Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I „Nicota“ je věčná - 9. díl

25.12.2009 (17:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4792×

9. kapitola

Thomasovo řádění nechalo ve mně ránu, ale to už bylo dávno. Už jenom protože byl všechno špatné co jsem nenáviděla a zároveň on byl pro mě vše, jediný který neopustil.

Cestovala jsem a užívala si krásy světa. Obdivovala jsem krásy světa i mužů..  Milovala jsem se s muži, krásnými, medovými a zelenookými, žádný z nich však neměl krásu andělovu.

Jednou za čas jsem potkala někoho z mé rasy, ale raději jsem se jim obloukem vyhnula. Díky mému daru mě ani nezaznamenali.

Už je to osm let, co jsem Thomase zabila a čtyřicet let od mé proměny. Roky mé mizerné existence.

- - -

I když skryješ svou tvář, budeš utíkat a schovávat se,

osud si tě stejně jednou najde.

- - -

„Prosím, ne. Já mám ženu a děti...“ prosil můj anděl.

Mé tělo jen obklopovala touha, alespoň na chvíli zahojit ránu v mém srdci. Ten muž přede mnou mi měl alespoň na chvíli pomoci přemoct mou bolest. Ty jeho ostré rysy v obličeji, rozcuchané medové vlasy a to nádherné tepoucí hrdlo do kterého jsem se s chutí zakousla...

Už jsem nelovila po pochybných barech ani mě nezajímala divoká zvířata v tropech. Prostě jsem jen lovení nechávala náhodě. Většinou mi stačila zvířata v lese a nebo náhodný lov jako právě teď.

Hnusila jsem se sama sobě, od té doby, co jsem se vrátila z Afriky jsem se nedokázala podívat do zrcadla ani do vlastní odrazu ve vodě, skle či jiném povrchu. Nenáviděla jsem se, za to čím jsem se stala. Dělalo se mi ze mě hnusně. Svou tvář jsem schovávala pod hluboké kapuce, které byli součástí mého šatníku i mé existence. Nesnášela jsem svou samotu.

Políbila jsem mrtvé tělo svého anděla a zavřela jeho víčka. V očích se mu pořád odrážel strach a děs ze smrti, kterou jsem mu přivodila. Odhodila jsem jeho tělo. A můj čich zaměstnal pach upíra, ne upírů. Chtěla jsem zmizet, ale neměla jsem kam. Obstoupila mě smečka upírů.

„To je ona...“ špitl jeden z nich.

„Jane, postarej se o ni!“ Řekl další k jedné upírce se světlými vlasy, mohlo jí být tak čtrnáct let. A pak se obrátil ke mně. „Porušila jsi zákon Isis. Ano, víme kdo jsi a budeš souzena a odsouzena dle našich zákonů.“ Zavrčel na mě výhružně. „Jane, co děláš?“ Otočil se zpět na ni.

Bylo na ní vidět, jak se soustředí a spaluje mě pohledem. „Nejde to, Demetri.“ vyhrkla a pohlédla na upíra vedle sebe, ten se hned svíjel za bolestného řevu na zemi. Pak zase její pohled spočinul na mě a já se ní usmála. Byla jsem si jistá, že to i přes mou zakrytou tvář v kapuci viděla. Nejraději by se na mně vrhla, ale ona nebyla bojovník, měla jen svou moc, která se s mou nemohla rovnat. Podle Thomasova vyprávění jsem je znala. Znala jsem povahu i schopnosti všech Volturiů.

„Zajímavé.“ Konstatoval Demetri. „Chopte se jí...“ poručil ostatním a ty se na mě vrhli.

Nikdy neukazuj své schopnosti, dokud není potřeba nouze. Přišla by jsi o výhodu překvapení. Zněla mi v hlavě Thomasova slova. Odstranila jsem svůj tělesný štít a nechala se zajmout.

„Oddělte jí hlavu a hoďte do kufru.“ zavelel Demetri a já ztuhla.

„To nebude potřeba. Půjdu sama.“ Zavrčela jsem přesto to znělo jako ráj rolniček a všechny páry rudých očí se na mě obrátili. Nikdo z nich však nedal najevo znát překvapení.

„Tak ono to mluví?“ prskla nenávistně Jane. Potom se zákeřně usmála, chtěla mě vidět bez hlavy. „Už pár let tě hledáme, nemůžeme dopustit, aby jsi nám zmizela dřív něž tě předvedeme před Ara.“ sykla a kynula k pochopům.

To si ta malá zmije doopravdy myslí, že jim dovolím mi odtrhnout hlavu? To vyvolalo ve mě salvu smíchu a já odhodila vlnou štítu partu upírů, co na  mě drželo, pár metrů daleko.

„Buď půjdu sama a nebo nepůjdu vůbec.“ řekla jsem naprosto vážně.

„Proč by jsi chodila dobrovolně?“ nechápala Jane. S pohledem na ležící společníky.

„Nehodlám utíkat.“ odsekla jsem jí.

Demetri mi pokynul, abych ho následovala. Vstoupila jsem s ním do auta s tmavými skly a nechala se dopravit na místo mého soudu. Volterra. Na to že jsme jeli až z Irska, jsme tam byli mimořádně rychle, hned druhý den.

Vstoupili jsme do hlavního sálu, kde se tyčili tři pozlacené trůny. V každém z nich seděl upír, podle jejich průsvitné a tak jemné bělostné kůže se dá poznat, že jejich stáří je více než pár stovek let.

Byli mi naznačeno, že si mám sundat kapuci a poklonit se. Což jsem odmítla. Stejně jako prosit o milost, viděla jsem to na očích všech přítomných, čekajících na mé ponížení. Zůstala jsem stát uprostřed sálu. Možná ani nevědí, že smrt by byla pro mě vysvobozením.

„Tak, ty jsi společnice Thomase Cruga,“ ozvalo se z prostředního trůnu. Byl to Aro. Matně jsem si pamatovala tváře panovníků z Carlislova obrazu v je pracovně. Tenkrát, když mi Edward říkal, co jsou zač. „kde pak se on skrývá? Tebe samotnou jsme hledali několik let. Porušili jste upíří zákony, za to vás stihne trest. Nadělali jste v Nambii pěkný bordel a riskovali naše prozrazení.“ dopověděl Aro téměř výhružně. Nedivila jsem se mu, že je tak rozhozený. Uklízet po Thomasovi nebyla zrovna hračka.

Odfrkla jsem si. „Nemůže ty keci přeskočit. Stačí, už to že se tu ztrapňujete hledáním mrtvého upíra.“ Ani nevím, kde se to ve mě vzalo. Ale najednou, jakoby ze mě všechno opadlo.

Aro i jeho bratři se na mě nevěřícně podívali a já si na chvíli přála umět číst myšlenky. Auu... to bolelo. Ach, Edwarde.

„Thomas Crug je mrtvý?“ zeptal se a snažil se na sobě nedat znát údiv. „Lžeš, Thomas byl zkušený  bojovník, krutý a inteligentní. Jeho by dokázala předčit jen větší zrůda, než byl on sám.“

„Věřte si čemu chcete. Je mrtvý, sama jsem ho zabila.“ Řekla jsem a můj hlas zněl téměř lhostejně.

„Taková slova se k tvému andělskému hlasu nehodí.“ vydychl unuděně Caius. Pak se obrátil k Arovi „Ukonči to.“

„Jistě že, ale nejdříve se přesvědčíme o pravdivosti jejích slov.“rozhodl Aro. Přistoupil ke mě a požádal mě o podání ruky.

Vyhověla jsem mu. Jeho kůže byla hedvábnější víc, než se zdálo. Aro se na mě zadíval. „Fascinující...“ uniklo mu z úst.

„Co jsi viděl?“ dožadoval se odpovědi Marcus.

„Nic.“

„Nic?“

„Nemohl nic vidět. Nic jsem neukázala.“ vysvětlila jsem jim, ale ne dostatečně.

K Arovi přistoupila Jane s nataženou dlaní, ten jí stiskl a po pár vteřinách pustil. Nemusela jsem být vševěd, abych si domyslela, co mu ukázala.

Aro schoval svoje překvapení za maskou klidu a nezájmu. Vrátil se zpět ke svému trůnu a promluvil neslyšitelně se svými bratry.

„Odsuzuji tě Isis k trestu smrti a za vyzrazení našeho druhu – nejen řáděním a zabíjením ve státech třetího světa, ale i po celé Evropě...“ vyslovil Aro svůj rozsudek.

Arova garda zabijáků mě obstoupila a já v tu chvíli nevěděla jestli mám sílu se bránit, touha zemřít byla tak silná...

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I „Nicota“ je věčná - 9. díl: