Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 22. kapitola

27.08.2015 (21:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1982×

22. kapitola

Společně jsme vešli do tunelu, odkud vyběhli psi, je to jediná cesta, jak se dostat dovnitř. Šli jsme asi tak dvě minuty, když se před námi objevily obrovské dveře. Usmála jsem se a z kapsy vytáhla svazek klíčů. Ten největší klíč patří právě do těchto dveří. Nikdy jsem nechápala, proč bychom měli mít klíče, když se sem stejně nikdo nedostane.

Zámek cvakl a tím ohlásil, že dveře jsou otevřené. Klíč jsem vytáhla a opřela se do těch starých a pevných dveří. Dalo mi to trochu práci je otevřít. Jak jsou staré, tak jsou taky čím dál více špatně otevíratelné.

Když se mi konečně povedlo dveře otevřít, s úsměvem jsem vešla a ustoupila ostatním, aby taky mohli vejít. Ocitli jsme se v obýváku, který je velmi starý, zato velmi uchovávaný a já ho miluju dodnes.

Celý hrad je laděný do červené nebo černé barvy. Barva krve a noci, naše oblíbené. Všichni vešli a otevřeli pusy dokořán, že by se jim tam vešlo celé hejno much. Samozřejmě kromě táty, který byl stejně zvyklý jako já.

Všichni se rozutekli po místnosti a obdivovali snad každý milimetr, jen já s tátou jsme zůstali stát u dveří a s pobavením je pozorovali. Ještě chvíli jsem je nechala při tom, ale protože jsem jim chtěla udělat prohlídku a nechat je se zabydlet, musela jsem je vyrušit.

„Jestli jste se už dodívali, budeme pokračovat do pokojů, abyste se zabydleli, a pak vám udělám prohlídku celého hradu. Nějaký ten den tu zůstaneme, takže budeme mít možnost si všechno prohlédnout,“ řekla jsem a dala se jednou z mnoha chodeb, které vedly z obývacího salónku.

Všichni se poslušně dali za mnou. Edward se zařadil vedle mě a objal mě jednou rukou kolem pasu. Já jsem udělala totéž. Během chvíle jsme došli k pokojům, které kdysi používali hosté, je jich tu několik, ale už je dlouhá léta nikdo nepoužil.

„Tady jsou pokoje pro hosty. Prohlédněte si je a každý si vemte, který se vám líbí. Je jich dost, takže žádný spor by vzniknout neměl,“ řekla jsem a stoupla si s Edwardem stranou, aby se mohli rozutéct po pokojích.

Já s tátou máme pokoje někde trochu jinde a Edward bude se mnou, ani bych mu nedovolila být někde jinde, než jsem já. To by se mi strašně stýskalo a stejně bych mu vlezla do okna jako netopýr.

Všem jsem řekla, aby tady na nás počkali a zatím jsme se vytratili do našich pokojů. Edward si musel odložit tašku a taky jsem mu chtěla ukázat, kde bude následujících pár dní spolu dovádět.

Prošli jsem dvě místnosti a tři chodby a objevili jsme se u našich pokojů. Otec si šel odložit tašku do svého pokoje, který byl naproti tomu mému. S Edward jsme zapluli ke mně do pokoje, tedy k nám do pokoje.

Edward se rozhlédl po pokoji a nejspíš ho zaujal. Položil tašku vedle dveří a šel na průzkum po pokoji. Naše pokoje mají koupelnu, která je moderně vybavená, i šatnu plnou oblečení dnešní doby. Ty starší obleky máme schované, nikdy jsme nic nevyhodili.

Když si Edward všechno prohlédl a aspoň trochu ukonejšil svou zvědavost, vyšli jsme z pokoje a vrátili se pro ostatní, abych jim mohla udělat prohlídku, na což jsem se vskutku velmi těšila.

Když jsme přišli k pokojům, bylo tu veselo. Všichni mezi sebou na sebe pokřikovali, co našli a podobné věci. Musela jsem se usmát. Ano, máma tu spoustu věcí, ale není to ani čtvrtina toho, co je všechno na hradě.

Kdybych celý hrad prodala, mohla bych zaplatit dluhy všech zemí na světě a do konce života bych nemusela pracovat ani já, ani mé další aspoň čtyři generace, kdybych byla člověk.

„Myslím, že jste se zabydleli, teď mě prosím následujte. Chtěla bych vás provést po hradě a držte se mě, i upír se tu snadno ztratí,“ řekla jsem a tím si získala jejich pozornost. Všichni okamžitě nechali své činnosti a vydali se za mnou.

Vrátila jsem se chodbami do společenské místnosti, nebo jinak obýváku. Odtud to bude asi nejlepší. Je pravda, že tento hrad je jedno veliké bludiště. I já jsem se tady často ztratila, když jsem byla malá, ale stačilo zakřičet a otec byl ihned u mě.

„Takže prohlídku bych asi začala tady. Tento společenský sál je používaný již od doby stavby hradu, ale dnešní vzhled získal až v 19. století. Tapisérie a obrazy všude po stěnách jsou všechno originály, namalované předními mistry umění z celého světa. Všechny ty obrazy byly namalované speciálně pro nás bez toho, aby o nich věděl svět. Ještě budete mít příležitost si všechno prohlídnout, tak pokračujme dál,“ řekla jsem a šla další z mnoha chodeb dál. V této části hradu se nic moc nenachází, většinou moderní věci, ale pod hradem…

Tam je schované všechno naše bohatství, všechny vzpomínky od doby, co jsem se narodila, až po dnešní dobu. Všechno, co kdy pro nás mělo nějaký význam, jsme si schovali do jeskyně pod hradem, kam můžeme jenom my, a pokud tam chce někdo jiný, musí jedině s naším svolením.

Otevřela jsem dveře, které byly velmi dobře schované pro zraky ostatních, a vešla do tmavé chodby, ve které byly schody do podzemí. Vzala jsem louč, která byla zapálená hned vedle dveří, a pomalu sestupovala dolů pod zem.

Všichni šli za mnou a cítila jsem, že se necítí zrovna ve své kůži. Chápala jsem to, taky jsme vždycky z téhle chodby měla husí kůži, ale to jsem byla ještě člověk. Od doby mé přeměny se nebojím.

Když jsem na konci tunelu uviděla světlo od jiné louče, usmála jsem se. Už jsme skoro tam. Když jsem se nohou dotkla pevné země, louč jsem pověsila na zeď, kde bylo pro ni speciální místo, a rozhlédla se. Podívala jsem se za sebe a viděla nechápavé výrazy ostatních.

„Tohle je Komnata věků. Všechno, co kdy mělo pro mě nebo mého otce nějaký význam, jsme si schovali tady dole. Tahle komnata obsahuje celý náš život, jak lidský, tak ten nesmrtelný,“ řekla jsem a slyšela překvapené zalapání po dechu. Přešla jsem k první vitríně, ve které je meč.

„Tohle je meč, který můj otec v době mého narození používal. Měl ho v ruce, když plenil klášter, kde ho opat proklel, a je to taky ten meč, kterým se chtěl zabít, když zjistil, že má matka při porodu zemřela,“ řekla jsem a při vzpomínce na mou matku mi ukápla jedna slza. Chvíli jsem na něj koukala, ale pak jsem přešla k další vitríně.

„Tenhle zlatý pohár patřil mé matce. Dostala ho od otce jako svatební dar. V den mých osmnáctých narozenin mi ho otec podal s vínem a jeho krví. Když jsem ho vypila, přeměnila jsem se. Díky takovéto malé věci jsem nyní nesmrtelná,“ řekla jsem a všimla si, že si ho všichni zvědavě prohlíželi. Nechápala jsem, co zajímavého na něm hledají, ale pro mě má obrovskou cenu.

„Jako další tady máme mytický gordický uzel, který údajně přesekl Alexandr Veliký, když dobýval svět a přijel do Gordionu. Je to částečná pravda. Alexandr byl mým krvavým milencem a jako jeden z mála se o mě luxusně staral a dával mi všechno, co jsem chtěla. Za to jsem mu já pomohla splnit sen a pomáhala mu dobýt svět. Byl to obchod. I když se oženil, nikdy se mě nevzdal, dál si mě vydržoval a já nebyla proti. Byla jsem s ním dlouho, po celou dobu, co dobýval svět. V Gordionu jsem to byla já, kdo uzel rozmotal, ale aby to nevypadalo divně, ovlivnila jsem písaře, aby to zaznamenal tak, že ho Alexandr přesekl. Když potom zemřel, vzala jsem jeho tělo a odnesla ho sem. Jeho manželku a nenarozeného syna jsem nechala na pokoji, přece jen jsem ho nemilovala,“ řekla jsem a vzpomněla si na něj. Byl to skvělý muž, ale veliký narcis.

„Toto asi většina z vás poznává. Zlatý vavřínový věnec, který nosil Caesar. Stála jsem v davu a pozorovala, jak mu ho na hlavu pokládali, když byl zvolen císařem. Všechno to měl jenom díky mně, ale nevážil si toho. Když jsem ho zabila, vzala jsem si to, co mi právem patřilo,“ řekla jsem a ruku sevřela v pěst. Cítila jsem, jak mi v ní rupou kosti, ale nebolelo mě to.

„To je…“ ozval se Carlisleův hlas o kus dál. Podívala jsem se za jeho hlasem a viděla, jak zírá na další vitrínu. Usmála jsem se. Nepřekvapilo mě to, upřímně, čekala jsem to.

„Korunovační klenoty Kleopatry, královny Egypta. Když jsme plenili její zámek, vzali jsme všechny cennosti, klenoty nevnímaje. Ve skříni pod vitrínou najdeš všechny svitky z Alexandrijské knihovny. Takový poklad jsme tam nechat nemohli,“ řekla jsem a všichni zalapali po dechu. Čemu se tak diví?

„Pak si je, Carlisle, můžeš prostudovat, ale nesmíš je vynést ven z této komnaty. Komnata věků je začarovaná, proto tu všechno vydrželo tak dlouhý čas. Tady je čas zastavený, tady neběží, ale jakmile vyjdeš ven, zase se pustí. A kdybys vynesl jeden svitek, rozpadl by se v prach, protože by nevydržel ten koloběh času,“ řekla jsem a šla dál.

„Toto brnění, luk, šípy i meč, jsem používala, když jsem vedla Amazonky do bitev proti mužům pod jménem Hippolyta. Když mě Caesar zradil, cítila jsem k mužům takovou zášť a nenávist, že jsem zmanipulovala všechny ženy a vytvořila řád Amazonek. Byla to zábava, ale později mě to přestalo bavit, tak jsem toho nechala.“ To byly časy, když jsem vedla ženy proti mužům.

„Amazonky skutečně existovaly? Vždycky jsem si myslel, že jsou jenom mýtus. Ostatně celou řeckou mytologii jsem pokládal za mýtus,“ řekl Emmett a vypadal dost vyděšeně a překvapeně. To je blb, pěkně mi nahrál.

„Řekl upír, který je údajně taky mýtus, takže nevím, kde je problém,“ rýpla jsem si do něj a ďábelsky se usmála. Moje poznámka vyvolala u všech záchvat smíchu, zato Emmett se urazil. Ať je klidně uražený, já s tím dokážu žít.

„Dál tady máme kříž, na kterém byl ukřižovaný Ježíš Kristus, a trnovou korunu, kterou mu dali na hlavu,“ řekla jsem a pohladila vitrínu, za kterou byl ten kříž a koruna. Vyvolalo to hodně vzpomínek.

„Ježíš Kristus? Tys ho znala? Opravdu žil? Byl to tvůj krvavý milenec?“ zeptal se zase Emmett a držel se za vlasy, skoro si je trhal, jako by se zbláznil. Povytáhla jsem koutek úst v pobaveném gestu.

„Ano, znala. Ano, opravdu žil. A ne, nebyl to můj krvavý milenec. Byl to jediný muž na světě, který kdy odolal mému kouzlu a nenechal mě se z něj napít. Tím byl pro mě významný. Vždycky jsem dostala, co jsem chtěla, ale jeho se mi svést nepovedlo. Viděla jsem, jak vstoupil do Jeruzaléma, jak ho lidé uctívali, jak ho Jidáš zradil, jak ho ukřižovali, i jak ho dávali do hrobu, ale všechno bylo úplně jinak, než se píše v Bibli. Pravda je, že nevstal z mrtvých, protože při ukřižování nezemřel, pouze omdlel, a když znovu nabyl vědomí, Máří Magdaléna ho zrovna vykopala z hrobu. Hrob zase zakopali, a odešli spolu do západu slunce. Taková je pravda. Dokážete si představit, co by se stalo s církví, kdyby najednou někdo řekl něco takového? Celá církev je lež, nejsou žádnými služebníky Božími. Po zbytek jejich života jsem je sledovala, a když zemřeli, pochovala jsem je oba tady na hradě, jejich hrob je za vitrínou v tajné místnosti,“ dovyprávěla jsem a myslela, že za chvíli snad všichni omdlí. Asi jsem toho na ně vychrlila moc.

„Nenecháme zbytek prohlídky až na zítra?“ zeptala jsme se jich opatrně, protože vypadali, jako že se za chvíli skácí na zem jako pytle brambor. Stačilo by do nich fouknout a už by byli na zemi. Asi toho bylo přece jen na ně moc.

„Ne. Tolik záhad v dějinách. Celý život jsem v přesvědčení, že se všechno odehrálo tak, jak je psáno, ale ono ne. Kolik se toho ještě dozvíme?“ zeptal se mě Carlisle a vypadalo to, jako by si měřil teplotu, protože měl ruku na čele.

„Hodně, jsme teprve na začátku. Za doby Ježíše Krista jsem byla ještě mladá. Jsme teprve v prvním století před rokem nula. Kristus nežil tak, jak se říká, žil dříve, než se udává. Ještě nám zbývá dva tisíce let,“ řekla jsem a to byl pro ně další šok. Jestli se mi tady skácí, tak to toho moc nevydrží.

„Tak, snad to vydržíte, protože bude ještě hodně překvapení. Proč myslíte, že mě baví hodiny historie? Vždycky mě umí pobavit, co si lidé všechno nevymyslí. Když čtu učebnice historie, skoro nic není tak, jak to bylo doopravdy. Správně je tak jedna setina toho, co se ve skutečnosti stalo,“ řekla jsem a šla dál.

„To nemůže být…“ začala Esmé a natahovala ruce k další vitríně, jak k nějakému božímu zjevení. Usmála jsem se a postavila se vedle ní a koukala na to uvnitř. Ano, může, a je to pravda.

„Ale ano, může. Mona Lisa od Leonarda da Vinciho. Tohle je originál, který namaloval. Dlouhá léta se hádalo, kdo mu byl modelem, ale nepřišlo se na to. Já jsem mu byla modelem, ale pozměnil mě tak, jak jsem mu řekla. Když byl vyhnán z Říma, dal mi ho na rozloučenou, ale udělal si kopii, kterou potom dal králi Francie Františkovi prvnímu. Jak potom bylo více obrazů, každý se domníval, že ten pravý je jeden z nich, ale ten pravý byl celou tu dobu tady,“ řekla jsem a vzpomínala, jak ho maloval.

Byli jsme v zahradě plné květin, kde si dělal jenom náčrty, a z těch potom udělal tohleto mistrovské dílo. Když byl Leonardo mladý, byl velice krásný a okouzlující. Každá žena ho chtěla, ale on lítal jenom za mnou a já si to užívala. Ale když opustil Řím, už jsem o něm neslyšela.

„Tohle asi poznáte. Diamant Koh-i-Noor z britské královské koruny. Jindřich osmý ho kvůli mně vyjmul z koruny a dal mi ho jako důkaz jeho zájmu. Tehdy kvůli mně ještě popravil svou manželku Annu Boleynovou. Neudělal by to, kdybych ho o to nepožádala. Požadovala jsem po něm důkaz jeho náklonnosti. Dostala jsem hned dva. Vyňal Koh-i-Noor z koruny a na jeho místo dal důvěryhodný padělek, a popravil svou manželku. Ke konci života se však zbláznil, potom, co jsem ho opustila.“ Škoda že to s ním takhle dopadlo. Byl to dobrý chlap.

„Tak, copak tu máme dál? No, ovšem. Tyhle šaty, celé ze zlata, jsem dostala jako dar od Ludvíka čtrnáctého, krále Slunce a Francie, na první ples ve Versailles, kde mě představil celému dvoru jako svou přítelkyni. Všichni věděli, že jsem jeho „milenka“. Královna Marie Tereza z toho nebyla nadšená, ale o ni se postaral můj otec, taky byli krvaví milenci. I Ludvík byl můj krvavý milenec, ale jinak nic moc. Krev měl sice dobrou, ale jako muž stál za houby. V mládí byl možná hezký, jako král úžasný, plesy taky pořádal skvělé, ale zábava v soukromí s ním moc nebyla. Strašně mu táhlo z pusy. To se skoro nikde neví, ale měl problémy se zuby, proto si, když mluvil, dával před ústa kapesník, aby to nikdo necítil. Ale život s ním nebyl nijak ošklivý. Byla jsem první dáma u dvora, hned po královně, často i před královnou, každý mě musel poslouchat a plnit všechny mé rozmary. Ludvík byl asi jediný, kdo si mě zoufale vydržoval. Několikrát jsem ho chtěla opustit, ale to vždycky přišel s něčím novým a já s ním zůstala. Ale jak začal stárnout, byl čím dál ošklivější a ten zápach z pusy byl nesnesitelný, tak jsem jednoho dne prostře zmizela, vzala pár krásných věcí, co se mi líbily, šaty a šperky nevnímaje, a jela s otcem sem. Tady jsem všechno uložila na své místo a jeli jsme po světě dál.“ S Ludvíkem byly nejlepší bály a podobná zábava. Já vždycky milovala společnost, s ním jsem ji měla neustále.

„Oh, uniforma Napoleona Bonaparta. S ním byla ohromná zábava. Rád válčil, na každém bitevním poli jsem ho doprovázela a pásla se na krvi padlých vojáků. Jemu jsem ani tak k moci pomáhat nemusela. Když jsem ho poznala, velel dělostřelectvu, a když jsem od něj odcházela, byl císař Francie. Své příbuzné dosadil na trůny ostatních zemí, což nejspíš neměl dělat. Jako muž byl dobrý, ale pěkně nafoukaný a myslel si, že mu všechno projde. Proto jsem ho opustila, a podle toho taky skončil. Kdyby nebyl takový, nemusel skončit na ostrově Svatá Helena,“ odfrkla jsem si a šla dál.

„Á, známá mumie, Vladimír Iljič Lenin. Když jsem ho poznala, byl fajn a měl veliké sny, které jsem podporovala. Pomohla jsem mu se vším, s čím jsem mohla a jak to dopadlo, každý ví. Popravy bez soudu, potraty a nakonec mrtvice. Tu si nezasloužil. I když ho historie vidí jinak, byl to hodný muž s velikými sny. Ale učebnice se mýlí. Nezemřel na druhou mrtvici, byl otráven Stalinem, který po něm nastoupil jako vůdce Sovětského svazu. A pro upřesnění, tohle je jeho pravé nabalzamované tělo, v Mauzoleu v Moskvě je jen další podvrh, který jsem vytvořila. Zatím na to nepřišli a asi ani nepřijdou,“ řekla jsem s potěšeným úsměvem a věnovala mrtvému Leninovi jeden úsměv. Vážně nebyl tak špatný, jak ho učebnice popisují.

„A nakonec tu máme něco speciálního. Tyhle rukavice z pravé lidské kůže mi dal Adolf Hitler, toho jistě musíme znát, všichni jste ho zažili. I on byl můj krvavý milenec. Náš vztah byl velice zajímavý. Nevím jak, ale přišel za mnou a žádal mě o pomoc se splněním jeho snu. Dodnes nevím, kdo mu o mně řekl, ale žádal mě a byl ochoten nabídnout cokoli. Tím si mě získal, a tak jsem mu nabídla „milenecký“ vztah výměnou za splnění jeho snů. Souhlasil. Stála jsem ve stínu německé armády a pomáhala jí se zbavit nepřátel. Za každovečerní dávku krve jsem mu pomáhala. Byla jsem i na podpisu Mnichovské dohody, kterou jsem sama vymyslela. Navštěvovala jsem koncentrační tábory, kde to pro mě bylo jako prostřený stůl. Pravda je taková, že ne všichni byli posláni do plynu, většina z nich posloužila mně a mému otci jako jídlo. Hitler se ode mě skoro nevzdaloval, všude mě vodil s sebou, ale nikde o mně není žádný záznam, tak jsem to zařídila. Já jsem byla Hitlerovým stínem, byla jsem s ním dvacet čtyři hodin denně. Kdokoli mu chtěl něco udělat, vyřídila jsem ho, přece jen jsme byli obchodní partneři. Když byla naše smlouva naplněna a on ovládl celou Evropu, chtěla jsem od něj odejít, ale on se proti mně vzbouřil a vyhrožoval, že mě zabije, když odejdu. Tím u mě klesl na bod mrazu. V noci, když spal, jsem odešla a šla k jeho nepříteli, k Rusům. Pomalu jsem ho začala ničit a připravovat o všechno, co jsem mu pomohla získat. Když neměl skoro nic, šla jsem zase za ním a viděla ho na úplném dně. Kolem něho byly mrtvoly jeho rodiny a on sám si mířil pistolí na hlavu. Ale to jsem mu nedovolila. Jako muži, který mi vyhrožoval, jsem ho nejdříve psychicky mučila a řekla mu, co jsem. Ta panická hrůza v jeho očích, když viděl moji pravou upíří tvář… To bylo k nezaplacení, když měl dost, zastřelila jsem ho sama a nafingovala to jako sebevraždu. Nikdo se v tom nerýpal. A tak skončila druhá světová válka, kterou jsem skoro celou zapříčinila já. A ani se není čemu divit, po třech tisících letech se už člověk nudí, tak prostě dělá blbosti, aby se zabavil,“ řekla jsem, jako bych jim říkala o počasí, a pokrčila rameny. Podívala jsem se jim do tváří, kde vládlo zděšení, ale mně to nijak nevadilo.

„Můžu vědět, čím jste tak zděšení? To jste čekali, že jsem snad anděl? Jsem upír žijící víc jak tři tisíce let, nudila jsem se. A když se nudím, hold při tom vždycky někdo zemře,“ řekla jsem jako na vysvětlenou, ani nevím proč. Nikdy mi nevadilo, že jsem rozpoutala válku, a ne jednu.

„Bello, mi ti nic nezazlíváme, jen jsme překvapení. Věděli jsme, že jsi zažila hodně, ale tohle jsme nečekali. Na tvém místě bych se taky už nudil,“ řekl Edward přistoupil ke mně a políbil mě na tvář.

„Za to všechno tady dole by historici zaplatili majlant,“ řekl Carlisle a rozhlížel se po všem, co tady bylo. Ano, to měl pravdu. A ne jenom majlant. Tohle všechno se nedá vyčíslit penězi, nedoplatili by se.

„To máš pravdu, Carlisle, ale pro mě to má daleko větší hodnotu, než bude mít kdy pro nějaké člověka. Ke všem věcem tady mám citové poutu, pro mě mají nevyčíslitelnou hodnotu, nikdo by se nedoplatil, kdyby chtěl byť jen jednu věc z tohohle hradu,“ řekla jsem a šla jsem dál. Ještě chyběla poslední věc, kterou jsem jim chtěla ukázat.

Zapřela jsem se do zdi naproti vitríně s rukavicemi z lidské kůže. Tahleta Komnata věků je vlastně chodba, která je do kruhu. Vejdeš po schodech a po stejných schodech zase odejdeš, ale když budeš odcházet, neuvidíš meč v první vitríně, jako když jsi sem přišel, ale uvidíš rukavice v poslední vitríně. Je to začarovaný kruh.

Chvíli mi to trvalo, než se mi povedlo tu zeď otočit. Ta zeď je totiž tajný vchod, otáčivé dveře, vesměs. Když jsem se objevila v místnosti, všude se rozsvítily louče a osvítily celou místnost. Usmála jsem se a vešla.

„Co je tohle za knihovnu?“ zeptal se Emmett a rozhlédl se po regálech s knihami. Já mu dám knihovnu, ale měl tak trochu pravdu. Je to knihovna, a dost veliká, ale nenajde tady to, co by chtěl.

„Tahle knihovna je plná deníků. Každá ta kniha obsahuje rok mého života. Vzpomínky jsou důležité, ale abych si je mohla pamatovat, musím si je zaznamenat. Od mých pěti let, co mě otec naučil psát a číst, si píšu deník. Samozřejmě tehdy nebylo takové písmo, jako dnes. Tehdy se psalo aramejsky, ten jazyk už je ale dva tisíce let mrtvý. Ale stejně, kdybyste někdy zatoužili po záhadách, můžete si přečíst mé deníky. Obsahují všechny mé vzpomínky, všechny mé životy, které jsem žila.“ Věta vyzněla do ztracena a já zamyšleně pohladila po obale jednu z mnoha knih.

„To zní zajímavě. Kde to začíná?“ zeptal se Edward a začal hledat první knihu. Usmála jsem se a přeběhla úplně k zadnímu regálu a vytáhla úplně ze spodní poličky knihu, už velmi starou, která obsahovala rok v době mých pátých narozenin.

„Tady je můj první deník. Pokud si ho chceš přečíst, můžeš, nebudu proti, ale musíš zůstat tady v té místnosti. A jestli tomu nebudeš rozumět, klidně tě naučím číst aramejské písmo,“ řekla jsem a usmála se na něj. Edwardovi se v očích zablýsklo a já se usmála.

„Tak, to je konec prohlídky. Zavedu vás zase nahoru do hradu a můžete jít, kam jen budete chtít. A pokud se ztratíte, nezoufejte, stačí zakřičet a buď já, nebo otec, se u vás zjevíme a pomůžeme najít cestu,“ řekla jsem a vedla je zase po schodech s loučí v ruce nahoru.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 22. kapitola: