Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 2. kapitola

22.03.2013 (14:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4104×

2. kapitola

Celá hodina byla pro mě horší než napichování na kůl, což jsem vždycky ráda pozorovala, když to táta dělal. Jeho vůně byla všude kolem mě a já se přestávala ovládat. Tohle už dlouho nevydržím.

Někdo se nade mnou smiloval, protože se ozval zvonek ohlašující konec dnešního dne. Rychle jsem si sbalila saky paky a vyběhla ze třídy jako namazaný blesk.

Běžela jsem rovnou na parkoviště a do svého auta. Nastartovala jsem a sešlápla plyn až k podlaze. Vyjela jsem plnou parou směr nemocnice. Musím to říct otci. Tohle je opravdu malé město, protože jsem během čtyř minut byla před nemocnicí, na které se vyjímalo otcovo auto, ale taky – na pohled – velmi drahý Mercedes. Komu asi patří?

Zamkla jsem auto a vběhla do nemocnice. Hned za vstupními dveřmi byla místnost s několika chodbami a po levé straně stůl s recepční, nebo nějak podobně. Civěla na mě, jako bych byla nějaký duch. Přistoupila jsem k ní.

„Doktor Swan?“ zeptala jsem se jí udýchaně. Vytřeštila na mě oči a na chvíli se zahleděla do počítače. Pak se opět podívala na mě. V jejích očích jsem viděla zájem o mého otce. V duchu jsem se usmála.

„Chodbou doleva, pak doprava, třetí dveře vlevo, ale pan Swan má teď pauzu,“ řekla mi a vypadala u toho nějak zmateně.

„To mi vyhovuje,“ řekla jsem jí ještě a už jsem běžela chodbou, kudy mi řekla. V chodbě jsme už cítila jeho vůni, tak jsem šla po ní. Ta žena mluvila nakonec pravdu. Opravdu to bylo tam, jak mi řekla. Podle zvuků tam nikoho neměl. Zaťukala jsem a čekala na vyzvání.

„Dále,“ ozval se jeho hlas, který jsem měla ráda. Vždycky mě dokázal uklidnit, a když mi vyprávěl pohádky jako malé holčičce, tak i uspat. Chytla jsem kliku a vešla dovnitř. Táta ke mně seděl zády. Zase jsem zavřela a až pak se na mě otočil.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho slušně a šla k němu. Vstal ze židle, rozpřáhl ruce a objal mě. V jeho náruči bylo pro mě vždycky místo a vždycky bude. Jeho náruč vlastně patřila jen mně, protože manželku nemá a asi mít nikdy nebude.

„Bello, rád tě tu vidím. Nečekal jsem tě. Jak ses měla první den ve škole?“ ptal se mě se zájmem. Nikdo nemůže mít lepšího otce, než mám já. To prostě nejde.

„Dobrý. Kluci slintali a mám na večer domluvené u jednoho rande. Vypadá velmi dobře, voní ještě lépe a jmenuje se Mike Nepon, nebo tak nějak. A co ty? Padl sis s někým do oka?“ ptala jsem se ho podezíravě a mrkla na něj. Usmál se a sedl si zpátky do svého křesla. Já se mu posadila na klín, jako když jsem byla malá. Asi to musí vypadat, že s ním něco mám.

„Bylo u mě hodně žen, mladých i starších a taky mám na dnešek rande. S naší recepční,“ řekl s úsměvem. Už mi je jasné, proč se ta recepční tak chovala, když jsem se na něj ptala. Usmála jsem se.

„Tati, musím ti říct něco velmi důležitého. Do školy chodí pět upírů rudookého rodu, ale oni jsou zlatoocí,“ řekla jsem mu šeptem, protože jsem nevěděla, zda nás někdo neodposlouchává, třeba ta recepční. Jeho výraz ztvrdl a malinko se zamračil.

„I tady v nemocnici je jeden. Je to chirurg a všichni si ho tady strašně chválí. Je taky zlatooký. Oni jsou vegetariáni, takže pro nás nepředstavují nebezpečí. Voněj ti?“ řekl taky šeptem a já na něj chvíli koukala.

Sice jsem už věděla, že upír může být v nemocnici, ale ten rod rudookých upírů má velice nízké sebeovládání a když kousnou člověka, musí ho vysát, nebo ho přemění. Tohle mi nějak nešlo do hlavy.

„To je slabé slovo. Zvláště jeden. Voní mi jako člověku čokoláda, ne-li lákavěji. Poslední hodinu jsem s ním seděla v lavici. Tati, ta hodina mě stála veškeré sebeovládání. Málem jsem se neovládla a skočila na něj, stejně tak na ostatní. Voní mi až příliš dobře. Tati, bojím se, že to nezvládnu,“ zafňukala jsem a hlavu si opřela o jeho rameno. Konejšivě mě objal a stiskl.

„Ty to zvládneš, princezno. Znám tě moc dlouho na to, abych věděl, co zvládneš a co ne. A něco ti řeknu. Tohle nejsi ty. Ty ses nikdy ničeho nebála, a když ses už něčeho bála, tak ses tomu hrdě postavila čelem a překonala to. Ty to zvládneš, musíš si věřit. Já ti věřím. Sebeovládání máš lepší než já a to jsem na světě déle než ty. Stačí věřit a zvládneš i nemožné,“ mluvil tiše do mého ramene a klíční kosti.

Chvíli jsem se nad tím zamyslela. Měl pravdu. Když jsem chtěla a věřila, dokázala jsem i nemožné. Hned mi zlepšil náladu. S úsměvem jsem se od něj odklonila. Taky se usmál. U něj vždycky platilo „Když je šťastná moje dcera, jsem šťastný taky.“.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Oba jsme se tam podívali a zrovna dovnitř vstoupila ta recepční. Když viděla, že sedím tátovi na klíně, překvapeně zamrkala, ale jen na moment. V jejích očích jsem viděla zklamání a ještě něco.

„Omlouvám se, že ruším, ale máš tady pacientku, Vladane,“ řekla a v obličeji malinko zrudla. Překvapeně jsem se podívala na tátu. První den v práci a už si všichni tykají a říkají jménem? Tohle se mu moc nepodobá. Vždycky si nechával vykat a říkat pouze příjmením nebo pane.

„Jistě, můžeš ji vpustit. Dcera už stejně odchází,“ řekl a já po něm šlehla pohledem. Nebyla jsem sama. I ta recepční po něm šlehla pohledem. Asi to nečekala. Já taky ne. Zvedla jsem se z otcova klína, políbila ho na tvář a zmizela z ordinace. Nasedla jsem do svého auta a jela domů.

Byly skoro čtyři hodiny odpoledne. To jsem byla u otce tak dlouho, nebo jsem byla tak dlouho ve škole? To je jedno. Auto jsem zaparkovala do garáže, proměnila se v netopýra a letěla za mou svačinkou. Tohle je opravdu malé město. Jeho dům jsme našla poměrně snadno.

Snesla jsem se do stínu lesa, který byl za domem, a přeběhla ke dveřím. Zaklepala jsem a podle zvuků v domě byl Mike sám. Super, aspoň nás nikdo nebude rušit. Slyšela jsem dupání po schodech a následné otevření dveří.

Okamžitě jsem vtrhla dovnitř, nohou dveře zavřela, chytila Mika za triko a praštila s ním o ty dveře. Usmála jsem se na něj a přisála se mu na rty. Byl to už zvyk, každý chlap si polibky vyžadoval, a tak mi to už nevadí.

Natiskla jsem se na něj celým tělem a rukama mu bloudila všude po těle, párkrát jsem mu zabloudila i za kalhoty a trenýrky. Normálně by se mi zvedal žaludek, ale patří to k celé té sexuální kamufláži, a abych dostala krev, musím dobře hrát, taky jsem si už zvykla.

Mike byl chvíli úplně nepotřebný, ale po chvíli se probudil, polibky mi začal oplácet a rukama mi jezdil po zádech, až jeho ruce zabloudili k mému zadečku a vyhoupl si mě na boky. Nohy jsem mu obtočila kolem boků a nechala se nést do jeho pokoje.

Společně se mnou si lehl na postel, která nebyla ustlaná. Rukama zajel pod šaty a začal mi je vyhrnovat, až mi je sundal. Tím odhalil krajkové spodní prádlo. Na chvíli se zastavil a pozoroval mě.

Nevydržela jsem to a svalila ho pod sebe. Sundala jsem mu triko a chvíli mu rukama jezdila po hrudi, kterou neměl zase tak hezkou, pod tričkem vypadala líp. Používá snad vycpávky, nebo co? To je jedno, důležité je, abych se nakrmila.

Začala jsem mu líbat jeho nechutnou hruď a jela jsem ústy pomalu nahoru, až jsem se dostala k mému nejoblíbenějšímu místu, ke krku. Nejdříve jsem jeho chuť ochutnala jazykem. Hmm, možná tu jeho hruď přehlédnu, protože jeho kůže chutná úžasně.

Malinko jsem zaklonila hlavu a nechala vyjet své špičáky. Přejela jsem je jazykem a zakousla se mu do krku. Když mi do úst začala proudit ta lahodná tekutina jménem krev s příchutí ovocného poháru, ten pocit se nedal popsat, ale byla to slast.

A necítila jsem ji sama, protože Mike pode mnou začal slastně vzdychat a pánví se pohyboval proti mně. Moc jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem byla zaneprázdněna jeho krví, která mi proudila tělem.

Když jsem cítila, že upadá do bezvědomí, přestala jsem. Zase ho nechci zabít. Zadýchaně jsem se napřímila a chvíli dýchala, než jsem překonala ten krevní trans, tak tomu říkám. Vždycky, jakmile se zakousnu do člověka, se dostanu do transu, který trvá po celou dobu sání a i několik minut potom.

Když jsem už plně vnímala své okolí, nechala jsem zase zajet své špičáky a objela celá ústa jazykem. Hmm, tak dobrá krev. Pila jsem sice i lepší, ale chutnala výborně. Ještě jsem Mikovi olízla ránu na krku, která se začala zacelovat. Takhle se dají snadno zahladit stopy.

Slezla jsem z jeho bezvládného těla a oblékla si šaty a obula boty. Mika jsem přikryla, aby nikdo nepojal podezření, otevřela okno a vyletěla ven jako netopýr. Chtěla jsem letět domů, ale náhle jsem změnila směr.

Nevím, kam jsem letěla, ale pochopila jsem to, když se kolem mě začala opět vznášet ta lahodná vůně zlatookých upírů. Během chvíle se přede mnou rozestoupily stromy a objevila se přede mnou vila, menší než ta naše, ale větší než jsou normálně.

Sedla jsem si na větev nejbližšího stromu a koukla se oknem dovnitř. Viděla jsem toho, se kterým jsem seděla na biologii. Jak se to jmeno… Edward Cullen! Trochu starší jméno, takže hádám, že je starý tak jedno století, oproti mně kojenec.

Celou noc jsem seděla na stromě a pomalu dýchala jejich, a hlavně jeho, vůni, abych si na ni zvykla a nedělalo mi takové problémy být v jejich blízkosti. Když jsem cítila v křídlech, že se blíží východ slunce, letěla jsem domů, abych se připravila na další den.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 2. kapitola: