Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I sny se někdy plní... 5. kapitolka

04.09.2010 (11:00) • Amicale • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1612×

I sny se někdy plní... 5. kapitolka

Katka

Párkrát jsem vzlykla, ale jak se mi to všechno poskládalo dohromady, rozbrečela jsem se naplno. Svalila jsem se na pohovku a vzlykala. Cítila jsem, jak mě nějaké ruce hladí po vlasech.

„Ššš… to bude dobrý,“ slyšela jsem nějaký hlas. Myslím, že to byla Esme. Nebude, chtěla jsem křičet, ale z mého hrdla se draly ven jen vzlyky. Přála jsem si omdlít, ale stále jsem byla až moc při vědomí. Nevím po jaké době ustavičného vzlykání, od kterého byla mokrá pohovka, mě nějaké studené a tvrdé paže vzaly do náruče.

„Vyspíš se z toho,“ promluvila na mě Esme. Pak už jsem cítila, jak kolem mě prosvištěl vzduch a jak ležím na posteli. Nevěděla jsem jestli tu je někde Anička, protože jsem upadla do hlubokého spánku.

Carlisle

Anička se svezla po stěně. Slzy jí začaly téct proudem, ale ona je nesetřela. Seděla tam a nic nevnímala. Katka se na rozdíl od ní, hystericky rozbrečela. Pokynul jsem Alice, ať jde k Aničce a Esme se hned začala starat o Katku. Slyšel jsem – všichni jsme slyšeli – jejich rozhovory. Hodně je to ranilo a bude hodně dlouho trvat, než se z toho šoku vzpamatují. Doufám, že jim Jasper pomůže.

„Vezmi ji k nám do ložnice, ať se vyspí,“ pošeptal jsem Esme. Přikývla a obrátila se na Katku. Přišel jsem k Alice, která utěšovala Aničku. Ta jen tupě zírala před sebe a z očí jí tekly slzy.

„Vezmi ji k nám do ložnice. Katka tam jde taky,“ řekl jsem jí.

„Já nikam nejdu,“ zašeptala.

„Pomůže ti, když se vyspíš,“ promluvila tiše Alice.

„Ne, prosím, ne,“ vzlykla a schoulila se do klubíčka.

„Tak si lehni aspoň na pohovku,“ promluvila zoufalým hlasem Alice. Anička jen tiše vzlykala, tak jí Alice vzala a odnesla ji na pohovku.

„Jak je to možný? Jak to? Proč?“ vzlykala. Alice ji hladila po zádech, když přišla Esme.

„Katka spí,“ oznámila nám a obrátila se na Aničku. „Zlatíčko, nechceš si jít taky lehnout?“

Zavrtěla hlavou, kterou měla v dlaních a ještě víc si přitiskla kolena na hruď. Významně jsem se podíval na Jaspera. Nenápadně přikývnul a Anička se uvolnila.

„Díky, Jaspere,“ pípla. Všichni jsme byli jak přimražení. Kruci, jak to ví?

„Z knihy,“ odpověděl Edward na mou nevyslovenou otázku. Teď mě napadlo, že bychom se na ni mohli podívat.

„Dobrý nápad,“ řekl Edward a zmizel. Hned byl zpět s notebookem v ruce a podával mi ho. Díky, poslal jsem mu v myšlenkách. Usmál se a posadil se vedle mě. Zapnul jsem Google a obrátil se na Aničku, která se mezitím posadila a koukala mi přes rameno.

„Twilight saga jsi říkala?“ zeptal jsem se. Přikývla. Napsal jsem to do vyhledávače a stiskl tlačítko hledat. Nevyhledalo to nic.

„Jak to?" svraštila obočí a zamyslela se. „Zkuste tam Stephenie Meyer,"

To už něco vyhledalo. Klikl jsem na první odkaz. Byl tam její životopis, ale o knize tam stálo jen: Spisovatelka velmi úspěšné knihy Hostitel.

Anička jen kroutila hlavou. „Tak jak to, že o nás víte?“ vyjel na ni Edward.

„Počkejte,“ řekla a začala lovit nejprve ve své a pak i v Katčině tašce. Když se otočila, měla na tváři triumfální úsměv a v ruce čtyři tlusté knihy. Ale četl jsem o hodně tlustší.

„Všechny čtyři díly,“ řekla a dala mi je do rukou. Podíval jsem se na Jazze a ten na mě rychle mrknul. Tak proto má lepší náladu, pomyslela jsem si. Edward si vzal to ruky zelenou knihu s nápisem Twilight a já si vzal žlutou – nejtlustší – s nápisem Breaking dawn. Postupně jsem si rozebrali knihy. Rose si vzala tmavě modrou s Eclipse a Alice chňapla po červené s New Moon.

„To je první díl,“ řekla Edwardovi. „Tohle je čtvrtý.“ Ukázala na tu, kterou jsem držel v ruce, „tohle třetí.“ Ukázala k Rosalie, „a tohle druhý.“ Ukázala na červenou, jež si prohlížela Alice. „První díl je anglicky a další máme česky, takže si asi moc nepočtete, jestli to máte v úmyslu,“ usmála se.

„Hm… a máte anglicko-český slovník?“ zeptal jsem se.

Usmála se. „Vy si to chcete překládat, jo?“ zasmála se. „No když chcete,“ řekla a vyndala z tašky tlustou bichli.

„Díky,“ usmál jsem se. Usmála se a zívla.

„Tak si pojď lehnout,“ zkusila to ještě jednou Alice. Ucítil jsem, jak Jasper nasadil unavenou atmosféru.

„OK. Jdu si lehnou, ale podvádíte,“ řekla s poraženým výrazem a zdlouhavě se podívala na Jaspera. Zasmáli jsem se.

„Edwarde, co o nás tak zajímavého vědí?“ zeptal jsem se, když se za Aničkou zavřely dveře do ložnice.

„Shrnuly to jedním slovem. Všechno.“

Katka

Probudily mě sluneční paprsky, které mi svítily přímo do obličeje. Zamžourala jsem do přímého světla a začala se rozkoukávat. První, čeho jsem si všimla, bylo, že vedle mě leží na manželské posteli Anička. Uf, aspoň jedna dobrá zpráva. Pokoj, ve kterém jsme ležely, byl sladěn do béžové barvy. Byl krásný. Šťouchla jsem do Aničky, ať se probere.

„NE, ne… prosím, ne… já nikam nejdu,“ zamumlala a dál spala. Zachichotala jsem se. Vždycky mluvila ze spaní, ale mně to vždy rozesmálo. V tom se do pokoje přiřítila Alice.

„Dobré ráááááno,“ zazpívala česky. Vykulila jsem na ni oči.

„Anička nám půjčila slovník,“ usmála se. Pořád jsem na ni zaraženě hleděla.

„Aha,“ vypadlo ze mě nakonec. Přešla na druhou stranu postele a zatřásla s Aničkou.

„Vstáááávat,“ zařvala jí to ucha. Dusila jsem v sobě smích, protože na ně byl hrozně směšný pohled.

„Nechte mě být,“ zamumlala a otočila se na bok.

„Tak to ani náhodou,“ zavelela Alice a shodila ji z postele. To už jsem propukla v hlučný smích. Čekala jsem, že se zvedne a bude Alice nadávat, ale ona si místo toho stáhla z postele peřinu a zachumlala se do ní. V tom se rozrazily dveře a v nich stál Emmett s úsměvem na tváři. Jakmile spatřil Aničku s peřinou na zemi, začal se hrozně smát.

„Kolik je?“ zamumlala Anička ještě pořád se zavřenýma očima.

„Půl osmý,“ odpověděla Alice a přeměřila si jí zdlouhavým pohledem.

„Půl osmý?!“ Vyskočila Anička. „To se tu ani pořádně nemůžu vyspat? Vždyť nejdeme do školy,“ vykřikla a lehla si zpátky na postel. Emmett se tam stále řehtal. Alice se na mě podívala.

„Když nemusíme vstávat brzo do školy, vstává minimálně v devět.“ Pokrčila jsem rameny.

„To je můj rekord,“ zamumlala Anička zpod peřiny.

„Tak budeš mít nový osobák,“ řekla Alice a vyběhla z pokoje. Nadzvedla jsem obočí a čekala nejhorší. Vodu. Anička taky trochu vykoukla zpod peřiny se zmučeným výrazem. Alice byla za půl minuty zpátky s kbelíkem vody.

„Ne, já už vstávám,“ vyhrkla Anička a soukala se z postele.

„Tak se mi to líbí,“ usmála se Alice. Najednou se jí rozšířily zorničky a zadívala se někam do dálky. „Tak na to zapomeň.“ A s těmito slovy vychrstla na Aničku polovinu kbelíku.

„Ááá,“ zaječela.

„Co děláš? Vždyť nic neudělala!“ vyjela jsem na ni.

„Ale chtěla,“ hájila se.

„A co chtěla udělat?“ zeptala jsem se.

„Až odejdu, tak si chtěla zase lehnout.“ Jen jsem zakroutila hlavou.

„To je hrozný! Člověk se tu ani pořádně nevyspí,“ zamračila se Anička. Alice někam odběhla a vrátila se s kupičkou nějakých věcí v náruči.

„Tady máte věci a ať jste za pět minut dole,“ rozkázala a s Emmettem, který se tam po celou dobu řehtal seběhla dolů.

Začala jsem se prohrabávat oblečením. Byly tam jedny oranžové šaty, fialový top a džínová minisukně. Dál dvoje boty na podpatku (Aničky, Katky) a nějaké módní doplňky (Aničky, Katky).

„Hm…“ Pokývala jsem uznale hlavou, „má vkus.“ Vybrala jsem si ten fialový top s minisukní. Věděla jsem, že Anička bude prskat, když zjistí, že na ni zbyly šaty.

„Ukaž, co nám donesla?“ řekla a nacpala se k hromadě oblečení. „Šaty,“ řekla znechuceně. „Cože? Ty sis vzala top? Víš, jak já šaty nesnáším! To jsi mi udělala naschvál?!“ bombardovala mě otázkami, když zjistila, že jsem si přivlastnila ten top.

„Ty zas víš, jakou mám slabost pro fialovou a ty zase oranžovou,“ odsekla jsem. „Kdo dřív přijde, ten dřív mele,“ mrkla jsem na ni. Obě jsme se rozesmály.

„OK. Ale ty šaty si nevezmu,“ usmála se.

„Anno Bártlová,“ rozlehl se celým domem Alicin hlas.

„Ups…“ zachichotala se Anička.

Do pokoje vlítla Alice se slovy: „Já ti dám takový ups, až se z toho….“

Anička měla oči v úzkých štěrbinkách, založené ruce na prsou a v pravé ruce držela své žluté šaty.

„To neuděláš,“ osopila se na ni Alice.

„Neřekla bych,“ prohodila Anička, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem.

„Přece tu nebudeš chodit v těchto špinavých šatech,“ řekla, vytrhla Aničce žluté šaty a hodila je na podlahu.

„Vždyť nejsou špinavé,“ zamračila se Anička a šla si pro šaty. Alice byla rychlejší a sebrala jí je.

„Ale jsou,“ řekla Alice a ukázala jí velký flek na šatech. Byl od hlíny. Snad…

„A jo… to je z toho, jak jsme spaly venku,“ zamumlala. Takže to byla hlína. Uf. „Dobře, tyhle šaty si nevezmu, ale tyhle taky ne,“ řekla a ukázala na ty krásné, oranžové šaty.

„A co je na nich špatného? Nic, takže šup šup,“ odpověděla si sama.

„Takže tohle je nic, jo?“ vypískla Anička a ukázala na výstřih. „Jestli sis ještě nevšimla, já nemám prsa C a ani mít nebudu.“

Ze zdola se ozval Emmettův smích. Anička zakoulela očima. Alice zase vyběhla z pokoje. Za chvilku byla zpátky a něco držela v ruce.

„Tohle to spraví,“ řekla rozzářeně.

„Push-upka? Ty jsi se zbláznila, Alice!“ vykřikla Anička a ze zdola bylo znovu slyšet Emmetta, jak se tlemí.

„Bože, ten je snad zhulenej nebo co?“ Zakroutila jsem hlavou. Tentokrát se ozval zase smích, ale už nebyl Emmettův. Znělo to jak Edward a Jasper dohromady. Ani bych se tomu nedivila.

„Do dvou minut ať jste dole,“ řekla Alice a šla dolů.

„Výborný,“ povzdechla si Anička a začala se s push-upkou soukat do šatů.

„Jak v tom vypadám?“ zeptala se, když se na mě otočila.

Ukázala jsem jí palec nahoru. „Vypadáš úžasně.“ Opravdu, šaty jí padly přesně na míru. Krásně jí obepínaly tělo a odhalovaly dlouhé, opálené nohy. Vzaly jsme si náušnice. Já jsem se ujmula  fialových a Anička si vzala oranžové. Jak jinak. Potom jsem se nasoukala do bot na podpatku a čekala na Aničku.

„No co se na mě koukáš? Přece si nemyslíš, že bych se do toho dobrovolně nazula. Já chci ještě chodit.“ Pokrčila jsem rameny a rozešly jsme se ke dveřím. Tam na nás už čekala Alice.

„Ach jo. S vámi to je hrozně těžký. Pořád vám něco vadí, něco nechcete atd…“ povzdechla si. Vykulila jsem oči.

„No tak promiň,“ začala se mi omlouvat. „Ty jsi v pohodě.“

„No tak to počkej, až se tu rozkouká. To ji nepoznáš,“ vykecala jí Anička. Hodila jsem po ní vražedný pohled. „Musím ji na to psychicky připravit, ne?“ usmála se. Měla pravdu, že já na povrchu vypadám jako tichá myška, ale když jsem ve známém prostředí a mezi známými lidmi, tak jsem stejná jako Anička. Jenže Anička nepotřebuje čas jako já.

„Jsem připravená,“ zasmála se Alice. „Ale ty si ty boty vezmeš,“ ukázala na Aničku.

„Ne. Já chci ještě chodit,“ řekla jí to samé co mně. Alice ji strčila do dvěří a zavřela je. Já jsem zůstala na chodbě.

„Ááá,“ vřískala Anička. „Pomóc. Vraždááá.“ To už sem vyběhl Emmett s Jasperem a rozrazili dveře. Tam stála Anička před zrcadlem a prohlížela si svoje nohy v botách na podpatku. Dělaly jí hrozně moc pěkné nohy. Nechápu, proč je nikdy nechtěla nosit. Otočila se na naší skupinku u dveří.

„Vypadá to blbě?“ zeptala se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Dokud se nerozejdeš,“ dodala jsem potichu. Naneštěstí asi moc nahlas.

„Héj,“ zasmála se a bouchla mě do ramene. Zasmála jsem se.

„Tak jdeme,“ zavelela Alice.

„Drž mě, prosím.“ Otočila se Anička na Alice. Ta jen zakoulela očima a postrčila ji ke dveřím.

Na to, že v tom chodila poprvé, jí to celkem šlo. Ale stejně se jí v tom „lámala“ noha. Došly jsme ke schodům. Jasper a Emmettem rychle seběhli dolů. Anička se zastavila a začala si sundávat boty.

„Ani? Co to děláš?“ zeptala se Alice a chytla jí ruku právě včas, takže si ty boty nemohla sundat.

„Sorry, Alice, ale jestli chcete, abych byla živá, tak ty schody sejdu bez bot,“ řekla jí se strachem v očích.

„Ne, to zvládneš,“ rozkázala jí Alice.

„Vy mě chcete zabít,“ zakvílela.

Zasmála jsem se a šla před nimi, protože Anička na těch podpatkách půjde šnečím tempem. Sešla jsem asi pět schodů a za mými zády se ozval výkřik. Několik setin na to se kolem mě prohnal Edward s foťákem v ruce.

„To se opovaž,“ zavrčela jsem na něj. Nemělo to smysl. Už jak jsem se otočila, fotil Aničku o sto šest.

Musím uznat, že jejich póza vypadala vtipně. Alice držela Aničku za břicho a Anička se dotýkala špičkami bot druhého schodu. Takže vlastně visela na Aliciných rukou.

Bože, pomyslela jsem si, co nás tu ještě čeká?

SHRNUTÍ

4. kapitolka - 5. kapitolka - 6. kapitolka

Chtěla bych se zeptat, jestli se vám to nezdá přehnané. Myslím to, jak holky furt něco vyvádějí atd... A ještě jestli se vám na tom něco nelíbí? Děkuji za odpověď. =)

P.S. Moc se adminům omlouvám, jestli je tam hodně chyb jako minule. Snažila jsem se to pečlivě kontrolovat, ale přece jenom nejsem dvakrát výborný češtinář... Takže se moc omlouvám, že jsou se mnou takové problémy... Děkuji

Autor: Amicale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I sny se někdy plní... 5. kapitolka: