Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella a E. A. Cullen 2. kapitola - Usvědčení

27.04.2011 (21:15) • astefany • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1965×

2. kapitola - Usvědčení

Isabella otevřela oči a uviděla ho, jak prohledává její registrační skříň.

Srdce se jí rozbušilo tak prudce, že chvíli nebyla schopná se pohnout. Jsou tři hodiny ráno, v její kanceláři je cizí muž a kdoví, co se chystá provést. A přesto první, čeho si všimla, bylo, jak je vysoký, jak se mu na krku svůdně čepýří vlasy přes manžetu bílého roláku a jak přitažlivě vypadá jeho štíhlá postava zezadu.

Přes rolák měl sportovní hedvábné sako a k tomu kalhoty evropského střihu z podobného materiálu. Jeho hbité ruce s dlouhými prsty neslyšně přebíhaly po řadě šanonů a Isabella od nich hezkou chvíli nedokázala odtrhnout oči. Vrátila se jí vzpomínka na nedávný sen. Znovu ucítila lehký dotek prstů na tváři a svěží, mužnou vůni na rtech.

Absurdní situace. V posledních třech týdnech bylo v hotelu spácháno šest vloupání. Velmi pravděpodobně je má na svědomí právě ten, koho teď pozoruje. Svou peněženku má Isabella v téhle registrační skříni. Ale dobře si pamatuje, že když usínala, byla skříň zamčená.

Mezitím, co ho pozorovala, našel peněženku a otevřel ji. Isabellu to dokonale probudilo. Prudce odstrčila od stolu svou židli a skokem se vrhla k jediné věci v místnosti, která aspoň trochu připomínala zbraň – k mosaznému stojanu na deštníky u dveří. Popadla ho jako hůl a prohlásila: „Tak dost, pane. Nechte to ležet a otočte se. Pomalu!“

Poslechl ji.

Jantarově zlatavé vlasy měl sčesané dozadu z čela. Měl výrazné lícní kosti, plné rty a oči stejně zlatavé jako vlasy. Jeho pokožka byla mramorově bílá, ale tak dokonalá. Isabelle se zdálo, že to ještě více podtrhuje jeho nadpřirozenou, přímo andělskou, přitažlivost. Posmutněle se usmál a ramenem se opřel o registrační skříň s nenuceností, která odzbrojovala i provokovala.

„Tak jsem to zase zbabral,“ řekl klidně. „A to jsem si říkal, že odsud vypadnu stejně tiše, jako jsem přišel, a nechám vás tu jen se sladkými sny, které připomenou naše krátké setkání.“

Isabella polkla. Určitě tím nemohl… určitě nemyslí... ten polibek se jí přece jen zdál. Nebo snad ne?

„Kdo jste?“ zeptala se. „Co tady děláte?“

Usmál se ještě smutněji. „Snad vidíte sama, ne? Právě teď jsem byl přistižen při činu a jistá žena mě drží v šachu pomocí zbraně…“ vrhl lehce zmatený pohled na stojan na deštníky a dokončil prostě, „neurčitého původu. Přinejmenším ten decentní odchod, se kterým jsem počítal, je úplně v háji. Přinejhorším…“ Znovu se pochybovačně podíval směrem ke stojanu na deštníky. „No, vražedná zbraň to zrovna není, ale pěkně s tím někoho zřídit, to byste mohla, kdybyste chtěla. To je tak všechno, ne?“

Isabella na něj chvíli zírala a snažila se nepodlehnout jeho melodickému hlasu, který sváděl k nejrůznějším představám. Vlastně vůbec nemluvil ani nevypadal jako lupič – i když, co ona ví, jak by měl lupič vypadat a mluvit. Ještě pořád chtěla věřit, že je to nějaký omyl. Sevřela pevněji konec stojanu v ruce a opatrně se zeptala: „Co jste dělal s mou peněženkou?“

Udiveně se na ni podíval a zvedl své dokonalé obočí. „Samozřejmě, že jsem ji chtěl ukrást.“

Všechny pochyby jsou vyloučeny. Srdce se jí rozbušilo až v krku. Je tu sama proti zločinci, kterého přistihla a který se jí dobrovolně přiznal. Jsou tři hodiny ráno a ona se řítí do pohromy, od které ji zatím ještě dělí stojan na deštníky. Může něco udělat?

Koutkem oka odhadla, jak daleko je telefon na stole. Z místa, kde stojí, aspoň jeden a půl metru. Znovu se podívala na něho a potěžkala v rukou stojan. Co by si ale namlouvala… Projde klidně kolem ní dveřmi ven  - ona mu v tom nějak nezabrání. Leda, že by ho chladnokrevně praštila. A už předem ví, že to nedokáže.

Jen aby na to nepřišel on.

„Zůstaňte, kde jste,“ varovala ho. Přitom se opatrně sunula ke stolu a doufala, že mluví dostatečně tvrdě a výhružně. „Nehýbejte se.“

„Ani mě nenapadne,“ zabručel a tvářil se dokonale mírumilovně.

Nespouštěla z něj oči. Když se dostala ke stolu, vyvstalo před ní téměř nepřekonatelné úskalí – proti ní. Nepříliš elegantně, ale s odhodláním to nakonec zvládla. Konečně stiskla na ciferníku tři tlačítka, která ji spojovala s bezpečnostní službou.

Po druhém zazvonění zvedli na druhé straně sluchátko a Isabelle úlevou podklesla kolena.

V hlase to ale nedala znát. Ostře řekla do sluchátka: „Tady je Isabella Swanová. Jsem u sebe, zdržela jsem zloděje. Hned sem pošlete bezpečáky a zavolejte policii“

Vtom delikvent zvedl prst, jakoby ji chtěl na něco upozornit. S tak naléhavým výrazem, že Isabella se skutečně zarazila a čekala, co jí řekne.

„A ředitele,“ doporučil jí, „toho taky nezapomeňte zavolat. Bude chtít být u toho.“

Ředitel hotelu Billy Black bydlel v podkroví a na to, že ho někdo z naléhavých důvodů budí uprostřed noci, byl zvyklý. Isabella ještě nikdy tak naléhavé důvody neměla, až teď. A Billy bude chtít určitě okamžitě vědět všechno.

S očima upřenýma na muže na druhé straně místnosti řekla do telefonu: „Zatelefonujte apartmá pana Blacka a řekněte mu, co se stalo. A ať sem rychle někdo přijde.“

Upustila sluchátko do vidlice a ustoupila od stolu. Dostala strach. Vzdálenost dva a půl metru koberce a metr stolu mezi ní a světlovlasým zločincem jí najednou vůbec nepřipadala bezpečná. Usmál se a mrkl na hodinky, jako by chtěl změřit, jak dlouho jim to potrvá. Isabelle neuniklo, že jsou to zřejmě hodně drahé hodinky. A kterýpak lupič si může dovolit luxusní hedvábné sako v módním italském stylu?

Hned si sama odpověděla, logicky a trochu posměšně: bude to asi velmi dobrý lupič.

V tu chvíli si všimla, že má prsty pravé ruky sevřené jako by v nich něco schovával. Zbraň? Nebo spíš její peněženku? Právě v té měl prsty naposledy.

„Co to máte v ruce? Co tam schováváte?“

Rozevřel prsty a podíval se na dlaň, jako by už zapomněl, co v ní drží.

„To jste mi ukradl z peněženky, ne?“ zeptala se rozzlobeně.

Podíval se na ni s nevinným, okouzlujícím úsměvem. „Ukradl,“ přiznal se. „Mám vám to vrátit?“

„Položte to na stůl,“ poručila mu Isabella.

Když se přiblížil, instinktivně o krok ustoupila. „A nezkoušejte žádné hlouposti .“

Přiblížil se s rozvahou až okázalou a položil na kraj jejího stolu ukradený předmět. Byl to čokoládový bonbon ve staniolu. Isabella jich měla pro jistotu vždycky pár u sebe. Čokoláda pro ni byla dobrota, uklidnění i povzbuzující droga dohromady, a tak nechtěla riskovat, že by snad na chvíli zůstala bez ní.

Vzhlédla od doličného předmětu, který prozrazoval její tajnou zálibu, a setkala se s rozesmátýma očima. Ucítila zvláštní, nervózní chvění kolem žaludku. Že jako kriminálník nevypadá, za to nemůže, napadlo ji, ale proč se tak aspoň nechová?

Jeho uličnicky pobavený pohled v ní vzbuzoval myšlenky a očekávání, které se k dané situaci naprosto nehodily. Atmosféra neurčitého napětí mezi nimi se začala nebezpečně protahovat. Když zaslechla hluk v chodbě, v duchu si zhluboka oddechla.

Další kapitola je tedy na světě :o). Předem děkuji všem, co budou tak moc, moc hodní a napíšou mi svůj názor na tuhle kapitolu.

Předchozí kapitola Následující kapitola

Autor: astefany (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella a E. A. Cullen 2. kapitola - Usvědčení: