Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 11. kapitola 1/2 - Emmett

25.08.2010 (08:45) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1918×

(1933)

„Slibuju, Bells, slibuju, prosím, buď na sebe opatrná a kryj si záda. A jestli vážně umíš přebírat dary, tak se snaž, aby sis každej vždy propůjčila. Budou se hodit. A teď už musím jít. Měj se a těch 50. let mi vynahradíš.“

„Slibuju…“

Co jsem to jen udělal? Proč? Proč? Proč ona...

Nechtěl jsem ji tam nechat, ale ona řekla, ať jdu. Nechtěl jsem ji nechat napospas Arovi, mě u něj stačilo těch 30. let, ale jak dlouho tam bude držet Bellu? Kdo ví...

Musím najít Cullenovi, oni by mi mohli pomoct ji osvobodit a hlavně jsem jí to slíbil. Musím je najít, co nejdříve, nesmím ji tam nechat moc dlouho. Musím, musím, prostě musím...

Už jsem byl z hradu venku a bloudil v lesích okolo Volterry a přemýšlel jsem. Vlastně za to můžu já. Můžu za to, že ona tam musí skejsnout. To já navrhnul, abychom se zeptali Ara a jeho bratrů na Cullenovi. Jak mě jen mohla napadnout taková hovadina?

Měl jsem tušit, že když se před Arem objeví Bella, upírka, která je teprve pár dní stará a už má tři dary a dokáže dostat do kolen někoho, jako je Jane, že si ji bude chtít nechat. Jane je jeho miláček a střeží si ji jako oko v hlavě, protože doteď byla jeho nejlepším ‚úlovkem,‘ což se teď asi změní. Aro je něco jako sběratel. Musí mít vždy to nejlepší a hlavně nesnáší konkurenci. Nenechal by ji jen tak odejít, přece by nedopustil, aby jedna z nejmocnějších upírek běhala po světě, nebo, aby se nedej bože připojila ke Cullenovým.

Stejná doba – jiné místo

Alice seděla v obýváků a prohlížela si v časopise novou kolekci oblečení, když v tom dostala vizi a Edward, který byl poblíž, ihned přispěchal, aby věděl, co v ní bude...

*V té vizi byl muž, byl to ten muž, který byl i v té minulé vizi, jenže poprvé tam byl s tou dívkou, která se líbila Edwardovi. Byl sám a Alice poznala, že je v lesích okolo Volterry. Už není tak veselý jako minule, dnes byl dokonce smutný a svou normální rychlostí bloumal sem a tam. Byl jako tělo bez duše, nevnímal nic, ničeho si nevšímal, když vtom se najednou zastavil a z plných plic zakřičel:

„Bells, já je najdu, to ti slibuju a pak i s Cullenovými si pro tebe přijdu...“

* Tím vize skončila a Alice s Edwardem na sebe jenom tupě zírali.

„On hledá nás, naší rodinu, ale proč?“ zeptal se Edward.

„To nevím, ale jedno je jisté, je sám...“

„Hmm,“ zamumlal Edward.

„Ale Edwarde, zapni mozek, on je v lesích okolo Volterry, je smutný a křičel, že si pro ni přijde, tak kde by asi tak mohla naše krásná, neznámá být?“ řekla mu s úsměvem Alice. Ta dívka se jí moc líbila, když ji viděla v té minulé vizi a hlavně se jí svěřil Jasper, že vycítil v Edwardových pocitech lásku, ale nevěděl ke komu...

„Volturiovi,“ zavrčel Edward.

„Pálí ti to, bráško.“

„Musím pro ni,“ zamumlal, ale Al mu rozuměla.

„Ne, Edwarde, nemůžeš pro ni, to my musíme čekat, až nás ten kluk najde, nemůžeš přijít k té dívce – Bells, a říct jí, že si ji viděl ve vizi a že ji odvedeš. Musíme být trpělivý…“

„Je to těžké, Alice, pořád na ni musím myslet, je to hodně těžké. Doufám, že se s ní někdy setkám,“ řekl a sáhl si na řetízek, který měl na krku, byl na něm znak jeho rodu, ale jen půlka. Nebyl celý a také nevěděl, zda někdo nosí tu druhou část, protože neví, kde ji ztratil.

Emmett

„Bells, já je najdu, to ti slibuju a pak, i s Cullenovými, si pro tebe přijdu...“ zakřičel jsem z plných plic a rozeběhl jsem se pryč, ani nevím kam. Běžel jsem tam, kam mě nohy nesly a v hlavě mi běželo jen to, že musím najít Carlislea, Esme, Edwarda a tu Rosalii a taky to, že Bella na mě čeká v tom smradlavém hradě, ale kde je mám hledat? Pro začátek prohledám Evropu...

5. let soustředěného hledání (1938)

Prohledal jsem snad celý svět...

Běhal jsem od města k městu, od státu ke státu, od kontinentu ke kontinentu, už jsem byl snad všude, až na Washington a Tennessee.

Zrovna jsem běžel v lesích Tennessee, kde jsem za svého lidského života ulovil tolik zvěře, zde jsem strávil nejvíc času a taky tady se mi to stalo osudným. Doběhl jsem na louku, kde mě našla Jane napůl mrtvého a roztrhaného od medvěda, to ona mě přeměnila. Chtěl jsem pokračovat dál, ale vítr ke mně zavál vůni upíra, teda upírky. Byla na louce, před sebou měla medvěda a skláněla se k jeho krční tepně. Ani nevím, co mě to popadlo, ale něco mě k ní táhlo. Jako železo k magnetu  jsem za ní šel a ani jsem nedával pozor na co šlapu, když v tom mi pod nohama praskla větvička a ta upírka se najednou otočila, zůstala stát v obrané pozici a zavrčela. Koukal jsem do tváře bohyni. Dlouhé, zlaté vlasy se jí vlnily do půli zad, na sobě nejnovější oblečení a ve tváři výraz ďábla.

Zvedl jsem ruce v ochranném gestu a řekl jsem: „Omlouvám se, jestli jsem tě vyrušil, nechtěl jsem. Klidně zase půjdu.“

„Nevyrušil si mě, jen jsem se lekla a vůbec, kam bys chodil? Ještě si se ani nepředstavil,“ řekl ten nejkrásnější hlas na světě.

„Omlouvám se, mé jméno je Emmett – Emmett MCartney Volturi.“

„Volturi?“ procedila skrz zuby.

„No, vlastně už ne, sloužil jsem jim 30. let, ale pak si našli někoho lepšího,“ u posledního slova jsem se zašklebil a podle jejího výrazu mi věří.

„A ty jsi?“ zeptal jsem se, když dlouho nic neříkala a jen si mě prohlížela.

„Promiň, jsem Rosalie, Rosalie Haleova,“ řekla a mě poklesla nálada. Přesně takhle mi popisovala Bella Rosalii Cullenovou, přesně takhle vypadá, ale tahle není Cullenova, ale Haleova. Můj obličej posmutněl a ona si toho svým upířím zrakem všimla.

„Stalo se něco?“ zeptala se tichým, smutným hlasem. Ne, to ne, ona nesmí být smutná. Díky mě má horší náladu, ale musím říct, že i když je smutná, tak vypadá božsky.

„Vůbec nic se nestalo, jen jsem myslel, že patříš do jedné rodiny, kterou hledám už pět let v kuse.“

„Aha, tak abych šla, ne?“ Otočila se a chtěla odejít, ale to nemůžu dopustit. Je mi s ní krásně, ne je mi s ní dokonale. Rychle jsem ji chytil za ruku, a když se naše ruce dotkly, tak mnou projel elektrický proud, ale příjemný. Už teď jsem věděl, že ji mám víc než rád, a to ji znám něco málo přes deset minut.

„Kam bys chodila, Rose? Smím ti tak říkat, Rose?“

„Smíš mi tak říkat, ale já nejsem ta, kterou hledáš, proto bych měla jít.“

„Mýlíš se, Rose, já sám nevím, koho hledám a hlavně nevím, kde mám hledat. Prohledal jsem celý svět, kromě Tennessee a Washingtonu a jsem rád, že jsem právě teď tady v těch  lesích.“

„Proč?“

„Potkal jsem tebe, krásnou a dokonalou bohyni, která je krásnější než bohyně Afrodita a to je snad stokrát lepší než hledat Cullenovi,“ řekl jsem a ona na mě zůstala koukat, jako na nějakého lidoopa.

„Cullenovi, říkáš?“

„Ano, ale proč se ptáš? Ty je znáš?"

„Ano.“

„Jak to? A nevíš, kde jsou?“

„Vím...“

„A povíš?“

„Povím, ale nejdříve bys měl vědět, že...“ odmlčela se.

„Co bych měl vědět?“ zeptal jsem se netrpělivě.

„Víš, Emme,“ řekla a na chvíli přestala povídat a já roztál. Takhle mé jméno ještě nikdo, nikdy neřekl, ale neměl jsem moc času nad tím přemýšlet, protože pokračovala: „ Mé  jméno je vlastně Rosalie Haleova Cullenova,“ dořekla a já otevřel pusu a vyvalil oči. Koukal jsem na ni jako neandrtálec.

„Ale... To je hustý, megahustý,“ vykřikl jsem a vzal Rose do náruče a párkrát se s ní zatočil. Smál jsem se a ona se taky smála, bylo to, jako když k sobě patříme, ale třeba už někoho má.

„Emme? Co kdyby sis sundal ty brýle.“ A jo, já zapomněl, celou dobu zde stojím v těch slunečních brýlích. Sundal jsem si je a Rose se naskytl pohled na moje karmínové oči, které ještě před pár hodinami byly černé, jako dva uhlíky.

„Ty nejsi vegetarián?“ zeptala se zklamaně.

„Ne, nikdy jsem to nezkoušel.“

„Víš, ale tam, kde teď bydlíme, si hrajeme na normální lidi, Carlisle chodí do práce, pracuje jako doktor, Esme restauruje domy a my ostatní chodíme do školy a hlavně jsme uzavřeli smlouvu s vlkodlaky. Nesmíme kousnout žádného člověka, takže mi nezbývá nic jiného, než tě opustit,“ řekla tichým hlasem plným bolesti. Já ji nechci opustit, kvůli ní jsem schopen všeho.

„Nauč mě to,“ vyhrkl jsem.

„Co?“ dělala nechápavou.

„No lovit zvířata, přece, nechci tě opustit,“ řekl jsem, a když se na mě podívala, myslel jsem, že zrudnu, tak jsem rychle dodal: „A chci poznat tvou rodinu.“ Usmála se.

„Tak jdeme na lov,“ vykřikla a už jsem viděl jen rozmázlou šmouhu, tak jsem se za ní vydal.

⇨

⇦

Líbí se vám to vůbec? Mám psát další? Nevypadá to, že by se vám to líbilo.:(

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 11. kapitola 1/2 - Emmett: