Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 18. kapitola

22.08.2015 (20:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2286×

18. kapitola

Pohled Belly: 

V hlavě jsem měla úplně vymeteno. Nemohla jsem si na nic vzpomenout. Až když jsem ucítila velmi známou vůni, se mi začala vracet paměť. Wayn, jeho svádění a nakonec smrt, pak moje touha, objevení u Edwarda a jeho svedení, doslova, a… Naše vyměnění krve. Teda krve a jedu.

Zatřepala jsem hlavou, abych začala zase normálně přemýšlet. Na čem to ležím? Vždyť je to tvrdé jako beton a studené jako led. Počkat! Tvrdé… a… studené? Pomalu jsem zvedla hlavu a viděla usmívající se tvář Edwarda.

„Ahoj,“ zašeptal a jemně mě políbil na nos. Usmála jsem se a trochu se uvelebila. Super, můžu dostat cit do celého těla. Po včerejšku se tomu upřímně divím. Všechno jsem si vybavila.

„Ahoj,“ zašeptala jsem taky a políbila ho na rty. Chtěla jsem se zvednout na lokty, ale hned jsem zase spadla na Edwardovo tvrdé tělo. Au, to byl ale tvrdý náraz. Páni, takhle slabá jsem snad nikdy nebyla.

„Jsi v pořádku?“ optal se mě Edward a zněl starostlivě a vyděšeně. Usmála jsem se a políbila ho, abych ho uklidnila. Moc to ale asi nepomohlo, když se i potom tvářil starostlivě, ale ne tak jako předtím.

„Asi jsi vypil více mé krve, než jsem si myslela,“ zašeptala jsem, usmála se a políbila ho na tvář. Edward ztuhl a vyděsil se ještě víc než předtím. Co je mu? To jsem byla až tak špatná? Neužil si to tak jako já?

„Promiň, Bello, netušil jsem, že ti tím ublížím. Když jsi omdlela, myslel jsem si, že jsem tě zabil. Věděl jsem, že jsem to asi přehnal, ale nemohl jsem si pomoct. Tvá krev byla tak dobrá…“ začal a ještě by pokračoval, kdybych ho nepolíbila a tím ho neumlčela.

„Já sama ti to nabídla, nemusíš se omlouvat. Netušila jsem, co se stane, když se napiješ. Jsi vůbec první, komu jsem dala napít…“ začala jsem, ale ztuhla jsem, když jsem se mu poprvé podívala do očí. To… není… možné…!

„Co se děje?!“ začal se mě vyděšeně ptát a div mi nezačal třást rameny. Usmála jsem se a natáhla ruku k jeho tváři. To… je… nádhera. Nemohla jsem z jeho očí spustit ty svoje. Jak se to stalo?

„Tvoje oči… jsou zelené,“ řekla jsem a sledovala jeho nechápavý výraz. V tu ránu jsem dala polibek polštáři, protože Edward byl najednou pryč, a jelikož jsem na něm ležela, nemělo mě co jistit, tak jsem spadla přímo do polštářů.

Naštvaně jsem si hlavu opřela o loket a otočila se směrem, kam Edward zmizel. Nebylo těžké to poznat. Cítila jsem ho z koupelny. Aha, kouká se do zrcadla. Když se zaraženě objevil ve dveřích, prohlédla jsem si ho.

Je krásný jako sám bůh. Tělo svalnaté, ale ne moc, přesně tak, jak to mám ráda, na břiše pekáč buchet, vlasy divoce rozcuchané, což jasně říkalo, jak jsme včera dováděli, a k tomu jeho penis… Hmm, já ho samou láskou sežeru.

„Jak je to možné? Proč mám zelené oči?“ zeptal se mě, ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo, naopak, byl šťastný. Usmála jsem se a zvedla se do sedu. Přikrývka mi sklouzla k pasu, takže moji hruď nic nechránilo, ale mně to ani trochu nevadilo, zato Edwardovi se ten dole postavil do pozoru.

„Já nevím. Už jsem ti řekla, že jsi první, komu jsem dala napít své krve. Nevím, jak se to stalo, ale zelená ti sluší víc. Možná už nebudeš muset pít zvířata,“ řekla jsem záhadně a lehla si na břicho čelem k němu. Nohama jsem kopala ve vzduchu sem a tam a koukala na něj. Jen takhle nevinné pohyby s ním dělaly divy.

„Myslíš tím, že bych pil z tebe? Zbláznila ses!? Vždyť jsem tě skoro zabil!“ začal na mě řvát a poskakovat jako nějaká hysterka. Chvíli jsem ho nechala při tom, aby ze sebe dostal vztek a až pak se ozvala.

„Nezabil. Říkala jsem přece, že mě nelze zabít ani kůlem, ani ohněm, ani sluncem a ani vypitím poslední kapky mé krve,“ řekla jsem a sáhla na noční stoleček, kde se stále válel můj náramek. Znovu jsem si ho zapnula na ruku.

„Jediná věc, která mi dokáže ublížit, možná mě i zabít, je tento náramek. Je na něm několik jehlic, každý den je jich tam jiný počet, a jen jedna z nich mi dokáže ublížit. Jen já poznám, jaká to je, proto se nemusím bát, že by na to někdo přišel,“ vysvětlila jsem a sledovala, jak Edward pozoruje náramek. Ve vteřině najednou klečel přede mnou a sledoval ho zblízka.

„Jak ti může taková malá věcička ublížit? Vypadá neškodně,“ řekl a dotkl se několika jehliček, ale netrefil se. Ani jedna z nich není ta, která mi může ublížit, i mě zabít, když se dobře trefí do mého slepého místa.

„Další dílo oné čarodějky. Dřív nás dokázal zabít sluneční svit nebo dřevěný kůl do srdce. Otec ji prosil, aby to nějak zvrátila. Povedlo se jí to, ale musela vymyslet jiný způsob jak nás zabít. Každá věc musí jít zničit a tak vymyslela tohle. Mně jde zabít tímhle a otce jiným způsobem, ale ani sobě navzájem jsme ten způsob neřekli. Nejde o to, že bychom si nevěřili, je to jen kvůli bezpečnosti,“ řekla jsem a usmála se na něj.

Rukou jsem si jeho tvář přiblížila, abych ho mohla políbit. Polibek mi vrátil. Začal se narovnávat a tíhou svého těla tlačil na to mé. Musela jsem si sednout a lehnout si na záda, jinak bych skončila asi jako had se zlomenou páteří. Nalehl na mě, aniž by mě přestal líbat.

„Miluju tě, Bello, vždycky budu a nikdy nepřestanu,“ řekl, když se ode mě odtáhl a pohladil mě po tváři. Přivřela jsem oči, jak mi to bylo příjemné. Nadzvedla jsem hlavu a jemně ho políbila na tvář.

„Já tebe taky, Edwarde. Nechápu, jak jsem mohla vydržet celá ta staletí a tisíciletí bez tebe, ale jsem ráda, že už tak nebudu muset žít,“ řekla jsem mu a políbila ho na rty, které mám tak ráda.

Ještě chvíli jsme si lichotili a líbali se, když jsem si vzpomněla, že jsem sem přiletěla v těch šatech, které už na sebe víckrát vzít nemůžu. Budu si muset doletět pro jiné. Zvedla jsem se z postele, přičemž mě Edward pozoroval.

„Musím si zaletět domů pro jiné oblečení, tyhle šaty už na sebe vzít nemůžu a nahá se tady rozhodně producírovat nebudu,“ řekla jsem a složila je, aby nebyly zmačkané. Už trochu byly z toho našeho dovádění, s tím už asi nic neudělám.

„Mně by to teda nevadilo, jsme v domě sami, takže by mi tě nikdo neokukoval. A proč si je už nemůžeš obléct? Sluší ti,“ řekl a já se potěšeně usmála. Mně sluší všechno, ale to jsem mu říct nemohla.

„To jsou panenské šaty, patřily mé matce. Měla je tu noc, kdy se poprvé odevzdala mému otci,“ řekla jsem a vzpomínala, jak mi o tom otec vyprávěl. To jsem už byla starší a byla jsem upírem. Byl to jeden z jeho nejšťastnějších okamžiků v životě.

„Ať jsi co nejdříve zpátky,“ řekl Edward a pohodlně si lehl na posteli na záda a ruku si dal za hlavu. Usmála jsem se na něj a rychle ho ještě políbila. Tak rychle jsem se mihla k němu a zase k oknu, že to neměl šanci postřehnout.

„Než napočítáš do sta, budu zpátky,“ řekla jsem a rychlostí světla se proměnila na netopýra a letěla domů. Byla jsem tam přesně za půl minuty. Vletěla jsem do svého pokoje, kde jsem měla pootevřené okno, šaty uložila do krabice pod postel, ve které jsem měla i krabičku s Waynovým popelem, hodila na sebe nějaké oblečení a letěla zpátky.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 18. kapitola: