Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola osmadvacátá

21.09.2011 (12:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4136×

Kapitola osmadvacátá

„Sakra, Paule?!“ vtrhl mi do kanceláře rozčílený Sam, aniž by zaklepal. Dveře pod náporem rozražení zapraskaly. „Co se to, kurva, stalo?! Raul je domlácený k nepoznání, doktor ho dává dohromady!“ Vztekle se na mě podíval. Jeho tvář byla celá rudá. „Prý ho máš na svědomí ty!“

Postavil jsem se a zavrčel na něj. „Jeho chyba. Moje rozkazy se plní do posledního detailu. Ohrozil Annie a to já nemůžu dopustit. Měl ji chránit!“

„Nic se nestalo -“

„Nic se nestalo?!“ zopakoval jsem po něm nevěřícně. „V noci někdo podřezal Annie psa! Jeho hlava se kutálela několik metrů od těla. To mi nepřijde, jako že se nic nestalo! Víš, jak dlouho mi trvalo, než se mi podařilo všechnu tu krev dostat z trávníku, aby to Annie neviděla?! A já ani nepostřehl, kdo to udělal. Trvalo mu to sotva pár minut! Víš, co se mohlo stát, když ji tam Raul nechal samotnou!? Nechci na to ani pomyslet! Jak by ses zachoval ty?“

Sam se posadil do křesla naproti mému stolu. Jeho rozčilení pomalu mizelo. „Omlouvám se. Kde je teď tvoje žena?“

Ukázal jsem na kanape v rohu místnosti, kde Annie ležela zabalená v dece. Víčka měla zarudlá a napuchlá od pláče, nos odřený, vlasy rozcuchané, přesto krásnější ženy nebylo. Nespouštěl jsem z ní pohled. „Neslyší nás, vzala si prášky na spaní. Nenechal bych ji samotnou. Chci ji mít na očích, jen tak teď dokážu být klidný a přemýšlet.“

Sam pokýval hlavou. „Tohle se musí nějak vyřešit. Předevčírem zmizelo jedno děvče z Forks. Říká se, že nejspíš utekla, ale…“ ztišil hlas.

Po mírném zaťukání se otevřely vstupní dveře a v nich Gwinet. „Nesu Annie džus a něco na zub. Až se probudí, donuť ji to sníst, Paule. Jinak s největší pravděpodobností někde omdlí.“ Ustaraně se podívala na moji ženu a vrásky ve tváři se jí prohloubily.

„Děkuju, Gwinet,“ vzal jsem si od ní tác. Otevřela ústa, aby ještě něco dodala, ale já ji předběhl. „Já už jsem jedl.“

„To je dobře.“ Usmála se na mě a odešla.

„Co je s tou holkou?“ otočil jsem se na Sama.

„Ema Tarner. Před dvěma dny zmizela. Šerif Swan po ní dnes vyhlásil pátrání. Nevím, jestli to má něco společného s tím, co se tu děje, ale nikdy nevíš.“

„Nedělej z komára velblouda. Na to, že té holce je teprve šestnáct, toho má za sebou víc než dost. Vždycky byla problémová a nezmizela poprvé.“

„Přesto bys to měl vzít v potaz. Jak je na tom Annie?“ Zadíval se na moji ženu, která ze spaní jemně zabroukala jako nějaké ublížené koťátko.

„Moc dobře ne. Nejraději bych s ní na nějaký čas někam odjel, ale nejde to. Annie nechce, pořád nesmyslně čeká na Ricka. A já tu nemůžu nechat smečku. Quilova žena bude zanedlouho rodit a on s ní chce být doma, tak mě nezastoupí a já ho naprosto chápu. Na Jaredovi či Sethovi to nechat nemůžu. Je to zapeklitá situace,“ zaklel jsem tiše a přešel k Annie. Deka se jí shrnula z ramen a já ji vrátil na původní místo. Políbil jsem ji na čelo. Spíš to bylo obezřetné gesto, nenápadné zkontrolování její lidské teploty. Pokožku u spánků měla zpocenou a studenou.

Sam se zvedl. „Budu už muset jít. Kdybys cokoliv potřeboval, tak se na mě obrať. Co se týče Raula -“

„Co se týče Raula, měl štěstí, že jsem ho nezabil,“ dořekl jsem za něj větu a se vší vážností se na něj podíval. „Až najdu toho, co zabil Falca, urvu mu hlavu a donutím ho sníst jeho vlastní střeva. Nesnáším, když moje žena pláče.“

. . .

„Ne, ne a ne,“ rozčiloval se nad něčím Paul. Víčka se mi pomalu odlepovala od sebe a já ho spatřila, jak chodí po místnosti sem a tam a nadává do telefonu. Dlaní si probíral vlasy, až mu ta čerň zůstávala stát v nesmyslných pramenech. Posadila jsem se na pohovce. Ten pohyb byl na mě nejspíš moc prudký. V hlavě mi zarachotilo, před očima se mi zatmělo a já zasténala. Paulova pozornost se obrátila na mě.

„Musím jít,“ ukončil hovor bez rozloučení a přešel ke mně. „Jak se cítíš?“ Klekl si přede mě a pohladil po vlasech.

Bylo mi mizerně. Všechno jako by se se mnou točilo. Zamumlala jsem něco, čemu jsem nerozuměla ani já sama. Takové zmatené kuňkání.

Paul se natáhl pro sklenici. „Na, napij se.“ Přiložil mi hranu skla ke rtům. Tekutina jakoby mi sežehla hrdlo. Vyprahlost ustoupila po pár doušcích, přesto mi držel sklenici u rtů, dokud nebyla prázdná a já hltavě pila.

„Gwinet ti přinesla i něco k jídlu.“

„Nemám hlad,“ zavrtěla jsem hlavou a s odporem se podívala na plný tác. „Jak dlouho jsem spala?“

„Moc dlouho ne. Jsou teprve dvě odpoledne. Měla by sis ještě lehnout. Nechtěl jsem tě vzbudit.“

„Nejsem unavená,“ odmítla jsem a pak mi došlo, co všechno se stalo. „Falco…“ uniklo mi z rozechvělých rtů, slzy mi vyhrkly znovu do očí a vlhko se mi usídlilo na tvářích. Na paměti mi vyplynula jeho lísavost a já ho zatoužila znovu pohladit po hebké srsti. Najednou by mi nevadilo, že by mi svým slizkým jazykem olízal tvář. Měla bych ho u sebe…

Všechna ta krev z jeho těla!

Moje tělo se svezlo z pohovky a já spadla do Paulovy náruče. Moc dobře jsem věděla, že on mě spadnout nenechá, chytí mě. Přivinul si mě k sobě a já ho pevně objala. On byl vlastně poslední, kdo mi zůstal. Kdo při mně stál. Potřebovala jsem ho tak moc, až to bolelo. Líbal mě do vlasů, ale já toužila po jiné útěše. Po takové, při které bych dokázala zapomenout na to, co se stalo.

Překvapeně zavzdychal, když moje ústa vyhledala ta jeho a s naprostou touhou si je přivlastnila. Ano, to bylo to, po čem moje já také toužilo. Sladkost jeho úst mě dobývala zevnitř a tišila bolavé nitro na správném místě. Moje prsty zabloudily pod jeho tričko a přejely po jeho horké opálené kůži. Zachvěl se a zasténal mi do úst.

Pak se ode mě rychle odtrhl a moje ruce položil do mého klína. Přerývavě dýchal. „To bychom neměli, Annie.“

Zmateně jsem se na něj podívala. Najednou mě popadl špatný pocit z jeho odmítnutí. Znovu mě to zranilo a já se cítila odstrčená a tak sama. Jindy bych mu za jeho slova byla vděčná, ale teď? Potřebovala jsem něčí blízkost s takovou naléhavostí, až mě to děsilo.

Pohladil mě po tváři a nepatrně se usmál. „Annie, ty ještě nejsi připravená na tělesný kontakt. Minule -“ Zavřel oči. „Minule to bylo pro tebe moc brzo. Stydím se za to, že jsem si tě vzal a ublížil ti. Ale já tě tak moc chtěl,“ zaúpěl. „Vím, že pro to není ospravedlnění, ale příště to chci udělat správně.“

„Jak poznáš správnou chvíli?“

Paul se zasmál. „Nevím, prostě to přijde.“ Oči mu zářily divokou upřímností. Věrností, jaká je vidět jen u zvířat ke svému pánovi. Žádná zrada, jen oddanost.

Vybavila se mi ta noc, o které mluvil. Naskočila mi husí kůže. Bylo to tak… Těžko to šlo popsat. Nechoval se hrubě, přesto bylo moje jediné přání v tu chvíli, ať to skončí a já ho tu teď prosím o to samé. Jenže v tu chvíli pro mě nic jiného než on neexistovalo. City ve mně byly rozpolcené, mozek rozumně nemyslel…

„Nauč mě, jak tě mám milovat a dotýkat, abych tě -“ zastyděla jsem se nad svou nezkušeností.

Paul se na mě překvapeně podíval. „Annie, já z tebe nechci mít milenku, ale manželku.“

„A jaký je v tom rozdíl?“

„Upřímně?“

„Upřímně,“ potvrdila jsem mu pokýváním hlavy.

„Milenka je pro mě žena, která mě jen uspokojí. Nic mi nedá, jen sexuální potěšení. Nemusím znát její jméno, ani už ji v životě znovu vidět. Ale manželka…“ Vzal mě za ruku, přiložil si ji ke rtům a políbil ji. „To je něco jiného. Vedle té se chci každé ráno probouzet. S ní chci postupně poznávat všechny rozkoše života.

Annie, chci, abys mi patřila a byla jen moje. Aby se tě žádný jiný muž nedotýkal tak, jako já. Každého jiného, kdo by se tě takto dotkl, bych na místě zabil. Probouzíš ve mně nepoznanou žárlivost. Ty jsi tak nevinná a kouzelná. Nikoho takové neznám a chci, abys taková zůstala pro mě. Nepřeju si nic jiného, než abys byla se mnou, v bezpečí a šťastná.“

„Paule…“

„Ne, teď nic neříkej,“ zastavil mě a nahnul se k zásuvce svého pracovního stolu. Vyndal červenou sametovou krabičku ve tvaru srdce. Sevřel ji v dlani a mě posadil zpět na pohovku. „Vím, že jsem to předtím ani jednou neudělal správně, ale do třetice všeho dobrého, ne?“ usmál se a poklekl na jedno koleno.

„To nemusíš -“ jeho prst na mých rtech mě umlčel.

„Já chci. Annie Elisabeth Woodiwiss,“ nadechl se, vzal mě za ruce a do jedné dlaně mi vložil krabičku, kterou otevřel, „vím, že jsi mi již řekla ano, ale… Sakra, ani nevíš, jak jsem si to před zrcadlem pilně cvičil a nějak mi to nejde,“ poznamenal nervózně a zakoktal se.

„Paule, ale já žádná slova nepotřebuju, tak už mi ten prsten nasaď.“ Pohladila jsem ho po tváři a usmála se na něj. Už i tak jsem byla dojatá. Prsty se mi klepaly a já se snažila štěstím nerozbrečet. Jindy by mi to připadalo nevhodné, ale ne teď. Teď to bylo dokonalé. My dva. Sami. Spolu.

Vyndal prstýnek z krabičky a já mu netrpělivě nastavila levý prostředníček. Teď se zasmál on. „Jedno ti však chci ještě říct, Annie. Miluju tě a navždy budu. Budu ti dobrým manželem.“

Na prstě se mi zablyštil kroužek zlatého kovu s kamínkem, byl mi trošku větší, ale to vůbec nevadilo. Věděla jsem, že ode mě čeká to samé vyznání, ale já ty dvě slova nedokázala říci. Moje ústa byla němá.

Miluji tě! Tak jednoduché to bylo.

„Polib mě,“ poprosila jsem ho zoufale. V tom spojení rtů se schovávalo víc, než jen obyčejná slova. Ano, jen tak jsem mu dokázala dát najevo, co k němu cítím. Možná se právě odehrála ta pravá chvíle…

Polibky nabíraly na intenzitě, žádostivost na síle. Jeho divoké aroma propínalo místnost, prosycovalo vzduch a plnilo nosní nozdry a plíce. Omamoval mě. Vnitřek těla mě příjemně hřál. Ani nevím, kdo udělal ten první krok, ale tentokrát to bylo jiné. Zkoumala jsem jeho svalnatou hruď. Prsty obkreslovala jeho svaly. Připadal mi jako nějaký antický bůh, jen tak bez trička, skoro nahý. Bicepsy měl pevnější než kámen a kůži tak pevnou. Skoro jsem se lekla, když pod mým dotykem zasténal a stiskl oční víčka k sobě. Vychutnával si mé pohlazení jako nějakou vzácnost a já si uvědomila, že jsem ho nikdy takto nepohladila.

Prsty mi bloudily po jeho těle, a když se moje ústa dotkla místečka nad jeho bradavkou, překvapením se málem zalykal. Zprudka vydechl a zavrčel. Lekla jsem se a chtěla se odtáhnout, ale on mě nenechal. Hned si mě přitáhl zpátky. Chtěl ještě.

Seděla jsem v jeho klíně s obmotanýma nohama okolo jeho pasu. Jeho přirození se otíralo o moje nahé lůno a nepatrně doň naráželo. Držel mě pevně okolo zad, jako bych mu měla utéct a rty se vpíjel do mých, jeho jazyk mě škádlil v odvážné hře.

Dřevěné dveře kanceláře se rozlétly dokořán. Paul se se mnou instinktivně otočil v ochranném gestu, aby mě schoval před pohledy nově příchozích, aniž by dbal na sebe a svou nahotu.

„J-já… klepala jsem, nebylo zamčeno…“ omlouvala se Gwinet a kulila na nás oči. Já se ještě víc přitiskla k Paulově hrudi, jakoby mě dokázal před ní ukrýt. Poléval mě stud z našich nahých těl tisknoucích se k sobě. Červeň se mi drala do tváří. Gwinet se usmála, škádlivě mrkla na Paula a s mírným bouchnutím za sebou zavřela.

Z vedlejší místnosti se ozval její hlas, jak vyhání nějaké lidi. „Paul teď nemá čas. Má… jednání. Přijďte později,“ vyhazovala je. Tiše jsem se zasmála. V zámku zarachotil klíč a my zůstali z venku zamčeni.

„Lepší sekretářku bych nenašel,“ poznamenal při pohledu na dveře. Pak se mi zadíval do očí a neopouštěl je. „Miluju tvůj smích,“ zašeptal. Dlaněmi si mě pomalu položil zpět na zem a hlavu mi podložil svým tričkem. Sklonil se k mému ňadru a sevřel moji bradavku ve svých rtech. Zasténaní, které se mi vydralo z hrdla, bylo nečekané a muselo být slyšet, až ve vedlejší místnosti.

„Oprava.“ Odtrhl se Paul od mého prsa. „Miluju tvoje sténání.“ A jal se mého druhého růžového pahorku se stejným účinkem. „Chci, abys hlasitě sténala a dala tak všem najevo, že jsi jen moje. Annie, udělej to pro mě. Prosím…“

Nebylo tak těžké splnit jeho prosbu. Moje hrdlo stahovalo vzduch v pravidelném rytmu. Můj mozek nemyslel na nic jiného než na něho, jeho doteky, rty a potěšení, které mi způsobuje. Nic jiného pro mě neexistovalo.

Jeho vpád do mého těla byl tak nečekaný a… tělo se mi prohnulo v páteři a přizpůsobovalo se jeho přírazům. Tentokrát nepřišla žádná bolest, jen útěcha a něco víc, než se dalo očekávat. Oči se mi už neplnily slzami bolesti, ale nepoznané slasti, která mi omamovala mou mysl. Tělem se mi na okamžik rozechvěl pocit štěstí. Byla jsem jím plná.

Pokaždé, když Paul opouštěl moje lůno, popadla mě nečekaná prázdnota a já se ji přirozeným instinktem snažila zaplnit. Obmotala jsem ho nohami a snažila se jej udržet v sobě, nechtěla jsem mu dovolit, aby opustil mé tělo. On si toho velmi rychle všiml a pokaždé mi vzrušeně zavrčel do ucha, jako by byl divoké zvíře.

„Miláčku, zpomal,“ zaprosil chraplavě, „nechci ti ublížit.“ Polkl. Jeho horký jazyk zanechával na mojí pokožce studené cestičky. Zastyděla jsem se nad svou naléhavostí a zapomněním, které mi dopřával.

„Potřebuju tě…“ Zaslechla jsem ve svém hlase stoupu zoufalství. Vyjádření sama sebe o tom, že on je zrovna to, co mi pomůže zapomenout na všechno okolo mě. Jakmile se mě jeho dlaně dotkly, můj mozek nedokázal myslet na nic jiného, než na jeho mozolnaté prsty; jemné pohyby, kterými mi přejížděl po pokožce.

. . .

Vůně pižma vyplňovala místnost. Přerývavý dech Annie protínal ticho místnosti. Venku se setmělo. Pila byla už dávno zamčená, jen my dva tu zůstávali. Moje žena mi spala v náručí, vypadala klidně. Rty měla v mírném úsměvu a já byl šťastný. Tentokrát byla moje mysl čistá a bez matoucího temna.

Po dlouhé době spala tak klidně, až mě to překvapilo. Zas po našem milování brečela, ani nevím proč a já se jí neptal. Plakala, dokud neusnula. Teď se její tělo tisklo k mému. Měl jsem oči jen pro její alabastrovou kůži, jemné křivky a místečka, která mi často zůstávala skrytá pod oblečením.

Oklepala se chladem a já si uvědomil, že ležíme na chladné zemi. Annie měla pod sebou jen moje bavlněné tričko. Tahle skutečnost mi došla až teď. Věděl jsem, že bych ji měl dostat ze studené podlahy, ale připravit se o její blízkost a možnost mít ji v objetí, o to jsem nechtěl přijít. Moje sobecká stránka vyhrávala. Vychutnával jsem si reakci její pokožky, když se jí moje prsty dotýkaly. Po cestičce pohlazení jí na kůži elektrizovaly jemné chloupky. Zavřel jsem oči a zabořil nos do jejích kadeří. To aroma! Dohánělo mě zas k šílenství a plašilo hormony zvířete ve mně.

Zavrtěla se a já se od ní odtáhl. Její víčka zamžikala do tmy a snažila se jí přizpůsobit. Nešlo jí to, tak je zase zavřela. V tu chvíli se jí zpod víček vyřinuly slané kapky. Moje nitro na okamžik zpanikařilo.

„Annie, já se omlouvám, já ti doopravdy nechtěl… Já…“

„Kdo to mohl udělat? Proč ho zabili? Vždyť byl ještě štěně. Nikomu by neublížil…“ Sesunula se mi víc do náručí a já ji pevně objal.

„Nevím, Annie. Nevím.“ V nose mě zaštípal pach spáleného masa, při vzpomínce na zbavování se jeho ostatků. Nešlo ho jen zakopat do jámy. Zkrvavená mršina by přilákala spoustu divoké zvěře. Tělo se muselo nejprve spálit a pak se teprve daly ohořelé kosti zakopat. Nemohl jsem jít daleko do houští lesa a nechat Annie v té chvíli bez dozoru. Moje smysly se soustředily na dům a kontrolovaly sebemenší pohyb, ať už neznámého člověka nebo Annie. Nechtěl jsem, aby to viděla. Nebyl to pěkný pohled.

„Annie? Ještě něco pro tebe mám. A chci, abys to u sebe nosila stejně jako ten prsten.“ Vložil jsem jí do rukou dýku v koženém pouzdru, na rukojeti byl vyřezán erb našeho kmene. Sám jsem ho dělal. Ostří bylo nebezpečně vybroušené. Dalo se mu věřit stejně jako mým tesákům a drápům.

Zaskočeně se dívala na nůž ve své ruce. „Ale…“ zarazila se.

„Naučím tě s ním zacházet. Chci, aby ses uměla bránit, kdyby se cokoliv přihodilo.“

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola osmadvacátá: