Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella a E. A. Cullen - 10. kapitola - Večeře

30.09.2011 (20:45) • astefany • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1260×

10. kapitola - Večeře

Nevěřil svým uším. „Práce? Vy žijete v ráji a říkáte tomu práce? Znám mnoho lidí, včetně sebe, kteří by za místo, jako máte vy, dali nevím co.“

Podívala se na něj s nedůvěřivým zájmem. „To myslíte vážně?“

„Smozřejme, že ano. Když tak o tom uvažuju, možná bych si mohl naplánovat, že takové místo jako vy získám do pěti let.“

Isabella se zasmála. Představa, že E. A. Cullen si sestavuje pětiletý plán, jí připadala bláznivá. S překvapením si uvědomila, jak vesele, nenuceně a příjemně se cítí v jeho společnosti. Ale neřekl před chvílí sám, že osobní kouzlo patří k jeho profesi?

Připomněla mu: „Ale pro příštích několik týdnů nebo možná i měsíců, mi mou práci nebudete muset závidět. Vy máte ještě lepší.“

„Nebo spíš měl bych, kdyby nebyla jen dočasná.“

Rychle, zkoumavě se na něj podívala. Se svými nadějemi, plány a sny teď ani trochu nevypadal jako zločinec. Spíš jí připadal jako kterýkoli jiný, obyčejný muž. Jestli i teď něco předstírá, pak to umí neuvěřitelně dobře.

„Odkud jste?“ zeptala se.

„Z Denveru. Tam bývají pořádné zimy.“

Šla pomalu po vychladlém písku. Nad hlavou se klenula modrobílá obloha a přes pláž se kladly předlouhé purpurové stíny. Občas zašelestila a zapraskala ve větru mořská tráva a od břehu sem doléhaly pravidelné vdechy a výdechy příboje. Isabella si pomyslela, že to všechno je asi opravdu velmi romantické, jen kdyby měla čas to vnímat… a byl by přitom vedle ní ten pravý muž. Rozhodla se, že na muže, se kterým tu byla pávě teď, se bude dívat co nejméně.

„To bych určitě nehádala na prvním místě,“ řekla.

„Co, Denver?“

„S profesionálním lupičem mi zkrátka takové místo jako Denver nejde dohromady. Detroit, Chicago, New York – tipovala bych jedno z toho.“

„A to je právě na téhle zemi úžasné, nemyslíte? Dokonce i chlapec z takového Denveru se může vypracovat na zloděje klenotů.“

Isabellu to proti její vůli zaujalo. „Copak vy kradete – kradl jste šperky?“

„I jiné věci. Obrazy, umělecké předměty, egyptské sošky, benátské vázy...“

Chvíli ho okouzleně a důvěřivě poslouchala, ale v zápětí se proto na sebe rozzlobila. Cullen se vesele ušklíbl.

„Dobře,“ připustil, „žádné benátské vázy ani egyptské sošky. I když bych si rád sáhl a prohlédl zblízka na obojí a taky jsem pro to hodně udělal. Jak se vám líbí tamhle?“

Ukázal k plošině chráněné velikou dunou, pokryté jemným naplaveným pískem, a zamířil k ní. Isabella za ním.

„Ale bylo to pěkných pár krásných věcí,“ pokračoval nenuceně, „a obrazů víc, než byste asi čekala.“

„Myslíte i takové,“ zeptala se váhavě a sama nevěděla, jestli si přeje právě toto vědět a pokud odpoví, uvěří mu to? „Jako Rembranta, Renoira –"

Přerušil ji výbuchem smíchu. „Kéž bych měl takové štěstí.“ Postavil košík na zem a vyndal z něho deku. „Kdybych se byl jen jednou dostal k Rembrantovi, ujišťuji vás, že bych právě nehodlal povečeřet s okouzlující zástupkyní ředitele hotelu Bohéme a nemluvil o své skvělé kariéře v minulém čase.“

Isabella se proti své vůli nepatrně začervenala, Cullen to ale postřehl. Jeho povídání ji ale překvapilo, zaujalo a zmátlo.

Zachytila konce deky, se kterou cloumal vír, a pomohla mu rozprostřít ji na písek. „Říkáte to, jako by šlo o hrdinský čin.“

Pokrčil rameny. „Ale nemyslím to tak.“

Prohlížela si jeho tvář v pohasínajícím slunci. „Ale vyznělo to tak.“

Pomalu, zvolna a neurčitě se usmál. „Pokud vím, chtěli jsme se bavit pracovně.“

„Myslím, že to právě děláme,“ odpověděla trochu pobaveně.

Jeho úsměv zesmutněl. „Vy mi to ani trochu neusnadníte, že ne, anděli?“

Klekla si na deku a vyhladila na ní několik záhybů. „Když je něco snadné, je to nuda.“ Usadila se a nohy složila způsobně jako dáma vedle sebe.

Cullen to se zájmem sledoval. Pak si klekl ke košíku a začal jej vybalovat. „S vámi se muži asi většinou nenudí.“

„Nijak zvlášť jsem to nezkoumala, ale jedno vím určitě.“ Sladce se usmála. „Pokud budete v mém hotelu, postarám se, abyste se vy osobně nenudil ani chvíli. Považujte to za varování.“

„Asi se nedá doufat, že to myslíte ještě jinak než pracovně?“ zeptal se.

„Myslím to úplně stejně,“ odpověděla klidně, „jako kterýkoli jiný zástupce ředitele, když jedná s bezpečnostním poradcem, který býval zloděj… navíc zloděj specializovaný na hotely.“

Vyndal z košíku láhev šampaňského, zabalenou do ručníku. „Splnila jste domácí úkol,“ usmál se.

„Jen z části.“

Zátka od šampaňského vyletěla s tlumeným mlasknutím do ručníku a rozlila po něm jemnou bílou pěnu.Cullen vzal číši, naplnil ji a při tom pozoroval Isabellu. „Nevím proč, ale připadá mi, že se vám tahle část pracovních povinností začíná líbit.“

Zastrčila si za ucho pramen vlasů. „Nevím, jak to myslíte.“

Podal jí skleničku. Stále ještě měl ten vesele zadumaný výraz, který ji znervózňoval. „Zdá se mi, že jsem u vás objevil něco velmi zajímavého. Řekl bych, že hoteloví zloději vám připadají mnohem pozoruhodnější než hoteloví detektivové anebo bezpečnostní poradci. Jen jste si to zatím ještě nepřipustila.“

„Myslím,“ odpověděla Isabella klidně, „že bychom se měli bavit o tom, jak představujete práci bezpečnostního poradce, když člověk, kterému máte radit, by vás dal nejraději zavřít.“

Naplnil šampaňským svou skleničku. „Felix Keller mě nemá rád, protože jste upozornil na to, co všechno se mohlo stát. Během těch dvou a půl minut, než jeho hoši včera v noci dorazili do vaší kanceláře, jste mohla být mrtvá, znásilněná anebo z vás mohli udělat rukojmí. Taky se mi nelíbilo, že se tam přihnali jako kovbojové ve starém westernu. Kdybych měl zbraň a byl v zoufalé situaci, mohla z toho být pěkně krvavá přestřelka.“

Mluvil věcně, se samozřejmostí zkušeného profesionála. „Do hotelu Boheme jezdí spousta bohatých a vlivných hostů, mezi nimi mnoho politiků a známých osobností. Nedovedu si představit lepší magnet pro teroristy a atentátníky. Přitom sedmdesát procent těchto lidí cestuje bez vlastní ochranky. Upřímně řečeno, je jen otázkou času, než se tady stane nějaký malér a překvapuje mě, že se vám zatím vyhnul.“

Isabella ho napjatě poslouchala a snažila se v něm vyznat. Okouzlujícího zloděje, kterým byl před chvílí, teď vystřídal policejní profesionál a těžko říci, kdy byl vlastně sám sebou. Isabella si dokonce nebyla jistá, který z těch dvou se jí líbí víc.

Trochu nejistě odpověděla: „Teroristi, atentátníci… Myslela jsem, že tady máte vyšetřit jen pár vloupání.“

„Dostávám za tuhle práci spoustu peněz a nemám důvod dělat ji polovičatě,“ odpověděl stejně samozřejmě. Ochutnal šampaňské, spíš jen pro sebe pochvalně přikývl a postavil skleničku stranou. Začal vybalovat z košíku ostatní věci. „Mou pověst by určitě zmařilo, kdyby měsíc potom, co tady schválím bezpečnostní systém, odsud unesli někoho jako papeže, nemyslíte? Něco takového by mě prostě vyřadilo z branže.“

Isabella usrkla ze své číše. „Naštěstí máte ještě další řemeslo, na které se můžete spolehnout.“

V očích mu zajiskřilo vesele i podrážděně: „Naštěstí.“

Znovu upila vína a zvedla skleničku proti zapadajícímu slunci. „Senzační šampaňské. Tomu Paulovi se asi fakt líbíte. Co myslíte, nemohl byste mu domluvit, aby trochu líp vycházel s lidmi v kuchyni?“

„Uvidím, co se dá dělat. A teď uznejte sama, že se tady jí líp než v nacpané restauraci.“

Isabella si naložila na talířek chlazené garnáty, kousek kuřete, sýr a ovoce. V duchu musela uznat, že se tady jí báječně. Cullen myslel na všechno, dokonce i na svíčky, chráněné před větrem malými drátěnými košíčky. Když červánky pomalu pohasly a kolem se rozprostřela sametová jižní noc, dvě z nich zapálil. Jejich plamínky se třepotaly, jako by chtěly v rytmu napodobit nedaleké pleskání a šum přílivu.

Šampaňské, svíčky a E. A. Cullen naproti ní, jednu ruku opřenou o pokrčené koleno, světlé vlasy mu lehce čechrá vítr. Jeho profil na pozadí světélkujícího moře vypadá tajemně, dokonce až trochu nebezpečně… Jen stěží si uvědomila, že jsou tu na pracovní schůzce. Na takovém místě se člověk asi troše romantiky neubrání, všechno tu dýchá pohodou a radostí ze života. Ani si nevzpomínala, jak dlouho už neměla volný večer.

Jenže tohle není žádný volný večer, připomněla si. Vrátila se v myšlenkách k tomu, proč sem přišli.

„Předpokládám, že jste četl mou zprávu o tom, co se zatím vyšetřilo o loupežích,“ řekla.

Pomalu k ní otočil hlavu. Z jeho úsměvu okamžitě poznala, že ví, co jí to dalo práce, aby zachovala pracovní tón. „Zajisté,“ odpověděl.

Dvěma prsty odlomil sousto kuřete a zakousl se do něho. Vypadal při tom rozkošnicky, až ji napadlo, jestli to jen nepředstírá. Jenže v jeho ústech zmizelo všechno jídlo, co si vzal do ruky. Bylo jedno, jestli mu kuře chutnalo nebo ne, v jeho rukou by vypadal svůdně i obložený chlebíček se sýrem, pomyslela si Isabella. Nevěděla jestli si to uvědomoval, ale přirozená smyslnost a mužský půvab byly přítomné téměř v každém jeho pohledu, gestu, slově.

„…dokud si nepromluvím se všemi členy personálu,“ říkal právě Cullen. „To bych měl zvládnout během pár dní.“

Isabella se přistihla, dnes už podruhé, že neví, o čem je řeč. Raději rychle s úsměvem přikývla a zakousla se do jablka.

„Myslím, že aspoň v nejbližší době se nových vloupání nemusíte bát. A do té doby, než se rozjede sezóna naplno, by měl už začít fungovat nový bezpečnostní systém.“

„Proč si myslíte, že teď nová vloupání nebudou?“

Předchozí kapitola Následující kapitola

Autor: astefany (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella a E. A. Cullen - 10. kapitola - Večeře: