Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Innocence - 3. Kapitola

18.05.2010 (07:00) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1416×

Bella:

Pořád jsem byla s tím andělem na louce a povídali si o našich životech. Nikdy mi neřekl své jméno, když jsem se ho tolikrát ptala. To mě štvalo, nic mi o sobě neřekl. Bavili jsme se zrovna o škole, když mi někdo zapálil srdce. Bylo to jako by ho někdo zapálil uvnitř mě, začala jsem se bolestí škubat. Slyšela jsem, jak mi bije srdce, a pak najednou nic. I bolest byla pryč a já neležela na louce, ale ležela jsem na něčem měkkém a cítila na sobě sedm párů očí. Slyšela jsem kroky a bouchnutí dveří, takže už mě sledovalo jen šest párů očí. Pomalu jsem otevřela oči a viděla osoby, které se velice podobaly mému andělu. Měly stejné rysy, až na jednu žena, ta měla zaoblenější rysy obličeje. Za ruku ji držel mile vypadající muž s blond vlasy. Vedle něj stál obrovský svalovec, když spatřil, že se na něj dívám usmál se, to uviděla nejnádhernější bytost (teda, když nepočítám anděla) na světě a dloubla ho do žeber, svalovec se na ni omluvně koukl. Pak jsem uviděla něco hrozivého, vedle malé dívky, která vypadala jako elf a usmívala se na mě přátelským a nadšeným úsměvem, stál kluk, který měl celý obličej i ruce posetý jizvami. Něco na něm mi hlásalo nebezpečný, ale já tomu nevěnovala pozornost, protože začal mluvit ten první muž.
„Ahoj. Já jsem Carlisle, toto je má žena Esme a mé děti Emmett, Rosalie, Alice a Jasper," ukázal postupně na všechny, „můj syn Edward tady teď není."
„Dobrý den. Promiňte, ale já vůbec nevím co se tady děje, já byla na louce a teď jsem na jednou tady, já, já to nechápu. Charlie má asi strach, měla bych se vrátit domů," řekla jsem.
„Víš vlastně, ty se teď nemůžeš vrátit domů," když to říkal, ten kluk s jizvami postoupil dopředu a mírně se skrčil, opět jsem nic nechápala, ale to už pokračoval Carlisle: „Asi to bude těžké pochopit, ale ty jsi teď upír." Upír? No jasně, někdo si ze mě dělá srandu.
„To je směšné, upíři neexistují." Tomu prostě nevěřím.
„Ano já tě chápu, ale musíš mi věřit, určitě jsi poznala ten rozdíl. Máš teď mnohem vyvinutější smysly. Zkus jen pohnout rukou a uvidíš."
Je pravda, že jsem se cítila jinak, tak jsem zkusila pohnout rukou. Ten pohyb by člověk ani neměl vidět, bylo to tak rychlé. Ano myslela jsem si správně, člověk ne, ale já ho viděla ostře. Najednou jsem měla spoustu otázek, ale ostatní přebila jedna a to ta nejdůležitější.
„Už vám věřím. Budu muset zabíjet lidi?" vypadlo ze mě
„Ne, my nepijeme lidskou krev, ale jen zvířecí," ulevilo se mi, nechtěla bych zabíjet lidi, „budeš se muset ovládat. Lidská krev voní lépe než zvířecí a my ti nemůžeme dovolit zabít člověka. Teda, pokud by jsi s námi zůstala... ?" na konci to zahnul do otázky.
„Ráda bych zůstala, tedy pokud to nevadí?" pokud by mě tu nechtěli, odešla bych, ačkoliv nerada. Všichni na mě působili dojmem rodiny.
„Samozřejmě že tě tu chceme, musím ti zařídit pokoj, ale do té doby můžeš zůstat v tomto pokoji," řekla Esme.
„A samozřejmě musíme na nákupy, teda zatím bez tebe, ale až se budeš ovládat, půjdeme na nákup s velkým N,“ řekla Alice, takže fanda do nakupování.
„Myslím, že to bude brzy, vzhledem k tomu, že nás zatím nenapadla," opět Carlisle.
„Nenapadla?" nedalo mi to a musela jsem ze zeptat.
„Ano, víš novorození jako ty, nejsou zrovna trpěliví a když slyší něco, co se jim nelíbí, vystartují a chtějí zabíjet," vysvětloval, a když viděl, že nemám další otázky, mluvil dál: „Teď bys nám mohla říct něco o sobě Isabello."
„Jen Bella," řekla jsem jim celý svůj příběh. Když jsem mluvila o mamince, Esme ke mně přišla a objala mě. Byl to skvělý pocit, chovala se jako moje máma a to mě znala… jak vlastně dlouho? „Jak dlouho jsem vlastně… tady?" zeptala jsem se.
„Jsi tu třetí den," odpověděl Carlisle, „no, a jelikož tady zůstaneš, měli bychom vymyslet, co bude dál. Zatím se nebudeme stěhovat, bylo by to nápadné, ale ty nesmíš nikam chodit, tedy kromě lovu."


A tak jsem bydlela u Cullenových. Poprvé, když jsem se koukla do zrcadla, myslela jsem, že omdlím. Nejdříve kvůli tomu, jak jsem byla krásná, samozřejmě ne jako Rosalie. A podruhé, když jsem viděla ty červené oči, ale na ty jsem si už zvykala. Už jsem tu byla týden a o všech jsem věděla spoustu věcí, tedy až na jednu výjimku, Edwarda. Raději jsem o něm nemluvila, viděla jsem, jak je to všechny bolí, že odešel. S Alicí jsem si rozuměla nejvíce, byly jsme nejlepší kamarádky. Rosalie na mě ze začátku byla naštvaná, ale když Carlisle oznámil, že se nebude stěhovat, začala být milejší. Samozřejmě já nesměla chodit mezi lidi, ale co. Aspoň nikoho nezabiji a navíc, nemusím na nákupy. Emmett byl veselá kopa, prý když tady není Edward, musí si dělat srandu ze mě. Jasper mi často pomáhal, nejvíce s lovem, měl spoustu zkušeností s novorozenými, takže věděl co a jak. Esme a Carlisle byli jako mí rodiče. Měla jsem je všechny moc ráda, ale něco mi chybělo. Jen nevím co.

Edward:

Když jsme vyběhli do pokoje, dívka řvala bolestí. „Nejspíš bude proměna u konce," pomyslel si Carlisle. To už mi nezbývá žádný čas. Naposled jsem se podíval na tu dívku a odešel jsem. S rodinou jsem se neloučil, to jsem zvládl už ráno.
Už je to týden a mně se hrozně stýská. Dnes jsem přijel do Francie, ale nemá to tady kouzlo, bez mojí rodiny a co je zvláštní, bez té dívky. Isabella mě okouzlila, byl to zvláštní pocit. Nikdy se mi to nestalo, aby na mě takto někdo působil. Alice se mi párkrát snažila dovolat, ale já jí to nebral. To by mi určitě nepomohlo, chtěl bych se vrátit, ale já nemůžu, ještě ne.

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Innocence - 3. Kapitola: