Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I wanna cry - 6. kapitola

04.09.2009 (07:30) • KrisS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1367×

Konec šťastného života?

Bella

Probudila sem se a na sobě sem stále měla šaty i s Converskama. Měla sem ztuhlé celé tělo a píchalo mě v kříži. Sykla sem a rychle vstala. Protáhla sem se až mi v zádech křuplo. Byl to nepříjemný zvuk, ale mě se ulevilo od bolesti.

Protáhla sem si ruce a prsty a pak šla do šatny. Vybrala sem si oblečení i s botama a šla do koupelny.

Rozpustila vlasy a bolela mě z toho celá hlava. Rozčesala sem si je a nechala volně splynout podél obličeje. Pak sem si dala dlouhou sprchu. Zabalila jsem se do froté županu a hodila šaty do koše. Vyčistila sem si zuby a trochu se upravila.

Vysušila jsem si vlasy ručníkem a pak je nechala vlhké pohozené. Převlíkla jsem se do toho oblečení a nazula boty. Když jsem vyšla z koupelny, uvědomila jsem si, že je ještě tma. Toho sem si před tim nevšimla. Koukla jsem se na budík, 04:53.

Za chvíli by se mělo rozednívat. Překvapilo mě, že nejsem unavená. Rozhodla jsem se, že si zajedu na pláž a možná stihnu východ slunce. Popadla sem svojí kytaru a seběhla dolů po schodech. Napsala vzkaz pro Dana a zamířila do garáže.

Cesta trvala asi 15 minut. Na silnici sem potkala jenom jedno, nebo dvě auta a tak sem mohla jet přes 200 km/h. Jela sem na jinou pláž než na které sem včera byla z Danem, tahle pláž byla jenom moje a nikdo tam nechodil. Zastavila sem kousek od pláže. Vystoupila sem a vzala si kytaru.

Právě začínal příboj a slunce se pomalu dralo ven z mraků. Ovšem nevypadalo to na pěkné počasí Všude byly mraky a vzadu byly dost tmavé a pomalu, líně se nesly k městu. Vyšplhala sem si na jednu skalku u moře, dost vysoko, aby na mě voda z moře nedostříkla. Položila sem kytaru vedle sebe a koukala se na východ slunce. Bylo to opravdu nádherné a ty mraky tomu snad dodávaly ještě větší kouzlo.

Když už slunce skoro vylezlo z pod obzoru zahalily ho mraky, šedivé a celkem neškodné, na déšť to zatím nevypadalo. Začala sem si pobrukovat melodie až z toho vznikla celkem hezká tónina. Vytáhla sem kytaru z obalu a trochu si jí přeladila.

Jako malá sem strašně moc chtěla umět hrát na hudební nástroj a bylo mi jedno na jaký. Rodiče mi pomohli vybrat a já se nakonec rozhodla pro kytaru. Hrála sem na ní asi od 7, nebo 8 let a chytlo mě to. Bavilo mě i skládat vlastní písničky, ale moc dobrá sem v tom nebyla. Občas mě napadla nějaká melodie, ale žádná sláva.

Když sem upravila poslední strunu, jemnými doteky sem zahrála první tón. Nebyla sem spokojená a tak sem zvolila o akord vyšší tón, znělo to líp. Přidávala sem postupně další tóny a akordy. Stále jsem si je opakovala dokud sem si v tom nebyla úplně jistá. Ty tóny mi zněly stále v hlavě.

song

Snažila sem se zapojit mozek a cit, ale nic žádný slova se mi k té melodii nehodily. Povzdechla sem si. Nechám to na pak. Zahrála jsem si tu melodii ještě jednou a docela se mi začínala líbit. Stále sem si dávala pozor na akordy, ale lepšilo se to. Ta melodie neměla žádné pravidlo ani moc správné pořadí tónů, ale to doladím až si to budu moct zaznamenávat.

Zvedla sem se a udivilo mě, že slunce je už celkem vysoko nad obzorem. Viděla sem ho sice jen přes praky, ale matně se tam rýsovalo. Dala sem kytaru zpět do obalu a jemně hodila pod skalku na které sem stála. Chtěla sem seskočit dolů, jenomže to bych nebyla já, kdyby mi noha neuklouzla a já špatně nedoskočila na levou nohu. Vyvrkla sem si kotník, naštěstí tohle bylo jenom to chvilkový a brzy sem to rozchodila.

Začala sem si nahlas nadávat. Když mě to přešlo sebrala sem kytaru a vyrazila domů. Dan už byl vzhůru a vypadal jako zombie. Vlasy do všech stran, přeleželý obličej, vytahané tepláky a šedivé tričko. Začala sem se mu smát. Zavrtěl hlavou a měl ve tváři něco jako: Ta je, ale praštěná a pokračoval do kuchyně.

Šla sem si dát kytaru nahoru a pak šla taky do kuchyně. Dostala sem docela hlad. Vzala sem si tyčinku musli a udělala sem si kafe.

Dan se pak šel vysprchovat a upravit se. Když sešel dolů šli jsme se dívat do obýváku na nějaký film. Moc mě to nebavilo a tak sem si chtěla s Danem povídat. Stále sem ho vyrušovala a nevšímala si, že ho ten film zajímá. Dokonce mě začal okřikovat. Tohle sem opravdu uměla, vždycky sem kecala někomu do filmu a proto se všichni neradi se mnou koukali na televizi. Nedělala sem to schválně, vždycky mi na pusu něco přišlo a já to musela říct, nešlo tomu poručit.

Dan si sice už zvykl, ale stále ho moje ukecanost dráždila. Asi se naštval, protože televizi vypl a s dupotem šel k sobě do pokoje. Za chvíli vyšel a měl na sobě lehkou jarní bundu.

„Kam jdeš?“ zeptala sem se.

„Za Lor, zatím ahoj.“ Zněl trochu naštvaně.

Koukala jsem jelikož mě překvapilo, že jsem ho tak naštvala. Nestihla jsem nic říct, jenom koukat a už byl pryč. Protočila jsem oči a šla nahoru. Morous nabručenej.

Začala jsem po pokoji hledat můj noťas. Po pokoji jsem měla roztahané oblečení,boty pár listů papíru a knížky, no jo byla jsem trošku bordelář. Odhazovala jsem a hledala, bylo to nekonečný. Vzdala jsem to a hodila sebou na postel. Ramenem jsem narazila do něčeho tvrdého. Odhrnula jsem peřinu a objevila notebook. Super.

Usmála jsem se a otevřela ho. Zapla jsem ho a on tiše zavrčel a za pár sekund mě přivítalo okénko na heslo. Po zadání hesla jsem musela odklikat pár reklam a upozornění, bylo to nekonečný. Konečně jsem se probojovala a zapla net. Na mailu jsem měla pár spamů, mailů od kámošů a nějaký reklamy.

Odepsala jsem kamarádům, spamy smazala a nějáký reklamy si prošla. Otevřela jsem jeden internetový obchod s oblečením a pár kusů co se mi líbily jsem si objednala. Takhle jsem to měla nejradši. Nikdo mi nenutí žádné šaty, sukně, nebo něco podobného, nemusim se hodiny přehrabovat v tuctech stojanů, vybírat velikost, nemusím nic zkoušet a vyberu si do pár minut. Spokojená jsem pak najela na obchod s hudbou. Objednala jsem si nějaký CD s různými interprety. Pak jsem notebook zaklapla a vtom někdo zazvonil.

Seběhla jsem schody a otevřela dveře. Stála jsem tam jako přimražená. Nakonec jsem dokázala vykouzlit zářivý úsměv.

„Ahoj Heidi!“ Jenom se usmála a pozdrav oplatila.

„Tys to tu našla?“ Byla jsem opravdu mile překvapena.

„Jo, ale dalo mi to zabrat. Jinak máte opravdu krásný dům“

„Díky, ale nechceš jít napřed dál?“ zeptala jsem se potěšeně.

„Jasně, děkuju.“ Usmála se ještě víc a následovala mě do obýváku.

„Můžu ti něco nabídnout?“ otázala jsem se.

„Ne, díky. Si hodná.“ Odpověděla.

Přikývnu a posadím se na sedačku. Opět jsme si povídaly o různých věcech a stále jsme měly nová a nová témata k hovoru. S Heidi to všechno bylo jiné, než se všemi ostatními kamarády. S ní jsem se do ničeho nenutila, bylo to prostě přirozené, jako vzduch, který jsem mělce vdechovala a který mi obíhal v celém těle.

Cítila jsem se tak volná. Měla jsem pocit, že jí znám věky a né sotva 24 hodin. Nedá se to ani popsat. I za tu chvíli jsem sijí velice oblíbila. Nevím kolik času uběhlo od jejího příjezdu a někdo si odemkl vchodové dveře. Byla to paní Conerová. Divné, neslyšela jsem její auto. Šla jsem jí pozdravit a pak se nenápadně podívala z okna, její auto tam však stálo. Divné. Zavrtěla jsem hlavou a šla zpět za Heidi.

„Hele Bello nechceš si zajít třeba do kina?“ zeptala se mě.

„No jistě, proč ne?“ souhlasila jsem a šla do pokoje. Vzala jsem si tašku přes rameno a do ní dala peněženku, mobil a doklady. Seběhla jsem dolů a rozloučila se ještě s paní Conerovou. Heidi už čekala ve vstupní hale.

„Pojedeš se mnou, nebo si vezmeš svoje auto?“ zeptala se.

„Radši si vezmu svoje.“ Přikývla.

„Pojedu za tebou, nevím do jakého kina chceš jet.“ Teď jsem přikývla já. Nasedla jsem do Ferrari a nastartovala. Ohlídla jsem se za Heidi a pak vyjela. Jela jsem celkem pomalu, aby Heidi stačila, nevěděla jsem jestli se jí líbí rychlá jízda. Dojely jsme k mému oblíbenému kinu a vystoupily. Koupily jsme lístky na nějáký horor a zamířily do sálu.

***

Od odjezdu rodičů uběhl skoro měsíc a já si s Heidi rozuměla pořád tak skvěle, nebo možná jsem jí mela ještě radši. Skoro každý den bylo zataženo, ale pár dní svítilo i sluníčko. Mrzelo mě špatné počasí, na LA velice neobvyklé, ale Heidi to převažovala. Konec školy se blížil a já na poslední chvíli vytahovala známky. Nakonec se mi většina podařila a tak rodiče nemohli peskovat. Stále mě a Dana kontrolovali, neúprosně. Musela jsem ale uznat, že mi rodiče začínají chybět. Přežila jsem poslední školní den a konečně si vydechla, prázdniny.

Jednou jsem se vrátila domů okolo šesté odpoledne a Dan ještě nebyl doma. Udělala jsem si jídlo a pustila televizi. Po nějáký chvilce jsem jí vypla a šla dát nádobí do myčky. Někdo zazvonil. Šla jsem otevřít. Ve dveřích stála žena s mužem po boku a měli na sobě drahé obleky.

„Dobrý den, přejete si?“ zeptala jsem se slušně.

„Dobrý den, vy  jste nejspíš Isabella Swanová, že?“ zeptala se žena.

„Ano jsem.“ Odpověděla jsem a přemítala co chtějí. Ve tváři měly neurčitý, profesionální výraz.

„Jsme ze sociální zdravotní péče. Můžeme dál? Musíme vám něco oznámit.“ Tentokrát promluvil muž.

„J-jistě.“ Byla jsem překvapená, sociálka?

Pustila jsem je dovnitř a pokynula jim do obýváku.

„Můžu něčím posloužit?“ zeptala jsem se zdvořile, ale nemohla jsem spolknout ten knedlík v mém krku.

„Ne děkuji.“ Řekla žena a muž zavrtěl hlavou.

„Ještě jsme se nestačili představit, i když je to nejspíš zbytečné. Já jsem Olivia Foxová a tohle je Grag Lennon.“ Oba mi podali ruce a já s nimi jemně potřásla.

Pokynula jsem jim, aby se posadili a sama se svalila do křesla, naproti nim. Vyčkávala jsem. Vypadalo to, že jsou nervózní.

„My, je nám to velice líto, ale musíme vám něco oznámit.“ Začala žena. Vyčkávala jsem a byla stále víc nervózní.

„Vaši rodiče nastoupili do letadla společnosti Air blue na ostrovech Bahamy a jejich letedlo se zřítilo do oceánu. Nikdo to nepřežil.“

To co jsem slyšela se né a né vstřebat, nedalo se tomu uvěřit. Otevřela jsem ústa a chtěla protestovat, že to není možné, ale sklapla jsem je zase k sobě. Najednou na mě dolehl smysl těch slov. Mí rodiče jsou…Nikdy už je neuvidím, jsou pryč, navěky. Jsou mrtví! Cítila jsem silný kopanec do hrudi. Udělala se mi tam tak velká díra, že jsem se měla rozpadnout, ale já tu stále byla.

Zamotala se mi hlava a z mích očí vytryskly vodopády slz. Bylo mi tak špatně a musela jsem pryč. Chtěla jsem utéct, utéct pryč za mými rodiči, obejmout je, ale to jsem nemohla, už nikdy. Tohle jsem nemohla vydržet prudce jsem vstala, ale zamotala se mi ještě víc hlava a moje nohy selhaly. Poslední co jsem cítila byla tvrdá podlaha a zející díra v srdci, která se nikdy nezacelí. Pak už jenom tma a úmorná bolest.

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I wanna cry - 6. kapitola: