Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I will always love You 1. kapitola

02.09.2011 (15:45) • lowelllyyP • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 807×

1. KAPITOLA

Seděla jsem ve vlaku, který mířil do Minnesoty. Cesta mě totálně ubíjela, protože byla dlouhá. Naštěstí jsem seděla v kupé sama. Stále jsem měla před očima smrt mých rodičů. Bylo to hrozné. Všude byla spousta krve, střepů, rámusu. Nedokážu na to přestat myslet. Mám v hlavě živý obraz všeho toho, co se stalo. Rodiče byli sami doma, já jsem byla v knihovně, a když jsem přišla domů, našla jsem je v domě zastřelené. Podle policie to byla loupežná vražda. Díky závěti mých rodičů mířím přímo k mé sestře Leah, která je o deset let starší.

„Přežila jsem cestu… Díky bohu.“ Hodila jsem si batoh na jedno rameno, tašku na druhé a další tašku ještě do rukou. Stála jsem na peróně a vyhlížela sestru. Podařilo se. Konečně si mne všimla. Nemáme se zrovna moc v lásce, ale ani jedné z nás nic jiného nezbývá.

„Vítej, sestřičko,“ přivítala mě.

„Ahoj,“ odpověděla jsem stroze a bez známek nějakého nadšení. Vedle ní stál Jared, její manžel.

„Ahoj, ukaž, pomůžu ti s těma taškama.“ A sebral mi je z rukou. Byla jsem ráda, byly opravdu těžší, než jsem si myslela.

„Tak pojď, Bello, čeká nás čtyřicet pět minut jízdy autem, do toho našeho malého zapadákova jménem Remel.“ Zakoulela jsem očima a vyšla. Moje nohy šly přímo za ní, z velkého nádraží. Prodírali jsme se mezi lidmi a bylo to opravdu nepříjemné.

Konečně jsme dojeli. A Leah měla pravdu. Je to zapadákov… Vešli jsme do domu, který byl celkem velký -  na místní poměry. V blízkosti pěti set metrů nebyl žádný domek, byla tu ale úžasná krajina, což mě velmi nadchlo a potěšilo. Mám moc ráda přírodu a v New Jersey jsem si ji nikdy moc neužila. Leah mě provedla po domě. Dole v patře byla celkem prostorná hala se schodištěm. V přízemí byl ještě obývací pokoj, prádelna a kuchyně. Ve vrchním patře byly dva pokoje, ložnice, dětský pokoj a malá koupelnička.

„Doufám, Leah, že tento pokoj není připravený pro mě?“ Byl hrozný, nejsem už malé dítě a nahánělo mi to husí kůži, kdyby odpověděla ano.

„Myslela jsem, že se ti bude líbit, ale pokud ne, tak je dole za schodištěm ještě jeden pokoj. Pojď se podívat.“ To bylo přesně ono, co jsem potřebovala a po čem jsem toužila. Žádné živé a jasné barvy. Nebyl nijak ohromný, ale byl perfektní. Byla tu velká skříň, velká postel a psací stůl se židlí. A nádherné a ohromné okno, kterým bylo vidět všude do okolí přírody.

„Líbí se ti snad tenhle, Bello?“

„Jo, to je přesně ono. Ale proč je tu postel?“ Nějak mi to nešlo do hlavy, když měli ložnici nahoře v patře.

„No, jednu chvíli tu s námi pobýval Jaredův známý.“ Zkřivila divně obličej.  Nevšímala jsem si toho a šla jsem si vybalit.

Měla jsem v hlavě spousty myšlenek, třeba to, jak zapadnu, jestli poznám někoho zajímavého, a tak podobně. Stoupla jsem si k velkému oknu, které mi připomínalo linii, za kterou když vstoupím, tak vše, co mě doposud potkalo, zmizí. Přála jsem si, aby to zmizelo a já se nikdy nemusela otáčet zpět na svou minulost.

„Bello? Bello? Jsi vzhůru? No tak, vstávej!“ Leahin hlas mi přímo zvonil v hlavě.

„Kolik je hodin?“ prohodila jsem ospale a přetočila jsem se na pravý bok.

„Je půl sedmé. A dnes ti začíná škola!“ Připomínala mi špatnou macechu, co se snaží být dokonalá. Došla jsem si opláchnout obličej, vykonat ranní potřebu a vyčistit si zuby. Oblékla jsem se tak nějak akorát, abych moc nekřičela, ale abych ani nevypadala jako myš. Na stole byla připravená snídaně. Toast, džus a sklenice vody.

„Tady máš snídani, najez se, prosím, a tady máš svačinu do školy, ano?“ Tento mateřský tón od ní nenávidím.

„Jo, jasně, dík,“ řekla jsem a zakousla se do toastu a zapila ho hned džusem. Leah na mě vrhla pohled, ze kterého mi nebylo zrovna moc dobře.

„Mohla by ses tvářit, že se ti tu líbí a nedávat mi najevo, jak moc tě trápí, že musíš bydlet zrovna se mnou?“

„Tak to není, Leah. Já jen - já jen… No bude mi trvat, než si zvyknu.“ A na závěr jsem si nemohla odpustit zakoulet očima a dodat: „Omlouvám se, stačí?“

„Fajn, snaž se přetvařovat alespoň před Jaredem. Tady máš klíče od auta, je po mámě, tak opatrně.“

„Děkuji, budu si dávat pozor, neboj. Ahoj.“

„Ahoj.“

Škola je pro mě dobré místo. Mám ji ráda, protože tady můžu vypnout svůj osobní život a věnovat se knihám, které jsou mou radostí. Parkoviště bylo celkem prostorné a v malém koutku u stromů na mě čekalo volné místo. Parkovat s Hondou je hračka, protože je malá, i když je prostorná. Batoh na zádech mi připomněl, že je čas, abych vypnula. Soustředila jsem se na schody, abych si neutrhla ostudu hned první den.

Dobré, přežila jsem to. Dostala jsem se dokonce do třídy bez nehody. Učitel mě posadil doprostřed třídy, naštěstí po mně nechce, abych se nějak představovala, což mi vyhovuje. Bylo pět minut po začátku hodiny, když vtom se rozletěly dveře. Stál v nich vysoký, hubený a bledý muž s nádhernýma zelenozlatýma očima a bronzovými vlasy. Vyrazil mi dech, byl jako anděl, který právě dostal duši. Přes mé kreativní porovnávání jeho vzhledu jsem ani neslyšela, proč se zpozdil. Sedl si do vedlejší lavice. Ani se na mne nepodíval a já na něm mohla oči nechat. Začala jsem se věnovat matematice, a konečně na sobě cítila první pohled. Byl to jeho pohled, co mě řezal do tváře z levé strany. Nechtěla jsem být trapná, takže jsem dělala, že ho nevidím, a že mě nezajímá, ale opak byl pravdou. Díval se na mě celou hodinu. Než skončila hodina, podívala jsem se po něm také. Jemně se na mě usmál a já mu úsměv oplatila. Pak se podíval na učitele a naklonil se ke mně.

„Já jsem Edward. Edward Cullen a ty?“ Nedokázala jsem plynule odpovědět, byla jsem zaskočená.

„Já… Já… Já jsem Isabella Swanová,“ vykoktala jsem. Opět se usmál, ale do konce školy jsme se už neviděli.

**

Udělala jsem si večeři, úkoly, pak jsem si dala sprchu a šla jsem spát.

Píp, píp, píp, píp… Rytmická melodie budíku mě tahala ze snu, který byl tak krásný. Zdálo se mi o něm. Byl tam krásný, ale ne tak dokonalý jako naživo.

Sedala jsem si do své lavice, a když jsem zabruslila pohledem doleva, co jsem neviděla. Seděl již připraven na svém místě.

„Ahoj Bello, smím ti tak říkat?“ řekl a zeširoka se usmíval.

„Ahoj Edwarde. Jo, můžeš mi říkat Bello.“ Ještě, že jsem zakončila větu včas, začala jsem nervóznět, nikdy jsem neměla přátele, byla jsem šťastná jako samotář, ale třeba se to konečně zlomí.

„Odkud jsi, krásná Bello?“ Jeho tón byl šibalský, ale velmi roztomilý.

„Jsem z New Jersey, ty jsi místní?“

„Ne, ale rok už tu bydlím.“ Podepřel si bradu o pěst a díval se mi do očí, já jsem z toho začala cítit krev v mém obličeji.

„Kolik ti je, smím-li se ptát?

„S-sedmnáct.“ Opět koktání, to si opravdu dělám dokonalou vizitku idiota. „Kolik je tobě?“

„Stejně jako tobě. Ty se opravdu červenáš,“ začal si mě podrobně prohlížet. „Nebo se mi to jen zdá?“ Sakra, odhalil mě!

„Promiň, nejsem na konverzaci zvyklá, nemám přátele.“ Zazvonilo a začala hodina.

Celý týden probíhal ve stejném cyklu, až na jiné otázky ohledně přátel, které nemám a rodiny, kterou jsem ztratila.

***

Na konec mé první kapitoly, chci moc poděkovat slečně s nickem BellaCullenSwan, za ohromnou pomoc v korekci a také za její názor na povídku! Moc díky!

2. kapitola

Autor: lowelllyyP (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I will always love You 1. kapitola: