Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 13. kapitola

14.11.2010 (14:45) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1746×

„Víte, jsme nomádi, cestujeme po světě a vždycky se někde chvilku usadíme. Teď jsme chtěli žít chvilku zde v Itálii a předevčírem, když jsme byli lovit, tak jsme potkali nějakou upírku a ta vedla za sebou hlouček turistů, a jelikož jsme byli tak moc vyhladovělí, vrhli jsme se na ně. Ona byla sama, takže proti nám neměla šanci, ale zabít jsme ji nechtěli, odehnali jsme ji a v klidu se najedli. No, ale netušili jsme, že je to „večeře“ pro královskou rodinu, a tak, když jsme to zjistili, utíkali jsme, ale oni nás vystopovali a teď nás chtějí zabít,“ řekla ta dívka a já jí věřila, ale nechápala jsem, proč chtějí zabít někoho z nás kvůli takové hovadině.

„Aro, je to tak?“

***

Bella

Čekala jsem na jeho odpověď, ale jediné, na co se zmohl, bylo kývnutí hlavy. Je to od něj strašné a já už tomu nemohu jen bezmocně přihlížet, když nezasáhnu teď, nebo když se nepomstím teď, tak už nikdy, takováhle šance se nebude opakovat... Takže jsem sebe, Isobell a Patricka obalila do svého štítu a obrátila jsem se k Arovi čelem. Doufám, že to vyjde. Jestli ne, je se mnou konec!

„Víš, Aro, už mě to přestává bavit.“

„Upřesni to, Is.“

„Tak za prvé, nesnáším to tvoje oslovování, nesnáším, když mi říkáš Isabello, Is a tak všelijak podobně.

Za druhé, nesnáším tu tvou povahu, myslíš si, že tě každý bude poslouchat, ale kdyby si neměl za sebou všechny různé talenty, které si pod záminkou smrti donutil ti sloužit, byl bys nula, ale já taková nebudu, nikdy jsem tě neposlouchala.“

„A co těch pět let, co jsi mě poslouchala? Jezdila na mise a tak?“

„Aro, já jsem celou tu dobu jen předstírala, že jsem se změnila, předstírala jsem to, že sem se stala poslušnou, ale ve mně se bouřilo tolik pocitů z toho, a také jsem čekala na vhodnou příležitost, abych mohla splatit tvůj dluh.“

„Dluh?“ vysmál se mi.

„Ano, Aro, dluh, nerozuměl jsi?“

„Rozuměl, samozřejmě, ale asi jsem nepochopil, jak to myslíš.“

„Tvůj dluh spočívá v tom, že ty už jsi zabil či přeměnil tolik lidí a upírů a já už nehodlám přihlížet, jak zabíjíš další a další. Proto mi dnešek přijde jako správný den na mou pomstu. Aro, jsi nic, jsi jenom zrůda, co se raduje z bolesti ostatních. A teď mi pověz, chceš bolavou smrt, nebo nebolavou?“

„Jsi směšná, Isabello,“ pronesl s lehkostí v hlase.

„Já, že jsem směšná?“ zařvala jsem z plných plic a můj věčný kamarád vítr mě doprovodil. Vlasy mi vlály asi jako jediné v sále, ostatní totiž měli co dělat, aby to ustáli. Nejsilnější poryv se věnoval Arovi a jeho povedeným bratříčkům.

„Is, to neuděláš?“

„Myslíš, Aro?“ A na důkaz svých slov jsem ho pomocí větru odhodila na druhý konec sálu. Tam se rychle vzpamatoval a ve vteřině byl u mě a chtěl mě chytnout pod krkem, ale zapomněl, že jsem obalená ve své bublině a narazil do ní. A co jsem slyšela, je to docela tvrdý náraz a on jak byl rozeběhnutý. „Au.“ Muselo to bolet i upíra, protože hodnou chvilku trvalo, než se zvedl z té země.

„Isabello, jsi mrtvá.“

„Ne, Aro, nechápeš? Dneska zemřeš ty a možná i někdo jiný,“ významně jsem se koukla po Marcusovi a Caiusovi, kteří jenom kulili oči, ale stále seděli na svých trůnech.

„Ty to nezvládneš, nejsi na to dost zlá. Snažíš se mně vystrašit, ale to se ti nepovede. Ty jsi něco okolo pěti let stará a já na rozdíl od tebe něco málo přes tisíc let. Tak se vzpamatuj, stáhni ten svůj štít, začni mě poslouchat a nic ti neudělám.“

„Ano, Aro, jsem mladá, ale všechny dary, které jsem kdy převzala, umím ovládat automaticky, potom jsem jenom trénovala a trénovala, takže po téhle stránce jsem mnohem vyspělejší nežli ty. Ty umíš číst myšlenky pouhým dotykem, ale já, já mám naopak mnohem lepší dary. Co je čtení myšlenek dotykem, oproti ovládání počasí? Myslím, že teď je čas, aby si vyslovil své poslední přání.“

„Nezabíjej mě,“ zavrčel.

„Promiň, ale tohle je nesplnitelné.“

Pomalu, ale jistě jsem se dostávala do stavu, kdy jsem začala pochybovat, mám to udělat, nebo ne? Povede se mi to, nebo ne? Mám, nemám, mám, nemám...  A hlavně jak? Napadlo mě na něj použít Janin dar, ale bude to fungovat? Jsem blbá, měla jsem si to pořádně naplánovat, ale co, teď už couvnout nemůžu, nebo jo?

***

Emmett

„Kdo?“

„Říká vám něco Bella Masenová?“ zeptal jsem se a v tu chvíli Edward, Esmé, Carlisle, Rose vykulili oči. Řekl jsem snad něco špatně???

„Bella?“ zeptala se Esmé.

„Ano, Bella.“

„Ale jak to, že ji znáš? Jak to?“

„No je to takovej příběh.“

„Tak nám ho řekni, rychle.“

Posadili jsme se v obýváku na sedačku, každý ke své druhé polovičce, jenom Edward tam seděl sám a já si vedle něj představil Bellu, jenže jsem zapomněl na jeho dar a on se po mně kouknul, vypadalo to, že docela smutně a povzdechnul si.

„Tak vyprávěj, začni už konečně,“ pobízela mě Esmé.

„Esmé, klid, on už začíná.“

„Ale ty to nechápeš, Jaspere, Bella pro mě byla něco jako dcera. Chci slyšet všechno!“

„No, takže Bellu jsem poznal v roce 1933, v jedné temné uličce, kde jsem zrovna tišil svou žízeň, když jsem si jí všimnul. Stála tam, upřímně mě sledovala a musím říct, že mě to docela vykolejilo. Rychle jsem dopil svou oběť a chystal jsem se na Bellu, když v tom řekla jednu jedinou větu, která mě dokázala zastavit.“

„Jakou větu?“ zajímal se Carlisle.

„Řekla, přesně si to pamatuji: 'Počkej, počkej, počkej, mám na tebe prosbu, já vím, co jsi zač a znám i jiné upíry.'

Promiňte, ale když tohle na vás zvolá vaše večeře, docela vás to zaskočí. Myslel jsem si o ní, že je blázen a pak, když se mě zeptala, jestli ji proměním, jsem si to potvrdil. Byla blázen, šílenec, ale já už jsem se tři roky potuloval sám, takže jsem ji prostě proměnil. Celé ty tři dny její proměny, jsem si říkal, jestli jsem neudělal blbost, ale když se probudila, zjistil jsem, že to bude mocná upírka. Možná nejmocnější v celé historii upírů, a pak jsme se tak pošťuchovali a tak, potom náš první lov, ulovila nejméně pět lidí a ještě měla hlad. Pak jsme se teprve seznámili, pověděl jsem jí o Arovi a spol. Když se mi představila příjmením Masenová, tak jsem si vzpomněl na tebe, Edwarde. Jak jsme se setkali a hned jsem jí o tobě řekl, ona na mě koukala jak na vola a ze svého batůžku, který střežila jako oko v hlavě, vytáhla  knížku, ale nakonec to bylo fotoalbum a hádej, kdo byl na té fotce?“

„Já,“ konstatoval Edward.

„Ano, a tak jsem jí slíbil, že tě najdeme a mě napadl ten nejhorší nápad na světě. Napadlo mě se zeptat ve Volteře na vás. Přišli jsme tam a Aro si chtěl poslechnout její myšlenky, ale nic. Potom se tam odehrálo pár věcí, ale hlavní je, že dostala na vybranou, buď tam zůstane, nebo zemře, zůstala tam a mě poslala pryč. Měl jsem vás najít a to jsem splnil. A ona mi dluží padesát let jejího upířího života.“

„Jak to myslíš padesát let?“ zeptala se Rose.

„Před tím, než jsem ji proměnil, jsem jí řekl, že ji proměním jenom pod podmínkou, když pak ode mě neuteče, ale bude mi dělat společnici padesát let.“

„Aha, a jako ve všem?“ zeptala se žárlivě Rosalie.

„Ne, Rosie, takhle jsem o ní nepřemýšlel, ona byla moje nejlepší kamarádka a navždy jí bude. To budeš muset tolerovat.“

„Nevadí mi to, poznala jsem ji, sice jenom když jsme odcházeli, ale přeci jenom jsem na ni zvědavá jako na upírku.“

„Musíme jít pro ni do Volterry,“ vykřikl náhle Edward

***

Jasper

„Musíme pro ni jít,“ vykřikl náhle Edward.

Jeho emoce byly poslední dny zmatené, pořád byl duchem mimo a já jsem z něj cítil lásku, ale ke komu? To mi moje Láska nechtěla povědět, ale toleroval jsem to. Ale teď? Jak tady Emmett povídal o Belle, když chtěla, aby ji přeměnil, tak z něj sálal vztek, ale i radost. Jenomže, jestli je ona Masenová, tak je to jeho nevlastní sestra a... No nevím. Uvidíme, ale jedno je jisté, Edward je zamilovaný, pořád na ni myslí a Alice, moje všechno, před ním něco tají, protože pokaždé, když má nějakou vizi a on je u toho, tak je na ni naštvaný... No jsem na Bellu zvědavý, ale jít do Volterry dobrovolně? To by byl náš konec!

***

Alice

Nedávno jsem měla vizi o tom, co se hodlá Bella udělat, chce se pomstít, ale jedno je jistá, my tam nesmíme, musíme počkat až si nás sama najde. Nejlepší bude, když se teď přestěhujeme do Denali, tady to teď na chvilku necháme Quiletům. Ale jedno je jasné, nesmíme za Bellou.

„Nemůže jít pro ni,“ řekla jsem téměř neslyšně, ale všechny páry očí v místnosti se ke mně otočily a koukaly na mě.

„Proč?“ řekl Edward s Emmettem nastejno.

„Protože jsem měla vizi, jakmile bychom vstoupili do hradu, už bychom z něj nevyšli, tedy né živí.“

„Ale já tady nemůžu jenom tak sedět a čekat.“

„Nebudeme tady, pojedeme do Denali.“

„No skvělý, poslouchat myšlenky Tanyi, jak mě chce, jak je pro mě ta pravá, bravo, Alice.“

„Edwarde, uklidni se. Nejsi jediný, kdo by šel hned teď do Volterry, ale prostě nemůžeme. Bella nás najde, viděla jsem to.“

„Ale...“

„Žádné „ale!“ Přestaň fňukat a běž si sbalit.“

„Jo, tobě se to řekne, ty si svoji spřízněnou duši našla, tak se ti to mluví, ale já, víš, jaký to je, teď tady sedět obklopený třemi páry?“

Mlčela jsem, měl pravdu, muselo to být hrozný. Ale právě proto jedeme do Denali, ne?

„Ne, Alice, v Denali to bude ještě horší.“

„Tak pojedeme někam jinam. Přestěhujeme se do Vancouveru, tam máme taky dům,“ utnula to Esmé.

__________________________________________________________________________

Tak jak se vám líbí?

Prosím vás, napište mi do komentářů, jak by měla Bella, podle vás, zabít Ara? A spol? Děkuju. Vaše Elii..:)

⇨

⇦

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 13. kapitola: