Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I will always love you 5. kapitola

18.09.2011 (20:45) • lowelllyyP • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 884×

JACOB:

Toužil jsem ji spatřit, ale stále jsem to jen odkládal. Nevěděl jsem, zda je to ona, ale nemůžu to riskovat! Nechci jí ublížit, nikdy. Ale jediné, jak to mohu zkusit, je ve vlčí podobě. Srdce mi tlouklo, jako by mi mělo vyskočit z těla. Držel jsem se za hlavu a přemýšlel, jestli to mám vůbec udělat, ale potřebuji to vědět. Musím to vědět. Zhluboka jsem se zkoušel nadechnout, jenže ohromný knedlík v krku mi bránil. Měl jsem pocit, že budu asi zvracet. Byl jsem tak nervózní, že jsem to chtěl vzdát, jenže pak jsem si vybouchl z těla. Vlk ve mně to rozhodnutí udělal za mě. Nechtěl jsem být sám, chtěl jsem mít ji po svém boku, abych ji mohl chránit navždy. Abych ji mohl držet ve svém náručí a dávat jí vše, co bude kdy potřebovat. Potřeboval jsem se ujistit. Není tu již jiná možnost, jak to zkusit.

Vyrazil jsem směrem k jejímu domu, byl jsem plný elánu, ale cítil jsem také strach z toho, jak na mě bude reagovat. A hlavně, jak moc se mě bude bát.

Šel jsem pomalým krokem směrem k jejich domu, byl jsem asi tři míle od jejich domu v lese. A pak jsem ji ucítil. Byla tady v lese. Zůstal jsem stát jako přikovaný, mé nohy se nechtěly pohnout ani o milimetr. Cítil jsem ji stále blíže u mě, jenže pak jsem zacítil i pach upírů, ale ne tak silně. Bylo mi jasné, že ten pach cítím z Belly. Můj vlčí instinkt byl silnější než já, a proto jsem zavrčel, aniž bych chtěl. Uslyšela mě, ale jak mě mohla slyšet? Byl jsem od ní nejméně pět set metrů daleko, ale ona otočila hlavu směrem ke mně. Pak se ze mě vydral další zvuk, tentokrát to bylo zakňučení, a to ji nasměrovalo přímo ke mně. Sklopil jsem uši k hlavě a zavřel jsem oči. Chtěl jsem utéct, ale mé nohy byly jako z kamene. Nedokázal jsem pohnout jediným kouskem mého vlčího těla. Začal jsem z toho panikařit, ale pohyb stále žádný. Blížila se ke mně stále více. Pak začala mluvit.

„Je tu někdo?“ A slyšel jsem její tázavé kroky.

„Jestli jsi to ty, Edwarde Cullene, tak tě varuji. Nepřibližuj se ke mně!“ Zastavila se na místě. Srdce jí tlouklo ještě rychleji než mně. Byla vylekaná, cítil jsem to z ní. Ale pak se zase ozvaly kroky. Opět šla blíž ke mně. Konečně se mi podařilo couvnout, bylo to sotva deset kroků, ale ona to opět uslyšela a vydala se ještě blíž ke mně. Začínal jsem se více bát toho, co přijde. Zase se zastavila, nechtěl jsem otevřít oči, protože jsem věděl, že tentokrát stojí přede mnou.

„Proboha!“ zakřičela. Rozbušilo se nám zároveň srdce, ale ani jeden jsme se nepohnuly z místa.

Otevřel jsem jedno své oko, abych se podíval, jak moc blízko je u mě. Stála asi dvacet metrů přede mnou. Otevřel jsem druhé oko a začal jsem si ji prohlížet detailněji. Byla nádherná jako vždy, ale všiml jsem si jisté změny. Měla pevnější tělo. Pevnější postoj, už nevypadala tak křehce, jako když jsem ji držel v náručí poprvé. Její pleť byla bělejší, než když v těle měla jen půl litru krve. Byla jiná, ale proč?

Poprvé jsem jej jedním očkem spatřil její oči. Byly nádherně hnědé, jako světlá, mléčná čokoláda. A pak se to stalo. Spustil se můj vlčí gen. Vím jen, že jsem se rozeběhl a Bella mezitím jen zakřičela: „Néééé!“ a otočila se ke mně zády, a v tu chvíli jsem měl svou tlapu přitisknutou do jejích zad…

Když jsem se probral z deliria, byl jsem v lidské podobě a nahý. Byl jsem kousek před mým domem. Běžel jsem se obléct a rychle pro motorku. Doufal jsem, že jsem Belle moc neublížil, ale konečně jsem byl schopný se jí podívat do očí v lidské podobě. Byla to ona, na kterou jsem čekal sedmnáct let! Jen ona, jediná z milionů dívek. Ona z New Jersey, stejně jako Leah pro Jareda!

BELLA:

Byla jsem venku v lese. Obdivovala jsem krásy přírody, která už začíná měnit své barvy. Přece jen je konec září. Milovala jsem přírodu, byla jsem z ní očarovaná. Ani nevím, jak jsem byla daleko od domu, ale asi dost, tak zhruba dvě až tři míle. Uslyšela jsem nějaký zvuk, jakoby našlapování na zemi. Pak jsem uslyšela zavrčení, po kterém následovalo zakňučení. Vylekala jsem se. Nevěděla jsem co se děje, a proto jsem zavolala do lesa,

„Je tu někdo?“ Pokračovala jsem dál v chůzi směrem za těmi zvuky. Nebyla jsem si jistá, co tam na mě čeká, a proto jsem mluvila dál.

„Jestli jsi to ty, Edwarde Cullene, tak tě varuji. Nepřibližuj se ke mně!“ Zastavila jsem se na místě. Hrozně se mi rozbušilo srdce a byla jsem strašně vyděšená. Odhodlala jsem se pokračovat dál a pak se ozvaly další dopady na zem. Opět jsem šla za tím zvukem a pak jsem ho spatřila. Stál tam asi dvacet metrů přede mnou ohromný rudohnědý vlk. Uši měl přitisknuté k hlavě a obě oči měl zavřené vší silou, jakoby se na mě nechtěl podívat. Byla jsem v transu. Nikdy jsem nic podobného neviděla. A v televizi nikdy neříkali, že by vlci měřili v kohoutku tak sto dvacet centimetrů.

„Proboha!" vykřikla jsem. A najednou jsem si všimla, že mě zkoumá jen jedním okem. Za malou chvilku mě zkoumal oběma očima a pak proti mně vyběhl. Nechápala jsem, co se děje. Jediné, co jsem stihla udělat, bylo jen zakřičet Néééé, a pak mu nastavit záda. Zatnul mi drápy hluboko pod kůži. Byla to bolest ještě větší, než když se do mě zakousl Edward.

Vyhrkly mi slzy bolesti. Kůže po celém těle mě neuvěřitelně pálila, jako bych byla v ohni. Uvědomila jsem si, že vlk už tam není. Dívala jsem se zběsile kolem sebe, ale nebyla po něm ani památka, jen ta ostrá bolest v mých zádech. Neváhala jsem a okamžitě jsem z kapsy u kalhot vytáhla telefon. Namačkala jsem rychle číslo ke Cullenovým.

„Bello? Co se děje?“ ozval se jemný zvonivý hlásek, nevím, komu patřil, ale v tuto chvíli to ztrácelo význam.

„Je tam, prosím, Carlisle?“

„Ano, hned ti ho dám.“

„Bello? Jsi v pořádku?“ Byl to jeho hlas, tím jsem si byla jistá.

„Ne, nejsem, potřebuji pomoc prosím!“ Těžce jsem vydechla.

„Kde jsi?“ dychtil po odpovědi.

„Někde asi dvě nebo tři míle od mého domu, v lese, napadl mě ohromný vlk.“

„Hned jsem tam!“ ozvalo se malé zašramocení, jako kdyby telefon upustil na zem, ale žádný těžký zvuk se neozýval. Ukončila jsem hovor a doufala jsem, že mě co nejdříve najde. Ani jsem se nenadála a místo pálení jsem ucítila led.

„Nehýbej se Bello, já ti pomohu.“ Věřila jsem mu, on by mi neublížil. Natolik jsem se poddala bolesti, že jsem musela omdlít.

Když jsem otevřela oči, tak jsem zjistila, že jsem u Carlislea v pracovně na lehátku. Ležela jsem na břiše a na zádech jsem cítila něco studeného.

„To jsi ty Carlisle?“

„Ano, jsme to já, Bello.“

„Fajn, jak to vypadá?“

„No asi mi neuvěříš, ale velmi dobře.“

„To nechápu, zaryl se mi opravdu hluboko pod kůži.“

„Posaď se, něco ti vysvětlím.“

Na jeho pokyn jsem se na lehátku posadila a zjistila jsem, že už skoro žádnou bolest necítím. I to pálení postupně odeznívá.

„Jak jsem ti bral ty odběry krve, tak jsem zjistil, že se náš jed uchytil v pětadvaceti procentech tvého krevního oběhu. Tvé tělo se začíná měnit. Jsi vlastně z části upírem. A to pálení, co jsi pociťovala, je způsobeno právě jedem. Když jsme se měnili v upíry, všichni jsme si prožili ohromné utrpení, které vypadalo, jako bychom byli uprostřed nejžhavějších plamenů. Trvalo to tři dny. Takže si zkus tvou bolest ještě třikrát vynásobit.“

„No, bohatě mi to stačilo takhle. Ale proč na mě zaútočil?“ byla jsem nadmíru zvědavá, co se vlastně stalo a proč.

„Pokud se nemýlím, tak je z tebe částečně cítit i upíří pach, a nebyl to jen tak obyčejný vlk. Byl to zřejmě vlkodlak, a ti nás upíry loví.“

„Takže jsem teď lákadlem i pro vlkodlaky?“ To mi tak scházelo. Jsem pokušením pro upíry, ale kromě toho i pro vlkodlaky. Fakt bezvadné, lepší už jsem si to ani nemohla přát. Pořád se bude někdo snažit mě zabít.

„Tím si nejsem tak jistý. Když se rozhlédneš kolem sebe, tak zjistíš, že Jasper, náš nejmladší člen rodiny, stojí jen kousek od tebe.“ A ukázal rukou směrem za mě.

„Aha, a on je velká hrozba?“ nechápala jsem co to má za význam, všechny jsem viděla poprvé, kromě Carlislea.

„Ano. Ještě nedávno se živil jen lidmi, a teď dokáže stát vedle tebe, i když tak lákavě voníš. Ale on se zaměřil na upíří pach, co z tebe vychází, a proto tě nechce vysát.“

„Nějak tomu nerozumím. Co teda jsem? Upír anebo člověk?“ Můj výraz byl opravdu absolutně tupý. Bylo to moc informací najednou a nedokázala jsem to oddělit.

„Jsi jen částečný upír, a to na pětadvacet procent.“

„Jsem z toho všeho ještě vyděšená, omlouvám se za svou nevědomost.“

„Nemusíš se omlouvat, nikdo z nás nemohl tušit, co a jak se stane. Ale mám pro tebe dobrou zprávu. Pojď prosím se mnou.“ A velmi příjemně se na mě usmál. To mě celkem uklidnilo. Dovedl mě do pokoje, kde bylo velké zrcadlo a otočil mě k němu zády.

„Otoč hlavu a podívej se.“

Nevěřila jsem svým očím, po hlubokých ranách zbyly jen čtyři tmavě fialové jizvy. Byly jasně viditelné i hmatatelné. Vedly od levé lopatky až k okraji kalhot.

„Jak je to možné?“

„Náš jed tě zřejmě hojí, což bude tvou silnou výhodou. Měla jsi to už napůl zhojené, když jsem tě přinesl sem.“

„Super!“ zajásala jsem.

„Pojď, odvezu tě domů,“ nabídl se Carlisle.

„Děkuji, ale zastav mi někde mimo dosah našeho domu, Leah by se moc vyptávala.“

„Dobře.“

Nasedli jsme do auta, chvíli jsme si ještě povídali o tom vlkodlakovi, jak vypadal a podobně. Moc jsem si toho nepamatovala, seběhlo se to tak rychle. Byli jsme asi kilometr od domu.

„Tady mi, prosím, zastav, děkuji.“

„Dávej na sebe pozor!“ vykřikl na mě Carlisle z auta, když jsem zavírala dveře.

Pomalu jsem si to mířila k domovu. Když jsem byla asi padesát metrů od domu, tak jsem ho konečně spatřila. Byla jsem si jistá, že je to ten Jacob, o kterém mi vyprávěla Leah. Už jen podle té jemně tmavé pleti a těm havraním vlasům. Stál ke mně zády, ale byla jsem si jistá, že je to on!