokusil se mi odstranit kapuci, neúspěšně. „Rozmysli si to,“ ponoukal mi.
Pohled do jeho očí mě děsil. Rudé a chtivé zorničky si mě měřili. Uvědomili jsem si. Že taková zrůda, jako on, jsem i já. Moje duhovky jsou stejné jako jeho. A mohl za to ON. Ten, který mě opustil. Měl být se mnou a já se teď utápět v jeho zlatých očích.
„Nemám si co rozmýšlet,“ řekla jsem možná až příliš unáhleně. „přijímám. Ale svou identitu si zachovám.“
„Ty budeš klást podmínky? Ty, odsouzená na smrt!“ vykřikl Ciaus.
„Berte nebo nechte být.“ To si vážně myslí, že je to nějaká podsta přidat se k nim?
„Omluv mého bratra. Souhlasíme.“ Přijal Aro.
Aro mi nabídl rámě a já přijala. Odvedl mě do mých pokojů. Přesto mi však neunikl nenávistný pohled Jane, který mi věnovala.
Aro byl udiven mými schopnostmi, díky mě je nikdo nemohl překvapit nečekaným darem. Stala jsem se nedílnou součástí Volterry a Arovým miláčkem. Ani mé bojové znalosti nestrádali, díky Thomasovu tréningu. Jen můj apetit tady strádal. Málo kdy jsem našla vhodnou svačinku pro sebe, na kterou bych měla chuť. Často a tajně jsem utíkala do lesů se dosytit tak, aby to nezjistili ve Volteře. Obzvláště jsem si musela dávat pozor na nenávistné a závistivé pohledy Jane.
Vracela jsem se ze svého lovu. Doplatilo na to pár srnek. Procházela jsem okolo hlavního sálu, ze kterého se ozývali rozzuřené hlasy Marcuse.
„Aro, něco s tím musíme udělat,“ řekl rázně. „loví na našem území a mi po ní musíme uklízet.“
Hned mi došlo, o čem mluví. O mě, a o mém škobrtnutí minule. Cestou do lesa jsem na paloučku uviděla páreček milenců ve šťastném objetí. I když jsem byla uprostřed lovu hodlala bych je obejít, ale ten muž se otočil směrem ke mě. Neviděl mě, ale já jeho ano. Medové vlasy měl rozcuchané a usmál se křivým úsměvem na svou milou. Tím si vysloužili ortel smrti. Bohužel, to nebylo jediné klopýtnutí...
„Její posedlost těmi zrzky musíme zastavit,“ ozval se Ciaus.
„Máte pravdu,“ souhlasit s nimi Aro. „Nemůžeme po ní pořád uklízet a riskovat naše odhalení. Přesto se stala pro naši ochranu velmi užitečná.“
Dal jsem neposlouchala a odebrala se do svého pokoje. Jen co jsem od něho otevřela dveře, spatřila jsem veliké zrcadlo.
„Jane,“ procedila jsem mezi zuby. Takové kousky mi dělala každou chvíli. Moc dobře věděla, jak tyto věci nenávidím. Pěstí jsem ho rozbila a dlaní rozdrtila střepy na jemný prášek. Z konce chodby se ozval pobavený smích Jane.
Po několika dnech si mě nechali vládci zavolat. Oblékla jsem se do pevného oblečení, tolik jsem nesnášela, jak snadno se trhalo. Vybrala jsem si velkou černou mikinu se širokou kapuci a zakryla se s ní. Přes ní jsem si ještě přehodila kápy, kterou nosila garda. Čekala jsem, že půjdu na další misi, ale všechno bylo špatně. Předstoupila jsem před ně a čekala na rozkazy. Ty však nepřicházeli a mě se zmocnilo zlé tušení.
„Isis,“ vyslovil mé jméno a neunikl mi jeho pyšný úšklebek. Došlo mi, že ten nepatří mě, ale že je hrdý sám na sebe. „nejsme spokojeni s tvým porušováním zákonů, přesto jsme se rozhodli, z naší velkorysosti ti, dát šanci a zároveň ti pomoci. Odnaučíme tě lovit lidi,“ dořekl.
Kdyby mé srdce bylo, rozhodně by se zastavilo. Jeho slova jsem si spojila s přibližujícím se neznámým, přesto tak blízkým pachem upírů.
„Dovol mi, abych ti představil svého dávného přítele Carlislea,“ ukázal na vcházejícího blonďatého muže do sálu „a jeho rodinu.“ Postupně ukazoval jednotlivé členy. „Jeho žena Esmé a děti Edward, Jasper, Emmett... Alice, Rosalie a Tanya.“ Ukázal na nádhernou blondýnu s nazrzlými vlasy. „Jak vidíš. Všichni jsou to vegetariáni a pomohou ti ovládnout tvou touhu. To ber jako rozkaz.“
Stáhla jsem si kápi více do obličeje a podívala se do znechucených, zmatených i ustrašených výrazů Cullenů.
Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 10. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!