Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I tak to mohlo dopadnout 46. díl

02.10.2010 (13:00) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1463×

46. kapitola

Netradičně pohled Sue

„Tak jak se těšíš na novou roli dědečka?“ zeptala jsem se Charlieho.

Ležela jsem v jeho objetí u televize a užívala si chvilku klidu. Klid v téhle domácnosti vládne jen, když je Charlie doma. Sotva se hne do služby už, je tady tlupa vlků.

„Už jsem si na tu myšlenku zvyknul. Myslíš, že tady zůstanou? Víš, jako až se to narodí. Aby pak Jacob nebyl naštvaný. Je mi toho kluka líto.“

„Bella je rozhodnutá, že až se to narodí, tak se přestěhuje k Edwardovi. Je to její rozhodnutí. Musíme to respektovat,“ vysvětlovala jsem mu.

Bylo mi líto, že Charlie nezná pravdu, ale nemohla jsem prozradit tajemství někoho jiného. Už tak jsem měla problém utajit myšlenky před Edwardem.

Celá ta situace mě mrzela vůči Belle. Kdybych si vzpomněla na ty hloupé legendy, které se nakonec až tak hloupé neukázaly, mohla si dát pozor a nebyla by v maléru. Ale jak bych jí dokázala varovat, když v té době chodila s Jacobem.  V tom jsem se taky spletla. S Jacobem nechodila, jak jsem si myslela. Celé to je hrozně zamotané.

„Sue, jsi zamyšlená, trápí tě něco?“ vyrušil mě z mého přemýšlení Charlie.

„Nic se neděje. Neměl bys už raději vyrazit?“

„Už půjdu. Ty noční směny nemám rád,“ zamumlal si pod vousy a zvedl se k odchodu.

Nachystala jsem mu termosku s kávou a svačinu a opět se usadila na gauč k televizi. Sledovala jsem bezduchý film a přemýšlela nad blížícími se vánocemi. V domě jsem byla jen já a Bella. Leah měla rande a Seth se někde poflakoval s ostatníma z La Push. Edward měl dneska lov s rodinou, tak jsem dostala Bellu na starost.

Pomalu se mi klížily oči, když mě probral hrozivý výkřik z patra.

„Bello,“ vykřikla jsem vyděšeně a běžela nahoru. Znovu se ozval výkřik, jako by ji někdo stahoval z kůže.

„Edwarde,“ vykřikla Bella. Prudce jsem otevřela dveře a uviděla Bellu, jak sedí na posteli, drží se za břicho a povlečení je celé od krve. Bylo mi jasné, odkud se ta krev bere.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se jí a snažila se ji nějak uklidnit. Zhluboka se nadechla.

„Zdál se mi sen a najednou mě vzbudila ostrá bolest v břiše. Aaa…“ Víc neřekla, protože se zase držela za břicho a dostávala tu bolest ze sebe křikem.

Vzala jsem do ruky telefon a rychle našla číslo na Carlislea. Vytočila jsem ho a čekala. V rychlosti jsem vylíčila celou situaci. Byl zděšený a nevěděl, co se děje, že bylo všechno v pořádku. Řekl, ať nečekáme na sanitku a Bellu rychle odvezu za ním do nemocnice.

„Co se tady děje? Ten hrozný křik je slyšet až v lese.“ Vyděsila jsem se, kdo tu promluvil.

„Jacobe, jsi naše záchrana. Pomoz mi odnést Bellu do auta, ale rychle,“ přikázala jsem mu. Jacob neváhal a vzal Bellu do náruče. Myslela jsem, že ji už neunese.

Na mobilu jsem hledala další číslo, které jsem hodlala vytočit. Edwarda.

Ten mě ujistil, že se sejdeme v nemocnici, že je dost daleko.

Po pár minutách jsme parkovali před nemocnicí. Jacob držel celou dobu Bellu v náručí. Ta vypadala, že omdlívá. Všechna síla z ní jako by vyprchala. Carlisle nás čekal u vchodu. Přivezl vozík a Jacob Bellu posadil do pojízdného křesla.

„Bello, vnímáš mě?“ zeptal se Carlisle.

Lehce kývla hlavou na souhlas.  Zůstala jsem s Jacobem v hale, sledovali jsme Carlislea jak se vzdaluje s Bellou pryč.

Bella

Když mě dovezli do nemocnice, už jsem se cítila líp. Měla jsem pocit bezpečí. Věděla jsem, že když je Carlisle na blízku, nemůže se dětem nic stát. Bolesti ustaly a cítila jsem se až podezřele v pořádku. Jen jsem byla slabá.

„Bude to v pořádku?“ zeptala jsem se s námahou Carlislea.

„Určitě bude. Vyšetřím tě,“ odpověděl mi a pomáhal mi položit se na lůžko. Celou dobu jsem byla ve schoulené poloze a narovnat jsem se bála.

Konečně když jsem si lehla, mi mohl prohmatat břicho. Bylo vidět, že není něco v pořádku. Prozradil ho zděšený výraz v očích.

„Bell, nevypadá to nejlíp. Děti musí na svět, ale jsou už hodně nízko a císař je pro ně nebezpečný. Dám ti léky na vyvolání porodu a budou muset ven ještě dneska. Je mi to líto,“ vysvětlil mi situaci.

„Co jsem udělala špatně?“ zeptala jsem. Bylo mi do breku, ale slzy nic nevyřeší. Musím být statečná.

„Neudělala jsi nic špatně. Uvědom si, že tohle nejsou úplně normální děti. Tvoje tělo je slabé. Placenta se neudržela na stěně dělohy a odloučila se. Navíc mám pocit, že jeden z nich se asi dusí. V tuto chvíli jsou v pořádku, ale je nezbytné, dostat je ven. Dám ti něco na uklidnění,“ chlácholil mě.

Dal mi spolknout dva prášky a píchnul mi jednu injekci. Bolesti mě jako mávnutím kouzelného proutky přešly, ale pouze na chvíli. Odpočinula jsem si na celých dvacet minut. K bolestem v břiše se přidaly bolesti v kříži. Ležet jsem už nedokázala tak jsem přecházela po pokoji, když do dveří vtrhnul Edward.

„Lásko, už jsem tady,“ oznámil mi, jako by mě to zajímalo. Hodila jsem po něm vražedným pohledem.

„Ty se ještě opovažuješ sem přijít?“

„Prosím?“ zeptal se, jako by špatně slyšel.

„To ty za všechno můžeš. Kdyby nebylo tebe a tvého roztomilého kukuče tak bych tady neumírala,“ řvala jsem na něho, že to museli slyšet i dole v suterénu.

„Bello, jak to můžeš říct. Nezapomeň, že jsme na to byli dva a ty ses vůbec nebránila.“

„Já se sice nebránila, ale ty jsi měl myslet na ochranu,“ utnula jsem náš rozhovor. Asi ze mě mluvila ta bolest. Byla jsem na všechny naštvaná. Podle mě za to mohli úplně všichni kromě mě.

Přišla další bolest v kříži a já se zaklonila do zadu. Edward hned stál vedle mě a hladil mě po břiše.

„Miminka, musíte teď být na maminku moc hodná. Za chvíli se uvidíme,“ promlouval k mému břichu. Protočila jsem očima, a když bolest odezněla, odešla jsem do sprchy. V příručce jsem četla, že sprcha může pomoct od bolesti. Pustila jsem vodu a sprchovala si břicho. Že by to zrovna nějak pomohlo, se říct nedalo, tak jsem šla ven.

„Edwarde, podej mi, prosím tě, čistou košili,“ požádala jsem ho a čekala.

„Kterou? Tu modrou nebo žlutou?“ Modrou nebo žlutou? Musela jsem vystrčit hlavu, protože jsem nevěděla, kde ji hledá. Stál před otevřenou skříní a vybíral něco na oblečení.

„Edwarde, to jsou prostěradla. Košile jsou vedle. Všechny jsou bílé, takže bys ji mohl poznat.“

Když jsem se oblékla, tak jsem si sedla na postel. Cítila jsem se hrozně slabá. Nevím, jak dlouho jsem tady už tvrdla, ale připadalo mi to jako půl dne. Konečně přišel Carlisle na kontrolu.

„Bello, už sem snad volali všichni z Forks a La Push. Podařilo se mi jim rozmluvit to, aby přijeli, ale chtějí s tebou mluvit. Co mám vyřídit?“ zeptal se Carlisle.

„Že je nenávidím.“

„Bello, nebuď tak zlá. Všichni to s tebou myslí dobře,“ domlouval mi Edward.

„A víš ty co? Vypadni. Jediné co tady děláš, je to, že mi piješ krev.“

Carlisle nechápavě kroutil hlavou.

„Bello, jde to hezky. Myslím, že do rána budou venku. Jsi šikovná,“ pochválil mě Carlisle.

„Nikam nejdu. Zůstanu tady s tebou,“ stál si za svým Edward.

„Ale já tě tady nechci.“

„Nechte toho. Místo abyste se těšili z toho, že za chvíli budou na světě dva malí tvorečkové, tak se tady hádáte jak dvě kořenářky na trhu. Když ty životy vznikaly, tak jste u toho byli taky oba, tak teď to snad zvládnete taky spolu,“ domluvil Carlisle a odešel.

Edward

K ránu bylo vidět na Belle, že už funguje jen z posledních sil. Nedokázala ani chodit ani ležet. Opírala se o rám postele a těžce dýchala. Intervaly mezi jednotlivými stahy byly čím dál kratší. Carlisle chodil každou chvíli kontrolovat na kolik je otevřená.

„Tak, Bello, dám ti ještě dvacet minut a půjdeme na to,“ oznámil Carlisle.

„Já už to nezvládnu,“ hlesla Bella.

„Lásko, ještě chvíli. Musíš to vydržet. Pak ti splním každé přání,“ slíbil jsem jí.

„Vážně každé?“ zeptala se. Přikývnul jsem na souhlas.

„Takže mi zmizneš z očí tak na půl roku?“ Carlisle se zasmál a já se zděsil. Musel jsem brát v potaz to, že z ní mluvila bolest.

Od Carlislea z myšlenek jsem věděl, že přijde na pomoc jedna sestra, která nic neřekne, kdyby se stalo něco divného. Pak mi ještě v mysli ukázal, že vedle v pokoji jsou připravené inkubátory a děti budou muset dát do nich. Jsou nedonošené a budou hodně malé. Měl jsem obavy, ale nechtěl jsem Bellu ještě více znervózňovat.

„Tak jo, Bello, je čas. S další kontrakcí zatlačíš, jak nejvíc to půjde,“ přikázal Belle Carlisle. Držel jsem její ruku a snažil se ji uklidit. Nezabíralo vůbec nic. Nehorší na tom všem bylo, že jí opravdu docházely síly.

„Bello, snaž se tlačit co nejvíc. Vidím hlavičku. Tak na tři. Jedna, dvě, tři,“ pokynul Carlisle. Bella se zapřela a tlačila.

„Výborně. Hlavička je venku, ale ještě musí ven zbytek,“ popisoval Belle průběh.

Než jsem se nadál, byla drobounká holčička na světě. Byla od krve, ale mě to vůbec nevadilo. Připadal jsem si jako každý jiný otec, který je u porodu.

„Holka?“ zeptala se Bella. Carlisle přestřihl pupeční šňůru a hned tu malinkatou holčičku podal sestře. Ta se jí ujala a odnášela pryč.

„Ano, lásko, je malinká, tak ji sestra musela odnést. Jsi hrozně statečná,“ pochválil jsem ji.

„Tak jo. Jdeme na to druhé. Za chvíli ti zase přijdou kontrakce. Vydýchej se. Připrav se.“ Carlisle věděl, že to taková legrace nebude, ale neřekl to nahlas. Myslel na všechny možnosti a rozhodl se pro tu nejkrajnější.

„Sestro, jděte k dítěti, my to zvládneme.“  Sestra byla zvědavá, proč má odejít a o co tady jde, ale odešla.

„Co se děje?“ zeptala se Bella. Všimnul jsem si, že ztrácí vědomí. Začala omdlévat.

„Carlisle? Co se to děje?“  zeptal jsem se.

„Mám špatné zprávy. Děti měly v sobě jed a teď začala u Belly přeměna. Jed je slabý a nereaguje jako od nás. Bellina poranění od porodu se začala hojit a přitom je uvnitř ještě jedno dítě.“ Bylo vidět, že je Carlisle zoufalý.

„Tak ho vyřízni nebo co já vím. Prostě něco dělej.“ Připadal jsem si bezmocný. Tak jsem sliboval, že se nic nestane a co teď.

„Edwarde, mám strach, aby to Bella přežila. Dám jí morfin a to dítě z břicha vyřízneme. Možná by bylo lepší, kdybys odešel."

„Nikam nepůjdu. Zůstanu tady. Když to bude nejnutnější tak jí proměním,“ rozhodl jsem. Sice jsem se právě rozhodnul i za Bellu, ale věděl jsem, že Bella by to tak chtěla.

Carlisle skalpelem naříznul kůži na břiše, ale ta se začala hned zase zatahovat. Jed působil opravdu rychle. Z lidské rychlosti přešel na upíří. Stihnul jsem zaznamenat každý jeho pohyb, ale člověk by neměl šanci. Během dvou vteřin byl na světě malý chlapeček. Bella byla nepřítomna. Sledoval jsem její břicho, které se samo zacelilo. Po nějakém řezu nebylo ani památky.

„Zavoláme setru. Musí se postarat o to dítě. Edwarde, měl bys oznámit rodině průběh. Bellu jsem kontroloval, ale vypadá to dobře. Srdce jí bije zrychleně, ale myslím, že se uzdraví sama,“ ujišťoval mě Carlisle. Doufal jsem, že bude všechno v pořádku.

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I tak to mohlo dopadnout 46. díl: