Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I sny se někdy plní... 3. kapitolka

02.07.2010 (16:30) • Amicale • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1386×

I sny se někdy plní... 3. kapitolka

Katka

Anička zaklepala. Pořád se mi v hlavě honila otázka: Co chce dělat? Chvíli se nic nedělo, pak se ozvaly rychlé kroky, rozlétly se dveře a tam stála Bella. Zalapala jsem po dechu. Tak ona opravdu existuje, pomyslela jsem si, hm… tak to chci vědět, co jí teď řekne. Podívala jsem se na ni a ta tam jen stála a zírala na ni. Bella na tom byla podobně. Stály jsme tam takhle asi půl minuty, když mi to začalo připadat trapné, tak jsem se slova ujmula já. Většinou jsem stydlivka, ale teď to začínalo být nadmíru trapné.

„Ahoj, Bello,“ vyšlo ze mě.

„Ahoj holky… My se známe?“ měřila si nás nedůvěřivě. „Nebo spíš jak znáte moje jméno?“

„No, my bychom od tebe potřebovaly jistou pomoc,“ vzpamatovala se konečně Anička. Už mě nebavilo, všechno odříkávat sama.

„No, ráda vám pomůžu, ale nejprve mi musíte hodně věcí vysvětlit,“ pokrčila rameny.

„Tak… a vysvětluj,“ zašeptala jsem naštvaně k Aničce. Já jsem to věděla. Přesně takhle jsem myslela, že to skončí. My jí řekneme, že ji známe z knihy, ona se zasměje, pak nás vyhodí z domu a my budeme muset spát znovu pod stromem," povzdechla jsem si.

„Tak jo, ale bude to na dlouho. Nemohly bychom jít radši dovnitř?“ řekla Anička. No, tak na to se těším, pomyslela jsem si.

Nevěděla. Nevěděla, jestli nám může důvěřovat. „Dobře. Pojďte,“ řekla a ustoupila ze dveří. „Sedněte si třeba na pohovku.“ Ukázala na malou, ale útulnou sedačku. Sama si sedla naproti nám do křesla.

„Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“ zeptala se nás.

„Já jsem Kate a tohle je Anne,“ řekla jsem. Představila jsem nás anglicky. Připadalo mi to přirozenější. Přikývla.

„Jo, promiňte, že jsem se nezeptala. Chcete něco k pití?“ optala se nás jako správná hostitelka. Já jsem zavrtěla hlavou, ale to by nebyla Anička, kdyby si nic nedala. „Objednala“ si sodu. Když se Bella konečně posadila, mohlo začít vysvětlování.

„Tak povídejte,“ pobídla nás.

Anička se napila a začala. „Bello, je to celé takové zvláštní, jo? Takže nám slib, že do toho nebudeš kecat a teprve pak nás budeš považovat za blázny. Ale celé je to pravda.“

Znovu přikývla.

„Jsme obě z města Hradec Králové a z České republiky…“ Chtěla pokračovat, ale všimla si, že se na ni Bella divně dívá. Já jsem prozměnu nechápala, co nechápe. „Aha,“ zamumlala Anička a vytáhla atlas světa. Usmála jsem se. Tak proto, pomyslela jsem si. Rychle jí ukázala Evropu a pak náš stát.

„Páni, tak to máte daleko,“ uznala. „A jak jste se sem dostaly? Jste tu s rodiči? Nebo s někým jiným?“ zajímala se. Anička po ní hodila rozzlobený pohled a Bella jen zamumlala. „Promiň.“

„Nejsme tady ani s rodiči ani s někým jiným. To je právě to, co nechápeme,“ vysvětlila jsem jí.

„Aha,“ zašeptala.

„Takže… Dostaly jsme se sem záhadným způsobem, který ani my sami nechápeme. Šly jsme spolu do školy, když najednou začalo pršet, tak jsme se schovaly do parku, který stojí před naší školou. Chtěli jsme počkat, až to trochu ustane, ale nenastala žádná změna. Rozhodly jsme se tedy, že půjdeme. Když v tom jsme necítily nohy a nemohly jsme se pohnout.“

Anička se významně podívala na Bellu, která měla obočí až někde nad čelem. „Pak jsme asi omdlely a objevily se v parku před vaší školou,“ povzdechla si. „Byly jsme tam jak zlaté rybičky,“ pousmála se.

Chvíli se na nás divně koukala.

„Super povídačka holky. Ale teď upřímně. To jste si fakt myslely, že vám to sežeru?“ ptala se nás s nadzvednutým obočím. Přišlo mi to celkem vtipné, když ho měla skoro až na hlavě.

„Já ti to říkala,“ zašeptala jsem směrem k ní. Jen se na mě zamračila a otočila se zpátky k Belle, která na nás vychrlila hned několik dalších otázek.

„Tak dobře, tohle se budu snažit zkousnout, ale teď mi řekněte, jak to že mě znáte?“

„O-ou,“ zaskuhrala Anička.

„Máš co jsi chtěla. Tak začni. Pak můžeme zdrhnout, než na nás zavolá psychiatra. Už jsme z toho Stmívání fakticky zcvokly,“ zašeptala jsem znovu směrem k ní. A ona se na mě zase jen zamračila.

„Já ti to klidně řeknu, ale jestli jsi nevěřila našemu „příletu“, tak pochybuji, že nám uvěříš v tomhle.“ Anička byla slušně nervózní. Takhle jsem ji ještě neviděla.

Pokynula ať začneme. Nechala jsem to na Aničce. Byl to její nápad sem přijít. A nebyl moc dobrý.

„My… tě známe… no…“ začala koktat Anička.

„… z knihy,“ neudržela jsem se a doplnila ji. S ní by jsme tu byly ještě do zítřka.

„Odkud?“ ptala se šokovaně. „Z knihy?“ Chvíli jsem myslela, že tu zkolabuje, když se začala smát.

Ta je snad zhulená? napadlo mě.

„Pořád nechápu, že vám na to i podruhé skočím,“ smála se.

Otočila jsem se na Aničku. Zašklebila se na mě a svěsila ramena.

„Chceš to dokázat?“ zeptala se Anička.

„Klidně, ale pochybuji, že by jste mě přesvědčily,“ pokrčila rameny.

„Víme o tobě úplně všechno.“ Bella se na Aničku podezíravě koukla.

„Jak?“ zašeptala. Byla zase zaražená a po smíchu nebylo ani památky.

„No z té knihy,“ protočila oči v sloup Anička.

„Z jaké?“ pořád šeptala.

„Jmenuje se Twilight sága. Neznáš? Jsou čtyři díly,“ odpověděla.

Bella zakroutila hlavou. „Tak jak mi to chcete dokázat?“ vzpamatovala se trochu.

„Víme o tobě všechno. Naprosto. Jmenuješ se Isabella Swanová, ale chceš aby ti všichni říkali Bello. Tvoji rodiče se rozvedli a matka Renée s tebou se odstěhovala do Phoenixu. Tvůj táta Charlie zůstal tady ve Forks. Tvoje matka si našla Philla; baseballového hráče, tak se přestěhovala do Jacksonvillu, aby mohl trénovat.

Dostala nápad, že by jsi na chvíli mohla být u svého otce. Nejsi tu ráda, protože nemáš ráda déšť a zimu. Ale už je to tu lepší, protože jsi tady potkala jisté Cullenovi, že?“ vysypala všechno. Naprosto všechno. Teď si o nás bude myslet, že umíme věštit. Nedalo se přehlédnout, že při slově Cullenovi ztuhla.

„Všechno sedne. I to s Cullenovýma,“ přitkala, i když se zdálo, že neochotně. „A co všechno víte o Cullenových?“ ptala se takovým přiškrceným hlasem. Asi už zjistila, že je upír a teď se bojí, abychom to nevěděly, usoudila jsem.

„Všechno,“ dodaly jsme s Aničkou jednohlasně.

V tom se ozval zvonek od dveří. Vyměnily jsme si s Aničkou tázavé a potom hned vyděšené pohledy. Edward, napadlo mě jen.

Bella se trošku začervenala a šla otevřít.

Ve dveřích stál rozzuřený Edward! Potlačila jsem výkřik. A do prd*le, pomyslela jsem si.

SHRNUTÍ

2. kapitolka - 3. kapitolka - 4. kapitolka

Já vím, že se k sobě ta pohovka a křeslo nehodí, ale lepší to nebylo =)

Autor: Amicale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I sny se někdy plní... 3. kapitolka: