Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola jednadvacátá

25.06.2011 (21:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3758×

Kapitola jednadvacátá

„P-prosím?!“

„Nepros a vypadni!“ zařval jsem na ni a odkulil se z ní. Pod mizející váhou mého těla zalapala po dechu a překvapeně se po mně podívala. „Vypadni!“

Snad jen na vteřinu zaváhala, než se vyšvihla na nohy. Lapila Falca do náruče. Sotva těch patnáct kilo čisté mrskající se váhy unesla. A jak nejrychleji dovedla, vypadla z místnosti. Bouchnutí venkovních dveří mi oznámilo, že je pryč, a já se mohl konečně rozbrečet jako malá holka. Musel být na mě pohled – nahý muž na podlaze s obličejem v dlaních, co se snaží ukrýt svou slabost.

Vztek, to bylo to pravé slovo pro to, co jsem cítil. Ať sám na sebe, nebo na ni. Došlo mi, že to říkala jen proto, abych ji pustil. Povedlo se jí to. To však nezmírnilo nechutnost těch slov. Zvuk startujícího auta zvenčí jako by mě probral a mně došlo, co jsem udělal – vyhnal ji samotnou do noci! Vyřítil jsem se ven a snažil se ji dohnat. Bylo pozdě, zadek jejího auta mizel v dáli.

Dech se v plicích s prudkým vydechnutím zastavil. Sevřelo se mi hrdlo úzkostí nad tím, co se stalo, a já se hbitě rozběhl ke svému Jeepu. Musím ji zastavit dřív, než bude pozdě.

. . .

„Podělal sis to. Říkal jsem ti, ať tu bednu dobře schováš!“ rozčiloval se Sam. „Jestli se teď vrátí Rick a zeptá se mě na ni… Vždyť už je pryč víc jak týden!“

„Hledám ji, jak jen můžu. Ve městě není a ani v žádném hotelu v okolí. Nikde ji neviděli, žádná dívka s rotvajlerem se nikde neubytovala. Slehla se po ní zem. Žádal jsem šerifa Swana, aby po ní vyhlásil pátrání, ale odmítl. Neztratila se, prostě jen odjela, jak měla v plánu,“ zoufal jsem si a cítil v očích slzy.

„Vrátí se. Musí!“ Bouchl pěstí zlostně do stolu.

„Nemá proč. Jediné, kvůli čemu by se vrátila, byl Falco, a toho má s sebou.“ Otevřel jsem zásuvku svého kancelářského stolu a hledal láhev skotské. „Sakra,“ zaklel jsem. Gwinet mi všechny zlostně vyházela. Teď momentálně obvolávala všechny nemocnice a ujišťovala se, že v žádné Annie neleží.

„Musí se vrátit kvůli otisku. Bude ji to sem táhnout. To je neměnné.“

„U Annie tyhle pudy neplatí. Umí potlačit své emoce. Dal bych všechno za to, abych mohl vrátit čas a napravit to. Abych věděl, že je teď v bezpečí a nic jí nechybí. Že nemá hlad a nevrátila se jí horečka. Nevzala si s sebou nic, žádné oblečení, telefon, peníze… prostě nic!“

„Jaks ji mohl takhle vyhodit?! Věděl jsi, že je citově nevyrovnaná a ustrašená. Měl jsi být nad věcí!“

„Já vím, Same. Ten týden, co je pryč - nespím, umírám strachem o ni. Noci bez ní jsou jako noční můra. Běhám po lese a doufám, že mě vyhledá alespoň jako vlka.“

„Dobře ti tak! Její reakci jsi mohl předpokládat.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nezvládl jsem to.“

„Ne, nezvládl,“ potvrdil mi, „měla zůstat u nás.“ Vstal ze židle a s třísknutím dveří odešel z kanceláře. Zlobil se, i Emily mi to dala sežrat. Nebyl tu jediný člověk, kdo by ji nehledal, neptal se po ní ve městě, na pobřeží… Schoval jsem si obličej do dlaní.

„Měl bys jít domů a vyspat se,“ posílala mě po chvíli pryč Gwinet, „vypadáš hrozně.“

Ani jsem si nevšiml, že přišla. Zvedl jsem hlavu ze stolu a podíval se na ni. Tvářila se… nijak. Její výraz se nedal vyčíst. Nejspíš jen proto, že měla se mnou smilování a nechtěla mi nic vyčítat. Už i tak jsem se obviňoval víc než dost a trpěl. Svíralo se mi hrdlo a žaludek jen při pomyšlení, že Annie ti grázlové našli a ona je teď sama, bojí se…

Zavrtěl jsem hlavou. Ona mě tam nečeká. Zase přijdu domů a budu ji tam hledat. Prohlížet si její věci, mazlit se s jejím oblečením a nasávat její vůni z látky, dokud vzteky něco neroztřískám.

„Jen jdi,“ pobídla mě a pohladila po tváři. „Uvidíš, že se všechno vyřeší dřív, než se naděješ,“ povzbuzovala mě s nepatrným úsměvem, jako by se tomu sama snažila věřit. „Udělej mi radost. Já se tady o všechno postarám.“

„Nevíš, jestli…“

„Vlastně je to dobrá zpráva. V žádném špitále o ní neslyšeli,“ nepatrně se pousmála. „Tak jdi.“

Nechtěně jsem ji poslechl a zvedl se. „Děkuju, Gwinet. Kdyby něco, jsem na mobilu.“ Odešel jsem.

Na příjezdové cestě před mým barákem stálo cizí auto. Kdo tu, kruci, je? Teď jsem doopravdy neměl náladu řešit stížnost otce nějakého grázla, kterému moji kluci rozmlátili nos. Měl si ho hlídat. Vztekle jsem vystoupil z auta a praštil dveřmi. Vybral si blbou dobu.

Obešel jsem dům a z pootevřených dveří vyběhl Falco, který po mně začal radostně skákat a kňučet. „Hochu!“ Překvapeně jsem ho čapl, vyhodil do vzduchu a zase chytil. Srdce se mi roztlouklo o sto šest a já zaváhal, jestli vejít do domu. Je tu? Co když přede mnou uteče?!

Zprudka jsem se nadechl její čerstvé vůně a tiše vkročil do svého domu. Ruce se mi klepaly a dechu se mi najednou nedostávalo. Byla v ložnici a přehrabovala se v komodě. Vůbec mě neslyšela přijít a já nevěděl, co mám dělat. Tolikrát mi přišlo na mysl, co jí řeknu, až ji najdu a teď se mi nedostávalo slov. Jen jsem se na ni díval.

Stála ke mně otočená zády. Vytáhla oblečení ze šuplete a skládala je do cestovní tašky položené na posteli. Sevřelo se mi hrdlo. Vedle zavazadla ležely její falešné doklady, značící, že hodlá zmizet. Na sobě měla to samé oblečení, ve kterém odešla, jen teď bylo zmuchlané a špinavé.

„Jen si dobalím a jdu. Neboj, nic, co mi nepatří, ti tu nevezmu,“ promluvila najednou, až ve mně hrklo. Nečekal jsem, že o mně ví, ani na mě nepohlédla. Skrývala svůj obličej v záplavě vlasů, ukazovala mi záda a balila své věci.

„Nechci, abys odešla…“ Snažil jsem se nedat v hlase znát to zoufalství, co ve mně vřelo, i přes úlevu, že je tu. Živá a zdravá, i když ještě nebylo nic vyhráno. Málem jsem se k ní vrhl a sevřel ji ve svém náručí, ale chlad, co z ní vyzařoval, mě v tom zastavil.

„Nevěděla jsem, že dnes nebudeš v práci. Přišla bych jindy.“

Hrdlo se mi ještě víc stáhlo nad představou, že bych se sem vrátil a její věci – stopy, že existuje; jen tak zmizely. Zešílel bych. To se otisknutému vlkovi nedělá.

„Přišla bys jindy?!“ Nevěřil jsem svým uším. „Nechci, abys odešla. Chci, abys tu se mnou zůstala. Miluju tě.“

„Nic o mně nevíš!“ rozkřikla se.

„Vím, že jsi neměla jednoduchý život -“

„Proč? Proč jsi mi neřekl, že víš o tom, co se mi stalo?“ přerušila mě. Proč se na mě nepodívá? Její hlas zněl pevně, bez citu, přesto bych řekl, že to tak není. Klepala se, ale zimou to nebylo.

„Chtěl jsem, abys mi to řekla sama, až mi budeš věřit a budeš připravená o tom mluvit,“ snažil jsem se znít rozhodně, silně, aby mohla mít ve mně oporu.

Na to nic neřekla, jen začala urovnávat svoje věci v tašce a já byl čím dál tím zoufalejší. Tenhle pohled mě zabíjel. Ale já už si slíbil, že ji nenechám odejít. Nikdy. Jen to teď nezpackat.

„Já to nechápu, Paule,“ zlomil se jí hlas, „víš, co mi udělali, znáš moje pravé jméno, lhala jsem ti, chovala se hnusně a ty přesto chceš, abych tu s tebou zůstala. Nikdy ses na mě křivě nepodíval…“

„Co tím myslíš?“ Prosím, otoč se ke mně. Chci ti vidět do očí. Moje přání se nevyplnilo. Opatrně a pomalu jsem k ní přistoupil a lehce se jí dotkl na zádech, až se narovnala. „Muž na svou ženu nehledí křivě, jen s láskou a úctou, kterou si zaslouží. Miluje ji bezmezně, tak jako já tebe. Je pro něho jediná.“

„Já nejsem tvoje žena,“ zašeptala slabě.

„Ale jsi. A ty to víš. Změnila jsi můj život od základu. Nikdy jsem neměl nutkání jít hned po práci domů a těšit se sem, dokud jsem nevěděl, že tu na mě čekáš. Dřív mě zajímaly jiné ženy, jejichž jména a tváře si už nepamatuju a teď… Teď se dokážu podívat jen na jedinou – na tebe. Chci ti dát to, co ti ještě nikdo nedal – domov, lásku, zázemí, sebe…“

Chvěla se pod mým dotykem a já cítil, že pláče. Polykala slzy. „Přestaň.“

„Ne, Annie, podívej se na mě a uvidíš, že to myslím vážně.“ Vzal jsem ji okolo pasu a otočil k sobě. Zvedla ke mně své uslzené a zarudlé oči a já zděšeně vydechl. Od levé lícní kosti k uchu se jí táhl dlouhý krvavý škrábanec spolu s několika dalšími a pod ušním lalůčkem se vyjímalo pár stehů doplňováno obrovskou modřinou.

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola jednadvacátá: