Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 23. kapitola

28.08.2015 (20:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2167×

23. kapitola

V Rumunsku jsme strávili celkem dva týdny. Každý den jsem s Edwardem trávila v knihovně mých deníků a předčítala mu je, protože neuměl aramejsky. Po pěti dnech se už aramejsky naučil a četl si sám.

Nejlepší bylo, když četl něco intimnějšího. Každé pití krve jsem zaznamenávala do detailů, i to, když jsem se musela svléknout donaha, pro pobavení mé večeře. Takových chvil tam bylo více než dost, a pokaždé vrčel, div, že neochraptěl.

Ostatní každou chvíli šmejdili po hradu a hledali nějaké poklady, tajné chodby a podobné blbosti. Takových věcí je tady spousta, ale jen my s otcem je můžeme najít. Tenhle hrad znám jako své boty, dokázala bych tady najít cokoli, třeba i jehlu v kupce sena.

Užili jsme si spoustu zábavy a taky jsme jeli všichni společně nakupovat. Pánská část z toho nebyla dvakrát nadšená, ale jako věšáky na tašky byli úžasní. Za to my holky jsme se úžasně vyblbli, zvláště když jsme nakupovali pro pány a nutili je to všechno zkoušet.

Ale ten čas tak rychle utekl a my se už  všichni museli vrátit do Forks, protože byla už škola a táta s Carlislem se museli nutně vrátit do práce, už je tam zoufale potřebovali. Ale nic jsme si z toho nedělali.

Já byla ráda, že už o mně vědí většinu mého života, zvláště Edward, který za ty dva týdny přečetl všechny mé deníky, a bylo velmi zajímavé, když četl deníky, které jsem si psala v New Yorku s Waynem. To byl až nepříčetný.

Pomalu se blížil další školní ples, tentokrát už bez kostýmů. Tenhle bude ve společenském a je na Valentýna, na den zamilovaných. Těším se na něj, a protože je to na den zamilovaných, musíme mít aspoň něco červeného.

Já už měla připravené jak šaty, tak i boty a spodní prádlo. Já vždycky milovala plesy, jakékoli, ať už v dávných dobách, nebo dnešní. Několikrát jsem se vetřela na plesy slavných, ale musela jsem si dávat pozor, aby mě nezaznamenala kamera nebo fotoaparát, jinak bych byla v průseru.

Těšila jsem se a strašně moc. Jeden z důvodů byl ten, že jsem se těšila na Edwarda. Od té doby, co jsme se vrátili z Rumunska, jsme se od sebe téměř nevzdalovali, jen občas. Většinou to byl táta, kdo ho vyhodil nebo poslal pryč., ale nikdy jsem mu to neměla za zlé.

Vždycky jsem patřila jen tátovi, s nikým se o mě nemusel dělit a najednou je tu sedm dalších osob, které si mě žádají, a jedna z nich si mě žádá stále a neustále. Chápu, že je to pro otce těžké, ale musí se s tím smířit.

Já už nehodlám žít bez Edwarda a otec to ví. Kdyby mu zkřivil byť jen jediný vlásek, ztratil by mě. Edwarda miluju a otce taky, ale neodpustím nikomu, kdo by chtěl ublížit mému příteli a navíc krvavému milenci. Své území jsem si vždycky chránila.

Edward slíbil, že pro mě v osm přijede. Ještě jsem měla dost času, protože bylo teprve šest, ale stejně jsem už šílela a běhala po domě jako šílená bezhlavá slepice. Vůbec jsem netušila, jak se učesat, namalovat a navonět.

To bylo samé: Co když tohle…? A co když támhle to…? Vůbec jsem nebyla ve své kůži. Takhle jsem naposledy šílela, když jsem šla k Cullenovým jim říct, že jsem upír. Ale to se s dneškem nedá srovnat.

Když bylo půl osmé, oblékla jsem se a zavřela se do koupelny. Čarovala jsem snad se vším, co jsem měla v koupelně, a vzniklo z toho něco, s čím jsem byla spokojena. Ani jsem netušila, proč tak vyvádím. Možná nějaký šestý smysl nebo tušení.

Když jsem najednou slyšela venku zatroubit klakson auta, vyděsila jsem se. Pohledem jsem střelila na hodiny a zděsila se. Už je osm, přesně. Sakra, a já ještě nejsem hotová. Musím to rychle dokončit. Jsem upír, proboha, nejrychlejší stvoření na světě, musím to dát.

Nadechla jsem se a nakonec něco udělala. Když jsem se o několik málo okamžiků později koukla do zrcadla, byla jsem spokojená. Nebylo to sice to, co jsem si představovala, ale stačilo to.

Popadla jsem svůj šál, který jsem si dala kolem ramen a popadla malé psaníčko. Přemýšlela jsem, jak to udělat, aby mě Edward neviděl dřív, než bude nutné. Zaposlouchala jsem se do zvuků v okolí, abych uměla určit, kde je Edward.

Sedí v autě za volantem a nejspíš pohledem propaluje vchodové dveře. To je moje šance. Sebrala jsem všechnu svou sílu a rychlost a tou největší rychlostí, jaké jsem byla schopná, jsem se přemístila na zadní sedadlo Edwardova auta hned za něj.

„Neotáčej se,“ zašeptala jsem mu do ucha, když vycítil mou přítomnost a chtěl se otočit. Rukou jsem ho chytila pod bradou a bránila mu tak otočit hlavu. Mohl mě ale sledovat v zrcátku. Hmm, a jak vyřešit tohle?

No, jasně! Schovám se do stínu. Vždycky, když je někde stín nebo je v prostředí jen tma, dokážu s ní splynout tak, že mě nikdo neuvidí, ani neucítí. Usmála jsem se, stáhla svou ruku a skryla se ve stínu v autě.

Jediné, co dokazovalo moji přítomnost v autě, byly stříbrné oči, které Edward mohl vidět, když se podíval do zpětného zrcátka. Oči se mi většinou zbarví podle toho, co zrovna piju, a protože poslední dobou piju Edwardův jed, jsou takové stříbrné. Dříve byli jemně růžové až červené. Já vím, divná barva, ale já nejsem expert přes vampyrismus.

Edward nastartoval a celou dobu mě nechápavě sledoval ve zpětném zrcátku. Vlastně sledoval jen mé oči, které svítily jako baterky v temnu auta. Cítila jsem, že je Edward nervózní, nejspíš z toho, že mě ještě neviděl. Třeba si myslel, že to ani nejsem já.

Když jsme už byli před budovou, kde se konal ples, zastavil a pomalu vystoupil. Ples se nekonal ve školní tělocvičně, ale někde jinde, ani přesně nevím kde přesně, a upřímně, bylo mi to jedno.

Otevřel zadní dveře auta a nabídl mi ruku, ale stále mě neviděl celou. Viděl jen mé oči. Pomalu jsem k němu natáhla svou bledou ruku v černé rukavičce bez prstů a vložila ji do té jeho.

Edward zvedl pohled z mé ruky do tmy auta a čekal. Pomalu jsem vytáhla jednu nohu, po ní druhou, až pak se objevily šaty a nakonec jsem vylezla celá. Když jsem stála celá ve světle měsíce, který ozařoval celé parkoviště, Edward o krok ustoupil a zmrzl.

Zvedla jsem jeden koutek úst v pobaveném i okouzlujícím úsměvu. Vypadal božsky. Temně černý frak s červenou košilí a černou kravatou, k tomu černé lakovky a vlasy jako vždycky divoce rozcuchané. Lákaly mě je rozcuchat ještě víc, nejlépe při vášnivém milování.

„Jsi tak nádherná, až hříšně nádherná. Když si pomyslím, že tě budou okukovat všichni ze školy, mám chuť je všechny do jednoho zabít,“ zavrčel Edward a já si čirou náhodou všimla stanu, který se mu tvořil v rozkroku. Usmála jsem se, ale jen v duchu.

„A proč bychom tam měli chodit? Já je nepotřebuju, abych si užila ples. Vždycky záleží na společnosti a tu ty splňuješ ve všech směrech. Tak pojďme někam jinam,“ řekla jsem vzrušeně a nalepila se na něj a políbila ho.

Edward mě objal kolem pasu a natiskl mě na své tělo, přičemž mi odpovídal na můj polibek. Upřímně, taky se mi na ten ples nechtělo. Sice jsem se se vším tak chystala, ale kvůli Edwardovi, ne kvůli spolužákům.

„Vím o lepším místě, kam bychom mohli jít,“ řekl Edward a ani nečekal na můj souhlas a vyzdvihl si mě do náruče. Překvapeně jsem se od něho na okamžik odtáhla, ale hned jsem se zase přisála na jeho rty. Bylo mi to jedno. I kdyby mě vzal do pekla, bylo mi to šumák.

Najednou jsem cítila, že se něco změnilo. Cítila jsem vodu, rostliny a taky dřevo. Nechápavě jsem se od Edwarda odtáhla a rozhlédla se. Stáli jsme společně v malém altánku v nádherné zahradě. Zatajila jsem dech, když jsem viděla tu krásu.

Edward mě postavil na zem, dobře udělal. Nejdřív jsem myslela, že nebudu schopna ani stát na vlastních nohách, jak jsem byla omámena tou krásou této zahrady, ale překonala jsem se a donutila své nohy k pohybu.

Sešla jsem pár schodů a vydala se po cestičce tou nádherou. Každé květiny, každého listu jsem se dotýkala s tou největší jemností a lehkostí. Připadala jsem si jako ve snu, který se mi zdál jako malé holčičce, kdy jsem byla víla a tančila v lese.

Ale nejsem víla, jsem upír. I přes tuto skutečnost jsem se nyní necítila jako krvelačné monstrum, ale jako nevinná holčička, která nezná nástrahy a překvapení světa tam venku mimo tuto zahradu.

„Vypadáš kouzelně,“ ozvalo se za mnou a můj sen o víle v ráji se rozplynul jako pára nad hrncem. Myslela jsem, že ho snad praštím nebo podobně, ale stačilo, abych se na něj otočila, a hned jsem byla klidná.

„Zkazil jsi mi nádhernou iluzi, ale to nevadí, když tě mám vedle sebe,“ řekla jsem a otočila se na něj s úsměvem. Přešla jsem k němu a stulila se mu na hrudi. Hlavu jsem mu položila na prsa a doufala, že tam uslyším bít jeho srdce, nic jsem však neslyšela.

„Bello, mohla bys na chvíli zavřít oči? Mám pro tebe překvapení,“ zeptal se mě trochu nervózně. Zvedla jsem k němu pohled a podezíravě se na něj podívala. Skoro jsem mohla vidět, jak mu po tváři tečou kapky potu.

Něco jsem tušila, ale protože má pro mě překvapení, a já mám překvapení a dárky velice ráda, tak jsem se rozhodla mu vyhovět. Sedla jsem si na lavičku, která byla v tom altánku ověnčená šlahouny a květy kytek, a zavřela ty oči, jak si vyžádal. Byla jsem zvědavá, a to hodně.

„Už můžeš,“ ozval se jeho nádherný hlas nervózně, i když jsem vůbec netušila proč. Ale protože jsem byla nehorázně zvědavá, rychle jsem otevřela oči, což jsem nejspíš dělat neměla.

Hned, jakmile jsem je otevřela, jsem ztuhla. Zrak mi zůstal ležet na tom malém červeném kameni, který se mi ocitl před zrakem. Pohled jsem trochu rozšiřovala a zjistila, že kolem toho kamene je zlatý kruh a diamanty.

Ještě jsem pohled rozšířila a viděla Edwarda klečet na jednom koleni a natahoval ke mně ruku s červenou krabičkou ve tvaru růže, která byla otevřená a v ní nádherný zlatý prstýnek s rubínem. Překvapeně jsem zvedla pohled k Edwardově tváři a podívala se mu do očí.

„Isabello Swanová, prokázala bys mi tu čest a vzala si mě?“ zeptal se mě stále nervózně a propaloval mě pohledem, přesněji propaloval mé rty. Pohledem jsem těkala mezi jeho rukou a jeho obličejem. Aniž bych si to přála, jedna slza opustila své místo a přetekla přes okraj.

„Ano,“ zašeptala jsem velmi potichu, protože jsem byla stále celá zkoprnělá tím šokem. Vážně jsem nečekala, že by mě žádal o ruku. Edward se hned uvolněně a úlevně usmál a přísahala bych, že si oddechl.

Vzal mě za mou levou ruku, vytáhl prsten z krabičky, kterou zavřel a dal do kapsy svého saka, a navlíkl mi ho na prsteníček. Ani když ten se prstýnek bezpečně usadil na mé ruce, nevěřila jsem tomu, co se právě stalo. Já se budu vdávat.

Tato skutečnost mi vehnala do očí slzy. Byla jsem šťastná. Párkrát jsem přemýšlela nad tím, že bych se vdala, ale já se chtěla vdát z lásky jako moji rodiče, ale nikoho jsem nikdy nemilovala, Caesara nepočítám.

O to víc mě to těšilo, že se po třech tisících letech vdám. 

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 23. kapitola: