Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I sny se někdy plní... 2. kapitolka

17.06.2010 (20:00) • Amicale • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1382×

I sny se někdy plní... 2. kapitolka

Anička

Pořád byla tma… Chtěla jsem křičet, chtěla jsem mávat rukama, abych věděla, kde jsem, ale nemohla jsem. Ležela na mně nějaká tíha a já jsem necítila, jak svoje ruce, tak svoje nohy. Chvílemi jsem si začala myslet, že jsem mrtvá. Po nějaké době začala tíha opadat a já jsem konečně mohla otevřít oči.

Když jsem je otevřela, tak se tma moc nezlepšila, ale už bylo vidět, že nejsem v transu, či co to bylo. Svítil měsíc, tak jsem trošku viděla, kde se nacházím. První mi došlo, že nejsme u naší školy a když jsem se rozhlédla pořádněji, tak i to, že nejsme v Hradci Králové.

Seděla jsem na lavičce a vedle mě ležela Katka a vypadala, že spí. Za lavičkou byl menší park a před námi byla nějaká velká budova. Snažila jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostala. Nic mě nenapadlo. Pamatovala jsem si jen to, že jsme šly do školy, začalo pršet, my jsme se nemohly pohnout a pak jsem asi omdlela, protože na víc si nepamatuji. Usoudila jsem, že se jí to stalo taky.

Pořád mi vrtalo hlavou, kde jsme, proč už je noc, když jsme omdlely ráno v osm a hlavně, jak jsme se sem dostaly. Najednou se vedle mě ozvalo zasténání a já se otočila na Katku, která se právě rozkoukávala.

„No konečně, už jsem myslela, že jsi mrtvá,“ pokusila jsem se o vtip. Bohužel se asi nezdařil.

„Ha, ha, ha. To nebylo vtipný, já si to fakt myslela,“ zamračila se na mě.

„Co sis myslela? Že jsi mrtvá?“ smála jsem se.

„A ty snad ne?“ setřela mě. No tak to měla pravdu. Chvílemi i jo.

„No dobře, máš pravdu,“ uznala jsem poraženě.

„No vidíš,“ vykřikla vítězně. „Eeee… a kde to jsme?“ zeptala se.

To mě rozesmálo. Ona se se mnou nejprve hádá a pak teprve řeší situace. To se jí podobá.

„Co se zas směješ?“ vyjela na mě.

„Neřeš,“ vysoukala jsem ze sebe.

„No tak, kde jsme?“

„Prosím tě, jak to mám vědět. Nemám o moc víc informací než ty,“ řekla jsem jí a byla už celkem vytočená. To si snad myslí, že jsem nějaká vševědka? Jako Alice?

„Hm…,“ ozvalo se od ní. Hm… výborná odpověď. Nic lepšího ji nenapadlo?

„Hele nejsi unavená?“ optala se Katka.

„Celkem jo.“ Překvapilo mě to, protože jsme teď několik hodin jen ležely… ve tmě. Otřásla jsem se. Bylo to hnusné. Katka se zvedla a šla si lehnout pod strom.

„Co to děláš?“ vykulila jsem oči.

„No co myslíš. Jdu spát,“ protočila oči. „Nevím, jak ty, ale já jsem pořádně unavená. Dobrou.“ To bylo poslední, co řekla. Já jsem ještě nebyla tak moc unavená, tak jsem si vytáhla MP3. Začala mi hrát písnička od mojí nejoblíbenější zpěvačky Pink - It´s All Your Fault.

Po chvilce poslouchání jsem se otočila na Katku. Už to dávno zařezala, což se jí moc nepodobalo. Vždycky jsem to byla já, kdo usnul jako první a Katka byla vždycky ta, která nadávala, že jsem si nedoposlechla její básnění o nějakém klukovi. Usmála jsem se sama pro sebe, vypnula MP3 a šla si lehnout vedle ní. Trvalo jen chvilinku než jsem propadla hlubokému spánku.

***

„Vstávej, Aničko,“ křikl na mě nějaký hlas.

„Hm…,“ zamumlala jsem. Hned na to mi na tváři přistála facka.

„Co je?“ vyjela jsem na ni. Seděla opřená o strom, oči měla vytřeštěné a ukazovala kamsi dopředu. Otočila jsem se tím směrem a málem jsem zkolabovala.

Stálo tam asi 20 lidí a všichni se na nás koukali. To mě rázem probudilo. Vyskočila jsem na nohy a křikla:

„No co čumíte?“ Divně se na nás dívali, jako by nám nerozuměli. Pak z toho chumlu vykročila nějaká dívka. Vypadala velmi sebejistě, měla hnědé vlasy a na sobě červené tílko a fialové kraťasy. Usmála se na nás a spustila:

„Hello, I´m Jessica. Who are you?" Koukala jsem na ni jako puk a myslím, že Katka na tom nebyla o moc lépe.

„Super a to má být nějaká zkouška? Nebo proč nemluvíte česky?“ houkla jsem na ně. Jen nadzvedla obočí, ale nic neříkala. Katka mi poklepala na rameno.

„Aničko, oni možná nejsou češi,“ zašeptala.

„No a to mi tady chceš tvrdit, že jsme někde v Americe, nebo co?“ zeptala jsem se sarkasticky.

„No to nevím, ale rozhodně to nejsou češi. Tak se jich zeptáme, kde jsme,“ navrhla. Nic jsem nenamítala.

„Hello, I´m Ann and this is Kate,“ řekla jsem směrem k tomu hloučku. Musela jsem se naladit na angličtinu. Mám to podobně jako rádio. Naladím se na správný jazyk a pak dokážu mluvit plynule jako by to byla moje mateřština. „Můžete nám někdo vysvětlit, kde to jsme?“ zeptala jsem se.

„Právě se nacházíte na kraji parku, který stojí před střední školou,“ oznámila, jako průvodkyně na zámku. Bože, ta je blbá, pomyslela jsem si.

„No tak to je bezva, ale my chceme hlavně vědět, kde se ta střední škola nachází,“ zakoulela očima Katka. Asi na ní měla stejný názor jako ona.

„Jo ahá,“ zasmála se Jessica. „No, jste ve státě Washington a v městečku Forks,“ usmála se na nás. Kolem mě se začalo všechno točit. 

Forks? Co? Vždyť jsme před chvílí byly u nás v Hradci Králové, tak co děláme ve Forks? Ve FORKS! Tady byli Cullenovi a odehrávalo se tam celé Stmívání, pomyslela jsem si.

To je blbost. Teď na nás vykřiknou: To jsme vás dostali, co? A pak se nám budou smát, že se z toho Stmívání jednou zblázníme atd. Jenže… nic takového se nestalo.

„Jste v pořádku?“ zeptala se nás starostlivě Jessica. Teď mi to všechno začalo do sebe zapadat. Jessica… a já jsem pořád dumala nad tím, proč mi je tak povedomá.

„Ty jsi Angela, že jo?“ zeptala se Katka a ukazovala na kraj toho chumlu. Byla tam dívka a vypadala velmi nesměle. Ano, přesně jako Angela.

„Ano, jak to víš?“ pípla. No ty vole, pomyslela jsem si. Na víc jsem se nezmohla.

„Potřebuji si sednout,“ zašeptala jsem a sedla si na lavičku, která byla kousek od nás a na které jsme se „probudily“. Katka si ke mně přisedla. Ve škole zazvonilo a Jessica se nás zeptala:

„Jdete taky?“ Jen jsme zavrtěly hlavou. Pokrčila rameny a odešla.

„Katko?“

„Hm….“

„Jestli jsme se dostaly do Forks…,“

„No?“ ptala se nedočkavě.

„Tak by tady mohli být… mohli být…,“ koktala jsem.

„… Cullenovi,“ doplnila mě šeptem a otočila se na mě. Vykulily jsme oči a vykřikly:

„Pane božééé.“

„Co budeme dělat?“ ptala jsem se.

„No tak to fakt netuším,“ pousmála se. „Ale vím, že počkáme až skončí vyučování.“ Přikývla jsem a vyndala si MP3.

***

Zazvonilo. Byla jsem tak ponořená do poslouchání, že jsem zapomněla na realitu. Polekaně jsem se otočila a šťouchla do Katky. Ta jen zvedla hlavu.

„Pojď,“ řekla jsem a rozešla se pryč z parkoviště. Katka mě doběhla.

„A kam chceš jít?“

„Hele jestli jsme ve Forks, je tady Jessica, Angela a možná i všichni ostatní, tak tady bude i Bella, takže chci jít za ní,“ řekla jsem jí svůj plán.

Pomalu přikyvovala a pak vykřikla: „To si děláš srandu, že jo??“

„A proč se ti to zase nelíbí?“ zaskuhrala jsem. „To chceš spát pořád pod stromem a chceš být zlatá rybička pro lidi?“ vyjela jsem na ní.

„A co jí chceš říct? Ahoj Bello, my tě známe z knihy. Nemůžeme u tebe přespat? To čekáš, že ti to sežere?“

„Aspoň se o něco snažím. Na rozdíl od někoho,“ řekla jsem.

„No a nechceš zajít rovnou za Cullenovýma?“ Byla pořádně naštvaná.

Jen jsem pokrčila rameny a šla. Nevěděla jsem kterým směrem, ale cestou jsem se ptala lidí, kde bydlí Swanovi a přeci jen jsem je našla.

Nevěděla jsem, jestli jde Katka se mnou, ale upřímně řečeno mi to bylo jedno. Dorazila jsem ke dveřím a už se chystala zaklepat, když jsem zaslechla, jak jdou za mnou kroky. Otočila jsem se a tam stála Katka.

„Katko, promiň. Možná to není dobrý nápad, ale aspoň to zkusme,“ poprosila jsem ji.

„No tak jo, ale následky neseš ty, jo?“ zabručela. Takže jako vždycky, pomyslela jsem si.

„Jasně,“ usmála jsem se na ni a ona došla až ke mně. Objaly jsme se.

„Kdo zaklepe?“ ptala jsem se.

„No, byl to tvůj nápad, takže ty,“ couvla. Jen jsem si povzdechla a zaklepala. Byla jsem nervózní, protože jsem nečekala, že to vyjde. Nejdřív bylo ticho a pak se ozvaly kroky.

Otevřely se dveře a tam stála Bella…

SHRNUTÍ

1. kapitolka - 2. kapitolka - 3. kapitolka

Autor: Amicale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I sny se někdy plní... 2. kapitolka: