Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 9. kapitola

04.09.2013 (20:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3517×

9. kapitola

„Co jsi zač?“ zeptal se Edward jako první.

Tuhle jsem čekala ze všeho nejvíce. Jemně jsem nadzvedla pravý koutek úst v úsměvu a opřela se zády o opěradlo křesla. Pohodlně jsem se uvelebila a nadechla se k odpovědi.

„Jsem to, co vy. Jsem upír,“ řekla jsem klidně, jako bych jim říkala, že venku prší. Kdyby sem však spadl meteorit, nenapáchalo by to více škody než mé dvě věty, které jsem již řekla. Všichni zalapali po dechu a vytřeštili oči.

„Ty, že jsi upír? Tak proč nejsi bledá, studená a nemáš červené oči?“ zeptal se mě Emmett, který se skoro za břicho popadal, obrazně řečeno. Hm, na tuhle otázku jsem taky čekala. Potěšeně a zákeřně jsem zvedla pravý koutek úst.

„Protože jsem jiný typ upíra,“ zašeptala jsem mu sladce do ucha, když jsem se objevila za ním, navíc hlavou dolů. Stála jsem na stropě, vlastně jsem byla přikrčená, protože je až moc vysoký. Protože se umím měnit v netopýra, můžu být i hlavou dolů, chodit po stropě nebo po zdech. Je to zábavnější, než se zdá.

Vyděšeně vykřikl a odskočil na druhou stranu pokoje, stejně tak ostatní. Všichni se objevili v řadě na druhé straně místnosti. Usmála jsem se a narovnala se. Hlavu jsem měla tak v úrovni opěrátka u gauče. Po stěně jsem se dostala zpátky na zem a opřela se o tu zeď.

„I když to zní divně, jsem upír, ale úplně jiný než vy,“ řekla jsem a odlepila se od zdi a začala si prohlížet obrazy a dekorace, které byly úplně všude v obýváku. Páni, takové krásné věci, ale doma v Rumunsku máme hezčí.

„Jak se ti to stalo?“ zeptal se Carlisle. V jeho hlase jsem slyšela zvědavost, ale i strach, který se skrýval velmi hluboko. Usmála jsem se a přemýšlela, zda jim mám říct celý příběh mého otce.

„Nejdříve dovolte jednu otázku mně. Slyšeli jste někdy o Drákulovi?“ zeptala jsem se jich pro začátek. Z obrazu jsem pohled stočila k nim přes má záda a pozorovala jejich nechápavé obličeje, tohle asi nečekali.

„Muž žijící v patnáctém století v Transylvánii, vyžíval se v zabíjení a říkalo se, že pil krev svých obětí, a že byl upír, údajně první na světě. Co s tím má společného?“ zeptal se mě Emmett. Tak to toho ví dost. No dobře, tak, a teď malé překvápko.

„Všechno. Vlad III. Drákula je můj otec,“ řekla jsem a podrobně skenovala obličeje všech v místnosti. A můžete hádat, co se stalo. Na stejnou reakci bych potřebovala osm atomovek, aby to bylo aspoň trochu podobné. Čekala jsem, kdy se někdo probere k životu.

„Vladan je Drákula? Což znamená, že je…“ začal Carlisle, ale nemohl to nijak dokončit. U všech rakví, to upír nemůže říct slovo upír? To je to tak těžké? Upír, upír, upír! Vidíte? Není to těžké.

„Ano, je upír. Vladan je můj biologický otec a stvořitel,“ řekla jsem a Carlisle byl zase jako předtím. Zkamenělý a mrtvý, doslova. Nic nenasvědčovalo tomu, že je živý, vlastně nikdo tak nevypadal.

Začala jsem se nudit, tak jsem vyskočila a nohama se přišpendlila na strop. Snad jim nebude vadit, že jim ho trochu zablátím. Procházela jsem se sem a tam po stropě a čekala na nějakou reakci. Po chvíli jsem to nevydržela.

„Tak se hezky posaďte a já vám budu vyprávět příběh mého otce, pravý příběh,“ řekla jsem a všichni si, v rámci možností, sedli a udělali pohodlí.

„Mnozí pokládají Drákulu za podvrh, ale on je skutečností. Ale žil mnohem dříve, než se říká. Žil na hradě v Transylvánii, se svou ženou, kterou velice miloval a čekal s ní dítě. V den, kdy se jeho dítě narodilo, plenil kostel a loupil, co mohl. Opat toho kláštera ho proklel:

„Za to, že jsi zabíjel služebníky boží svou krvelačnou sklizní, ať tvoje ústa na rudém loži po krvi zas jen žízní. Životem skončit nebudeš moci, ani svou vlastní rukou. Ať pramen hrůzy vzplane i v tobě, spaluje tě a trýzní, kdybys i prosil o místo v hrobě, ty nedočkáš se smrti. Buď navždy proklet, Drákulo.“

Ale nebál se toho. Věřil, že to byla jen slova do větru poblázněného staříka. S celou svou kořistí se vrátil na svůj hrad, kde ho přivítal smutek. Jeho žena zemřela. Chtěl vidět svého syna, ale nebyl to syn, ale dcera. Nemohl žít bez své lásky, tak se pokusil zabít. Ale když se probodl svým mečem, necítil bolest, ani nikde nebyla krev, neměl ani jizvu, nic. Radoval se z nesmrtelnosti, tak na hradě zavládlo veselí. Odešel s jednou služebnou do svých komnat. Ale nestalo se to, co každý myslel. Zakousl se jí do krku a hltavě pil. Celým hradem se rozezněl křik oné služebné. Všichni se seběhli ke komnatám, a když z nich vyšel otec celý od krve a tělo služebné měl v náručí, všichni utekli z hradu a nechtěli se vrátit. Báli se, že skončí stejně.

Ale někdo přece jen zůstal. A to jeho dcera. Já. Byla jsem novorozenec, nemohla jsem utéct, ani jsem nevěděla, co se děje. Otec mě vychovával, jak nejlépe uměl. Byla jsem střed jeho vesmíru, byla jsem to jediné, pro co mohl žít. Ve dne byl se mnou a věnoval se mi celé hodiny, dokud jsem neusnula, a v noci, co jsem spala, odešel na lov do vesnice pod hradem. Vždycky vypil jednu či dvě ženy, těl se zbavil a k ránu se vrátil za mnou na hrad. Ale jak jsem rostla a zrála, začal se bát. Kdokoli a kdykoli mě mohl odvést, nebo jsem mohla onemocnět a umřít. Ta představa ho ničila, a proto se rozhodl pro nebezpečný krok. Na mé osmnácté narozeniny vzal zlatý pohár, ze kterého pila moje matka, nalil do něj víno, silně se kousl do zápěstí a krev, která vytékala, nechal kapat do poháru. Onen pohár mi podal a já ho vypila až do dna. Chutnalo mi to. Nevěděla jsem, že je v tom krev. Když jsem to dopila, stoupl si za mě a zašeptal mi do ucha:

„Isabello, tohle dělám pro tebe. Nechci o tebe přijít. Už budeme navěky spolu. A odpusť mi to, co teď musím udělat.“

A zlomil mi vaz. Moje tělo položil do postele a nehnul se od něj ani na vteřinu. Celý den proseděl u mého těla, ale nic se nedělo. Když začínal propadat zoufalství, nadechla jsem se a vymrštila se do sedu. Vzal mě do vesnice, kde jsem vypila a zabila jednoho mladíka. A od té doby jsem tím, čím jsem, jsem nesmrtelná a jsem se svým otcem,“ dopověděla jsem a čekala na jejich reakce.

Celou dobu ani nedutali a viseli mi na rtech. Celou dobu jsem byla vzhůru nohama, tak jsem se odlepila od stropu a seskočila na zem. Už jsem byla normálně, ale jejich tváře se stále nezměnily.

„Jak dlouho už jsi upírem?“ zeptal se Carlisle, ale jinak taky nebyl schopný ničeho. Tak tím mi vyrazil dech. Vím já? Já to už tak tisíc let nepočítám. Kdyby se zeptal otce, řekl by mu to přesně na vteřinu.

„Nevím přesně, už jsem to přestala počítat, ale ani vy všichni dohromady netvoříte ani třetinu mého věku. Odhaduju to tak něco mezi třemi až čtyřmi tisíci lety,“ řekla jsem a všichni zalapali po dechu, znovu.

„Ty jsi teda stará babizna, ale na svůj věk vypadáš dobře,“ řekl Emmett. Když zmínil slovo babizna, zle jsem se na něj podívala, a on hned dodal tu druhou. Měl štěstí, jinak bych ho posvačila.

„Pokud máte nějaké další otázky, jakékoli, ráda na ně odpovím,“ řekla jsem a sedla si do křesla, kde jsem seděla už předtím. Čekala jsem na další otázky, které taky přišly.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 9. kapitola: