Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I „Nicota“ je věčná - 26. díl

10.04.2010 (18:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6503×

26. kapitola

V tom mi to došlo! Vždyť já ani žádnou spáleninu necítila. Jediná, která byla cítit, byla ta z mých nohou...

Rozloučení venku začalo a já věděla, že nesmím přijít pozdě!

- - -

Vítr utichl, jako by se bál, že naruší tu chvíli rozloučení. Rodina a přátelé se loučili se dvěma ženami, jenž byly krutě zavražděny.

Jejich ostatky ležely na poduškách před hořící hranicí. Zbytek jejich těl už byl dávno v prachu a oni jim hodlali dopřát klid.

Chodbou běžela jen zraněná dívka. Věděla, že to, co právě chystají udělat, se nesmí stát! Ona je musí zastavit.

- - -

„Ne!“ vykřikla jsem a vrhla se před hořící oheň.

„Jak se opovažuješ!“ zavrčel na mě Jasper a ze všech úst se najednou ozývalo vrčení.

Kdybych byla člověk, srdce by mi bilo a ruce se klepaly nervozitou i zděšením. „Nemůžete to udělat, ony...“ nedopověděla jsem.

Jasper mě srazil na zem a snažil se mě umlčet. Tentokrát jsem mu to nemohla dovolit a já po chvíli začala nad ním vyhrávat. Moje bojové schopnosti stěží vyhrávaly nad jeho zkušeností. Moje zuby se už dotýkaly jeho hrdla, ale nepodařilo se. Eleazar se zlostně vrhl mezi nás a já neměla šanci překonat dva tak zkušené a vycvičené bojovníky. Skončila jsem na zemi.

„Vy... Sakra, Jaspere, zrovna ty by jsi to měl cítit! Použij kurva, svoje instinkty. Ony...“ Do Prčic, tak tahle rána od Emmette vážně bolela. V jeho očích bylo šílenství, Edward s Carlislem ho drželi a já okolo sebe utvořila štít.

Edward šokovaně vydechl a uvolnil Emmetta ze sevření. Ten neváhal a vrhl se na mě. No, spíš se přerazil o mou stěnu.

„To není možné,“ vykřikl Edward, došlo mi, že si přečetl Jasperovi myšlenky, který se momentálně usmíval.

„Nechápu, čemu se ty, bratře, směješ? Kdyby to byla tvá žena...“ obořil se Emmett na Jaspera.

„Žije,“ řekl prostě Jasper.

„Máme naději, že je nomádi nespálili. To se nám celou dobu snažila říct Isis. Je tu cítit pach spáleného masa, ale je to velice slabé, jako by se oheň dotkl sotva kůže. Není tu dým plný nechutného smradu,“ snažil se vysvětlit Edward přítomným.

Nastalo ticho. Nikdo se ani nepohnul, jako by přemýšleli, zda slyšeli správně.

„Tím chceš říct, že Rose žije, jen ne v celku?“ zeptal se Emmett a vypadal jako malé dítě, které se dozvědělo, že je Santa Claus opravdový.

„Co tady stojíte,“ okřikl nás Carlisle a rozběhl se do lesa.

„Alice, ohlídej Isabellu,“ křikl k ní Edward a vydal se za Carlislem jako ostatní. Jen já jsem tam zůstala stát jako opařená.

„Isis,“ zavolala mě Alice a já se za ní rozběhla k Edwardovi do pokoje, kde byly i s Alicí.

Nechtěla jsem vejít dovnitř, ale Alice mě tam zatáhla.

„Prosím, pohlídej Is. Já jim musím jít pomoct. Beze mě jim to hledání bude trvat týden.“ A ukázala prstem na svou hlavu.

„Cože?! Ty víš, kde jsou rozházená jejich těla a že se dají vzkřísit a nic si neřekla?“

„Já... já to nevěděla. Bála jsem se kouknout do budoucnosti a vidět rozpadlou rodinu a Emmetta s Carlislem, jak...“ vzlykla a já věděla, jak ji to trápí. „Kdybych nebyla tak zbabělá, mohli jsme si to trápení ušetřit,“ zašeptala potichu.

„Ano, to mohli. Ale už se s tím netrap a jdi je navigovat. Já ji ohlídám,“ slíbila jsem jí a postavila se jako důkaz k Ise.

S Alicinou pomocí jim to doopravdy netrvalo dlouho. Za necelou hodinu byli zpátky a v náručí nesli kousky kamenného masa. Když jsem uviděla šťastné obličeje přítomných, hlavně Emmetta a Carleslea, zahřálo mě to u srdce. Jejich rodina se vzpamatuje a bude jako dřív. Jen já po čase odejdu a už nebudu narušovat ten jejich kruh.

V obývacím pokoji byla rozprostřená bílá prostěradla a u nich skládali jejich těla. Jejich kousky byly již omyté od bahna a kamínků, přesto se Carlisleovi třásly ruce, když pokládal patřící části těl k sobě. Jako by se bál, že udělá něco špatně a nebo zjistí, že jejich sestavení není již možné.

Nenápadně jsem je pozorovala a snažila se být nenápadná. Připadala jsem si jako nestranný pozorovatel, který se na dění před sebou kouká jako na film. Jen jsem momentálně nevěděla, jestli je špatný a nebo dobrý.

„Sakra, potřebují krev, jejich těla jsou slabá,“ zakřičel Carlisle zoufale a všichni na něj zůstali vyjeveně zírat.

„Hned zajdeme do lesa a začneme lovit,“ navrhla Carmen.

„To jim moc nepomůže, jen jim to způsobí muka,“ vstoupila jsem jí do řeči, „potřebují lidskou krev. Ta jim dodá sílu a rozproudí v nich jed.“

„Isis má pravdu, ve Volteře zvířecí krví mučí rozčtvrcené upíry,“ souhlasil se mnou překvapivě Eleazar.

„Tudíž jdeme na lidskou,“ vykřikl Emmett a hnal se ze dveří.

Zastavila jsem Carlislea a zeptala se ho, zda je na to připraven, zabíjet lidi.

„Krevní banky jsou odtud daleko. Je to jediná možnost a já pro ni udělám vše. Nikdy jsem nezabil člověka, ale ona je pro mě moje existence a já udělám vše, abych ji měl zpět. Tobě by to vadit nemělo, zabíjíš roky.“

„Ale...“

„Žádné ale, ty tu zůstaň a postarej se o Isu. Nehodlám nás ohrozit Arovou gardou, když se ty dotkneš lidské krve,“ přikázal mi Carlisle a já se chystala namítal, že s krví problém nemám.

„Podle Alice se nomádi nevrátí, tak se bát nemusíš,“ pověděla mi Kate.

„Nebojím,“ špitla jsem a oni už byli pryč.

Isa z pokoje vykřikla a já se k ní vydala. Kroutila se v křečích, v koutku duše jsem si říkala, zda by pro ni nebylo lepší, kdybych ji nechala umřít.

Můj pohled v pokoji zaujala vyřezávaná ebenová truhla, která ležela v polici s knihami. Nechtěla jsem mu lést do soukromí, jen si ji prohlednou. Vypadala staře, přesto nádherně. Její jemný vzhled a zručnost truhláře dodaly tomu dílu kouzelnost. Neodolala jsem a otevřela ji, co v ní bylo mě zarazilo!

Ne, to není možné! Ve svých rukou jsem svírala pramen mých vlasů z dob, kdy jsem byla ještě člověk a vedle toho v krabičce ležely moje fotografie, kde jsem byla s Edwardem, naše pohledy byly zamilované a on se na mě koukal, tak...

Němě jsem vzlykla. V hlavě se mi přehrály všechny naše společné chvíle, naše láska a štěstí a ten osudný den. Popadl mě vztek, nechápala jsem, proč mi to dělá! Tak dlouho se na něj snažím zapomenout a on mi přesto pořád ubližuje. Má od každé ženy, které zlomil srdce, takovou trofej?
To ti nestačilo, že jsi mě pokořil a zlomil srdce?

Vzala jsem tu krabici a sedla na postel k Is, cukala se v bolestech, ale já měla oči jen pro ty obrázky. Prohlížela jsem si každou fotku do detailu. City ve mě se vířily a já stěží poznávala, který je ten pravý. Bylo zajímavé, pozorovat samu sebe jako člověka.

Ne! S tím musí být konec! Vzala jsem tyto vzpomínky a hodila je ven do dohořívajícího ohně. Fotografie se horkem zkrabatily, až po nich zbylo jen smítko černě. Nevěděla jsem, zda jsem udělala dobře nebo ne. Ale on si nic z toho nezasloužil.

Vrátila jsem se zpět k Isabelle, byla spadlá z postele, tak jsem ji vrátila zpět a držela za ruku, dokud se všichni nevrátili. Už z dálky jsem cítila lahodnou vůni krve a jed v ústech se mi množil. Stejně tak to dávalo najevo moje hořící hrdlo, které toužilo po uspokojení od oné tekutiny.

Seběhla jsem dolů a dívala se ostatní. Jejich masky na tváři zračiliy utrpení. Nebylo jisté, zda od žízně nebo nutnosti zabít. Nikdo však neváhal a všechnu krev hned nesli k Rose a Esmé, jejich těla byly k sobě sotva patrně spojená, jako by se jejich tkáně potřebovaly vzpamatovat a jed v nich nebyl dost silný. To se však s přívalem nové lidské krve změnilo. Jejich maso začalo krev do sebe vtahovat, jako by ožívalo. Bylo to úžasné pozorovat, přesto bylo jasné, že tahle podívaná bude trvat ještě několik hodin a oni nechali Carlislea a Emmettem o samotě se svými znovuvzkříšenými manželkami.

Bylo to jako obřad nějakého kultu z děsivého hororu, ani jsem nechtěla vědět, jak tu krev z lidí dostávali.

Chtěla jsem také odejít, ale Edward mě zastavil s tichým „Děkuji.“

„Nemáš za co.“

„Ale mám. Bez tebe by tu teď moje dcera nebyla a ani nikdo jiný...“ děkoval a já to odmítala. Beze mně by se nic takového nestalo. Kývla jsem hlavou že rozumím a my se rozešli každý po svém.

- - -

Nenáviděl se za to, co se stalo. Jeho dcera byla poslední, co mu v životě zbylo a on o ni málem přišel. Ublížili jí, ale oni mu za to ještě draze zaplatí, přísahal si! Chytl svou holčičku za ruku a pozoroval její podobu s jeho životní láskou. „Ach, Bello...“ pomyslel si, ale nebyl schopný vyslovit její jméno nahlas. Stejně jako ona byla tak křehká a jemná a on je miloval.

Is se třásla mučením a on jí v tom nedokázal nijak pomoci. Nikdo netušil, jak bude její proměna v upíra probíhat, vždyť už byla napůl upír.

Edwardův zrak padl na prázdné místo v polici. Zkameněl, kdyby mu mohlo tlouct srdce, jisto – jistě by se mu dostavila srdeční zástava. Ještě dnes ráno tam byla dřevěná truhla s Bellinými věcmi. Jediné, co mu po Belle zůstalo a nyní byla pryč! V prvním okamžiku ho napadla Tanya, ale ta se choulila v rohu obývacího pokoje a modlila se o odpuštění rodiny.

Došlo mu, že dnes v jeho pokoji byla o samotě akorát Isis a nikdo jiný by se té truhly nedotkl. Zavolal Alici, aby se na chvíli postarala o Isabellu a vydal se za ní. Snažil se zachovat klidně, ale vědomí, že bych mohl přijít o vzpomínky na jedinou ženu v jeho životě, které obětoval své srdce a pořád pro její ztrátu trpěl, nechtěl ani pomyslet.

„Isis.“ Zaťukal naléhavě na dveře jejího pokoje.

Dveře se otevřely a zpoza nich vykoukla Isis. Tolik ho deptal její plášť, tak rád by si prohlídl její tvář a věděl, s kým má tu čest, i když o tom nebyl pochyb. S jedním z Volturiů.

„Něco s Is?“ zeptala a v jejím hlase byl znát strach o ni.

„Ne. Nechci rušit, ale viděla jsi u mě v pokoji ebenovou truhlu s ornamenty?“ zeptal se a Isis se zarazila nad jeho otázkou. Čekala, že zjistí, že ta krabice chybí, ale že tak brzy...

Isis se koukala do jeho očí a cítila se zahnaná v pasti, ale ona se neměla čeho bát, vždyť byla v právu. Ty věci bývaly kdysi její.

„Viděla,“ odpověděla mu jednoduše a Edward se na ni tázavě koukl a Isis pokračovala, „myslím, že se válela dole u toho ohně,“ řekla s naprostým klidem a Edward na ni vyvalil zděšeně oči a byl pryč.

Nevěřil tomu, co mu řekla, ale doopravdy... Ta skříňka ležela u hranice, ale prázdná! To zjištění mu vehnalo strach do žil. Nikdo mu nemůže vzít jeho vzpomínky! Kolikrát nad tou truhlou plakal a hladil ji po vlasech , i když byla na blbém papírku, ale i ten on miloval, protože na něm byla vyobrazená ona.

Popadla ho zlost, vzal truhlu vydal se zpátky k Isis. „Je prázdná,“ vykřikl na ni.

„Já vím,“ odpověděla mi stále klidně Isis.

„Kam jsi to dala?!“

„Spálila.“

Edward ztuhl a nevěřil vlastním uším. „To... To jsi neudělala!“

„Ale ano, udělala.“

Pane bože NÉ! To není pravda, modlil se Edward. Ale její slova ho v tom utvrdila. Sevřela se v něm vlna vzteku. To bylo jediné, co mu zůstalo po Belle. Ta truhla a vzpomínky na ni.

Vrhl se na ni, jak nějaké zvíře. Nebil ženy, ale u ní udělal vyjímku. Popadl ji a prohodil zdí, než se nadála, byl u ní a praštil ji do obličeje. Tím nárazem se Isis shrnula kápě.

Ani si neuvědomila, že se Edward zastavil uprostřed pohybu s nastavenou pěstí a kouká do její odhalené tváře.

„T-ty nemáš právo, vlastnit takové věci! Nepatřily ti!“

„Bello...“

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 26. díl: