Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Immortality 2. kapitola

01.10.2010 (09:00) • Alex00 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1551×

Byla noc, ležela jsem s Edwardem v posteli. Věděl, že nespím. Vískal mě ve vlasech. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi. Přemýšlela jsem o nás. Jestli mě Edward bude chtít někde proměnit.

Moje sedmnácté narozeniny se rychle blížily. Už jen měsíc. Edwardovi bylo navždy sedmnáct. Říkal, že počkáme do mých osmnácti a až dodělám střední školu. Ale já jsem nechtěla být starší než on. Hrozně to ve mně hlodalo. Už jen představa, že mi bude stejně, jako jemu mě trápila. I kdybych počkala, až dodělám školu, bude mi to dál rozmlouvat a bude se z toho snažit vykroutit. Opravdu nevím, proč nechce, abych byla jako on. Říká, že nechce, abych byla jako on, protože si myslí, že je zrůda. Že upíři nemají duši, že on ji nemá.

Připadá mi to absurdní, ale to říkejme Edwardovi. Chce, abych prožila šťastný, lidský život s lidským manželem a kupou dětí. Nikdy se mě ale nezeptal, co chci já. Já se nechci vdávat, ani mít děti a umřít. Bojím se času, že stárnu každou minutou. Toužím po věčném životě, nesmrtelnosti. On si ale myslí, že ví co je pro mě nejlepší. Mýlí se.

Tak hrozně se bojím stárnutí, kolikrát jsem si ukusovala nehty, když jsem na to myslela. Budu jako on, za každou cenu. I kdybych měla ztratit duši. Byla bych schopná udělat skoro všechno jen, abych byla upírkou.

Chci být krásná, silná a nesmrtelná. Nechci být jen šedá myš, která se krčí vedle něj. Když se vedle něj postavím, chtěla bych mít pocit, že k němu patřím. Chci rozumět módě, hezky se oblíkat, líčit se a kouknout se do zrcadla a do očí mě uhodí odraz krásné dívky.

Jsem člověk, obyčejná, lidská holka, která nic v životě nedokázala. Jasper, Alice a Edward mají schopnost a všichni se o ně zajímají. Rosalie je krásná, Emmett je silný, Carlisle je moudrý a zajímá se o vědu. Zná toho za svoji věčnost tolik. Esme je vysněná maminka, která vás dokáže potěšit, uklidnit a vyvolat ve vás pocit, že nejste zbyteční ale výjimeční.

Co jsem proti nim já? Zranitelný, nešikovný člověk. Vzpomněla jsem si, že mi Edward jednou vyprávěl o Volteře. Dospěla jsem ke slibu, že když mě do měsíce nepromění, tak pojedu do Voltery. Možná mě to bude stát život, ale je to lepší než abych zestárla. Přemýšlela jsem také, proč se Cullenovi živí zvířecí krví a chovají se jako lidé.

Myslím si, že chtějí svoje lidské životy, a tak se snaží chovat jako lidé. Kdybych měla tu možnost stát se upírkou, tak bych se živila lidskou krví. Připadá mi to, jako že ignorují svojí podstatu. Upíři se mají živit lidskou krví. Skoro všichni upíři to tak dělají, kromě Cullenových a ještě jedné rodiny. Vyprávěli mi o ní.

Edward si všiml, že nespím.

„Nemůžeš spát?” zeptal se mne.

„Můžu, ale přemýšlela jsem,” odpověděla jsem.

„O čem?” Zkoumavě se na mě podíval. Pak pokračoval.

„Vím, že tě něco trápí. Bello, řekni mi to. Chováš se v poslední době divně. Co je s tebou?”

Ignorovala jsem jeho otázky. Zadívala jsem se mu do očí.

„Proč nechceš, abych byla jako ty?” vyhrkla jsem. Nic neříkal. Uhýbal přede mnou očima. Zmocnil se mě nepříjemný pocit. Co když nechce, abych byla s ním, protože by mě měl na krku celou věčnost a nemohl by si užívat. Co když mě má jako domácího mazlíčka? Na pár let a potom mě odkopne. Hraje si se mnou celou tu dobu? Nakukal mi, že mě miluje a přitom má někde překrásnou upírku.

A když ho to se mnou přestane bavit tak jde za ní. Ale takový on přece není. Ty jeho upřímné oči. Romantická slova, jeho něžné doteky a polibky. Ale co když je jen dobrý herec? A já naivka mu naletěla? Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Určitě to bylo jenom tím, že jsem tak rozrušená.

„Odpověz!” zvýšila jsem hlas. Chtěla jsem znát odpovědi na své otázky.

„Bello, vzbudíš Charlieho. Uklidni se,”  řekl mi.

„Bavili jsme se o tom už stokrát, hádali jsme se kvůli tomu. Nebudu to opakovat pořád dokola.”

„Nechci se uklidnit. Odpověz mi!” zavřískala jsem na něj. Proč mi nechce odpovědět?! Zmocňoval se mě vztek. Byla jsem bez sebe. Tak to ne, ty mi odpovíš a hned.

„Neřvi na mě. O tomhle se s tebou nebudu bavit. Až se uklidníš, tak mi zavolej,” vyjel na mě. V očích se mu blýskalo. Naštvala jsem ho. A to hodně. Zvedl se z mé postele a mířil ke dveřím.

„Edwarde, kam jdeš?!” zeptala jsem se ho zmateně. Panika mnou prostupovala.

Co když odejde?

„Prosím, nikam nechoď,” škemrala jsem ho. Nezastavil se, šel pořád dál.

„Edwarde, řekni, že mě miluješ!” prosila jsem ho hystericky, ale neotočil se ani mi neodpověděl. Jen otevřeným oknem vyskočil do tmy.

Zlomeně jsem vylezla z postele. Nevěděla jsem, co to se mnou je. Jako by mě něco ovládalo. Taková jsem nikdy nebyla.

Šourala jsem se do koupelny. Vlezla jsem si do sprchového koutu a zavřela za sebou. Sedla jsem si na jeho dno. Hlavu jsem si položila na kolena. Rozvzlykala jsem se. Nevím, jak dlouho jsem tam plakala, ale už mi došly slzy. Dostala jsem hrozný vztek. Na něj, na jeho rodinu, že ze mě nechtějí udělat upírku. Vztek ve mně bublal.

Autor: Alex00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Immortality 2. kapitola: