Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 15. kapitola

14.12.2010 (07:15) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2682×

Doběhla jsem do hlavního sálu, kde jsem se s každým rozloučila a slíbila jim, že zase co nejdříve přijedu a Jane mi ještě poradila, ať hledám místa, kde nesvítí vůbec sluníčko, nebo tam vysvitne jenom párkrát do roka. Poděkovala jsem jí a už se rozbíhala směr nový život.

Vyběhla jsem a na chvilku se zastavila. Nevěděla jsem, kam mám běžet. Ano, měli jsme na hradě stopaře, velmi dobrého, ale nějakým záhadným způsobem se stalo, že jsem jeho dar uměla ovládat jenom velmi málo. Měla jsem jenom takové malé tušení, kde by se mohla osoba, kterou chci hledat, nacházet. A to samé jsem měla teď. Věděla jsem, že se Cullenovi nachází někde v Americe, ale kde? Vydala jsem se tím směrem, běžela jsem dlouho. Něco přes dva dny, plavala jsem a už jsem byla u hranic. Nadechla se, i když jsem to nepotřebovala a vykročila.

Po roce - 1939

Prohledala jsem Argentinu – nic, Brazílii – nic, Columbii – nic, Mexiko – zase nic. Potom jsem prohledala mnoho dalších měst, států, ale nic. Ve Washingtonu jsem byla dokonce i v Seattlu a něco mě táhlo do Forks, ale nic. Jenom jsem tam cítila pachy, které byly hodnou dobu staré. Jen něco mě zaujalo. To městečko, moc se mi líbilo. Skoro vůbec žádné slunce, kolem lesy... Nádhera.

Aljaška, také nic. Tak kde by mohli být? Začínala jsem být zoufalá a rozhodla jsem se, že se usadím, aspoň na chvíli, abych mohla přemýšlet. Koupila jsem si ve Forks domeček hluboko v lese, nechtěla jsem být blízko lidí, protože už nechci zabíjet, rozhodla jsem se totiž, že se zkusím stát vegetariánkou.

Můj první lov nedopadl dobře. Vybrala jsem si pumu, protože byla nejblíže, ale ta krev? Hnus. Všude v puse jsem měla její srst a ke všemu jsem myslela, že se pozvracím, i když upír nemůže. Byl to takový hnus, ale chtěla jsem pokračovat. Nechtěla jsem mít rudé oči, nýbrž zlaté, tekuté jako karamelky.

Po druhé jsem zkusila něco většího, medvěda. Byl snad ještě hnusnější, než ta puma, jeho chlupy jsem měla fakt všude a připadala jsem si jako kočka. Pořád jsem kašlala chlupy. Hnus, hnus, ale stejnak, pro koho to dělám? Pro sebe? Nebo pro koho? Sžíraly mě tyto otázky.

Konečně jsem volná, ale nejsem schopná je najít.

Alice

Vize *Bella se dostává z Volterry a utíká do Ameriky, aby nás našla. Hledá celý rok, prohledala skoro všechny státy, města a nejvíce se jí líbilo Forks. Poté se vydala ještě na Aljašku, ale nic nenašla. Ve Vancouveru nebyla, jaká škoda, ale usadila se ve Forks, koupila si domeček v lese a pokoušela se lovit zvěř, neuměla to, nešlo jí to, nechutnalo jí to.*

Konec, tím má vize skončila, ale to znamená jedno. Bella bydlí ve Forks!

„Alice, co jsi viděla?“ křikl na mě Edward.

„Ale nic,“ řekla jsem rychle a začala jsem plánovat stěhování.

„Stěhování? Kam?“ ptal se Edward vtíravě.

„Do Forks,“ odpověděla jsem mu.

„To si vážně myslíš, že se po roce budeme stěhovat zase zpátky? Víš, že to Rose nemá ráda.“

„Edwarde, když nebude chtít, nevadí. Já pojedu sama, musím.“

„Musíš? Alice, ukaž mi tu vizi, prosím.“

„Ne Edwarde.“

Už se nadechoval, že něco řekne, ale já ho předběhla.

„Porada,“ zařvala jsem svým vysokým hláskem a než byste řekli švec, už v obýváku byli všichni. Emmett si zapínal košili, Rose byla rozcuchaná, Carlisle zvědavý, Esme se na nás všechny smála, Edward zamlklý a Jasper chyběl. Moment? Chyběl?

„Kde je Jasper?“ zeptala jsem se hystericky.

„Jel nám zařídit nové doklady.“ Uff, oddechla jsem si.

„Stěhujeme se,“ pověděla jsem jim to rychle a přímo a čekala jsem na jejich reakci.

První se vzpamatovala Rosalie. Její výraz se měnil z naštvaného na zvědavý, poté na nechápavý, ale nakonec vyhrál ten naštvaný. Nesnášela stěhování.

„Proč?“ vyštěkla jako nějaký pes.

„Je to důležité a hlavně, říkala jsem vám před rokem, že až nastane čas, vrátíme se zpátky do Forks. A teď ten čas nastal.“

„Takže, chceš tím říct co?“ ptal se Emmett.

„Nic, jenom že se stěhujeme,“ uzavřela jsem to.

„Ale, teď jsme se nastěhovali, nechci se stěhovat zase zpátky.“

„Rose nikdo tě nenutí, můžeš tady zůstat, tak jako všichni, ale já jedu.“

„Kam jedeš, lásko?“ ptal se nechápavě Jasper, který právě vcházel do dveří s novými doklady.

„Vracím se do Forks.“

„Proč?“

„Protože je to důležité,“ vybuchla jsem a řekla mu to možná moc hlasitě.

„Promiň,“ omlouvala jsem se hned, ale on ke mně jenom přišel a objal mě.

„Jdu s tebou kamkoliv jenom budeš chtít,“ zašeptal. Otočila jsem se a políbila ho, jak moc ho miluju, ale vzpomněla jsem si na Bellu a už jsem byla u sebe v pokoji a balila nejpotřebnější věci. Esme na nic nečekala a začala také balit, Carlisle si sbalil svoje věci a nakonec se mu podařilo přesvědčit Rose, že to je dočasně poslední stěhování a příště může vybírat ona, kam se budeme stěhovat, protože jsme se nikdy nemohli pořádně domluvit.

Každému jsem sbalila, to nejnutnější  a už byl čas vyrazit na cestu, konečně provětrám svoje autíčko – Porsche 911 Turbo. Jak já to auto miluju, je rychlé a pro tenhle okamžik se skvěle hodí, musíme tam být co nejdříve, už se nemůžu dočkat, až ji poznám, až spolu půjdeme na nákupy, až bude s Edwardem a ten bude šťastný, tedy doufám, že spolu budou, musí.

Edward

Už je to rok, rok od té doby, co jsme se přestěhovali z Forks, rok od té doby, co měla Alice vizi o té dívce – Belle, té úchvatné upírce, která mě tak moc učarovala, o té upírce, která se zná s Emmettem, o té upírce, která nás hledá. O té upírce, kterou moc, moc chci poznat, a kterou možná miluju. A teď se stěhujeme zase do Forks a já nevím proč, protože ta malá mrcha Alice myslí na něco jiného. Jsem nervózní a nevím, co mám dělat.

„Edwarde, pohni, čeká se jenom na tebe,“ zvolala na mě ta mála mrcha.

„Už jdu,“ zamručel jsem.

Celou cestu v autě, jel jsem s Alici, neměl jsem chuť jet sám a řídit. Mým Volvem jel Carlisle s Esme a Emmett s Rose v džípu.  Poslouchal jsem pozorně Aliciny myšlenky, které si ale moc dobře hlídala a pořád se na mě usmívala, Jasper se také usmíval a já si tak moc přál, abych mohl spát a celou tu cestu prospat, jenže to nešlo.

Přemýšlel jsem o všem, co se mi za můj dosavadní život stalo, ale z mých myšlenek mě vytrhla zbloudilá myšlenka, která asi omylem, nebo schválně unikla Alici. Sice pomyslela jenom na Bellu, ale mně to neskutečně nabudilo, protože něco mi říkalo, že ve Forks se stane něco zásadního, co obrátí můj život vzhůru nohama. Tyhle myšlenky a to všechno mi zabralo celou cestu a teď už jsme parkovali před naším barákem, který máme dál v lese.

Hned jakmile jsem vystoupil z auta, rozběhl jsem se na lov, ale trochu jiným směrem, než vždycky. Běžel jsem hlouběji do lesa, kde jsem najednou narazil na domeček. Taková malá chaloupka, ale jsem si jist, že tady ještě před rokem nebyla. No, nechal jsem to být a jen jsem okolo ní proběhl a chtěl se soustředit na lov, když v tom jsem ucítil vůni, vůni krve, sice ne lidské, ale ta krev patřila pumě a medvědovi. Doběhl jsem na takovou loučku, kde na zemi ležela tři bezvládná těla – puma, medvěd a člověk???

Doběhl jsem k té osobě a všimnul si, že v ní nezůstala ani kapička krve. Všude okolo nás byly chlupy, ale kdo to udělal? Cítil jsem vůni, vůni nějakého upíra, ale nevím, čím to bylo, snad to mohlo být jeho nadáním, nebo prostě nevím. Nemohl jsem určit jeho stopu, ani směr, kterým se vydal po svém „obědě“.

Nadpřirozenou rychlostí jsem se vydal domů, protože zde máme možná upíra, který se pokouší lovit zvířata, ale moc mu to nejde, soudě podle těch chlupů a toho lidského těla.

Bella

Seděla jsem ve své chatičce, takové menší stavení v lese, přemýšlela jsem nad svým lovem, ale měla jsem hlad, ta zvířecí, hnusná krev mi nechutnala a vůbec mě nezasytila. Když v tom jsem ucítila něco, co mě dokázalo nehorázně moc nabudit. Pach člověka. Neváhala jsem ani minutu a už jsem se té nebohé osobě zakousávala do krku a sála tu blahodárnou tekutinu, která je nejlepší na světě. Tělo jsem dopravila na loučku, která byla vážně hodně hluboko v lese a kam by neměl žádný  člověk jít. Spolu s ní tam ležela také ta těla těch zvířat, která skončila jako můj pokus o nezabíjení lidí.

Když jsem odcházela, ucítila jsem něco, byla to vůně upíra, tím jsem si byla jistá, byla to dokonalá vůně, ale nechala jsem to a pro jistotu jsem se obalila do svého štítu a utíkala domů.

Později večer jsem přemýšlela, nemohla jsem z hlavy vyhnat tu vůni, když v tom někdo zaklepal na dveře a ke mně zavála vůně upírky.

Dočetl/a jsi? A budeš na mě tak hodný, že zde zanecháš aspoň jednoho smajlíka? Nebo jiný komentík? Udělalo by mi to velkou radost. :)

Tak co na to říkáte? Líbí se vám to ještě?:/

S pozdravem Elli

PS: přeju vám krásné svátky :)

⇨

⇦

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 15. kapitola: