Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Immortality II. 1. kapitola

24.10.2010 (19:15) • Alex00 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1179×

Immortality II.

1. kapitola

Nevím, kolik uběhlo času, co jsem ve Volteře. Po mojí proměně se toho hodně stalo. Třeba že je ze mě upír. Se svým životem jsem celkem spokojená. Díky svému nesmrtelnému životu jsem se hodně změnila. Říka se o mně, že jsem krásnější než byla Rosalie Hale, ale já tomu nevěřím. Na svůj lidský život mám jen matné vzpomínky. Vidím je svýma lidskýma očima. Je to pro mě tolik jiné, když vzpomínám. Když se dívám na svůj bývalý lidský život. Zrak jsem tehdy neměla tak dobrý. Jak vidím teď mi připadá přirozené, jako bych se takhle dívala na život už od narození.

Vracím se často, protože nechci zapomenout. Nechci si to připustit, ale pomalu zapomínám svůj starý život. Vzpomínky na něj jsou čím dál tím více rozmazané. Některé se pomalu ztrácí. Přála bych si, abych našla někoho ze svého starého života. To už asi nebude možné.

Nikdy jsem nepočítala, kolik uběhlo času od mé přeměny. Nepsala jsem si deník. Teď mě to mrzí. Mám ale dokonalou paměť. Vše si pomatuji. To je velké plus. Mohla bych to vše začít psát, ale nemám tolik času. Tedy mám, mám celou věčnost, ale kdo by udržoval pořádek mezi upíry?

Je tu Jane s Alecem. Přezdívá se jím mezi nepřáteli “čarodějnická dvojčata“. Jsou nejcennější v Arově sbírce spolu se mnou. Vím, že si mě Aro váží. Velmi se mu hodí moje schopnost psychického štítu. Ovládám ještě dvě schopnosti, ale o tom později.

Jak bych popsala Jane?

Hodně upírů se jí bojí kvůli její schopnosti. Říká se, že je krutá, ona sama se snaží být krutá. Chová se tak. Řekla jsem, že se snaží být krutá. Já osobně si myslím, že ve svém ledovém srdci ještě pořád něco cítí. Nejsem slepá jako ostatní. Už dávno jsem si všimla, jak kouká na Demetriho. Demetri je další člen Arovy sbírky, gardy. Neřekla jsem to nikomu. Nechala jsem si to pro sebe.

Má bratra Aleca. Nevím, jak bych ho popsala. On je hodně zvláštní. Nikdy nemůžu vyčíst jeho výraz tváře. Hrozně mě to týrá, chtěla bych zjistit, co se mu honí hlavou. Číst v jeho výrazech, myšlenkách. Není to, že bych ho milovala. Ne to ne, ale připadá mi zvláštní. Fascinuje mě.

Při tom, když jsem pomyslela na to, že ho nemiluji, se mi vybavila vzpomínka na něj.

Když jsem myslela, že ten oheň pominul, vrátil se zpět. Jen se nashromáždil do mého srdce. Myslela jsem, že umřu. Byla to příšerná bolest. Z plného hrdla jsem řvala ještě víc než předtím, to už bylo co říct.

„Prosím, zabijte mě!“ řvala jsem jako o život. Ve skutečnosti jsem ale řvala o smrt. Odpovědí mi bylo jen: „Neboj se. Za chvíli ta bolest pomine. Bude to zase dobré,“ chlácholil mě někdo.

Pohla jsem kousek hlavou za hlasem. Hnědé oříškové oči jsem měla otevřené dokořán. Mé tmavé vlasy jsem měla zpocené a přilepené ke krku. Potřásla jsem trochu rozcuchanými vlasy. Musel být na mě pěkný pohled. Nikdy jsem neviděla anděla, ale teď jsem si byla jistá, že je to on.

Před sebou jsem uviděla anděla. Krásného černého anděla. Něco mi ale na andělovi vadilo. Byly to jeho krvavě rudé oči. Byly krásné, ale rudé.

Při tom zjištění jsem chtěla řvát. Má naděje, že se právě dívám na anděla, se rozplynula. Můj mozek přijímal skutečnost, že to není anděl, ale ďábel. Nemohla jsem tomu ale uvěřit. On je tak krásný, nemůže to být on. Jelikož mé přesvědčení, že je to anděl, vytěsnilo myšlenku na ďábla.

Přitom jsem se pořád svíjela v bolesti. Jak jsem se dívala do jeho tváře, uviděla jsem strach. Něco se změnilo. Přestala jsem se svíjet v bolestech. Ležela jsem klidně. Nic mě nebolelo, ale to bylo špatné.

Byla mi taková zima. Vyslovila jsem svou myšlenku nahlas. „Je mi taková zima,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně, ale přesto mě slyšel.

Rychle se zvedl. Skoro jsem to nezaregistrovala, jak to bylo rychlé. Náhle zmizel.

„Vrať se,“ volala jsem za ním.

Můj hlas už nebyl skoro slyšitelný. Neměla jsem sílu. Žádnou. Byla jsem strašně unavená. Chtělo se mi spát. Oči se mi sami zavíraly.  Chtěla jsem se tomu poddat, ale něco mě nutilo k tomu, abych je nezavírala. Že by to bylo špatně.

Až teď jsem si uvědomila, že umírám. Je u mně tak blízko. Natahuje ke mně ruku. Volá mě sladkým hlasem. I přes to mi to bylo nepříjemné. Věděla jsem, že je snadné dojít k cíli. Ani ne pár kroků, ale pouhé natáhnutí ruky. Mé tělo objímal chlad. Smrt se ke mně nebezpečně blížila.

Když jsem k ní chtěla natáhnout ruku, otevřely se dveře. Do nich vstoupil můj anděl spolu s několika muži. Nepoznávala jsem je, jen jeho. On mi byl velmi dobře znám. Něco mě k němu poutalo, přivazovalo. Všimla jsem si toho. Bylo to od vteřiny silnější. Vzrostlo to do takových rozměrů, že jsem se až dusila, jak jsem ho chtěla políbit, obejmout.

Až když jsem umírala, jsem si uvědomila, že ho miluju. Bylo ale dobré milovat anděla? Chtěla jsem znát odpověď. Když teď umřu, už ji nikdy nezjistím.

To mi dodalo novou naději. Asi jsem slyšela hlasy. Nerozuměla jsem tomu, co říkaly. Slyšela jsem, jak mé srdce začalo být rychleji. Vrátila se zase ta bolest, ale já jsem věděla, že přestane. A že mi to za ni stojí, když ještě uvidím svého anděla.

Vzpomínala jsem na to, jako by to bylo nedávno. Byly to důležité okamžiky. Jen tahle vzpomínka byla nejjasnější. Tu si ponesu dál do mé věčnosti. Ať budu kdekoli.

Ten pocit, že se dusím, nikdy nezmizel. Milovala jsem ho tolik, ale on o tom neměl ani potuchy. Dalo mi pořádnou práci, abych to zakryla, ale stejně mám pocit, že to někdo ví. Asi by bylo správné, kdybych Felixovi pověděla, že ho miluju, ale bála jsem se odmítnutí, že se mi vysměje. Nechtěla jsem, aby se to šířilo po Volteře.

Radši jsem mlčela. Tiše jsem trpěla, když líbal a objímal Heidi. Už to tak bylo. Byli spolu. Měli se brát. Nejhorší na tom asi bylo to, že Heidi byla moje nejlepší přítelkyně, kterou jsem ve Volteře měla. Nechtěla jsem o ni přijít. Potřebovala jsem to někomu říct, ale komu? Málem mě skolilo, když mě požádala, abych jí šla za družičku na její svatbě. Musela jsem souhlasit. Vyptávala by se mě, proč nechci. Jestli jsem chtěla zachovat naše přátelství, musela jsem před ní a všemi mlčet.

Další věc, proč jsem to nemohla nikomu říct byla ta, že neměla jiné přátelé. Kdybych to někomu řekla, také by se to dozvěděl Aro z jejich myšlenek. O to jsem nestála. Vím, že z ostatních myšlenek ví, co dělám, říkám, ale nemusí vědět, na co myslím.

Dál už jsem nad tím nepřemýšlela.

Jak už jsem se zmínila, mám ještě dvě schopnosti. A to, že mohu svou myslí pohybovat věcmi okolo, mimochodem i lidmi a ostatními upíry. Další schopnost je, že když se dotknu rukou nějaké věci, tak vidím její minulost. Kdo se jí dotknul, co kdo v její přítomnosti řekl a tak. Je to velmi užitečná schopnost, protože pak zjistím skoro vše. Ale moc ji nepoužívám. Někdy nechci vědět vše. Navíc mě unavuje. Jako ostatně všechny mé schopnosti. Já vím, je to zvláštní. Žádnému jinému upírovi se tohle neděje.

Dokážu ještě jednu věc. To ví ale jenom garda a Aro s jeho bratry. Dokážu se dostat do mysli nějakého upíra. Když se třeba někdo ztratí, podívám se mu do mysli. Čtu mu v ní myšlenky a pocity. Často ho tak najdeme.

Důvod, proč tohle nepovažuji za schopnost je, že je to spíš mé prokletí. Aro po mně chce jen málokdy, abych ji používala. Netlačí přitom na mě. On i ostatní ví, co to se mnou dělá, když ji použiji, používám.

Bolí mě to. Neskutečně. Je to ještě horší než když Jane použije na někoho svou schopnost. Mám při tom pocit, jako by mě to zevnitř rvalo na kusy. Někdy se stane, jen málokdy, že mě to stáhne s sebou. Musejí mě držet. Chovám se agresivně k ostatním. Mé oči naberou černou barvu. Je mi potom líto, když někomu třeba jen chci ublížit.

Vyrušilo mě, když za mnou přišel Alec. „Máš jít k Arovi,“ řekl mi a zase odešel.

Pro zajímavost:

Náš Felix

Co na něj říkáte? =)

Autor: Alex00 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Immortality II. 1. kapitola: