Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I „Nicota“ je věčná - 22. díl

26.02.2010 (14:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6457×

22. kapitola

„Neboj se,“ šeptnul a odsunul látku nad ústa, palcem mi přejel po dolním rtu. Hleděla jsem do jeho očí a utápěla se v nich, byly zčernalé touhou a hladem po uspokojení. Jazykem jsem si přejela po rtech a nechala naše ústa spojit v toužebném polibku.

„Bello...“ šeptl tichounce, ale mému sluchu to neuniklo.

Moje jméno z jeho úst znělo, tak sladce, nic krásnějšího jsem za celá desetiletí neslyšela. Tělo se mi rozechvělo slastí. V tom mi to došlo a prudce se od něho odrazila. Jeho výraz mi napovídal, že si až teď uvědomil, co udělal.

„Promiň... já...“ blekotal. Najednou to nebyl ten muž, co mnou opovrhoval a nenáviděl mě. Byl to člověk se zraněnou duší, který žije s pocitem viny nad ztracenou láskou. Doopravdy tolik miloval Isabellinu matku? Ale proč šeptl Bello?

„Nic se nestalo,“ ubezpečila jsem ho. „A ani to nikomu neřeknu, nerada bych měla problém ještě s Tanyou.“

„Ne, něco se stalo a já neumím vysvětlit co,“ přesvědčoval mě zoufale. Znovu se přisál na mé rty a prudčeji, ba vášnivěji mě položil na kamenný hrob, který pod našimi těly prasknul.

„Znesvěcujeme svaté místo,“ šeptla jsem.

„Touhou a vášní se nedá nic znesvětit,“ oponoval mi.

Kde byl ten starý Edward, který si ke mě nic takového nedokázal dovolit, choval mě v úctě a miloval. Ne, vždyť já už nejsem ta Bella. Jsem Isis, ta která ničí... A já zatím zničila jen sebe svou hloupostí a naivitou. Jeho zkušené dotyky byly čím dál víc naléhavější, otupovaly mé nevědomé smysly...

„To nemůžeme.“ Zastavila jsem jeho ruce.

Nemusela jsem být Jasper, abych cítila tu bolest v něm. Kdyby jen tak věděl, že jeho bolest je i mou. Proč jen to nemůže být moje uspokojení? Vidět ho na kolenou a smát se, až se za břicho budu popadat? Vysmát s jeho utrpení a mít z toho radost.

„To bude v pořádku.“ Objala jsem ho a vychutnávala si pocit jeho blízkosti. Jeho ruce mě pevně objali a já se cítila na okamžik v tomhle mrtvém místě šťastná. To však při východu slunce skončilo, i déšť ustal a každý z nás se vydal svou cestou.

Vyhýbali jsme se sobě, jak jen to šlo.

- - -

„Edwarde, podívej se mi do očí,“ prosila ho Tanya, když byli po dlouhé době konečně sami na lovu. „Nedokážeš to,“ konstatovala, když se ani nepohnul. Pohladila ho po zádech.

„Tanyo...“

„Ne nic neříkej. Vidím to na tobě, ve tvé tváři, v pohledu. Jak se ni díváš. Něco tě k ní táhne, ale uvědom si, že ona není pro tebe. To já jsem s tebou když trpíš, stojím při tobě. Smířila jsem se, že jsem v tvém životě druhá či třetí. Dáváš přednost němému hrobu přede mnou i svou dcerou. A teď ona. Takhle to dál nejde...“ vzlykala.

„Ona je nic. Nic pro mě neznamená,“ nalhával si.

Ale ona moc dobře zaznamenala jeho pohledy, kterými se na ni díval, jako muž, kterého přitahuje žena jeho života. Přesně tak si přála, aby se na ní díval.

„Nikdy jsi mi nenabídl manželský svazek a ani věčný společný život, i když víš jak moc tě miluji a já to respektuji, přesto nedovolím, aby jsi mě posunul a další kolej dál kvůli té proklaté ženské.“

„Není to jak říkáš...“

„Nejsem jediná, která to vidí. Zpočátku jsem si myslela, že se mi to zdá,“ zasmála se, „ale opak je pravdou. Ta strašná ženská je tu už několik měsíců a tvé city k ní...“

„Co ty víš o mých citech?!“ osočil se.

„Jasper...“

Sám četl myšlenky a tolik nenáviděl, když někdo jiný vidí přímo do něho. Sám se ve svých citech nevyznal. Po tolika letech pocítil něco, co již léta mu bylo ukryto. Ne, srdce se mýlí, nemůže to být láska.

„Ona je na muže jako ty vysazená, je to její posedlost. Dej jí příležitost a ukončí tvůj život, jako všech ostatních. Ona tě zničí, Edwarde!“

Edward dál vnímal její slova jen z dálky, ta žena či dívka v jeho srdci vrátila pocit štěstí. Ale on si to přeci nezasloužil a nebo ano? A co je z toho dobře nebo špatně?

To musí skončit!

- - -

To není možné! A vztekle jsem kopla do stromu a ten se zlomil ve dví. Měsíce uplynuly jako voda a já se začala u Cullenů v Denali cítit zase jako živá, jen s falešným pocitem domova. Už jsem nebyla ta malá holčička, která volala maminku, když si natloukla koleno. Byla jsem nešťastná žena skrývaná za maskou krutosti ve věčné temnotě existence. Teď už mě nikdo nepohladí po vlasech a neřekne - Bude to dobré Issabello, čas rány zahojí. A i kdyby řekl, neuvěřím mu. Čas rány nezahojí a ani neutiší, zůstávají v člověku - upírovi navěky...

Pomalu, ale jistě jsem jim podléhala. Hrála si na hodnou holčičku, jen abych se jim zavděčila. Ale proč? Vždyť to jsem ksakru, nechtěla. Chtěla jsem je vidět zničené, pohrdat jejich bolestí, tou, co mě samotnou roky svíjí a ničí mou mysl, utopit tím svůj žal.

Doopravdy jsem to tak chtěla? Ptala jsem se sama sebe.

Pozorovat jejich neštěstí, namísto spokojené milující rodiny. Ano, potřebovala jsem jejich utrpení. Vidět jejich štěstí mě bolelo ještě víc, než jejich zrada. Bodalo do mého ledového srdce, čím dál hloub. Být nestranný pozorovatel jejich idey, bylo jako snít krásný sen, obdivovat ho a vžívat se do rolí postav, kteří ten příběh vytvářejí. Po pár aktech či kapitol zjistíš, že ty jeho součástí nejsi, nikdy nepoznáš pocity o kterých sníš, být milovaná  a hýčkána, být součástí toho příběhu. A když se chceš z něho probudit a uniknout těm pocitům, zjistíš, že nemůžeš a tvůj sen se změní na noční můru. Vnitřnosti se mi křivily nad jejich zradou spokojenosti.

Kolikrát jsem chtěla odejít a znovu začít žít svůj minulý život, sama a daleko od nich. Však pohled do Esménina či Isabellina obličeje mě od toho odvrátil. Jejich oči byly plné života a nadějí, které ve mě už dávno nebyly. Nemohla jsem jim to udělat, odejít, a je tím odsoudit k smrti. Černá smrt v podobě katů Volturiů na ně číhala v zákoutí a já věděla, že bych si to nikdy neodpustila... a nebo ano?

Grizzly. Jeho vůně mi spustila jed v ústech. Rozhlédla jsem se po lese a spatřila svou oběť, ten velký plyšák počechrával křidélka včeličkám a já je teď pošramotím jemu. Neměl šanci, se zlomeným vazem padnul dunivě do mé náruče. V objetí jsem mu roztrhla hrdlo a sála omamnou tekutinu z jeho tepny. Srdce stejně jako mě už dávno dobilo. Na mysli mi vyplynula chuť Edwardových rtů a bušící srdce mých obětí, kdy jsem se sytila jejich krví přímo z jejich tepajících vyděšených srdcí.

Okřikla jsem se! Už na něho nemysli. Vždyť si tě od toho polibku ani nevšiml. Opovrhuje tebou, jako všichni ostatní. Jsi pro něj potřebná jako vzduch, který je pro něho zbytečný stejně jako pro mě.

Můj lov byl u konce a já byla dostatečně sytá. Většina rodiny byla také na lovu, s předstihem jsem se vracela k obydlí, ostatní se měli vrátit až zítra ráno. Už zdálky mé uši zaznamenaly výkřik. Tu barvu hlasu jsem moc dobře znala, byla to Esmé. Rozběhla jsem se, jak nejrychleji mé nohy mohly a zastavily se až na kraji lesa. Štít mě obklopoval jako hustá bariéra a já dala na svůj instinkt. Ve vzduchu visel pach cizích upírů. Zůstala jsem stát ve stínu stromů, kde se pomalu snášelo šero ze zapadajícího slunce.

„Ne, nechte jí být...“ prosila Esmé na kolenou. Jeden z upírů táhl za krk Isabellu před dům a Esmé se jí snažila bránit, ale nemohla, byla slabá a nedokázala se dalšímu vytrhnout ze spárů. Podle hluku jsem poznala, že v domě, je ještě někdo, ale nedokázala jsem poznat kdo. Po minutě vyšli ven další dva nomádi, ano byli to nomádi, už jen podle jich starého a roztrhaného oblečení, a táhli za sebou vzpírající se Rosalii, napůl nahou. Bojovala jak nejvíce mohla, ale na oba dva nestačila. Nikdy jsem jich pospolu tolik neviděla, bylo jasné, že tu nejsou náhodou, někdo je musel poslal, někdo kdo věděl, že bude většina rodiny na lovu.

„Prosím, neubližujte jí, je tolik křehká,“ žebronila Esmé a vytrhla se upírovi z rukou, v rychlosti zaštítila Isabellu svým tělem a odmítala jí pustit.

„Naši muži se za chvíli vrátí a bude po vás!“ sykla Rosálie.

„Ne, ti se jen tak nevrátí...“ vysmál se jí jeden z nich. „Dreyku, rozdělej oheň a pořádný,“ rozkázal k vysokému blonďákovi a ten se chopil práce.

Ten muž měl pravdu, i kdyby Alice viděla jejich počínání, nestihli by se včas vrátit.

Stála jsem tak a nebyla schopná se pohnout, neviděli mě a ani nemohli cítit. Bylo mi jasné, jak tahle část příběhu dopadne, zde se žádné zázraky nedějí, hrdina z nebe nespadne. Před domem se tyčila obrovská zapálená hranice, jak pro čarodějnice. Vítr mi zanesl aroma dýmu, smrtelného kouře pro nás neživé.

Odlomení kusu skály mě probralo z letargie, Esménin pláč se rozezněl po pláni a její noha se houpala v rukou jednoho z ničemů.

„Pššš... zlatíčko, to vůbec nebolí,“ utěšovala stále Esmé plačící Isabellu a hladila ji po vlasech. Esmé měla zkřivenou tvář bolestí a utrpením, na tváři jí bylo vidět, že se loučí se životem, nedovolila však, aby to její vnučka viděla.

Rosalie stále bojovala, odmítala se vzdát a  útočila jak jen mohla, ale oni se tím jen bavili, smáli se její snahám ochránit svou rodinu. Pomalu z ní strhávali oblečení a chechtali se jejím pokusům o trochu důstojnosti. Esmé přikryla Is oči a vzlykavě se dívala na svou dceru, které nemohla pomoci.

Sledovala jsem tu hrůznou scénu před sebou a vybavila si sama sebe a Viktorii, také tam nebyli, aby mi pomohli. Kdyby tenkrát zůstali a neodešli, dopadlo by vše jinak a Jakob by žil. Přesně tohle jim dlužím...

Ano, tenhle den pro ně končí a nový nevysvitne. Otočila jsem se k odchodu, dál od těch, co mě měli milovat a já je...

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 22. díl: