Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Immortal love - 16.kap.

08.07.2009 (12:30) • blondeTeru • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2670×

16. Nehodička

Snažila jsem se opět najít tu ztracenou sebekontrolu, ale nedařilo se mi to. Místo toho jsem zacítila aroma přicházející letušky. Zvedla jsem se z Edwardovy hrudě a narovnala se. Hledala jsem nad sebou kontrolu, ale nic. Jako by mě někdo vedl a já s tím nemohla nic udělat. Nechávala jsem se sebou manipulovat. Letuška prošla uličkou zase zpátky a já jsem jen vnímala jak vstávám a sleduju ji za závěsy do kabiny pro stewarty. Měla jsem před očima jen jedno. KREV. Nevnímala jsem nic a nikoho kolem sebe. Vlezla jsem za ty modré závěsy.

„Přejete si něco?“ mile se zeptala ta letuška. Rozhlédla jsem se kolem, byly jsme tu samy.

„Vlastně ano.“ odpověděla jsem ji chladně. Kde se to ve mně bralo?! Pomalu jsem se k ní přibližovala blíž a blíž.

„Ehm, slečno, tady nemáte ani co dělat. To je sektor pouze pro zaměstnance.“ znervózněla Zpozorovala jsem začínající strach v jejich očích. Začínalo se mi to líbit. Jed se mi sbíhal v ústech. byla jsem od ní sotva půl metru. Zmateně na mě hleděla a snažila nenápadně couvnout.

„Snad se mě nebojíte..“ chladně jsem se zasmála a zase se k ní přisunula o kousek blíž.

„Samozřejmě, že ne.“ usmála se, ale nervózní byla stále.

„Pojďte zavedu vás zpět na místo, za chvilku budeme přistávat.“ a snažila se mě obejít, aby mohla zmizet z mého dosahu. Pomalu jsem ji zatarasila cestu a snažila jsem se o úsměv. Zmateně na mě zírala.

„Víte, co to je hlad? Skutečný hlad?“ promluvila jsem, jako by mě její odpověď zajímala. Bylo mi to jedno. Prahla jsem jen po její krvi.

„Mohu vám nabídnout něco k jídlu? Máme mnoho lahodných pokrmů, stačí si jen vybrat.“ řekla a znovu chtěla jít směrem k východu. Nepodařilo se ji to.

„Já si už ale vybrala.“ a provrtávala jsem ji pohledem. Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli, pak se zřejmě vzpamatovala.

„Ehm a co si tedy dáte?“ snažila se mile zeptat. Já se k ní opět kousek přisunula. A pak o další kus. Usmála jsem se na ni a chuť po její krvi mě absolutně ovládla.

„Vás“ a v tom jsem po ní skočila. Povalila jsem ji na zem. Bavilo mě si s ní takhle hrát. Nechala jsem ji se chvíli bránit. Začala jsem se hlasitě euforicky smát. Převzala jsem situaci do svých rukou. Přimáčkla její bránící se ruce k podlaze a téměř jsem si na ni sedla. Kopala nohama, ale nic ji to nepomohlo. Praštila mě do očí její tepující žíla na krku. Jedu v ústech jsem měla více a více. Začala jsem se k ní přibližovat víc a víc.

„Co-co to děláte?“ zeptala se na pokraji svých sil. Mám ji říct, co jí provedu? Stejně to už nikomu neřekne. Budu k ní upřímná.

„Vysaju z vás krev, protože ta vaše mi tak krásně dráždí čich.“ zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem mít zavřenou pusu aby mi jedové sliny neukáply. Pohlédla jsem zpátky na ni. Dívala se na mě jak šílenec.

„Jo, jsem upír.“ usmála jsem se na ni a vycenila mé naprosto dokonalé bílé zuby. Začala se smát. Zmátlo mě to. To jsem byla tak k smíchu?

„Abych nezapomněla, bude to asi bolet. Ale jenom ze začátku. Pak přestanete cítit celé tělo.“ a snažila jsem se na ni andělsky usmát. Pořád se smála. Jak kdyby někdo do ní dostal dávku morfia. Pousmála jsem se nad myšlenkou, že ta slečna nejspíš umře s úsměvem na rtech.

„No, tak jsme se zasmáli.“ prohlásila jsem a pokračovala jsem v tom, proč jsem sem přišla. Pomalu jsem se k ní znovu přibližovala. Její krční žíla pulsovala strachem. Zrak se mi zbarvil do rudě červené. Nadechla jsem se její vůně. Přimáčkla jsem moje rty na její krk. Ona ztuhla a já byla ráda, že nekřičí. Pootevřela jsem rty a jemně přitiskla své ostré zuby k tepně. Tiskla jsem je k sobě a cítila jak mi proud krve protéká pusou. Byla to neskutečná slast. Ta chuť, chtěla jsem víc a víc. Ta letuška sebou začala házet, tak jsem ji přimáčkla svým tělem, aby neměla tolik prostoru k pohybu.

Najednou jsem ucítila, jak mi něco tlačí na záda. Než jsem stihla zaregistrovat co to bylo, už jsem byla ve vzduchu. Někdo mě od ní odtrhl. To jsem sebou začala škubat já. Nelíbilo se mi, že mi někdo brání v tak dobré činnosti, tak dobrém jídlu. Kopala jsem, škrábala jsem toho, kdo mě vzal.

„Zklidni se Bello! Přestaň! Stejně ti to nepomůže.“ poznala jsem Emmetův hlas. Emmetův?

„Nechej mě být, Emmete!“ vyjela jsem na něj. Ucítila jsem další ruce, jak mě drží za moje ruce.

„No tak, Bells! Potichu! Bude to v pořádku!“ Edward? Pomalu jsem se uklidňovala. Edward mi otíral pusu. Zřejmě jsem tam měla zbylou krev. Emmet mě stále drtil ve svém náručí, abych se mu nevymkla a znova se nevrhla na tu mladou letušku. Opravdu jsem se velice zklidnila, když je cítila Edwarda po svém boku a že tu je se mnou. Vztek ze mně pomalu začal prchat a já si začala uvědomovat co jsem právě provedla. Zhrozila jsem se sama nad sebou. Začala jsem znovu bojovat s Emmetem.

„No tak Bello! Vždyť už jsi skoro byla klidná!“ zněl Emmet trochu rozzlobeně.

„Emme neboj, už nic neprovedu. Jen mě prosím pusť.“ prosebně jsem na něj promluvila. Nevěděl co dělat. Chvíli se na mě nedůvěřivě koukal a pak pohlédl na Edwarda. Ten po chvilce kývl, takže mě Emmet pustil. Ucítila jsem pod nohama podlahu a okamžitě jsem se vrhla Edwardovi kolem krku. Ten si mě k sobě ještě víc přimáčkl a já si užívala láskyplné objetí.

Proboha Bello, co jsi to provedla?! Bezbranný člověk. Nechala ses ovládnout zlostí a vztekem! Jak jsi to mohla udělat?!

Znovu se mi chtělo brečet. Byla jsem k pláči. Měla jsem vztek, ale na sebe! Jak jsem mohla takhle podlehnout. Zklamala jsem! Edwarda. Carlislea. Všechny. Chtěla jsem se propadnout do země. Neměla jsem ani sílu se podívat mému milovanému do očí. Oči. Jak asi vypadají ty moje? Odtáhla jsem se od Edwarda a spatřila malé zrcátko, co viselo opodál na zdi. Přiblížila jsem se a cítila jsem v zádech Edwardův a Emmetův zrak. Obávala jsem se toho, co uvidím v tom odraze. Postavila jsem se před zrcadlo a váhavě jsem se koukla před sebe. Kráska s.. fialovými zorničkami? Fialová? Cože? Dál jsem na sebe zmateně zírala, neschopná se jen o píď pohnout. Ucítila jsem, jak se ke mně zezadu Edward přiblížil. Jemně mě objal kolem pasu a opřel si svou hlavu o mé rameno. Koukl se mi do zrcadla do očí. Styděla jsem se, chtěla jsem ucuknout pohledem, ale nešlo to. Jako by mě hypnotizoval. Tím pohledem, pod kterým se mi podlamovala kolena. Odrazila jsem od sebe štít a vyslala k němu mé myšlenky.

„Já.. promiň.. Nechápu jak jsem to mohla jen dopustit. Je mi to strašně líto. Bylo to - “ skočil mi pak do řeči.

„Neomlouvej se. Každý může selhat. Nemůžeš se za to obviňovat. Bude zase dobře.“ promluvil a já začala očima provrtávat podlahu. Cítila jsem, jak Edward zesílil objetí.

„A ta fialová?“ zeptala jsem se a opatrně mu znova pohlédla do jeho topazových očí.

„Myslím si, že je to tím, že ses příliš nenapila lidské krve. Nenapila ses tolik, aby se ti oči zbarvily do červené. Myslím, že to bude tím.“ přemýšlivě dořekl. Kývla jsem na porozumění.

„Pojď, půjdeme si sednout. Za chvilku budeme přistávat.“ řekl potichu Edward.

„Ale co bude s.. “ neměla jsem sílu to dořeknou, jen jsem bezduše ukázala na mrtvolu opodál.

„Emmet se o ní postará, neboj.“ řekl a pevně mě držel kolem pasu a vlekl mě pryč z místnosti.

Jsi strašná! Jak jsi to mohla udělat?! Prý vegetarián. Pfff! Jen si na něco hraješ a při tom jsi stoprocentní upír! Nepředstírej už! Mluvilo ke mně mé svědomí a cítila jsem, jak častí mělo i pravdu.

Edward mě vedl dál uličkou až na místa, kde jsme seděli. Setkávala jsem se jen s lítostivými pohledy. Esme, Carlisle, Alice a Jasper. Myslím, že Jasper mi teď mohl rozumět nejvíc. Hned po mně byl totiž další nejmladší vegetarián. Prolétla jsem na chvíli všechny obličeje a nakonec jsem zabodla svůj zrak do sedačky přede mnou. Byla mi hanba. Zklamala jsem je a to mě žralo nejvíc. Edward seděl vedle mě a konejšivě mě hladil po zádech.

Bez problému jsme přistávali a vystupovali z letadla jako první. Zamířili jsme do letišťové haly a okamžitě k východu. Alice se postarala o auta. Opodál stál jeden hezký Opel a Mercedes. Zřejmě bez alarmu. V Mercedesu jsme jeli já, Edwarda, Alice a Jasper a v Opelu Rosalie, Emmet, Carlisle a Esme. Celou cestu jsem mlčela. Neměla jsem co říct. Užírala jsem se svými myšlenkami.

„Rozumím ti.“ ozval se z ničeho nic Jasper a letmo mi uklidňujícně pohladil ruku. Rozpačitě jsem na něj kývla ve smyslu díky a dál jsem zírala bezduše do neznáma a v duchu si nadávala. Neměla jsem podlehnout.

Autor: blondeTeru (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Immortal love - 16.kap.: