Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola dvacátá

20.06.2011 (18:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3773×

Kapitola dvacátá

„Rebeko, drž hubu!“ okřikl jsem ji už po několikáté. Dělala tady nehoráznou scénu, a čím víc diváků tu měla, tím víc se neovládala.

Gwinet se bojovně postavila k Annie a vystrčila bradu. Vyzařoval z ní respekt. „Chovejte se alespoň jako dáma a ne jak nějaká semetrika, slečno Melonová. Tady nikdo není na vaše výlevy zvědavý!“

Rebeka zasyčela: „Ještě vy braňte tu děvku. Ničí rodinu a vy děláte, jako bych tady ta špatná byla já.“ Vyškubla se mi a ukázala na Annie. Ta po ní těkala pohledem sem a tam a mračila se, jako by nechápala, co se tu děje. Na čele se jí utvořila jemná vráska.

Čím víc Rebeka přeháněla, tím větší byla má chuť ji praštit, uzemnit tu její neoprávněnou žárlivost zamířenou na mou osobu. Ona si mě nemůže nárokovat jen proto, že se mnou omylem otěhotněla. Otočil jsem si ji k sobě a donutil ji, aby se mi podívala do očí.

„Včera jsem ti jasně řekl, že tebe nechci. S Annie se budeme brát, ať se to dítě narodí, či ne. O vás dva se postarám, ale víc ode mě nečekej. Já miluju Annie, tebe ne,“ šeptal jsem skrz skousnutou čelist a chytil ji ve vzduchu za zápěstí, když mě chtěla uhodit. „Tohle už nikdy nedělej!“ Odhodil jsem její ruku. „Jestli se ještě jednou k Annie přiblížíš, budeme tohle všechno řešit jinak!“

Rebeka bojovně vyšpulila pusu. „Taky bys kvůli ní svoje dítě nemusel nikdy vidět.“

„Tvoje dítě mě nezajímá,“ odsekl jsem jí a vlastně ani tolik nelhal. Ze svého dítěte bych se teď těšil a snažil se své ženě tohle období co nejvíce zpříjemnit, ale ona mou ženou nebyla a nikdy nebude.

„Hajzle,“ osočila se na mě. Sebrala svoji kabelku ze země a protáhla se dveřmi kolem nenápadně přihlížejících.

Annie se dívala, jak odchází, a Gwinet ji držela za ruku, byla její opora.

„Annie,“ oslovil jsem ji opatrně a ona ke mně vzhlédla. „Omlouvám se, já nevěděl, že dnes přijde. Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle…“

Otočil jsem se po šumu, jenž k nám doléhal ode dveří, a naznačil chlapům, že představení skončilo a ať odejdou. Zůstala jen Gwinet, která ještě držela Annie za ruku.

„Co jsem se neměla dozvědět? Že se budeme brát?“ odsekla mi skoro až nepříjemně.

Pravda, další věc, kterou jsem podělal. „Myslím to, že jsem ti neřekl, že je Rebeka se mnou v jiném stavu. Dozvěděl jsem se to teprve včera. Ono…“

„Ona ale není těhotná,“ přerušila mě.

„Prosím?!“

„Podle mě není těhotná. Jsou to jen drobnosti, ale žena v takovém stavu by si nikdy nevzala boty na podpatku, ne doprostřed lesa; její parfém byl příliš silný, než aby to nedráždilo citlivý čich gravidní ženy; vlasy měla čerstvě obarvené; nepřibrala; nezvětšila se jí prsa, a když si ji držel, ukázala stahovací kalhotky pod prsa, a rozhodně je neměla na sobě, aby zakryla rostoucí břicho.“

„J-jak?“ nechápal jsem. Přeci by mi Rebeka nelhala, že je v jiném stavu. Není blbá, časem by se všechno přišlo. Pokud… pokud by to neměla dobře promyšlené!

„Všímám si.“ Pokrčila Annie rameny a já se přistihl, že se na ni dívám stejně vykuleně jako Gwinet.

To, co mi vyšlo z hrudi, mělo daleko od zakoktání, ale jinak se to nazvat nedalo. Jako by mě někdo praštil lopatou. Emoce se ve mně splašily. Vždyť já se už smiřoval s tím, že s ní budu mít dítě! Že ublížím Annie! Celý život se mi obrátil kvůli tomu v jeden chaos nejistoty, trápení a výčitek! Vyběhl jsem ven jak běsivé zvíře. Možná mi šla i zlostí pára z nosu. Nemohlo mě zastavit ani jejich volání. Má horká povaha se nedala zapřít.

Rebeka seděla už v nastartovaném autě připravená vyjet. Jakmile mě uviděla, zarazila se, a její tvář se najednou zdála zmatená. Otevřel jsem dveře od auta a naznačil, ať vyleze. Poslechla. Annie měla v těch detailech skutečně pravdu. Byl jsem blbec. Rebece se nedalo upřít, že hrála tu svou falešnou hru velice dobře. Až hrubě jsem ji hodil na dveře auta a vykasal jí halenku. Rebeka se bránila a snažila si mě nepřipustit k tělu.

„Co to děláš, Paule? Ublížíš mi! Pozor na dítě!“

Zabloudil jsem na její čtyřměsíční břicho a ona rázem zmlkla. Pod vysokými kalhotkami na břiše skrývala nepatrnou vycpávku. V ten moment se mi zatmělo před očima a já myslel, že ji zabiju. Ta mrcha! Rudá mlha mě obstoupila.

„Paule, pust ji!“ okřikl mě Quil a s dalšíma dvěma chlapy mě od ní odtrhávali a já se s nimi v tu chvíli hodlal i poprat, když mi nedovolí jí zakroutit krkem. Všechno okolo mě bylo rudé. Cenil jsem zuby, vrčel na ně a neměl daleko od přeměny.

„Paule!“ Byl to jen slabý ustrašený výkřik, ale na mě působil přímo magicky. Tělo mi ztuhlo v pohybu a já se po ní podíval. Nejistě ke mně vykročila. Chlapi nepatrně uvolnili sevření a já mírně rozevřel náruč. I když se mě Annie znovu bála a z očí jí tekly slzy, vrhla se ke mně a já její tělíčko sevřel pevně v náručí. Žádná kupa silných mužů, ale ona, ta jediná mi dokázala dát klid. Vdechoval jsem její vůni a můj srdeční tep se dostával do normálních hodnot. „Paule,“ vzlykla mi na hrudi a já ji začal chlácholivě líbat do vlasů.

„Miláčku,“ šeptl jsem jí, „omlouvám se.“ Podíval jsem se po Rebece, krčila se poníženě na zemi u auta a naprosto vyděšeně mě pozorovala. Svaly na pažích mi znovu zlostně ztuhly. Annie to nejspíš ucítila a její tělíčko se do mě víc zapřelo, jako by mě dokázalo zastavit. Vzlykala mi na prsou a najednou byla má největší starost, jak ji utišit.

Rebeka se rozklepaně postavila na nohy a nespouštěla nás z očí.

„Vypadni,“ zasyčel jsem na ni a už se na ni nehodlal dívat. Někdo jí pomohl do auta a to se zapískáním brzd v největší rychlosti vyjelo a zmizelo mezi stromy v lese.

„Jděte si po práci,“ rozpustil jsem přihlížející diváky skládající se z mužů z pily. Jen Gwinet se o pár vteřin zdržela a s úsměvem se dívala na objetí, ve kterém jsme spolu s Annie spočinuli.

. . .

Mráz mi přejel po zádech, když jsem si uvědomila, co se může stát. Paul byl celý nepříčetný. Nikdy jsem ho takového neviděla, a to jsem si myslela, že se hůř, než jak se choval k Tomovi, se chovat nemůže. Omyl. Na očích mu bylo vidět, že to, co mu ta žena provedla, nevzal s klidem. Nebylo divu, přesto to bylo děsivé.

Teď mě pevně objímal, jako bych mu měla po tom všem utéct a nebyl od pravdy daleko. Kdyby mě Gwinet nepopostrčila, netroufla bych se mu plést do cesty. Byl jako rozzuřené, divoké zvíře. V tu chvíli se neovládal a já za to mohla. Kdybych mlčela, řekla mu to třeba později a šetrně…

„Jsi v pořádku?“

Udiveně jsem nadzvedla hlavu a podívala se na něj. To on říká mně? Já bych se spíš měla ptát jeho. Opatrně mě pohladil po tváři. Ach… ta facka. „Je mi fajn. Co ty?“

„Teď už skvěle. Děkuju, bez tebe bych jí na to skočil. Omlouvám se, že jsem ti to neřekl. Tolik se mi ulevilo.“

„To je v pořádku. Já to chápu,“ potvrdila jsem mu a opatrně se na něj usmála. „Ale mohl ses mi svěřit.“

Večer byl až nezvykle klidný. Venku se pomalu stmívalo, ptáci štěbetali mezi stromy a ukládali se k spánku. Paul byl usazený v křesle a zaujatě mě pozoroval, já seděla na zemi s rozloženými nákresy a nemohla přijít na to, jak je nejlépe zpracovat.

„Už mi povíš, co to děláš?“ doléhal na mě a já odmítavě zakroutila hlavou. „Má to něco společného s tím, o čem jste si dneska s Gwinet šuškaly?“

Tiše jsem se zasmála a trošku se tak prozradila. „To je tajné…“

„Ať je to tajné nebo ne, stejně se to dozvím. Je hrozně zajímavé tě vidět, jak si čáráš na ten papír.“

„Nečárám, kreslím,“ opravila jsem ho pohoršeně a zadívala se na jeho potetované svalnaté rameno. Že mě to nenapadlo dříve! Tenhle znak tu měli všichni indiáni z jeho party. To by se dalo použít jako symbol. „Nehýbej se,“ požádala jsem jej a vzala si čistý skicák. Sakra, ten, kdo mu to dělal, musel být génius. Nedařilo se mi zachytit ten složitý ornament ve správném tvaru. Vždyť to jen obkresluju! Vztekala jsem se.

„Znak Quilleů, je v tom skrytý vlk. Znamení našeho kmene – vyvolených.“

„Ano, vidím ho tam. Ty těm příběhům, co se vypráví u ohně, věříš?“

„Jistě,“ zasmál se, „jinak bych nemohl být vůdce. Už jsem ti řekl, že jsi krásná, když se mračíš?“ Snažil se si mě přitáhnout k sobě, ale já se mu mrštně vyhnula.

„Zamlouváš to a já to potřebuju dodělat.“

„Tak to mi musíš povědět, co to maluješ, jinak si tě chytím a nepustím,“ nedal se odbýt. Vyskočil z křesla a chytil mě ze zadu okolo pasu. Na krku jsem ucítila jeho horké rty.

„Gwinet mi vynadá, jestli ti to řeknu. Má to být překvapení.“

„Nechám si to pro sebe,“ zamumlal. Odhrnul mi vlasy a najednou jeho ústa přejížděla po mé páteři.

„Paule!“ okřikla jsem ho, ale on na to nedbal. Naskočila mi husí kůže. „Reklama! Má to být propagace tvého podniku. Dělám to poprvé, musím se na to soustředit. Nějaký leták a logo, co upoutá pozornost.“

„Tvůj nápad?“

Zavrtěla jsem hlavou. „To vymyslela Gwinet. Mě požádala, jestli bych jí s tím nepomohla a něco nenavrhla. Zakázala mi ti to říct, prý bys to zamítnul.“

„Možná měla pravdu, ale pokud tě to zabaví, tak proč ne? Nechceš to nechat na zítra a jít si lehnout? Víš, že jsi ještě pořád nemocná a máš odpočívat. Dnes byl náročný den,“ povzdychl si. A měl pravdu, dnes mi ho bylo doopravdy líto. To, co mu provedla Rebeka… To si nezasloužil.

„Ještě chvíli. Jen tohle dokreslím a půjdu spát.“

„Dobře.“ Políbil mě na čelo. „Jdu do sprchy.“

Paul odešel a já znovu zaujala místo na podlaze. Měla jsem tolik nápadů, ale žádný mi nepřišel vhodný, jak nejlépe prezentovat společnost. Tohle nebyl můj přirozený um, za chvíli se okolo mě válela spousta zmačkaných papírů. Došel mi skicák. S povzdechem jsem se zvedla a vydala hledat další. Paul uklidil všechny moje věci do té nepoužívané místnosti. Napadlo mě, že bych mohla přijmout jeho nabídku a udělat z toho svůj koutek pro malování. Posledních pár dnů mě honila chuť stoupnout ke stojanu a začít znovu malovat.

Hledala jsem mezi harampádím a nemohla najít ani žádný blok, natož skicák. Přísahala bych, že tu ještě někde nějaký byl. Budu muset zajet do města pro nový. Ještě jsem otevřela krabici schovanou za starou, polorozpadlou skříní a podívala se do ní. Jen nějaké složky. K čertu, zase nic. Vyndala jsem jednu, snad v ní bude aspoň čistý papír.

Ani nevím, jak se mi podařilo zadržet výkřik. Je to jen sen, jen sen… ale on nebyl. V rukou mi vězela moje fotografie, jak ležím s nohami odtaženými od sebe, celá pomlácená a zneuctěná. Znovu se mi vybavilo, jak mě ten chlap hodil na zem a strhl mi kalhoty. Ta bolest a jeho hýkavé sténání… Zvedl se mi žaludek a po tvářích se mi kutálely slzy. Oči se mi zamlžely, až jsem pomalu neviděla před sebe. Tělo se mi klepalo v neuvěřitelné agónii.

On to ví! On ví všechno, co mi udělali! Kde to vzal? Poslali ho oni, anebo Rick? Ne, Rick ne. Zabil Ricka? Vybavil se mi ten pohled, se kterým se na něj občas díval, jako by byl obtížný hmyz.

Cítila jsem se zrazená. Věděl to a nic mi neřekl. Chodil okolo mě, líbal mě a hladil… Copak mu to nebylo odporné? Anebo se mi jen tím vysmíval a já mu na to naletěla?! Ostuda, ponížení, strach… Kde vzal tyhle dokumenty?! Proč je má u sebe? Spousta otázek a já si na žádnou nedokázala odpovědět.

Instinkt mi velel utéct, daleko od něho, pryč. Někam do bezpečí.

„Falco,“ zavolala jsem tiše do prázdna, ale můj vlastní hlas mě zradil, zněl přidušeně. „Falco,“ zkusila jsem to znovu, „pojď ke mně…“ Musíme co nejdřív odtud pryč, prosila jsem se v duchu, abych byla schopná svoje tělo zvednout ze země a být tichá jako myška.

„Annie?!“ Jeho hlas. Srdce se mi rozběhlo závratnou rychlostí a já přestala dýchat.

. . .

Zastavil jsem proud vody dopadající mi na tělo. Najednou mě přepadl divný pocit, až mě to zamrazilo. Něco se stalo a já nevěděl co. Nastražil jsem uši, žádné vytí v dáli, jen šramot z vedlejšího pokoje. Všechno se zdálo být v pořádku. Poslední dobou se na mě podepsal stres a já viděl problém v každé blbosti okolo Annie.

Vyšel jsem se sprchového koutu a obtočil si osušku okolo pasu. Obývací pokoj byl prázdný.

„Annie?!“

Seděla v prostoru vedlejší místnosti, jakmile mě uviděla, tiše vyjekla, oči se jí rozšířily hrůzou, a začala dýchat tak hlasitě, jako by jí plíce chtěly vypovědět službu. Trvalo mi asi tři vteřiny, než mi došlo, co se tu děje. Okolo sebe měla rozložené spisy s těmi případy, svým případem…

„Annie?“ Udělal jsem k ní krok a ona, jak seděla, se začala ode mě rychle plazit dál. Měla strach, bála se mě. Viděl jsem jí na očích něco co ještě nikdy. Jako by mi měla být vydaná napospas. Klepala se a těkala pohledem z místa na místo, jako by hledala jakýkoliv náznak nebezpečí mimo mě.

„Nepřibližuj se,“ vzlykla a přikrčila se k podlaze. Zavřel jsem víčka, ten pohled na ni jsem nesnesl. Byla tak bezbranná a já mohl jen předpokládat, co se jí teď honí hlavou. „Annie, já… já ti to vysvětlím. Není to tak, jak si myslíš. Já tu krabici našel u vás doma -“

„Patříš k nim?“

„K nim? Ne, Annie, já k nikomu nepatřím. Já patřím jen a jen k tobě.“ Přistoupil jsem k ní o další krok, až jsem byl dva metry od ní. Vykřikla a na ten podnět se rozštěkal i Falco, který hned přiběhl svou paničku chránit. Překážel, a já ho chtěl odehnat.

„Nešahej na něj!“ okřikla mě, jako bych mu chtěl ublížit. Přitáhla si ho za obojek k sobě a nepatrně schovávala za sebe. Falco byl zmatený, nevěděl, před kým ji má bránit a proč se tak chová. „Tys to celou dobu věděl,“ konstatovala a obezřetně si mě měřila, aniž by přestala plakat.

Pomalu jsem se posadil na podlahu, tak, aby viděla každý můj pohyb. I kdyby chtěla, nemohla jen tak utéct, překážel jsem jí v cestě ke dveřím, tak mě musela chtě - nechtě vyslechnout. „Ano, věděl,“ přiznal jsem. „To ale není nic, co by změnilo moje city k tobě…“

Zalapala po dechu a vykulila oči. „Nic? Oni mě… a pak… já…“ nedokázala se nadechnout, aby se vyslovila, jen se ještě víc rozbrečela.

„Já vím, Annie. Já vím…“ Chlácholivě jsem po ní natáhl ruku, překročil tak tu mezeru mezi námi, abych ji mohl pohladit. Nechtěně jsem tak narušil její osobní prostor. Neúmyslně ji zahnal do kouta, aniž bych si to uvědomil. Pustila Falca a začala se bránit. Bila se. „Ne, Annie, klid. Já… já ti neublížím.“ Nebylo to k ničemu, cítila se mnou ohrožená. Zmatená.

Kdo ví, co si v tu chvíli myslela a já jí nic nemohl vyčítat, jen sobě. Měl jsem to lépe schovat. Bušila do mě svými pěstičkami a Falco se na ni rozštěkal. Moje tvrdé tělo bolestně odráželo její údery. Přišlo mi, že se už bráni automaticky, nepřemýšlí, ovládla ji hysterie. Popadl jsem ji a přikoval k zemi. Moje těžké tělo na ní bylo nalehnuté a nahé. Ručník mi při prvním chvatném pohybu spadl. Najednou ležela pode mnou poddajně. Odvracela hlavu ode mě a chvěla se v salvě vzlyků.

„Já ti nechci ublížit, Annie,“ zašeptal jsem a povolil stisk na jejím zápěstí. Odpověděla mi dalšími ataky, že jsem ji sevřel ještě víc než předtím. „Annie, prosím. Nenuť mě ti ubližovat. Nechci ti ublížit, jen mě vyslechni,“ naléhal jsem na ni a začal se cítit bezradně.

„Jsi lhář,“ zachraptěla a popotáhla nosem, „u nás doma nic takového nebylo. Věděla bych o tom. Rick by nic takového přede mnou neutajil.“ Zpříma se mi podívala do očí. „Pobavil ses dobře? Jestli ještě ne, tak můžeš…“ Uvolnila se pode mnou a roztáhla nohy, až jsem mezi ně zapadl. „Udělej to, stejně nikdo bláznovi, jako jsem já, nebude věřit. Však to víš, ne?“ Hořce se zasmála.

Zděšeně jsem se na ni podíval. V puse mi najednou vyschlo a já nebyl schopný slova, sotva jen na něco nesrozumitelného. Okolo ní ležely fotografie těch zabitých holek, i ty její a já ji viděl stejně bezbrannou jako ten fotograf, co ty akty fotil. Něco se ve mně zlomilo.

„No tak,“ pobízela mě křikem a její oči se ještě víc zalévaly slzami. „Jsi nahý, kalhoty mi dáš dolu jen jedním pohybem. Neboj, já budu držet. Neměla bych oproti tobě nejmenší šanci. Přepereš mě jednou rukou, a ani ti to nedá moc námahy -“

„Sklapni!“ okřikl jsem ji zděšeně. Dělala ze mě zrůdu a já se tak začal opravdu cítit, že se mi ze sebe samotného dělalo zle. Do očí se mi hrnuly slzy. „Vypadni,“ zašeptal jsem skrz zaťaté zuby.

„P-prosím?!“

„Nepros, a vypadni!“ zařval jsem na ni a odkulil se z ní. Pod mizející vahou mého těla zalapala po dechu a překvapeně se po mně podívala. „Vypadni!“

<-- -->



Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola dvacátá: