Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I ta nejupřímnější žena skrývá tajemství - 5. kapitola

A máme tu další dílek ITNŽST, v pořádí už (nebo teprve?) pátý... No, co říct? Snad jen to, že nás v téhle kapitole čeká další kolo sázky mezi Bellou a Jackem. Co si přichystali tentokrát? A potkají v tomhle díle dvojčata Culleny? To uvidíte, když si díl přečtete :)
Doufáme, že se bude líbit... Anup a CullenLily ;o)

,,Hej, brácho, já jsem vyhrála!'' zavískla jsem, ukazujíc na tři veliká plata vajec na mém klíně, ve kterých zbývalo ještě několik záludných zbraní.

,,Cože?!'' vyjekl.

,,No jo! Koukej...'' smála jsem se, ale Jack začal protestovat.

,,To neplatí! Vždyť zbyly jenom tři! To se nepočítá!''

,,Všechno se počítá, milý brachu! Mě taky do výhry zbývalo půl hamburgeru a stejně jsi mi to neodpustil. Takže... Smůla!'' vyplázla jsem na něho jazyk. Jacob to okomentoval nesouhlasným zabručením.

Po chvíli mlčení jsem se zabrala do svých myšlenek. Přemítala jsem nad tím upírem.

Byl tak zvláštní, tak jinej...! Nemyslím jen ten vzhled. Upíři obecně jsou krásní, i když já jako vlk bych to asi říkat neměla. Teda... vlastně jsem to ani nikdy moc nesledovala. Upír byl vždy jen můj nepřítel a tak jsem to zničila. Jednoduše zlikvidovala. Nebyl čas zkoumat, jestli mu jde jedno oko za roh.

A teď...

Ten zrzek byl... sama nevím. Kdybych chtěla být zlá, tak bych řekla, že byl divnej. Ale to bych nebyla přesná. Nene, on byl... Krucifix! Proč nemůžu najít to správný pojmenování?! Jindy bych řekla divnej, vadnej, poťapanej... Hergot! A navíc ta jeho vůně, která ani nemá vůní nemá bejt!

,,Ty, Jacku... cítils z něho něco?'' odvrátila jsem oči od okýnka, ze kterýho jsem bezmyšlenkovitě civěla ven.

,,Hm?'' pohlídl na mě nechápavě.

,,Myslím z toho... upíra. Cítils z něho smrad?'' Při slově ,upír' mu projel tělem škub.

,,Nechci se o tom bavit, Bells,'' zavrčel.

Teď asi nestálo za to Jacka vytáčet... Ale přesto... bylo to divný! Znovu jsem stočila pohled k oknu.

Mohlo být něco okolo půl páté. Mraky na obloze se kupily stejně jako podivný pocit někde unitř mé hrudi. Tušila jsem, že s tím upírem to nebylo dobrý... Ale nehodlala jsem tomu prostě věnovat ani kousílínek mých aktivních mozkových buněk. Přece jen musím brát v potaz, že je jich pomálu...

Mraky na nebi se začali stahovat a trořit ten podivnej příkrov. Bléé! Proč zrovna tady musí tak pršet?! Doprkna... aspoň jeden den, kdy by tu pálilo jako někde... někde... kruci, kde na světě je takový horko, že se spotíte až mezi půlkama? Vzpomínej, Bell, vzpomínej! No... tak divně to zní... nějak Aro - nene, Aros - počkat, tak taky ne! Ar - Arizona! Tam je podle té staré rakety Bannerové, manželky starýho Bannera, naší zeměpisářky horko jak v p... pekle!

,Dobře, Bellčo, dobře!' musela jsem sama sebe pomyslně poplácat po rameni. ,Přece jen ti ty trapný blbý hodiny zemplu k něčemu byly!'

A zrovna tyhle myšlenky mě dovedly až k zítřku. Zase škola. Dá se říct: Ach jo!, ale když si z učitelů neděláte těžkou hlavu, během hodin neposloucháte a radši děláte blbiny, je to i celkem sranda! Zvlášť když můžete dát učiteli na židli připínáček, nebo nasypete pubertálním spolužačkám do batohu laboratorní krysy, který pak s hysterickým jekotem utíkají co nejdál od té ,ohavnosti'. Tedy... samozřejmě, že tím, kdo utíká, jsou spolužačky. Krysy jsou v pohodě! Ježiš, to ale pavouci... Brrr! Na ty i štítím podívat!

Všimla jsem si, že už parkujeme na našem obvyklém místě, na té podivně vyježděné cestě. Vypadalo to tu fakt pěkně. Takový... celý zelený...

Musela jsem se svýmu myšlenkovýmu pochodu zasmát. Kdo by to taky čekal, že bude v lese zeleno?

,,Klik je?'' zeptala jsem se Jacka. Nedokázala jsem to odhadnout jednak kvůli té debilně zatažené obloze a zadruhé... ty vysoký smrky hází fakt kravský stíny!

,,Za chvilku bude šest...'' oznámil neutrálně. Zato já jsem musela vyvalit oči. To jsme ty naše... blbiny dělali fakt tak dlouho? Páni...

Rozhlídla jsem se kolem sebe a malinko se ošila. Jack už zase pomalu začínal zalamovat. A já jsem i přes veškerý protesty hluboce zívla. Hmm... tak proč se bránit přírodě, že? Navíc když je zítra ten školní den...

Pohodlně jsem se zavrtala do sedadla a obmotala okolo sebe deku, aby mi večer nebyla zima. Během několika minut jsem se odebrala do světa mně neznámého a tolik obdivovaného...

,,Bello...'' slyšela jsem 'ten' sladký hlas přímo u svého ucha. Po zádech mi přejel mráz a na rukou naskákala husí kůže. Tak sametový...

,,Ano?'' hlesla jsem v téměř posvátném tichu. Krajinu okolo sebe jsem nepoznávala. Snad louka? Pohlédla jsem do jeho očí. Krásně karamelové, člověk se v nich utápěl... dokonce s převelikou radostí.

,,Jsi tak krásná!'' Musela jsem sklopit hlavu, protože se mi to tváří nekontrolovatelně vehnala červeň. Náhle jsem ucítila jeho chladnou ruku na té mé. Druhou rukou mi něžně zvednul bradu, abych se mu dívala do očí. Ten dotyk ve mně vyvolal podivně příjemné mravenčení...

Jeho tvář byla tak blízko té mé, naše rty se téměř dotýkaly...

,,Bello, vzbuď se...'' zašeptal. Já jsem to ale nevnímala. Ty jeho dokonalé rty, omamný dech... Rozvířilo mi to myšlenky!

,,Vzbuď se!'' zašeptal naléhavěji a zatahal mě za ruku, jako by mě snad chtěl probrat. Já jsem ale nedokázala myslet na nic jiného, než na ty úžasná ústa...

Tak rychle, že jsem to snad sama nepostřehla, se moje rty dotkly těch jeho v dokonalém polibku...

,,Fůj, ježiš Bello, ty prase!'' zaječel Jacob, prudce se ode mě odtáhl a u toho si zuřivě otíral jazyk. Byla jsem dezorientovaná a totálně mimo. Co se stalo, co jsem udělala?

,,Co je?'' zeptala jsem se zmateně. Oči jsem měla takzveně jako veverka cvrndu, protože jsem si ještě nepřivykla na denní světlo, navíc jsem je měla slepené. Jen matně jsem si vybavovala svůj sen. Toho... upíra, jeho hlas, to mi říkal a pak ten polibek... Počkat! Polibek?!

,,Tys mě tady normálně volizovala!'' V jeho hlase byl znát děs. A znechucení... Tak to mě teda urazilo! Copak já můžu za to, že mám tak živý sny?!

,,Já jsem tě políbila!'' vyjekla jsem překvapeně.

,,Ne, tys mi narvala jazyk do huby!'' rozčiloval se.

,,Nemáš mě budit! Víš jakej sen jsem měla?!''

,,Asi hodně žhavej, když mě tady tak nechutně zneužívaš! Ježišmarja fůj...'' brblal pořád dokola, ale já jsem ho uzemnila jedinou trefnou poznámkou:

,,Myslíš, že nevím o těch tvých mokrých snech?'' On jen vykulil oči a ošil se.

,,No dovol! Nevím, o čm mluvíš...''

,,Né?'' zvedla jsem obočí.

,,Ne! A jdi se převlíknout, za dvacet minut začíná škola. Cestou se ještě stavíme v pekařství. Ty rohlíky, co jsme kupovali v pátek by se dali používat místo baseballových pálek...''

Ajajaj, Jacobek nám hladoví, chuďátko neše malý! Je to přece ještě malej pejsánek, hodnej, přítulnej... No nevzali by jste si ho domů?

Nasrat!

V kufru jsem posbírala pár kousků oblečení a zaběhla jsem do lesa, abych se mohla převlíct. Bohužel ráno bylo i pro vlkodlaka tak chladno, že se mi při navlíkání spodního prádla udělala husina pomalu aji na zadku. A navíc to bylo nepříjemný, takhle už třetí den nemytá... Kruciš, budu muset někde v lese najít nějakej potok nebo něco, jinak jsem v háji! Navíc... spoďary Jackovi taky někde musím přepírat. No nebylo by tátovi divný, kdyby jsme po čtrnácti dnech dojeli 'od mámi' domů a všechny hadry by byly špinavý?

Když jsem byla oblečená, vrátila jsem se zpátky do auta, kde si Jack pořád něco mumlal.

,,Nechutný! Takovej humus...fuj...!''

,,Jacku? Můžem vyrazit!'' utla jsem jeho výlevy. Hodil po mně pohledem, ale nastartovat a vyjel.

,Debilní sny!' nadávala jsem v duchu. Kdo má doprkýnka vědět, že se nad ním sklání takovej ksicht a budí vás? Ale ten sen... ten blbej sen! V životě bych upíra nepolíbila! To i Paul je hezčí než... než ten... ten... Ááá! Proč se mi kvůli té pijavici pletou i myšlenky?! Je to jenom krvelačná bestie, se kterou si asi i Bůh vytřel zadek, že je tak hezkej!

Na chvíli jsme zastavili před pekařstvím. Jack zaběhl dovnitř a za chvíli se vrátil s krásně vonícíma, čerstvýma rohlíkama. A taky nezapomněl na tvarohový a makový koláče. Ách!

Rychle jsem natáhla ruku pro jeden z nich, ale Jacob mě plácnul po ruce.

,,Nic si nezasloužíš!''

,,No dovol!'' vyvalila jsem oči. ,,Okamžitě to naval!''

,,Ne!'' stál si na svým.

No tak to teda počkej, chlapečku! Ty mě štvát nebudeš!

,,Dělej!'' procedila jsem skrz zuby. Jenom na mě vyplázl jazyk.

,,Nedá se nic dělat, vykoledoval sis to sám...'' pokrčila jsem rameny a jednu jsem mu liskla. Pak jsem udělala rychlej výpad na jeden ze sáčků.

,,Jau!'' vyjekl.

,,Varovala jsem tě...'' řekla jsem nevinně a nahlídla do sáčku.

Bože, ty mě máš rád, že jo?

Makový koláče...

Cestou ke škole jsme oba snídali. No... Jack spořádal všechno, co jsem si od něho nešlohla. Takže skóre bylo takový: já makový koláčky plus rohlík a Jacob všechny tvarohový koláče s devíti rohlíkama a prý se ještě necítil najezenej... Pche! Tohle byla cílená provokace!

Školní parkoviště už bylo celkem zaplněný.,Ty lidi se snad do školy už i těší...'

,,Jacku, Bello!'' zařval na nás nadšeně Tyler a málem se i přetrhl, aby u nás byl co nejdřív. Když jsme vylezli z auta, všichni se za náma otáčeli. Hned za Tylerem utíkal i Eric a potom Angela.

,,Kruci, čau chlape!'' zahulákal Tyler. Samozřejmě se hned museli 'chlapácky' obejmout, že. Hned na to se otočil na mě.

,,Nazdar, Bell!'' plácl si se mnou, a přitáhl si mě tak, abychom se ťukli ramenama o sebe. Znáte to, ne? Takový to přátelský gesto...

Hned na to ke mně přicupitala Angela a ověsila se mi okolo krku. Tedy... objala mě.

,,Jaktože jste tady, lidi?'' zeptal se Eric.

,,Jacob vymyslel ďábelskej plán, víš?'' usmála jsem se tajemně.

,,Neříkej mi tak!'' zavrčel brácha. Áno, nesnášel, když se mu říkalo Jacob... Stejně jako jsem já nenáviděla, když mi někdo řekl Isabello. Za to bych trhala hlavy!

Od mých vražedných myšlenek mě odvedly dvě úžasný auta, který právě přijížděly na parkoviště. První bylo Porsche 911 Turbo a to druhý Jeep Wrangler.

Ach Božínku, málem jsem se roztekla blahem, když jsem ty skvosty uviděla. Rychle jsem drbla Jacka do žeber, ale on se díval stejným směrem. A pusu měl pěkně dokořán.

Vlastně celý parkovišttě hledělo stejným směrem. A vypadalo to tu jako v nějakým hustým americkým filmu, kdy v pomalým záběru vjíždí nějací mafiáni a samo, že každej z nich má velikej respekt...

Auta pomalu zaparkovala na dvou volný místech vedle sebe. A z nich pomalu začalo vylízat pět osob. Pardon, upírů! A mezi nimi i ten model ze včerejška.

Koutkem oka jsem zahlídla, jak se Jack napjal. Moje ruka okamžitě vystřelila k té jeho. Pevně jsem ho chytla a snažila se ho odvést někam dál, někam, kde by ty pijavice neměl na očích...

Celý parkoviště vzdychalo, kluci se vzrušovali představama o sobě a o té upíří bloncce, mimochodem té, která včera s tím svalovcem kupovala vajíčka. Doprčic, jaktože jsem si jich tehdy nevšimla? A holky zase omdlívaly z dokonalých rysů toho bronzovlasýho, nebo 'vážně povedených' svalů hromotluka.

Jackovo tělo se třáslo. Zase měl na mále... A já jsem se taky moc nedokázala kontrolovat... Bylo jich tu příliš moc, kdyby se něco semlelo, asi bychom neměli s bráchou moc šancí. A vlastně co to všechno je? Odkdy chodí upíři do školy? A odkdy si vlastně vozí zadky v autech? Nehledě na to, že jsou ty auta fakt super...

Zatáhla jsem Jacka do budovy B, kde jsme měli mít za deset minut hodinu historie.

,,Jacku?'' Nereagoval. Jenom se třásl, zatínal čelist a ruce v pěsti.

,,Jacku, to bude v pohodě...'' přejela jsem mu chlácholivě po ruce.

,,Jak můžeš říct, že to bude dobrý?! Nevidíš, že je jich pět?! Tobě snad úplně hráblo, Bello!'' rozkřikl se na mě.

,,Ne, Jacobe! Akorát si snažím udržet chladnou hlavu, což ty asi nedokážeš! Musíš se uklidnit!'' vrátila jsem mu to stejnou mincí. Jeho tělem projel škub.

,,Klid...'' zešeptala jsem a čekala. Čekala, dokud ho to nepřejde. Jo, je to docela vážný, ale to nic nemění na tom, že se numůže jen tak proměnit. A ještě k tomu ve škole! I když... Byla by to teda pěkná haluz!

Jackovo tělo se pomalu vracelo do normálu. Už neměl ty podivný tiky v oku... Proto jsem ho čapla za ruku, nevšímajíc si všudypřítomných pohledů a vedla ho přímo do učebny historie. Tam jsem ho posadila do naší lavice a jako neposlušnýmu frackovi mu poručila:

,,Seď tady!'' On ale jako by mě ani neslyšel, jenom cosi zamručel a začal brejlit skrz okno.

Jo, nebyla jsem zrovna nadšená, že jsem měla nechat Jacka samotnýho, zvlášť v tomhle jeho stavu, ale Choppinová by nás vážně přetrhla, rozšlapala a spálila, kdyby jsme neměli aspoň ty učebnice na lavici, když už si neděláme ty přiblblý zápisky do sešitů.

Rychle jsem vyběhla ze třídy na parkoviště, abych stihla aspoň začátek hodiny. Jenže když jsem přiklusala k našemu autu, zjistila jsem, že ti upíři, teda část z nich pořád stojí jako solný sloupy u toho Jeepu. Konkrétně to byl ten hromohluk, zrzek ze včerejška a elfka, která by s klidem na duši a vypjatou hrudí mohla hrát ve filmu Pidi lidi. Teda spíš Pidi pijavice... Ta upíří holka kolem těch dvou poskakovala a vypadala, jako by si snad něco šlehla. Svalnatec se něčemu chechtal a docela neomaleně na mě ukazoval prstem. Debil, neví co je to slušný vychování?

,Eh... co to vlastně je?' ptala jsem se sama sebe v duchu nenápadně.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a rychle čapla naše batohy a rychle se vrátila do třídy.

Celej den byl Jack jako na jehlách. Stačilo ty upíráky jenom zahlídnout a už se nafoukl. Byl jako ta ryba v "Hledá se Nemo". Ta, která byla s Nemem v tom akvárku a vždycky, když jí hrozilo nebezpečí, nafoukla se. I když... já taky nemám zrovna co kecat. Děsně mě vytáčela ta prašivá blonďatá barbína! Vždycky se tak divně zaksichtila a nakrčila nos, když jsem kolem ní jenom prošla. Co si to o sobě jako myslí?!

U oběda už mi to ale fakt začalo lézt krkem! Jacob, takovej nenažranec a nedal si ani jediný sousto z pizzy ani ze steaku! Jenom si ty... ty páchnoucí upíry rentgenoval... A já jsem toho všeho měla dost!

Chytla jsem Jacoba za ruku a vedla ho ven z jídelny.

,,Hej, co to děláš?!'' zavrčel na mě.

,,Uvidíš!'' odsekla jsem. Kličkovali jsme mezí zbytkem děcek, který se ještě trousili ze školních učeben.

,,Kam mě to táhneš?!'' snažil se mi vykroutit. Teprve když jsem ho zavedla k záchodům, jsem se rozhodla odpovědět.

,,Musíš se schladit! Vždyť taky vřeš jako papiňák! Teď půjdeš pěkně na záchody, napustíš si v umyvadle vodu a pěkně do ní strčíš hlavu!'' podupávala jsem rozčíleně nohou a rukou ukazovala na dveře od chlapeckých záchodů.

,,To mě ani nehne,'' rozohnil se. ,,Já se nemám co uklidňovat! Nehledě na to-'' najednou svůj hlas snížil do zuřivého šepotu, protože si zřejmě uvědomil, že stojíme na školní chodbě. ,,Nehledě na to,'' pokračoval, ,,že je ve škole pět upírů a my ani nevíme, co jsou zač! S tebou to snad nic nedělá?!''

,,To si piš, že dělá! Ale rozhodně sem nepřišli, aby zmasakrovali celou školu a všechny profesory i se studentama! Ježiš, mysli logicky, Jacku!'' šeptala jsem se stejnou razancí jako brácha. U toho jsem divoce gestikulovala rukama a kulila oči zlostí.

,,Bello-''

,,Ne! Musíš uznat, že mám pravdu! Myslíš si snad, že by si chtěli přidělávat zbytečný probémy?!'' zeptala jsem se ho se zvednutým obočím.

,,Ne!'' zabrblal.

,,Vidíš! A teď jdi na ten záchod!'' poručila jsem. On ale zakroutil hlavou, jako že ne. Tak to mě nakrklo!

,,Tak ty nepůjdeš?!'' zvedla jsem výhružně hlas.

,,Ne! A nedělej tady ze mě malýho spratka!'' prskla. Já? Tsss! Jiank se to nedá, ty pako!

,,Uvidíme...'' řekla jsem se sebevědomím úsměvem. ,,Dáme si kámen nůžky a kdo prohraje, bude muset na dvě minuty ponořit hlavu do vody.''

Na to jsme si plácli a dali si kámen nůžky.

,,Doprkna!'' sykla jsem. Na můj kámen Jack vytasil s papírem a já jsem se na nic jinýho nezmohla.

S nasupeným výrazem jsem sledovala, jak Jacob napouští do umyvadla vodu. A ještě k tomu na chlapeckých záchodech! No tak jestli mě tady nědko přistihne, tak přísahám, že budu rudá až...

,,Můžeš...''pokynul Jack rukou.

No to teda uvídíš, chlapečku! Však já už ti to vytmavím!

Rázně jsem přikývla a odhodlaně se přiblížila k umyvadu. Jak je možný, že ještě ráno jsem tak opěvovala vodu a teďka je to můj nepřítel číslo jedna?

Prudce jsem se nadechla a ponořila obličej do vody. Začátek byl jednoduchej, ale postupně mě začalo pálit v hrudníku. Pozvolna jsem vydechovala vzduch, ale zároveň jsem cítila, jak moje plíce potřebují obnovený kyslík. Oči by mi už dávno vylízaly z důlků, kdybych je neměla zavřený, ale pořád jsem se nevzdávala.

Když už jsem vážně nemohla, vynořila jsem hlavu a lapala po dechu. Vlasy jsem měla mokrý a všelijak přilepený na obličeji.

,,Ty vole, Bello!'' vyjekl Jack. ,,Ty seš snad obojživelník! Přesně dvě minuty a třicet sedm vteřin!''

V tu chvíli mě málem kleplo...

Takže... radši bych pro ty, co třeba nečtou perexy, připomněla, že v téhle povídce NEBUDE EXISTOVAT otisk.

Jinak... Líbilo se? Nenudí vás už tahle povídka?

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I ta nejupřímnější žena skrývá tajemství - 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: