Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 17. kapitola

23.01.2011 (18:45) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2891×

„To je dobře,“ řekla Alice, ale v tu chvíli někdo zakřičel v lese.

„Alice,“ zvolal ten neznámý a ke mně se donesla ta krásná vůně, která mi od posledního lovu nešla z hlavy.

„Bells, musím jít. To je Edward, nesmí nic tušit,“ řekla a v tu ránu byla pryč. Vzpamatovávala jsem se z toho ještě hodnou chvíli. Edward, jeho vůně, byl tak blízko, ale pro mě pořád hrozně daleko. Tři dny to nevydržím...

Po celé tři dny jsem se snažila nemyslet na to setkání, ale věnovala jsem se spíše lovu, nechtěla jsem přijít k nim s rudýma očima a podle vyprávění vím, že Emmett se také vzdal lidské krve a oblíbil si krev medvědí. Když to zvládá on, zvládnu to i já, říkala jsem si pokaždé na lovu, ale ta krev, prostě mi nechutnala, nezasytila mě a stále jsem měla tendenci vypravit se do města a tam někoho zabít... Ale ovládla jsem se a k tomu mi pomáhala Alice a také to, že jsem byla hluboko v lese.

Jenže, jakmile jsem seděla sama ve své chaloupce, nechala jsem volný průběh svým myšlenkám, což jsem neměla dělat. Přemýšlela jsem o tom, že se jim třeba nebudu líbit, že si Edward někoho našel a mě bude brát jako svou sestřičku, i když vlastně jsem jeho sestra, sice nevlastní, ale jsem. A co Esme s Carlislem, vzpomenou si na mě? Nebudou se zlobit, že jsem je tenkrát neuposlechla a nedávala na sebe pozor? A co Emmett? Vím, chodí s Rose, ale jak se ke mně bude chovat on? A co Rosalie?... Mnoho otázek a žádná odpověď.

Do Volterry jsem nejela, jen jsem Jane zavolala a řekla jí, ať mi drží palce a že jí v nejbližší době navštívím. Byla moc ráda, že sem zavolala, říkala, že se dala dohromady s Demetrim a že jim to hrozně moc klape. Přála jsem jí to...

***

Jednou, když jsem zase byla na lovu, jsem narazila na nějaký pach, který jsem znala moc dobře. Byla to zase ta vůně, ta vůně, která mi nešla z hlavy, vydala jsem se po ní a zavedla mě na takovou malou loučku, posetou miliony rozkvetlých kvítků a jelikož jsem byla zahalená do své bubliny, dotyčný na louce mě nemohl cítit a ani vidět, protože jsem byla pečlivě schovaná.

Nemohla jsem z něj spustit oči, seděl tam, koukal před sebe a vypadal, že o něčem přemýšlí, chtěla jsem vědět o čem a najednou jsem uslyšela něco, co mě docela překvapilo, slyšela jsem jeho myšlenky. Já si od něj propůjčila jeho dar a mohla jsem slyšet  Edwardovy myšlenky.

V jednu chvíli mu  hlavě stále běhal obrázek nějaké dívky s hnědými, dlouhými vlasy, sedící v pokoji se zavřenýma očima a v další chvíli do pokoje vstoupila další dívka, tentokrát blondýnka a já poznala, že je to Jane. Až teď mi došlo, že ta dívka, sedící na té posteli jsem já. Vždyť tohle se stalo ve Volteře, že jsem tam takhle seděla a přišla zamnou Jane.

„On myslí na mě,“ zašeptala jsem.

Najednou se podíval směrem ke mně, rychle jsem se sebrala a utekla jsem, doufám, že mě neviděl...

Doma jsem si v hlavě stále přehrávala ten obrázek, jak tam sedí na té louce a myslí na mě.

Je mnohem krásnější než na té staré fotce. Až ho zítra uvidím, nevím co budu říkat, jak se budu tvářit, mám použít jeho dar, abych věděla, co si o mě myslí, nebo nemám? Ne! Rozhodla jsem se, že ho nebudu používat. Prostě tam přijdu a nechám to na osudu...

Lehla jsem si do postele, i když spát nemůžu a zavřela jsem oči a přemýšlela. Čeká mě společná budoucnost s Edwardem a jeho rodinou? Kdo ví, no možná to ví Alice, ta ví totiž všechno, i když, já vlastně taky dokážu vidět do budoucnosti, převzala jsem to od ní, ale ještě jsem to nevyzkoušela a ani nechci. Co kdyby to nebylo nic pozitivního? O tomhle jsem přemýšlela celou noc, malovala si naší společnou budoucnost, ale také jsem si říkala, že když mě mezi sebe nepřijmou, vrátím se do Volterry a budu pořádně ctít upíří zákon a snažit se ho zachovávat...

Edward

Dneska bude bouřka a my se chystáme na baseball, ale proč mám takové tušení, že se něco stane? Neříkám, že to bude něco špatného, ale mám pocit, že prostě ten baseball nedohrajeme. Včera, když jsem ležel na své louce, chodím tam totiž jenom já, když nechci být v domě s těmi šťastnými páry a sedím tam a přemýšlím o té krásné, neznámé Belle a najednou jsem něco zaslechl, bylo to něčí šeptání, ale bylo to tak potichu, že i můj upíří sluch ho nezachytil. Vydal jsem se tedy prozkoumat okolí, ale po nikom a ani po nějaké vůni  žádná stopa. Nevím proč, ale opět jsem v dálce viděl tu chaloupku, proč se v poslední době stále ocitám tady? Přiblížil jsem se ještě blíž, protože by mě zajímalo, kdo v ní bydlí, necítil jsem totiž žádnou lidskou krev a ani tlukot srdce, ale než jsem  tam stihl dojít a zaklepat, přihnala se ke mně Alice a už mě táhla do domu, že se prý musím připravit...

Bella

Jak jsem tak ležela v té posteli, zachytila jsem opět tu vůni, ale tentokrát kousek od mého obydlí, postupně se přibližovala, ale zastavila ho Alice, že se musí jít připravovat na baseball.

Baseball!!! To znamená, že bych se také měla připravit. Sbalila jsem si všechny svoje věci, oblékla si džínsy, tílko a přes tílko košili, vlasy jsem si nechala rozpuštěné a nasadila si sluneční brýle, protože stále moje oči byly karmínově rudé a já se za ně moc styděla. Byla jsem připravená, ale ještě nebyla ta správná doba, protože s Al jsme se domluvily, že tam přijdu něco po šesté hodině a teď bylo půl šesté. Byla jsem nervózní...

Nadešel čas vyrazit, ale já se nepohybovala svou normální, upíří rychlostí, ale šla jsem tempem člověka, ba co míň, táhla jsem se jako smrad. Byla jsem nervózní, ale už jsem je chtěla konečně vidět všechny, poznat Jaspera a Edwarda...

Celou cestu jsem šla zabalená ve svém štítu, ale než jsem vykročila na mýtinu, kde se odehrával jejich baseball, stáhla jsem ho a pořádně se nadechla a vykročila...

Edward

Hráli jsme už něco přes půl hodiny, když najednou jsem ucítil neznámou vůni upíra, no spíše upírky a poté zaslechl jeho/její hlasité nadechnutí a v tom jsem viděl, jak ze severní strany louky vykročila směrem k nám neznámá osoba v brýlích. Hnědé dlouhé vlasy jí spadaly do půli zad, na sobě měla normální džínsy, tričko a košili, na zádech měla batoh a lidskou chůzí si to mířila přímo k nám.

Její vůně se mnou dělala divy, bylo to, jako bych cítil vůni mléčné čokolády, smíchanou s vůní šeříků, tak opojná vůně to pro mě byla, ale co bylo zajímavé? Nemohl jsem té dotyčné číst myšlenky, nevím proč...

„Všichni ke mně,“ zvolal Carlisle a to už jsme před dotyčnou upírkou stáli nastoupení v řadě, každý u své druhé polovičky, jen já sám. Mezitím k nám došla ta osoba a stoupla si před nás a ke mně zavála mnohem víc její vůně. Pohlédl jsem na ostatní. Alice se usmívala, Jasper byl v pozoru, Carlisle, Esme a Emmett vypadali překvapeně a Rosalie se tvářila lhostejně, jako vždy.

Dívka naproti nám si sundala sluneční brýle a sklopila hlavu, takže se nekoukala na nás, ale do země.

Esme

To není možné, to nemůže být pravda, ta upírka je jí tak moc podobná, ale nemůže to být Bella, ta malá Bella, kterou jsem měla tak moc ráda. Ale i když, Emmett říkal, že ho vyhledala a stala se upírem.

„Bello?“ zašeptala jsem.

Edward

„Bello?" zašeptala Esme. Viděl jsem v jejích myšlenkách vzpomínky na mladou, lidskou dívku. Pohled jsem vrátil na dotyčnou stojící před námi a konečně jí mohl pohlédnout do tváře a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Je to ona, ta krásná neznámá o které měla Alice vize.

„Ano?“ řekla.

Snad jsem to moc nepokazila, ale doufám, že se vám to bude líbit, mně osobně se tenhle díl moc nelíbí...

Prosím vás o komentáře. Elii

⇨

⇦

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 17. kapitola: