Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen(ova) 2. Kapitola

24.05.2010 (19:15) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2487×

„Ano, chceme. A jak rádi, že Edwarde?“ Edward se usmíval jak pitomeček, ale vyzařovala z něj ohromná radost. Už dlouho asi neviděl Elis tak šťastnou...

Pohled Elizabeth

„Jsem tak šťastná. Cítím ohromnou radost vždycky, když vím, že některé z těchto dětí najde novou rodinu. A u Belly jsem obzvlášť šťastná,“ řekla Esme a usmála se. Ona byla dokonalá.

„Já jsem zase moc ráda, že už u nás doma nebude takové ticho, dennodenně uslyším dětský pláč nebo smích.  A konečně budu mít pořád co dělat, když tam bude tenhle andílek.“ Pohladila jsem Bells po vlasech.

Možná bych měla začít studovat. Podle Esme je strašně zvědavá, tak abych ji uměla aspoň odpovědět. Už se na to velice těším, ale zároveň se i bojím. Mám strach z toho, že mě nebude mít ráda, že jí nedokážu nahradit matku, že to nebude takové, jaké jsem si představovala. Přeci jenom je to holka. Co všechno se stane až bude v pubertě? S Edwardem to bylo lehké a hlavně, co když ji rupne v bedně a bude se chtít vrátit k Reneé a Charliemu?

Strašně si přeji ať ji nic takového nenapadne, samozřejmě bych ji nic neupírala, ale asi bych to nepřežila. Podruhé už ne. Slibuji, že budu ta nejlepší matka.

„Bells, půjdeš tedy s námi?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Ano,“ jasná, rychlá a dostačující odpověď, řekla jsem si.

Po čtvrt hodině loučení jsem ji sbalila těch pár věcí co měla a chystali jsme se domů. Ona poprvé ve svém životě.

„Tak, Esme, ráda jsem vás poznala a doufám, že budu mít někdy tu čest, vidět vás opět.“ Usmála jsem se na ni.

Také se usmívala „Já jsem vás také ráda poznala. A už se moc těším na naše další shledání,“ odpověděla. Rozloučila se i s Edwardem.

Já vzala Bellu do náruče, manžela  chytla za ruku, on v té druhé měl Belliny věci a šťastně jsme vyšli z dětského domova. Cítila jsem se tak, tak..., ani to nejde popsat slovy, tak moc dokonale jsem se cítila. Teď se z nás stala zase rodina. To všechno mě naplňovalo neuvěřitelnou energií.

O pár dní později

Doma jsme měli všechno dokonale uspořádané, Bellin pokoj byl už hotový a sama Bella si  na nás poměrně rychle zvykla.

Esme měla pravdu, Bella každý den přišla s nějakou novou otázkou. Byly to obvyklé otázky malého dítěte - > Například:

„Mami, proč je den a noc?“ nebo, „Tati, a prděj taky hadi?“ ale i jiné, „Proč se tohle jmenuje takhle a ne třeba takhle?“ a posledně přišla s touhle otázkou: „Mami, jak vznikl svět?“ To by nebylo zas tak těžké... Ale.

„Tati, jak se vyráběj dětičky?“

„Jak přicházej na svět?“ Tyhle otázky, to je jenom takový malý úvod. Denně jich má tisíce. A pořád jsou horší a horší, tedy spíše je těžké na ně malému dítěti odpovídat.

O 3. roky později

Pohled – Nikoho

Rok 1921

Bella byla pěkné, mladé a chytré děvčátko. Už jí bylo pět let.  Moc ráda chodila na procházky do parku. Ostatní děti si s ní chtěly hrát, ale ona ne. Ona byla velmi samotářská. Vystačila si sama se sebou. Samota jí nevadila. Naopak, ona ji milovala. Když na hřiště přišla jako první, vůbec si ostatních dětí nevšímala, ale jakmile přišla a někdo už tam byl, nechtěla si hrát. Seděla  vedle  maminky a jen koukala kolem sebe.

Po týdnu neustálého slejváku nadešel konečně jeden ze suchých dnů. A už to mělo tak zůstat. Za dva dny byla Bella doma už unuděná k smrti. Nikdo jí nechtěl odpovídat na její otázky a ona už dlouho nebyla venku. Elizabeth s ní šla. Těšila se. Na písku nikdo nebyl a  tak to vypadalo na velmi klidné odpoledne, ale jen pro maminku. Bella, nejenže zbožňovala samotu, ale ona byla také velmi zvědavá. Nejraději měla třpytivé věci, ty ji nejvíce lákaly. Byla jako straka, milovala věci, které házely alespoň malé odlesky...

Seděla veprostřed pískoviště a stavěla bábovičky, když tu náhle něco zahlédla. V pravém rohu obdélníkového pískoviště to bylo. Něco, jako by ji tam táhlo. Přišla blíž a uviděla něco blyštivého. Ihned po tom hrábla. Byl to stříbrný řetízek s velkým stříbrným přívěskem. Tedy spíše jenom s půlkou přívěsku. Musel zde být už pěkně dlouho, byl totiž velmi špinavý. Snažila se ho vyčistit, ale nešlo to. Byl na něm jakýsi znak. Bella nevěděla jaký, (ale my ano, byl na něm erb rodu Cullenů) ale to Bella zjistí, až nastane ten správní čas. Ale stejně. Jen jedna část? Kde je ta druhá?  Kdo ji nosí? Existuje vůbec druhá polovina? Nic z toho Bellu nezajímalo. Teď ji bylo celkem jedno co to je, ale jednou na to přijde.

Od té doby, co našla „svůj talisman“ uběhlo pár dnů. Nosila ho na krku. Před mámou a tátou ho dokázala skvěle tajit. Vždy večer, kdy měla spát, se  ho tajně snažila vyčistit od zbytečných zrnek písku... Moc to nešlo, bylo to tam velmi usazené, pokaždé se jí podařilo odstranit vždy jen nepatrnou část, ale nevadilo jí to, ba naopak, byla velmi vytrvalá. Opakovala si stále dokola, že až přijde správný čas, tak se jí to podaří...

Moc ho nesundávala a když ho musela sundat, tak se cítila divně. Bez něj, jakoby nic nemělo cenu, cítila se v nebezpečí, ale naopak když ho měla, tak se cítila úplná a hlavně měla pocit, že je v bezpečí. Začalo jí na tom kousku stříbra neuvěřitelně záležet. Věděla, že se nikdo nesmí toho řetízku, tedy spíše toho přívěsku zmocnit. Jenom ona ho smí mít. Hlídala ho jako oko v hlavě. Najednou měla pocit, (už v pěti letech) že bez něj by nikdy ve svém životě nenašla svou pravou lásku. A když ho bude mít, tak ji najde. Jakoby tušila, že už někoho beznadějně miluje, avšak netušila koho...

Ve stejnou dobu na jiném místě

Pohled Carlisle (možná zde nebude vše souhlasit tak, jak to bylo, ale jinak by mi to nezapadlo do děje. Třeba v první kapitolce, tam to také nesouhlasilo. Esme byla přeměněná až v roce 1921. Takže později než Edward. Tak vás moc  moc  prosím, berte na to ohledy. Děkuji Elii)

Seděl jsem ve své pracovně a přemýšlel, jak nad svým upířím životem, tak i nad tím lidským.

Byl jsem syn anglikánského pastora, byl jsem vychován  za časů náboženského pronásledování. Můj otec  vedl hony na čarodějnice, vlkodlaky a upíry, prostě všechno jménem vymícení zla na světě.  Pamatuji si, že když  otec zestárl, tak mě prosil, ať převezmu jeho „řemeslo.“ Nechtěl jsem, neměl jsem a ani nemám rád násilí. Ale otci jsem to slíbil. Tak jsem, jelikož jsem docela chytrý vypátral skupinku opravdických upírů. Asi jsem je nezastihl ve správný okamžik. Byli hladoví. Jeden se po mě ohnal a kousnul mně. Věděl jsem co by se mnou udělali, kdyby to zjistili. Tak jsem se odplazil do nějakého sklepení a tam přečkal tři dny strašlivé bolesti. Cítil jsem oheň v celém těle. Ke konci pomalu ustupoval. Sunul se pomalinku od konečků prstů nahoru, až došel (spíše spálil) všechno ve mně. (Nebo mi to tak přišlo). Cítil jsem, jak se všechen ten žár dostal do mého srdce. Slyšel jsem, no spíše cítil, že nastal konec. Cítil jsem poslední Buch, Buch, Buch... A nic. Ticho. Tam, kde bylo vždy mé srdce, byl teď kámen.

Nechtěl jsem zabíjet nevinné lidi. Snažil jsem se zabít, skákal jsem z vysokých výšek a pokusil jsem se umřít taky tak, že se vyhladovím. Nic. Nic nepomohlo. Když už jsem byl tak vyhladovělý, že jsem nedokázal normálně přemýšlet, tak jsem skočil po prvním jelenovi, který byl kousek ode mě. Byl jsem totiž v lese. A tak jsem našel na to všechno řešení. Nemusím zabíjet lidi. Klidně si vystačím s krví zvířat. „Problém vyřešen,“ řekl jsem si.  V průběhu dvou století jsem rozvinul více méně svou odolnost vůči lidské krvi a mohl jsem se stát doktorem. To bylo vždy mé tajné přání. Pomáhat lidem.

Studoval jsem v Itálii, kde jsem narazil také na Volturiovy – na Ara, Marcuse a Caiuse. Zdáli se mi kultivovanější, civilizovanější a vzdělanější než tamti, které jsem znal z Anglie. Byli sice chytří, ale neustále se mně snažili donutit k tomu, abych se neživil zvířaty, ale lidmi... Samozřejmě jsem odmítl. V roce 1915 (Vím, že to tak není. Ale musím to sem zařadit, aby mi vše vyšlo) jsem zachránil Esme, která skočila z útesu. Odvezli ji do márnice, protože si mysleli, že je mrtvá, ale její srdce tlouklo. Sice slabě, ale i tak. Neváhal jsem, velice se mi líbila. Tak jsem ji přeměnil. Bolelo mě to za ní. Ta její přeměna. Velice  statečně ji přečkala. Byla z ní velmi krásná upírka. Miloval jsem jí a nějakým zázrakem ona milovala mně. Vzali jsme se.

V roce 1918 jsme byli v Chicagu, kde jsem pomáhal v nemocnici. Vypukla zde španělská chřipka. A právě na ni umíral Edward. Byl mladý a silný a jeho matka mě prosila ať mu pomohu. Jakoby tušila, že ho můžu přeměnit. A tak se i stalo. Musel jsem ho odnést do našeho domu kousek za městem. Bál jsem se, že se nebude chtít živit tak jako já a Esme.

Ale všechno šlo nakonec tak, jak jsem si představoval. Edward byl velmi chytrý a velice rychle si zvykl na zvířecí krev.

Právě v tuhle dobu Esme začala pracovat v dětském domově. Milovala děti. A když je sama nemohla mít, tak jim chtěla být alespoň na blízku. Jednoho dne přišla a byla velmi rozrušená. Přesně si pamatuji náš rozhovor.

„Carlisle, víš kdo si dneska adoptoval tu malou ukecanou Bellu?“ zeptala se mě. Neměl jsem nejmenší zdání, kdo by to mohl být. Ta malá byla kouzelná. Často jsem za Esme chodil a mnohokrát jsem si tam povídal s Bellou. Tedy spíše odpovídal na její otázky.

„Esme, zlato, uklidni se a pověz mi to,“ řekl jsem jí. A povzbudivě jsem ji vzal za ruku.

„Víš, docela jsem zpanikařila, když mi řekli, co se stalo,“ řekla. Byla divná.

„Lásko, řekni mi všechno od začátku, pak ti s tím pomůžu.“ Usmál jsem se na ni.

„Bellu má teď doma Edwardova pravá maminka a tatínek. Chápeš to? Oni to přežili, ta žena Elizabeth  se obviňuje, že Edward zemřel,“ dokončila to. Páni to je síla.

„Carlisle, měli bychom se přestěhovat,“ řekla a udělala na mě takové psí oči, že jí nešlo odporovat.

„Ano, to bychom  měli, co třeba Vancouver?“ zeptal jsem se jí.

„S radostí, tam je to pro nás jako stvořené.“ Šibalsky jsem se na ní usmál. Ale neodpověděla na to.

„Jo a mám tě pozdravovat“ dodala po chvíli.

„Děkuji.“ To stačilo. Odešla do své pracovny. A já jsem tehdy šel také do své pracovny, měl jsem tam rozdělaný jeden případ. Ach miluji upíří paměť. Nic nezapomenu.

⇨

⇦

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen(ova) 2. Kapitola: