Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I sny se někdy plní... 6. kapitolka

01.12.2011 (22:00) • Amicale • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1311×

I sny se někdy plní... 5. kapitolka

Anička

Uvnitř mě to vařilo, ale na pohled jsem se snažila nedát nic znát. Marně. Jasper po mně pokukoval a v očích měl otázku typu: Co ti je? nebo Proč máš tak blbou náladu? Snažila jsem se uklidnit, ale nic nepomáhalo. Sedla jsem si ke stolu a zamračeně se dívala na Edwarda. Ten se začal hrozně smát. To mě rozzuřilo ještě víc.

„Anička se zabývá představou jak mě zabít,“ řekl směrem k Alice. Tím mě rozzuřil tak, že jsem se pěvně chytla desky stolu, abych nevylítla a celá se začala třást. Naštěstí mě zachránil Jasper. Vdechla jsem a úsměvem m poděkovala. V tu chvíli přišla Esme z kuchyně a nesla dva talířky, ze kterých se kouřilo. Ucítila jsem vůni smažených vajíček.

„Mňam,“ vykřikla Katka a vyskočila na nohy. Esme se jen zasmála a talíře položila před nás. Hned na to odběhla a asi za půl sekundy se vrátila s příborem. Katka se do toho bez rozmýšlení pustila. Znovu jsem nasála vůni vajíček a pak jsem jako instinktem zvedla vidličku a začal jíst.

Vydechla jsem všechen vzduch, co jsem měla v plicích, a opřela se o židli. Bylo to výborné a spravilo mi to náladu.

„Máte dnes něco v plánu?“ zeptala se Katka.

„No jelikož dnes bude svítit sluníčko, nepůjdeme do školy. Budeme mít volný den, ale ve tři hodiny by mělo být zataženo, tak půjdeme na nákupy…“ začala Alice a já jí chtěla při posledních slovech přerušit, ale byla rychlejší. „A nechci slyšet, že nemáte peníze a tak dále… Horší je, že nemáte co na sebe.“

„Alice,“ nadechla jsem se.

„Řekla jsem, že nechci nic slyšet. Žádné odmlouvání, prostě se jde na nákupy,“ přerušila mě znovu.

„Alice,“ začala Katka.

„Ve tři nástup před vchodovými dveřmi. Co si oblečete, vám přichystám, takže s tím si nelámejte hlavu. Stejně jako s penězi,“ chrlila ze sebe.

„Alice!“ zařvaly jsme obě.

„Copak?“ usmála se jako největší neviňátko.

„My nechceme jet na nákupy. Nechceme!“ řekla Katka. Á, už se začínává rozkoukávat, zasmála jsem se v duchu.

„Ale prosím tě. Vždyť tu nemáte žádné šaty,“ řekla a nahnula hlavu na stranu.

„Pojedeme nakupovat pod podmínkou, že s námi nepojedeš ty, ale…“ začala jsem.

„… Emmett,“ dořekla to za mě Katka a já se při slově Emmett začala smát. Nebyla jsem sama. Katka málem spadla ze židle. Opravdu to byla vtipná představa, jak nám Emmett drží několik ramínek s podprsenkami, kalhotkami a já nevím s čím ještě. Začali se smát všichni až… na Emmetta. Chvíli ztuhle stál a pak se mu na tváři rozlil úsměv.

„Tak tohle beru,“ zazubil se a vyskočil ze židle. Teď jsme se přestaly smát my s Katkou.

„Že to nemyslí vážně?“ zašeptala ke mně. Bylo zbytečné šeptat, ale instinktivně jsem se k ní naklonila a co nejtišeji ji odpověděla.

„Doufám, že ne.“

„Holky, smůla máte, co jste chtěli,“ usmál se Emm. Teď se doslova váleli po zemi Edward s Alice. A to jsem myslela, že už to horší ani být nemůže, pomyslela jsem si a v duchu zaúpěla.

„Emme, sorry, fakt ti věřím, že se ti chce s námi jít na 6-ti hodinový maratón po nákupním centru, ale… byla to jenom sranda,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv.

„Cože?“ Začal natahovat Emmett. Podívala jsem se na Katku s otázkou v očích. Ta jen pokrčila rameny a čekala, co se bude dít dál. „Vy jste si ze mě udělaly srandu?“ vzlykl Emm.

„Emmette?“ řekl Edward. Náhle se mu rozjasnilo v očích. Takže Emmett něco chystá. Nepostřehla jsem to sama.

„Ale Emmettku, je to škoda, ale co se dá dělat. Ono by tě to nebavilo,“ chlácholila ho Katka jako by byl nějaké batole.

„Bůůů,“ vypadlo z Emmetta a vyběhl po schodech nahoru. Chvíli bylo ticho a já jsem přemýšlela, co to mělo znamenat.

„Em, myslel to vážně? V knize ho popisovali, jak je silný a jak rád vtipkuje. Zatím jsem se jen přesvědčila, že bulí při každé prkotině,“ vybafla Katka hned po tom, co se za Emmettem zavřely dveře do pokoje. Věděla, že to uslyší. Co jiného mohla čekat od upírů? Edward se na mě zamračil. Co, vždyť nerozumíš česky, jak mi můžeš číst myšlenky? zeptala jsem se ho v myšlenkách, ale anglicky, aby mi rozuměl.

Naklonil se ke mně a zašeptal mi do ucha. „Slovíčku upír už rozumím.“ No výborně teď, abych místo upír říkala třeba lidožrout… jo lidožrout by šel. Ale až na to přijde, jsem mrtvá, zasmála jsem se v duchu. Edward po mně hodil pohled, který jsem znala. Hrozně ho žralo, že mi nerozumí. Ani bych se nedivila, kdyby si koupil – nebo mi ukradl – anglicko-český a česko-anglický slovník.

V tom mě něco napadlo. Knížky. Jestli si je přečtou, budou vědět čemu se vyvarovat – jestliže by se to tak opravdu mělo stát – a příběh se bude odvíjet jinak. Co když Bella zůstane s Jacobem? Při té představě jsem se zachvěla a Edward, který mi mohl číst jen obrazy, se zasmál. Nebo co když někdo umře? Co když se Bella s Edwardem nadobro rozejdou? Musela jsem se zamračit nad myšlenkou, že jsme právě zamíchaly osud celé této rodiny a Belly. Už nikdy to nebude stejné jako v knize. Nevím, jestli mám být ráda nebo se trápit. Musím si o tom někdy promluvit. Co nejdříve, protože brzy na to zapomenu. Někdy svou hlavu proklínám za to, jak je děravá, ale zase se nemusím zabývat věcmi, co mě trápí. Ovšem později přijde ještě tvrdší rána, než kdybych to udělala hned.

Ty nákupy byly nutné, tam si mohu promluvit s Katkou o samotě. Neříkám, že bych nákupy vyloženě nenáviděla, ale nikdy jsem netušila, že budou zrovna takhle potřebné.

„Tak jo, půjdeme na nákupy,“ řekla jsem a Katka na mě vykulila oči. Věděla jsem přesně, co se jí odehrává v hlavě. Přemítala, jestli jsem se nezbláznila, protože nakupování oblečení nebyla zrovna moje parketa. Hrozně jsem na ni chtěla mrknout, ale věděla jsem, že by jim to neuniklo, takže jsem se jen povzbudivě usmála a nic neříkala. Katka jen pokrčila rameny, jí to přece nevadilo, ona se v nákupech vyžívá.

„Super jdu s vámi,“ zavýskala Alice. Potlačila jsem povzdech. To bude mazec, pomyslela jsem si.

Hodiny odbily přesně 14:00, když Alice vlítla do pokoje. Byly jsme s Katkou v pokoji pro hosty úplně v rohu domu. Byl úžasný. Esme zařídila, aby nám poslali expres linkou jednu postel, takže s Katkou budeme spát spolu v pokoji.

„Holky! Honem vsávat jdeme se připravovat na nákupy,“ zavelela Alice. Pozvedla jsem obočí.

„Alice? Jdou ti špatně hodinky nebo jsi střelená?“ zeptala jsem se opatrně. Normálně mi na vycházku do města stačí deset minut. Učešu se, trochu se nalíčím, vezmu kabelku, naházím tam to nejnutnější a vyrážím. „Máme ještě hodinu čas!“

„Pff… budeme rádi, když to do hodiny stihneme,“ odpověděla ledabyle. Zatmělo se mi před očima. To snad není možný, pomyslela jsem si, a když se tak zamýšlím, tuhle větu si myslím skoro pořád. Někdo zaťukal a do pokoje vkoukla hlava Rosalie. Nevím, jestli se usmívala nebo ne. Její výraz byl zvláštní, ale chápu ji, jestliže má stejný problém jako v knize. Mile jsem se usmála a pokynula, ať jde dál.

„Napadlo mě, jestli nepotřebuješ pomoct s přípravami, Alice,“ řekla.

„To víš, že budu,“ usmála se Alice a bylo vidět, jak je nadšená. Úsměv jsem držela statečně, ale v duchu jsem brečela. „Tak jdeme na to,“ řekla Alice a rázně mi pokynula na sedadlo. Poraženě jsem se zvedla a těžce dosedla na židli před zrcadlo.

Bylo minutu před třetí, když Alice zaklapla stíny. Katka byla nalíčená. Seděla jsem na kraji nočního stolku se zrcadlem a bubnovala prsty o desku.

„Netvař se tak zmučeně,“ řekla Alice, když uklízela stíny a všechny možné blbosti, kterými nás napatlali.

„Pf,“ odfrkla jsem si. „Když se na sebe nemohu ani podívat,“ řekla jsem otráveně a rukou mávla na zakryté zrcadlo.

„Neboj, bude čas se na sebe podívat,“ usmála se sama pro sebe Alice. „Jen se musíte převléknout.“

„Cože? Vždyť máme na sobě tak pěkné šaty,“ vyjela jsem. „A před chvílí jsme se převlíkaly,“ namítla jsem dál. Bylo to zbytečné, Alice vyletěla jako střel a za pět vteřin se přiřítila zpátky s… dvěma šaty. Svěsila jsem ramena. Už zase šaty! Zanadávala jsem si v duchu. Copak je jimi posedlá? Jedny podala mně a druhé Katce. Podívala jsem se na ně s trochu znechuceným pohledem, ale potom jsem si je oblékla.

„Šup, šup, šup,“ popoháněla nás Alice, když nám podávala boty a různé doplňky. Z toho všeho se mi motala hlava. Jediné, co mě opravdu potěšilo, bylo, že mě Alice dala boty na nízkém podpatku.

Sešly jsme dolů a zamířily ke garážím. Edward měl na tváři pobavený pohled, kterým sledoval mé boty. Naštvaně jsem vykráčela z domu.

Alice kolem mě prošla a jen řekla: „Jedem Volvem, jsme jen čtyři.“ Na nic jsem nečekala a naskočila do auta na zadní sedadlo. Na druhou stranu vedle mě se posadila Katka, Alice hupsla na místo spolujezdce a Rose se ujala řízení.

Byla jsem vytočená, takže jsem jen pozorovala z okénka, jak se vzdalujeme od domu Cullenů a pořád jsem tomu všemu nemohla uvěřit…

SHRNUTÍ

5. kapitolka - 6. kapitolka - 7. kapitolka

Doufám, že vás touto kapitolkou neodradím ;D

P.S. Moc se adminům omlouvám, jestli je tam hodně chyb jako minule. Snažila jsem se to pečlivě kontrolovat, ale přece jenom nejsem dvakrát výborný češtinář... Takže se moc omlouvám, že jsou se mnou takové problémy... Děkuji

Autor: Amicale (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I sny se někdy plní... 6. kapitolka: