Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen(ova) 12. kapitola 2/2 Bella

22.10.2010 (20:30) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1988×

„Dobře,“ chtěla jsem pokračovat, ale ona už stála u dveří a ještě na mě zvolala: „Jo a, Bells, za chvíli bude večeře,“ řekla a v tu ránu byla pryč.

Když vyslovila slovo „večeře“, tak jsem si uvědomila, jak moc velký mám hlad. A pomalu jsem se začala strojit. Oblékla jsem si ten ohavný hábit, vlasy rozčísla, zkontrolovala si, zda mám na krku a na ruce svůj talisman a normální lidskou chůzí jsem zamířila do hlavního sálu.

V hlavním sále na mě čekala večeře v podobě pár lidí, které sem přivábila Heidy. Vím o ní od Emmetta, ach, Emmett, kde teď asi je???

Jakmile jsem otevřela dveře od sálu, už se ke mně donesla ta lahodná vůně lidské krve a já si nemohla pomoct, musela jsem mít strašný hlad, protože jsem se vrhla hned na nejbližšího člověka a lehce mu svými zuby projela krční tepnou a to celé opakovala ještě dvakrát. Poté jsem chtěla odejít zpět do mého pokoje, ale zavolal si mě k sobě Demetri, aby mi udělal kázáníčko, které mu nadiktoval Aro.

„Víš, Isabello, Arovi se nelíbí tvé chování,“ řekl a já jsem se chtěla začít smát. Co si o sobě myslí, že se kvůli Arovi budu chovat jinak? S tím ať nepočítá.

„Promiň, Demetri, ale vzkaž Arovi, že své chování měnit nebudu a jestli se mu to nelíbí, tak ať si honem zvykne. A nestojím o to, aby někdo jako on, mi tady přikazoval, co mám dělat. Doufám, že chápeš, že nebudu dělat všechno, co bude chtít, a kdybych chtěla a věř, že jednou chtít budu, že ho můžu jedním pohledem zabít. Co třeba kdybych na něj použila Janin dar a trochu to přehnala? Nerada zabíjím, ale věř, že se těším na ten pocit, až budu silná a on mi bude ležet mrtvý u nohou. Klidně mu to řekni. Jsem zvědavá, jak zareaguje,“ dokončila jsem svůj monolog a chtěla odejít, ale zase mě zastavil, neříkám že mi to vadilo. Demetri byl docela hezký a taky doufám, že se sním skamarádím, ale co, může to bejt „svině“.

„Isabello,“ chtěl pokračovat, ale přerušila jsem ho.

„Jen Bello, nesnáším oslovení Isabello, děkuji.“

„Promiň, takže, Bello, já mu tohle řeknu, jen trošku v jiné verzi, ale chci tě varovat, zatím ještě nemáš takovou moc, jak si myslíš, a Aro je silný, tedy spíše jeho garda, do které teď vlastně patříš, vím, máš zlost, že tě zde drží, ale přetrp to nejméně pět let, do té doby pilně trénuj, budu ti pomáhat jak jen to půjde, a když bude mít Aro nějakou vzácnou návštěvu, tak se snaž s ní přijít do styku, protože jestli vážně umíš přebírat dary, tak tím budeš získávat větší a větší moc. Teď mě prosím omluv a pozdravuj ode mě Jane, chystá se tě navštívit,“ řekl a v tu ránu byl pryč.

Najezená a spokojená, že jsem při večeři neviděla Ara, jsem se odebrala do svého pokoje, kde na mě už čekala Jane. Měla jsem začít trénovat. Odvedla mě do nějaké velké haly, která vypadala jako tělocvična ve škole, jen trošku odolnější a dala mi věci, abych nemusela cvičit v tom plášti. Převlékla jsem se a šla na scénu.

Nejdříve mě naučila pár obranných triků, a jelikož jsem ještě novorozená, byla jsem silnější než Jane, a dokonce silnější než Felix, který nám přišel pomoct. Potom mě učili používat dar, který jsem si propůjčila od Jane a také ten Alecův.

Po pěti letech - 1938

Takhle jsem trénovala každou noc a jednu část dne pořád dokola to samé, už jsem nebyla nejsilnější, ale díky pravidelnému tréninků jsem se naučila dostatečně bránit, dokonce jsem se trochu zklidnila ve svém chování, což potěšilo Ara a ostatní, ale kdyby jen věděli, že ta změna je jen přetvářka a že čekám, až mě všechno naučí, a pak konečně nastane den D. Jenže ten nastane, no, vlastně nevím kdy.

Také jsem zjistila, že na mě nepůsobí žádný dar. (Jen jsem v tu dobu nevěděla, že jeden na mě přeci jenom působí. Celou dobu na mě působil přece dar Alice Cullenové, která viděla mou budoucnost, ale jelikož jsem ji neznala, nevěděla jsem.) A přitom já už jsem se setkala s tolika lidmi, kteří měli skvělé dary a po chvíli je neměli jen oni, ale i já. Naučila jsem se je ovládat, nejvíce času mi zabralo učení ovládání počasí, protože to všechno souviselo s mými emocemi, které nebyly nejlepší. Mísil se ve mně vztek se zlobou, smutek s nenávistí, ale nejhorší byl ten pocit, že jsem sama.

Na svůj lidský život jsem neměla moc jasné vzpomínky, byly to jen ty, kde jsem s Cullenovými, ale na svou adoptivní rodinu si nevzpomínám. Stále dokola jsem myslela na Carlislea, Esmé a také na Edwarda, do kterého jsem se asi zamilovala. No, vlastně jsem se zamilovala do jeho fotografie, ale to je malý detail. Stále jsem u sebe měla své „talismany,“ které vůbec nesundávám, a také mi v hlavě vrtalo, kde je ta druhá část talismanu, který nosím na krku.

Za celých pět let se mi Emmett neozval, zajímalo by mě, kde teď asi je. Jestli už našel Cullenovy? Zda stále žije? Nic, nevěděla jsem nic.

***

Takhle jsem přemýšlela u sebe v pokoji, měla jsem chvilku volna, jelikož už nemusím trénovat tak často, protože výcvik jsem prý zvládla dobře a i mé chování se „zlepšilo“. Včera mi oznámili, že mají někde problémy, že se tam asi schyluje k něčemu hroznému, protože se tam buduje armáda novorozených a já už pojedu s nimi, prý se mnou v čele vyhrajou všechno nebo spíše v tomhle případě zastaví všechny, ale že by se mě nikdo zeptal, zda tam chci, to ne! - To byla moje první mise a já ji zvládla levou zadní, od té doby jsem jela na každou misi, kde jsme byli neporazitelní. Ale mě to pomalu přestávalo bavit, pořád jen trénovat, válčit, cestovat, když jsem si s někým chtěla popovídat, nemohla jsem, protože Aro každému hlídal myšlenky, jenom mně je nemohl číst.

Byla jsem mocná, už jsem si to uvědomila a taky mi docvaklo, co jsem si před pár lety říkala. Den D mi zněl v hlavě stále více a více, ale potřebovala jsem k tomu nějakou záminku, bylo by blbé vtrhnout do sálu a říct, že už chci pryč a všechny zabít. Taky vůbec nevím, jestli je zabiji. Ale záminku mi podstrčil Aro sám.

***

Byla jsem v hlavním sále, když v tom jsem ucítila neznámou vůni cizích upírů. Ihned jsem obalila všechny svým štítem (to jsem  převzala od jedné upírky jménem Becca před třemi lety). Do toho štítu jsem tedy všechny obalila, i když jsem měla touhu nechat Ara a jeho bratry nechráněné, ale nakonec jsem nepodlehla. Upíři právě vstoupili do sálu a okolo nich byla „ochranka“ hradu včele s Felixem a Demetrim. Jedním z těch upírů byla dívka okolo dvaceti let, byla krásná a dlouhé, rovné vlasy, černé jako uhel jí sahaly až pod zadek. Muž po jejím boku byl vysoký a velmi pohledný. Vlasy měl lehce sčesané na stranu a oba byli oblečeni v džínech a triku, muž měl ještě košili.

„Ach, to jste vy?“ vykřikl Aro.

„Ano, jsme,“ odpověděl ten muž.

„Je mi líto, ale musíte být zničeni,“ řekl výsměšně Aro. Chtěla bych docela vědět, co se stalo, ale když jsem viděla, jak se k té dívce blíží, aby je zabili, nevydržela jsem to.

„Dost,“ zakřičela jsem. Aro se po mně zlostně podíval a přikázal Felixovi, aby pokračoval, ale to jsem nemohla z nějakého nevysvětlitelného důvodu dopustit. Nejdříve jsem musela znát důvod. Stáhla jsem štít z gardy a obalila jím ty dva. Okolo nich se utvořila neproniknutelná koule, do které každý narazil a najednou šel jiným směrem. Ara asi hned napadlo co se děje, takže dal pokyn, aby přestali.

Vydala jsem se k nim, protože chci znát pravdu, ale ne od Ara a spol., ale od nich.

„Ahoj, můžu znát tvé jméno?“ promluvila jsem na dívku a jemně se usmála.

„Isobell.“

„Těší mně, jsem Isabella a ty jsi?“ pokynula jsem k jejímu druhovi.

„Mé jméno je Patrick, má paní.“

„Nejsem tvá paní, jsem zde nedobrovolně, ale to neřešme, teď chci vědět důvod, proč máte být zničeni.“

„Víte, jsme nomádi, cestujeme po světě a vždycky se někde chvilku usadíme. Teď jsme chtěli žít chvilku zde v Itálii a předevčírem, když jsme byli lovit, tak jsme potkali nějakou upírku a ta vedla za sebou hlouček turistů, a jelikož jsme byli tak moc vyhladovělí, vrhli jsme se na ně. Ona byla sama, takže proti nám neměla šanci, ale zabít jsme ji nechtěli, odehnali jme ji a v klidu se najedli. No, ale netušili jsme, že je to „večeře“ pro královskou rodinu, a tak, když jsme to zjistili, utíkali jsme, ale oni nás vystopovali a teď nás chtějí zabít,“ řekla ta dívka a já jí věřila, ale nechápala jsem, proč chtějí zabít někoho z nás kvůli takové hovadině.

„Aro, je to tak?“

Vím je to krátké a možná se vám to bude zdát moc urychlené, ale vy snad nechcete setkání Edwarda, Esme, Carlislea, Emmetta, Rosalie s Bellou???

⇨

⇦

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen(ova) 12. kapitola 2/2 Bella: