Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 10. kapitola

31.07.2010 (19:30) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2648×

„Tak co?“ zeptala se, když jsem nic neříkal.

„Tak, tohohle kluka jsem potkal, je skvělej. Umí číst myšlenky.“

„Cože? Kdy? Kde?“

Pohled – Bella (stále rok 1933)

„Děláš si ze mě srandu, že ano?“ zeptala jsem se ho, protože Edward přece zemřel, nebo ne?

„Nedělám, přísahám, že jsem Edwarda potkal, ještě spolu s Carlislem a Esme – to se psal rok 1930 a potom jsem se je snažil ještě vyhledat, ale to si s nimi byla ty.“ Musím ho najít, za prvé: je to můj nevlastní bratr a za druhé: je krásný a hlavně je s Esme a Carlislem, plus ještě s Rose.

„Musíme ho najít.“ Vykulil na mě oči.

„Pomůžeš mi? Odešli odsuď, protože se k nim přidala krásná upírka barbie, která se jmenuje Rosalie. Řekla bych, že je to přesně tvůj typ. Dlouhý, zlatý vlasy, nohy, za které by se nemusela stydět žádná modelka, o obličeji ani nemluvím, prostě je dokonalá.“ Viděla jsem, jak mu svítily oči, když jsem mu popisovala Rose.

„Kde začneme? Mohli bychom se zeptat ve Volteře.“ Proč?

„Proč?“

„No, Aro zná skoro každého upíra. Mohl by vědět, kde se nachází.“ Jo to by mohlo vyjít.

„Dobře, kdy vyrážíme? Nedojdeme si ještě na lov? Ať máme sílu?“

„To bychom  mohli, ale poslyš, Bells? Mám jednu otázku.“

„Ptej se.“

„Co tvoje rodina? Myslíš, že tě hledají?“ Jaká rodina, jediná rodina, která by mě mohla hledat, tak ta odjela.

„No, Cullenovi odjeli. Oni mě hledat nebudou.“

„Nemyslím Cullenovi, myslím tvou lidskou, adoptivní rodinu.“ Koho?

„Promiň, ale asi nevím, o kom mluvíš. Mé vzpomínky jsou rozmazané a na nikoho lidského si nepamatuju. Tak jdeme už?“

„Dobře, vyrážíme, Edwarde, těš se, my si tě najdeme a pak už se nás nezbavíš, že ne, Bell?“

„Jasně, bude nás mít na krku celou věčnost.“ Kéž by.

Vzala jsem si těch pár věcí, co jsem měla, na krku a na ruce jsem měla své talismany, v batohu byla plyšová puma a fotoalbum. Teď si musím ještě někde sehnat nějaké brýle, aby se lidé, které (náhodou) potkáme, nedivili naším očím.

***

Ve stejnou dobu, na jiném místě se ke Carlisleovi, Esme, Rose a Edwardovi, přidala Alice s Jasperem.

Alice si skvěle rozuměla s Edwardem, pomáhala mu, snažila se mu tu jeho věčnost zlepšit... A pak, dostala zvláštní vizi.

V té vizi byla dívka, s nějakým klukem. Dívce mohlo být kolem 17 – 18 let a chlapci ta 19 – 20. Dívka byla krásná a oba dva to byli upíří. Dívka i chlapec měli brýle, takže nebylo vidět, zda to jsou vegetariáni, nebo normální upíři, živící se lidskou krví. (Jak už známe Alici, tak ta nejprve zhodnotila jejich oblečení a rozhodla, že by potřebovali pomoct. Dívka oblečená v chlapeckém oblečení, kdo to kdy viděl? Divila se Alice.) Ale po chvíli zjistila, proč má o těch dvou neznámých vizi. Oni někoho hledají z jejich rodiny. A tím vize skončila.

Edward, který skrze Aliciny myšlenky pozoroval tu vizi, byl jako v transu. Ta neznámá dívenka se mu velice líbila, jen škoda, že nemohl vidět její celý obličej.

„Co to?“ zeptal se Edward Alice.

„Nevím, ale je pěkná, viď?“ Na to Edward neodpověděl, ale jen kývnul. Alice se usmála.

Edwarda neznámá dívka velice zajímala, a tak se rozhodl, že si zajde na lov a přitom bude přemýšlet.

***

Ale zpátky k Bells a Emmettovi

Zalovili jsme si a v noci jsme se vydali na cestu, běželi jsme, protože ještě nemám takové sebeovládání, abych zvládla cestu letadlem. Jsem přece jenom pár dní stará.

Běželi jsme asi 4 dny s přestávkami. Běhali jsme pouze v noci, aby si nás nikdo nevšimnul. Za ty  čtyři dny jsem se dozvěděla, že Emm má taky dar. Není jenom ohromně silný a vtipný (Ha, ha, ha), ale má schopnost odhadnout, kdo, tedy jaký upír bude mocný, nebo zase pozná, kdo je hodný a zlý. A u mě si je jistý, že budu mocná a že jsem hodná.

Už jsme byli ve Volteře. Páni, je to tu hezké, ale Emm říkal, že zdání klame a až poznám Ara a jeho gardu ihned změním názor. Probíhali jsme sklepením a naší rychlostí jsme tam byli rychle. Za stolem nás tam vítala nějaká lidská žena a jakmile poznala Emmetta, vypískla a hnala se k němu.

„Emmette, tak ráda tě vidím, co tě k nám přivádí?“

„Ahoj Giano, ty ještě žiješ?“ zasmál se a na její otázku neodpovídal.

„Jako vždy nezklameš. Jestli jdeš za Arem tak máš štěstí, je v hlavním sále.“

„Dík.“

Pokračovali jsme a najednou jsme se ocitli před velkými dveřmi. Zhluboka jsem se nadechla, i když jsem to nepotřebovala. Emmett otevřel dveře a vstoupili jsme. Před námi se rozprostřel velký sál, kterému dominovaly tři velké trůny a na nich trůnili tři vládci – Aro, Marcus a Caius.

Najednou u nás stál nějaký velký a namakaný muž. Typovala bych to na toho hromotluka, kvůli kterému musel Emmett opustit hrad.

„Nazdar Felixi, ty posiluješ co?“ Poplácal ho Emm po rameni. Felix zavrčel. Konečně si nás všimnul Aro, ale mě upoutala křehká blondýnka vedle něho – Jane. To ona proměnila Emma.

„Emmette, drahý, copak tě k nám přivádí?“ zeptal se přeslazeně Aro.

„Zdravím tě, Aro. Chtěli jsme se tě tady s Bellou na něco zeptat.“

Aro, který celou dobu pozoroval Emmetta, stočil svůj zrak na mě a docela se udivil.

„Tvá družka?“ ukázal na mě.

„To bych si dal.“ Zavrčela jsem na něj. „Ne, ona je jen moje společnice, přeměnil jsem ji.“

„Aha, tak pojďte k nám a ukažte se mi,“ řekl a natáhl ruku. Emmett mu ji podal a jen já jsem čekala vedle. Aro měnil své grimasy, když si četl v jeho myšlenkách.

Po chvíli ho pustil a natáhl svou nechutnou ruku ke mně. Přijala jsem ji, aby nebyl problém, ale Aro se tvářil překvapeně.

„Děje se něco, můj bratře?“ zeptal se Caius.

„Interessante... “ Co? Co to tady mele?

„Bratře? Co je zajímavé?“

„Nevím, co si myslí, neslyším její myšlenky.“

Někdo zavrčel. Koukla jsem se směrem, ze kterého se to ozývalo a byla to Jane. Koukala jsem se jí zpříma do očí a to asi způsobilo, že jsem se najednou  cítila ohromně silně a také jsem nějakým způsobem věděla, že teď umím používat její dar.

„Drahá novorozená, prozradíš mi své jméno?“

„Isabella Maria Swan Masenova,“ pronesla jsem.

„Isabello, víš, jaký máš dar?“

„No myslím, že dokážu ovlivnit počasí a dál nevím. Emm něco říkal o moci, ale nevěřím mu.“

„Cos říkal, Emmette? Vím, že můžeš poznat mocného, zlého a hodného upíra. Co je tedy Isabella?

„Bella bude jednou hodně mocná upírka, teď objevila jeden z darů.“

„Možná už jsem objevila další,“ pípla jsem.

Všichni se na mě otočili a nevěřícně na mě koukali. Ale já jsem si jich nevšímala, otočila jsem se k Emmettovi a zeptala jsem se ho: „Emme? Vydržel bys chvilku bolest, kterou může způsobit Jane?“

„Pro tebe všechno má kamarádko,“ kývnul na souhlas.

„Jane, co bys řekla, na malou ochutnávku našich darů???“ Aro chtěl něco říct, ale Jane ho předběhla.

„Jasně a jak si to představuješ?“

„Ty, zkusíš svůj dar na Emmetta, ale ne však na moc dlouho a já pak zkusím ten tvůj na tebe.“

„A proč ne na tebe?“

„Myslím si, že jsem i štít, ale můžeš to zkusit.“

„Dobře, teď to možná trochu zabolí.“

Začala se soustředit a koukala upřeně na mě, jenže já jsem nic necítila. To ji asi naštvalo, tak svůj pohled přetočila na Emma. Ten se začal kroutit pod náporem bolesti.

„Stop, stačí, teď já.“

Přestala a ten šašek rychle vyskočil na nohy a smál se tomu.

„Jsem zvědavá, co mi jako uděláš. Počasí vevnitř nepůsobí.“

„Nech se překvapit, peroxide.“

Zhluboka jsem se nadechla a nějakým zvláštním způsobem jsem věděla, co mám dělat. Vrhla jsem na Jane oslňující úsměv a hned jsem se dala do práce. V tu chvíli Jane vykřikla, svalila se na zem a tam se kroutila pod náporem bolesti. Konečně ví, jaké to je, když to dělá ostatním. Ještě dvě sekundy jsem ji mučila a pak jsem odvrátila zrak a všimla jsem si, že na mě všichni koukají.

„Jak si to udělala?“ vyjekla Jane.

„Normálně, chvilku jsem na tebe koukala a pak, jako by to bylo ve mně. Asi jsem si od tebe přebrala tvůj dar a teď máme stejný.“ Začala jsem se smát, což jsem neměla dělat, protože všude kolem mě foukal vítr a to nechci vědět, co se děje venku.

„To ty?“ vykoktal Aro.

„Kdo jiný a hele, Aro, můžu se zeptat?“

„Jis–tě Isabello.“

„Znáš Cullenovi? Nevíš, kde jsou?“

„Znám, ale nevím pořádně, kde jsou, proč?“

„Hledáme je a mysleli jsme, že by si nám mohl pomoct, no nic, tak mi půjdeme, viď, Emmette?“

„Ale, drahá, kam byste šli? Přece nenechám odejít takovou mocnou upírku, jako jsi ty?“

„Ale já zde nechci být.“

„Budeš muset, a když jsi tedy tak mocná, dám ti nabídku. Buď tu zůstaneš, anebo zemřeš. Vyber si.“

„A co Emmett?“

„To záleží na tobě.“

Podívala jsem sena Emmetta a ten kývl na souhlas. Ne, on tu nebude.

„Dobře, Aro, budu tu s tebou, ale jeho necháš jít. Budu tu s tebou, když slíbíš, že mě jednou pustíš, nechci v tomhle pajzlu smrdět moc dlouho a myslím si, že když budu trénovat své dary, tak mi nebudeš moc ani nic zakázat.“

„No, dobře. Emmette, ty můžeš jít a ty, Isabello, jdi s Jane do tvé komnaty.“

„Bello, nemůžu tě tady nechat.“

„Musíš, Emme, musíš, jdi a hledej Carlislea a jeho rodinu a pak, za pár let se na mě přijďte všichni podívat. Slibuješ, že je najdeš?“ šeptla jsem, a kdybych mohla, tak pláču.

„Slibuju Bells, slibuju, prosím, buď na sebe opatrná a kryj si záda. A jestli vážně umíš přebírat dary, tak se snaž, aby sis každej vždy propůjčila. Budou se hodit. A teď už musím jít. Měj se a těch 50. let mi vynahradíš.“

„Slibuju…“

Líbilo se?

⇨

⇦

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 10. kapitola: