Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I will never forget - 4. část

27.11.2009 (16:45) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1262×

I will never forget – 4. Část

písničku si můžete spustit tady

Cathleen:

William se na mě zpytavě díval. V jeho očích se leskl smutek, ale zároveň i radost. Dívala jsem se do těch nádherných hnědých očích a snažila jsem se v nich neutopit. Byli tak nádherné, jako vždy. Taky, co bych čekala. Will se neměnil. A nikdy se už nezmění.

„Jak jsi mě našel, Wille?“ zeptala jsem se ho znovu na tu otázku, která mě tak moc pálila na jazyku. Otevřel němě pusu, ale nevyšla s ní ani hláska. Na jeho obličeji byli viditelné rozpaky. Bál se mi odpovědět? Jen se pořád na mě díval. Zakroutila jsem hlavou a chtěla jsem odejít dřív, než podlehnu jeho osobnímu kouzlu. Už jsem byla na odchodu, když se mi postavil do cesty a svou upíří rychlostí mě objal kolem pasu. Stačila jsem se mu vysmeknout a zuřivě jsem na něj hleděla. V jeho očích se odrážela bezmoc a smutek. Vážně jsem mu nerozuměla. Opět jsem se k němu otočila zády a v tu chvíli jsem uslyšela ten jeho nádherný melodický hlas. Nikdo neměl tak nádherný hlas, jako on. Nikdo!

„Cathleen promiň mi to, co se stalo. Odešel jsem hned za tebou, ale už jsem tě nezastihl. Hledal jsem tě.  Pořád tě miluju a chtěl bych být zase s tebou!“ dokončil svůj proslov a já jsem se pořád neotáčela. Nevěděla jsem, co mám dělat. Neustále se mi před obličejem míhal ten osudný den, který zničil naši lásku. Nevěděla jsem, zda mu mám odpustit anebo ho navždy opustit. Někde tam v koutku srdce jsem věděla, že ho pořád miluji. Moje oči se zavřely a já jsem cítila chvění, které prostupovalo celým mým tělem. Věděla jsem, že mám chuť mu skočit kolem krku, ale nechtěla jsem opět otevírat zacelené, staré rány, které tak bolely!

„Leen, prosím dej mi ještě šanci. Já miluju a vždy jsem miloval jenom tebe!“ ozval se Willův měkký hlas těsně za mnou. Objal mě svými pažemi kolem ramen a já v tu chvíli jsem nemohla snést ty emoce, které se přese mě přelívali.

„Promiň, Wille, to nejde!“ vykřikla jsem, setřásla jsem jeho ruce a začala jsem utíkat tmou k mojí skrýši. Za sebou jsem slyšela Willa. Věděla jsem, že ho musím někde setřást. Proto jsem zaběhla, co nejblíže k jezeru a skočila jsem do něj. Potopila jsem se a začala jsem plavat na druhý konec. Voda přikryje mou pachovou stopu. A díky tomu, že nemusím dýchat, tak v jezeru mohu být klidně celou noc.

S čím jsem, ale nepočítala, byli ruce, které se mi obmotali kolem kotníků a táhli mě ven z vody. Snažila jsem se s nimi zápasit, ale bezúspěšně.  I nadále jsem byla unášena ven z mé bezpečné skrýše.

William:

Sotva jsem Leen vytáhl ven z vody. Tak jsem ji přišpendlil svým tělem k zemi. Leen sebou chvíli házela, ale v pozici v jaké jsem ji držel, neměla šanci se ubránit. Byl to jen malý pokus, který jí hodně vysiloval, a to mi velmi vyhovovalo. Ještě pár dalších vteřin se zuřivě prala, dokud nezjistila, že je naprosto bezmocná.

„Pusť mě, Wille.“  Zaprosila, i když trochu rozkazovačným tónem.

„Až budeš hodná holka a slíbíš, že mi zase nebudeš utíkat, dokud si spolu pořádně nepromluvíme.“ Řekl jsem rozhodným hlasem. Cathleen se zamračila. Věděl jsem, že mám vyhráno.

„Dobrá slibuji, ale pojďme někam stranou, za chvíli jsem, začnou proudit davy lidí a budou mít zbytečně moc otázek.“ S tím jsem naprosto souhlasil. Nepotřeboval jsem kolem sebe davy čumilů. Přikývl jsem tedy a opatrně jsem se z Leen zvednul. Ta se divoce nadechla a hned vedle mě stála na nohách. I po těch letech jsem ji nepřestal obdivovat. Věnoval jsem ji proto jeden ze svých nádherných úsměvů a ona jen zakroutila očima. Což mě rozesmálo. Střelila po mě nepřátelským pohledem a zamumlala si něco ve smyslu, že jsem pořád stejný.

„Půjdeme ke mně. Je tam klid a nikdo tam v nejbližším okolí není.“ Řekl jsem rozhodně, ještě než jsme se o tom začali bavit. Leen po mě mrskla trochu naštvaným pohledem, ale přesto mě následovala.

Nemohl jsem říct, že bychom šli ke mně tou nejkratší cestou. Dělalo mi moc dobře, když nás viděli spolu lidé. Samozřejmě jsem se snažil ji chytnout i za ruku. Za což jsem schytal jeden kopanec a potom taky nepřátelský pohled. S tím, že se ode mě odpojila a šla za mnou. Znovu mě to přinutilo k úsměvu. Když jsem byl s ní, svět byl hned barevnější a veselejší. Věděl jsem na 100%, že ji musím získat zpět. Ona byla ta, která mi za to stála.

Cathleen:

Připadalo mi, že ten bídák tu cestu jenom naschvál prodlužuje. Už jsme šli hodinu. Nejvíc mě štvalo, že nemůžu použít své upírské schopnosti, protože bychom byli příliš nápadní. Jen jsem si povzdychla a tam vepředu, se ozval tichý smích.

„Blbec!“ zaklela jsem a podrazila jsem mu za to nohy. Tomu už se nesmál. Teď jsem se zas usmívala já.

Konečně jsme došli k jeho obydlí. Byla to polozbořená chatka, která měla snad jedině v pořádku půdu, na kterou mě Will zavedl. Natáhl se na nějaký trám a mě poukázal na libovolné místo k sezení. Vybrala jsem si starou lavici, na které měl William svoje věci. Naschvál jsem si sedla právě na jeho oblečení. A podívala jsem se mu pevně do obličeje. Jeho oči se na mě přímo nábožně dívali. Tenhle pohled jsem znala. Dělala ho na mě vždy, když něco provedl a snažil se mi to nějak vynahradit. Na mysl mi vyplavala jedna vzpomínka:

„Wille, jsem zpátky. Lov byl úžasný! Škoda, že jsi nemohl jít se mnou mi...“ v tu chvíli jsem se zarazila v půlce slova celý můj pokoj byl zničený. Okolo mě byl roztříštěný nábytek a moje oblečení se válo na cáry v podivném kruhu. Uprostřed toho seděla vysmátá Nikki a Will.

„Co jste to tady proboha prováděli?“ zděsila jsem se a pokoušela jsem se udržet na nohou. Zdálo se mi, že se o mě pokouší infarkt, je-li to u upíra vůbec možné.

„Jé čauky zlato. Nevěděl jsem, že se vrátíš tak brzy. Neboj, my to tady dáme zase dohromady. Pořádali jsme s Nikki zápasy a potřebovali jsme arénu.“ Sdělil mi William s naprosto andělským pohledem. Ten den jsem se odstěhovala právě na půdu a trvalo mu 3 měsíce, než mi dal pokoj do původního stavu. A ještě déle mu trvalo mě přesvědčit, abych se přestěhovala zpět. Právě s tím nábožným pohledem za mnou chodíval a říkal mi, že jsem jeho jediná v životě.

Probudila jsem se ze vzpomínek a zabolela mě myšlenka, že už možná tenkrát s Nikki něco měl. Tvrdě jsem se mu podívala do očí a přehlížela jsem jeho nechápající výraz.

„Tak povídej, Wille. Co jsi mi chtěl říct?“ řekla jsem pomalu a hodně tvrdě, div že jsem při tom nevrčela.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I will never forget - 4. část: