Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I will never forget - 3. část

01.11.2009 (18:30) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1703×

I will never forget-3. část

William:

Pozoroval jsem už nějakou dobu dívku s kaštanově hnědými vlasy. Byla jiná, než všichni ostatní. Kromě toho, že byla neuvěřitelně krásná, tak měla v sobě i cosi tajemného. Lidé, kteří jí každý den vídávali, tak někde hluboko uvnitř věděli, že je pro ně nebezpečná. Její půvab však na ně taky působil. Byla to ta nejkrásnější dívka, kterou jsme, kdy v tomto malém městečku měli. Nikdo se však s onou záhadnou kráskou nebavil, opravdu z ní sálal určitý respekt, který jsme se neopovážili přehlížet. Její šedomodré oči byli až příliš chladné a zároveň velmi hluboké. Dokonale ji dominovali na její půvabné tvářičce.

Už nějakou dobu jsem ji pozoroval. Věděl jsem moc dobře, kdo je, a proto jsem se velmi divil, že si mě ještě nevšimla. Sledoval jsem bedlivě každý její krok. Každý den. Ale přesto jako by se mi někam ztrácela. V jednu chvíli byla pryč. Mrzutě jsem si vzal do ruky kámen a stisknul jsem ho tak, až se mi v dlani rozpadl na jemný písek. Moje oči zasvítili zuřivě do noci.

„Opět je pryč. Musí o mně vědět, proč by jinak tak rychle mizela.“ Zaklel jsem nahlas, ale přesto šepotem dokonal tichým pro lidské uši. Vracel jsem se do svého úkrytu zase s nepořízenou. Jak dlouho už vlastně pořádáme tenhle lov? Možná už to bude pár měsíců. Tak dlouho mi trvalo, než jsem ji vystopoval a ona mi pořád uniká, i když jsme kousek od sebe.

Natáhl jsem se na jeden s trámů, kam jsem chodíval přemýšlet. Okolo bylo spousta zaprášených věcí. Ale já jsem měl všechno, co jsem potřeboval. Plavně jsem se přemístil na konec půdy, kde jsem si ulovil párek krys, který tady pobíhal. Né, že bych snad měl hlad, ale rušili mě.

Vylezl jsem s půdy rovnou na střechu, kde jsem se zadíval na nebe, které bylo, jak poseté hvězdami a na mysl mi přišla jedna z krásných vzpomínek.

„Wille, pojď se dívat na hvězdy, jsou dnes tak krásné.“

„Leen, jsou pořád stejné už 200 let, co je na nich dneska, tak výjimečného?“

„A prý, že si romantik. No tak pojď.“ Odvětila trochu podrážděna a věnovala mi jeden ze svých hypnotizujících úsměvů. Jen jsem zamrkal a naprázdno polkl a potom jsem šel přesně tam, kam chtěla.

Znovu jsem se vrátil do reality.

„Ach Leen ty mi tak moc chybíš! Prosím, vrať se, já vím, že jsem udělal chybu, odpusť mi ji prosím. Půjdu s tebou kamkoliv, třeba i do pekel. Jen buď zase se mnou!“ Vykřikoval jsem, jako šílenec do noci, než jsem se šel ve svém žalu stulit do klubíčka na svůj trám, tam jsem mohl tiše vzlykat, bez toho aby mě někdo viděl.

Cathleen:

Přes celé město byl slyšet jeho srdceryvný nářek, ale já jsem posbírala veškerou svou sílu a odolala jsem touze jít za ním a utěšit ho. Tím, že se mi i takhle prozradil jsem měla jistotu, ž ten kdo mě tu už měsíce sleduje je opravdu on. Nevěděl jsem, co si tím chce dokázat, ale nechápala jsem, že to už nevzdal.

Stýskalo se mi po něm, netvrdím, že ne. Ale nemohla jsem mu pořád zapomenout jeho zradu, zradu naší lásky. Tak moc mě to poznamenalo a já jsem neměla už sílu cokoliv odpouštět. Nevěděla jsem, co přesně po něm chci. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo to, že kdybych se s ním setkala, stala by se chyba. Nikdy mu nedokážu odolat. A on to moc dobře ví. Právě proto mě tu možná nahání, jako zvěř. Naštěstí se mu díky své schopnosti dokážu včas ztratit.

Sedla jsem si v malém parčíku na lavičku a zadívala jsem se na hvězdy. Byli dneska opravdu nádherně vidět.

„Promiňte, slečno. Nebojíte se tady takhle sama?“ zeptal se nade mnou až nepříjemně úlisný hlas. Už předem jsem si v jeho hlavě dokázala přečíst, o co mu jde.

„Ne, proč bych se měla bát?“ zeptala jsem se, se sladkým úsměvem na rtech.

„No, potulují se tu po okolí zvláštní muži, který chtějí hezkým ženám, jako jste Vy, ublížit.“  Řekl chlap a blýsklo mu v očích.

„Nebojte se, já se o sebe umím postarat. Moc děkuju za starost, ale já to zvládnu.“ Odbyla jsem ho a opět jsem se zadívala na oblohu.

Chlap tam ještě chvíli postával, než se ke mně chtěl posadit a to mě vyprovokovalo. Objevila se ve mně šelma a on byl jen kořist.  S tmavě-zelenýma, očima jsem mu pohlídla do tváře a chytila jsem ho pevně za ruku.

„Vy jste mě neslyšel? Já to zvládnu sama, jestli si vážíte svého života, tak odsud vypadněte.“ Zavrčela jsem na něj. Chlápek se na mě ustrašeně díval a já mu pustila ruku z pevného sevření. Promnul si jí a začal opatrně couvat, ale na můj vkus až pomalu.

„Jak chcete, ale rozsudek smrti jste si podepsal sám.“ Řekla jsem klidněji. Chlap zkoprněl a dal se do běhu. Komu by chyběl jeden úchyl, zamyslela jsem se. Najednou jsem měla potřebu štvát. Jít za svou kořistí. Moje špičáky se prodloužily a já jsem se chtěla krmit. Před sebou jsem měla rudo a neviděla jsem jinou možnost, než se nakrmit.

Najednou mě kolem ramen chytili dvě velké a silné ruce a zabránili mému startu. Zuřivě jsem se s nimi prala. Otočila jsem se proti svému protivníkovi a divoce jsem zavrčela, byla jsem připravená bojovat, až do chvíle, kdy jsem se mu podívala do očí. V tu chvíli jsem se tak dokonale zklidnila, jako by mě někdo polil studenou vodou.  Nedostala jsem ze sebe víc, než jednu otázku.

„Jak jsi mě našel?“

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I will never forget - 3. část: