Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - Prolog a kapitola první

05.02.2011 (14:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 6624×

Instinkt

Prolog

„Kam odcházíš, Paule?“ zívla dlouhonohá blondýnka a pohladila mě po břiše, když jsem si zapínal kalhoty. Moc dobře jsem věděl, co na mě ženy vidí - moje tělo plné svalů, výšku a strach, který šel ze mě. Přitahoval je jako pižmo. Byla to pro ně jako droga a já jim ji rád dával.

„Promiň, kotě, ale nemám na tebe celý den,“ osvětlil jsem jí a ona zklamaně vzdychla. Bylo sice něco málo po obědě a já jí znal sotva dvě hodiny, ale co na tom? „Zavolám ti,“ slíbil jsem jí a věděl, že se to nikdy nestane. Nestála mi ani za to, abych si zapamatoval její jméno.

Obul jsem si boty a zavřel za sebou dveře motelového pokoje. I kdybych neměl v noci hlídku a nepotřeboval domluvit ještě pár obchodů a jít se vyspat, nezůstal bych tu. Trávit čas s ženskou pro nic za nic, nemělo cenu. Všechny byly dobré jen pro jedno, aby ulevily mé touze po uspokojení. Vždycky se našla nějaká, která mi ráda dala a ještě za to poděkovala.

Na ulicích bylo v tuhle dobu docela rušno, v Seattlu zrovna tak. Nikam jsem nepospíchal, s odběrateli schůzka začínala až za hodinu a já se hodlal projít. Zahnul jsem za roh a vrazil do starší ženy, která by spadla, kdybych ji nezachytil. Jen co na mě pohlédla, otřásla se, přesto se mě nehodlala pustit. Ale nebyla to ona, kdo mě v tu chvíli zaujal, byla to dívka za ní, která se nám snažila vyhnout.

V tu chvíli jsem nevnímal nic. Jen jí a její oči. Byly zelené s malými jiskřičkami šedé, lemované dlouhými černými řasami. Srdce se mi zastavilo a dech se vytratil, bál jsem se nadechnout, či jen pohnout aby se neztratily. Matně jsem vnímal její tmavé vlasy, světlou pleť a plné rty... Tahle chvíle mi dodala poznání, že jsem ji konečně našel, i když jsem ji nehledal.

Našel jsem ji! Křičelo něco ve mně.

To poznání a nalezení smyslu života v jednom. Připadal jsem si malý a zároveň tak silný. Všechno okolo mě přestalo existovat. Stál jsem a nevnímal dav, co okolo mě na ulici procházel. Lidé se mi raději vyhýbali, ale mě to bylo jedno. Měl jsem ji a to teď pro mě bylo jediné důležité. Těch pár vteřin, co jsem se jí díval do očí, bylo nekonečných. Vryly se mi do hloubi nitra, tam někam hluboko do mě. Pak se její pohled odvrátil a davy lidí jí zastoupily. Zatratila se mi z dohledu.

Rozběhl jsem se za ní a chtěl jí zavolat jménem, které mi bylo neznámé. Ale ona už tam nebyla, byla pryč. Srdce se mi rozbušilo neznámým strachem, obavou o ni. Toužil jsem ji chránit, milovat, starat se a pečovat o ni, i kdyby to nechtěla. Byl jsem jako blázen, zmatený tím vším nepoznaným. Otiskem. Hledal jsem ji po ulicích jako zběsilý. Ji anebo nějakou stopu, která by mě k ní dovedla, ale nenašel jsem nic.

S blížícím se večerem přišla tma a já si uvědomil, že jsem ji navždy ztratil. Její jméno mi bylo neznámé, stejně tak její adresa či telefonní číslo, které by mě k ní dovedli. Mohla být z Marsu, anebo jen z okolí, a já to nevěděl.

Hledal jsem ji každý den, každou volnou chvíli od toho dne a nevzdával se naděje…

Kapitola první

„Annie, až budeš doma, tak napiš alespoň esemesku, ať se o tebe nemusím bát,“ loučila se semnou Bett. Objala jsem ji a zasmála se její starosti.

„Vždyť jsem doma za pět minut, ty moje čerstvá patnáctice. A pořádně to dooslavuj!“ přála jsem jí a nechápala její obavu. Bydlely jsme od sebe jen pár ulic a zítra se stejně uvidíme ve škole.

„Neremcej, tebe to čeká za měsíc taky. Jen mi napiš,“ nenechala se a dál si o mě dělala starosti.

„Dobře,“ souhlasila jsem a zamávala jí na rozloučenou. Stěží jsem potlačila unavené zívnutí a přála si být doma ve své posteli. Dneska se Bettina oslava vydařila, jen kdyby nebylo tolik hodin. Cesta přes park byla rychlejší, neváhala jsem a zabočila na ušlapanou cestičku v trávě. Osvětlení mezi stromy nebylo nic moc, ale já neměla strach, šla jsem tu už tolikrát.

Na obloze zářily hvězdy jasněji dřív než kdy jindy. Zvedla jsem hlavu a kochala se tou nádherou. Málo kdy jsou v takovém městě jako je New York vidět ty zářící tečky v takovém počtu. Byla to vzácnost, usmála jsem se na noční oblohu a nechala se fascinovat tou nádherou. Třeba tam někde – na nějaké planetě je taky nějaký tvor a dělá to samé jako já. Dívá se na noční nebe a říká si, zda ho někdo vidí, tak jako já. Fantazie nebo ne?

„Hej, kotě,“ hvízdnul někdo opodál za mými zády, až mnou projela husí kůže, ale neotočila jsem se. Raději jsem dělala, že neslyším a rychlejším, nenápadným tempem se vydala ven z parku.

„Hej, mluvím na tebe,“ dožadoval se pozornosti ten nechutně otravný hlas opilého člověka za mnou. Dělala jsem, že neslyším a odmítla zastavit. Ale kroky toho muže se ke mně chvatným tempem přibližovaly. Rozběhla jsem, ale dusot pánských bot byl už nebezpečně těsně u mě.

Cítila jsem, jak moje drobné tělo povalila horda smradlavého masa načichlá chlastem a něčím kyselým. Vyjekla jsem a dala se do křiku, ale ten muž si mě otočil k sobě a dlaní mi ucpal ústa. Spatřila jsem jeho obličej a vyděšeně si ho měřila. Srdce mi bušilo a já se bála. Mohlo mu být něco přes třicet, měl tmavé krátké vlasy a v podbradku se mu uchytilo kus něčeho páchnoucího. Zvratky, došlo mi. Pustil mi ústa, ale dřív než se mi podařilo vykřiknout, tak se ta jeho špinavá pusa přilepila na mou. Marně jsem do něho bušila svými pěstičkami a snažila se ho kousnout do jazyka ve svých ústech, ale on mě jen chytil za čelist a pevněji zmáčkl, aby se mohl dostat hlouběji, až do mého krku. Na jazyku se mi usídlila jeho hořká chuť po žaludečních šťávách a zkaženém jídlu. Z toho odporu se mi obrátil žaludek okolo své osy a já se málem pozvracela.

„No tak, malá, přeci by ses nemrskala? Strejda Fred si chce jen trochu hrát,“ chrochtal, „Tady máš kašpárka.“ Chytl mě pod krkem a přitáhl si jednu mou dlaň mezi své nohy. Zaúpěla jsem a dál sebou škubala, chtěla jsem mu způsobit bolest na jeho citlivém místě, na kterém jsem měla přitisknutou ruku. Byla to chabá obrana bez účinku. Jako by můj krok přepokládal. „No tak, holka, snad si nemyslíš, že jsi první, co se o to pokouší!“ Zavrtěl hlavou a stiskl mi zápěstí, až v něm zapraskalo.

Stísněně jsem vykřikla a on svůj stisk na mém hrdle ještě víc zesílil. Dusil mě, dokud jsem nechropěla a on se rozesmál, „Snad se nemyslíš, že jsem nekrof-fil? Já raději živé maso,“ ujistil mě.

Jedním pohybem mi roztrhl tričko i s podprsenkou a zakousl se mi do bradavky. Chtěla jsem křičet, volat o pomoc, ale sotva se mi podařilo nadechnout přes bolavé hrdlo, na kterém jsem stále cítila jeho stisk.

Chtěla jsem prosit o to, aby mě pustil domů k mamince a k tatínkovi, škemrat, aby mi neubližoval, ale nic z toho se mi nepodařilo. Jeho vousy se otíraly o mé tělo a já se ho snažila ze sebe sundat. Ale on byl tak těžký a mně se s ním nedařilo bojovat. Z posledních sil jsem začala kopat a udeřila ho do břicha, zakuckal se nad vyraženým dechem, drapnul mě za boky a jedním pohybem mi zaklínil nohy k zemi. Jeho dávení dál pokračovalo, pak se zprudka nadechl a poblil mě. Hrdlo se mi odporem ještě víc sevřelo a já se stěží otočila na bok, abych se sama neudusila svým obsahem žaludku. On mé polohy hned využil a strhl mi kalhoty.

„Tohle mi už nikdy, říkám nikdy nedělej!“ Otřel si hřbetem ruky pusu. Pozdě jsem si všimla ostrého kamene v jeho ruce. Rozbíjel mi nohy, dokud nezakřupaly kosti. Zuby mi bolestí skřípěly a já se dusila marnými pokusy zoufale křičet. Chytl mě za vlasy a hlavou třískl o zem, až mi zadunělo v uších.

Myslela jsem si, že už je konec a já konečně umřu, ale on to byl teprve jen začátek. Nepřivítala mě ani milosrdnost bezvědomí, jen jsem tam tak ležela a nedokázala pohnout, moje tělo bylo jako paralyzované, i když všechno do detailu vnímalo.

Když ten chlap zalehl moje drobné tělíčko, slzy se mi kutálely po tváři. „P-prosím…,“ zaskuhrala jsem sotva slyšitelně, jak mi to mé hrdlo dovolovalo, ale to ho jen podnítilo a špinavými prsty zajel do mého nitra, kde nehty řezal mou jemnou nevinnou kůži. Tolik to pálilo.

„Áá… panenka.“ Olízl si prsty. „Strýček Freddie tě zaučí tak, že nebudeš už chtít nikoho jiného,“ slíbil mi. Chvatně si rozepnul zip u kalhot a nalehl mezi má stehna. Tam dole se mi rozlehla obrovská bodavá, trhavá a tupá bolest, která byla horší než zlámané nohy. Brečela jsem a chtěla před ní uniknout, bezvýsledně…

Ten muž se nade mnou dál prohýbal a hýkal. Jeho smradlavý dech mi ovíval obličej a já  s odporem odvracela tvář. Pěstmi jsem svírala hlínu či kamení v domnění, že mi to pomůže překonat tu bolest…

Nakonec do mě naposledy se zaprskáním vrazil a zalehl mě. Cítila jsem, jak mi něco teplého pomalu teče po stehně a hýždích, ale já už na to nemyslela. Jako by to šlo mimo mě.  Ocitla jsem se na rozkvetlé louce, plné květin a motýlů, které létaly z květu na květ. Jeden mě zašimral na nose a já se musela usmát, byla jsem tam v bezpečí, se svými rodiči a Bett…

„Hej!“ Probudil mě hlas další muže. Otočila jsem se tím směrem a spatřila mladíka stojícího opodál. Zvedla se ve mně nová naděje, že to skončí a já budu konečně v bezpečí.

„Prosím, pomozte mi…,“ chraptěla jsem neslyšitelně a zvedla k němu v naději ruku.

Freddie se ze mě pomalu a neochotně zvedl a utřel si svůj zkrvavený úd do mého trička, jako by se nic nedělo.

Nový příchozí si ke mně klekl a chlácholivě mě pohladil po vlasech. „Jen klid, maličká,“ zašeptal mi. Zaskočeně se podíval na mé zohavené a zneuctěné tělo, ale hned od něj zase odvrátil tvář. „Co jsi to provedl, Frederiku?!“ Otočil se na mého násilníka.

„Nic bratříčku, jen jsem jí promazal. Už jsem to potřeboval. Tu druhou škvíru jsem ti nechal volnou, tak jak máš rád. A když si jí otočíš, nic neuvidíš, měkoto,“ vysmíval se mu a pak ho začal ponižovat a označovat za neschopného, až mě nakonec přetočil na břicho a vše začalo nanovo…

Něco studeného a slizkého se otíralo o mou ruku. Probudilo mě to a donutilo vnímat okolí. S děsem jsem sebou škubla a čekala nějaké nebezpečí. Celé tělo mě bolelo, že jsem se nedokázala ani pohnout. Jemný nátlak na mou paži neustával a to mě donutilo pomalu otevřít oči a překonat tu záplavu světla, co se na mě vrhla. Omámeně jsem spatřila slizký černý čumák zvířete. Zlatý pes se nade mnou rozštěkal, ale já už to vnímala jen z dálky, tma si mě znovu brala a konejšivě pohlcovala do svých hlubin…

„Bonnie, kde jsi,“ křičela panička na svou fenku a vydala se za ní do křoví. „Pane bože!!!“ ozval se zděšený řev té ženy.

„Annie, prober se!“ Třásl někdo se mnou. S výkřikem jsem otevřela a oči a spatřila Ricka, jak se mnou třese a přitom se snaží sledovat silnici za volantem. „No konečně. Nechápu, proč se ti o tom pořád ještě zdá. Je to už tak dávno.“

Posadila jsem se na sedadle a rozhlédla po krajině. „Sedm let,“ potvrdila jsem mu a protáhla si záda, jak jen to šlo. „Kdy tam budeme?“ zeptala jsem se ho a snažila se znít klidně. Noční můry mě následovaly od té doby pořád, vkrádaly se jako démoni a ne odejít. Pořád mi zběsile bušilo srdce a já cítila tu jeho strašnou chuť na jazyku.

„Za chvíli. Už jsme ve Forks a La Push je nedaleko.“

Další díra, kde zná každý každého a ví, co snídá. Blesklo mi hlavou. V kolika takových, že už jsme byli? To se ani nedalo pamatovat. Cestovali jsme a užívali si světa. Poznávali kraj, lidi, památky a co se týkalo Ricka, tak i ženy. Rick byl můj přítel, bratr, otec i partner v jednom, věřila jsem mu a on o mně věděl naprosto všechno. Nevadilo mi, že je o dvanáct let starší hezčí a vyšší než já, chránil mě.

Už si ani nepamatuju, jak jsme se poznali a dali dohromady, bylo to před lety. Myslím, že se mě tenkrát snažil v jedné kavárně sbalit a já mu dala košem. Pak mě zachránil před jedním otrapou a já si s ním padla do noty. Popovídali jsme si a rozloučili se. Za nějaký čas jsme se znovu setkali a už jsme zůstali spolu.

Ani jeden z nás neměl domov. Rickovi umřeli rodiče při autonehodě, když byl ještě malý kluk a vychovávali ho prarodiče, kteří už nejsou na tomto světě. Navštěvovali jsme místa a lidi, kradli pro zábavu a nezabývali se okolním světem. Jen my dva, náš džíp a laptop, který nám díky burze a akciím vydělával na živobytí.

Dřív Rick dělal novináře pro jeden slavný deník, ale vyhodili ho, přišel na něco, na co neměl. Prý je rád, že to skončilo jen u vyhazovu a ne u něčeho horšího. Znal i můj příběh, psal o mně a pamatoval si mě. Prý v životě neviděl nikdy vyhaslejší oči než ty moje. To je smutné, že? Ale mě to tak nepřišlo, viděla jsem smutnější a vyděšenější. Byly to pohledy mých rodičů tenkrát v nemocnici… Ne, už na to nebudu vzpomínat, je to za mnou.

„Annie.“

„Ano?“ Otočila jsem se na něho a jeho rošťácký úsměv mě připoutal k sedadlu. Co jen zase provedl?

„Víš, napadlo mě, že bychom mohli v La Push zůstat delší dobu,“ svěřil se nejistě, „mám tam přítele Sama Uleyho, sehnal nám tam menší domek a já bych mohl znovu začít psát jako novinář na volné noze pro místní noviny.“

Zůstala jsem na něho zírat. „A co tam budu dělat já?“

„Budeš tam se mnou,“ odpověděl jednoduše, ale mě se tenhle život, co jsme vedli, líbil.

„To je hezký,“ odsekla jsem mu.

„No tak, Annie. Jenom to zkusíme, a když se nám to nebude líbit, tak pojedeme zase o kus dál. Prosííím…,“ zakňoural a já zahlédla jeho štěněčí oči. „Můžeš si dům zařídit podle svého a myslím, že tam zbude i místo na malý ateliér,“ sliboval mi.

„No, dobře,“ rezignovala jsem a nenápadně si pohladila svůj malý revolver u kotníku pod kalhoty. Kdyby něco, padám první linkou.

shrnutí -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - Prolog a kapitola první: