Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 3. kapitola

05.06.2010 (12:00) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2621×

Pohled Bella – o 10 let později.. .(Dětství Belly nebylo moc zajímavé... Asi jako každé dětství)1931

„Bello, dělééj...,“ řvala máma jako smyslů zbavená. Já jsem se jako naschvál oblékala pomalu. Nikam jsem nechtěla. Už mi je patnáct let a musím jít na nějakou patnáctiletou prohlídku a k tomu si máma ještě usmyslela, že je nejvyšší čas, navštívit gynekologii. A tam se mi už vůbec nechtělo. A aby toho nebylo málo, měla jsem jít k jednomu z nových a docela mladých doktorů tady v Chicagu. Ona mě prostě nemůže objednat ke sví doktorce, já musím mít něco spešl. Ááá... nikam nejdu, zůstanu doma, ať si jde sama.

(Abych se trochu představila, měla jsem krásně hnědé, dlouhé a vlnité vlasy až někam nad zadek. K tomu jsem měla velmi světlou pleť, která se velmi hodila k mým vlasům. Velké č okoládové oči, malý nos, plné rty a to vše na obličeji, který měl srdcovitý tvar.)

„Bello, sakra kde vězíš?“ ječela už po několikáté.

„Jóó, vždyť už jdu,“ zařvala jsem.

„Tak laskavě pohni tou tvou línou prdelí a koukej sem naklusat, jinak si mě nepřej.“

A jé, už zase vyhrožuje. Nikdy mi nic neudělala, tak proč by to najednou měnila? Uchechtla jsem se sama pro sebe. Ale v tu ránu mi usměv ztuhnul. Slyšela jsem rychlé dupání po schodech a najednou vlítla do mého pokoje. Jejda...

„Isabello Marie Swanová Masenová, jestli okamžitě nevstaneš a nepůjdeš se mnou, tak si to s tebou pěkně vyřídím. K tomu doktorovi jsi objednaná už přes půl roku. Co si o sobě vlastně myslíš? Že kvůli takový, náně jako jsi ty, bude na nás čekat? To jsi na velkém omylu. Ihned si nazuj boty a jdeme,“ zařvala a vyběhla z pokoje. Ó najednou si hraje na velkou matku, ale neboj, poznáš jak se teprve chová nevychovaná dceruška. Nikdo, ani ty mi nebude nadávat do nány. Vlastně, já zapomněla, ten její Edík, jak o něm pořád básní, byl přece dokonale poslušný. Css, suchar jeden. Nevěděl, jak si pořádně užít život. Prej nechtěl žádnou, ale zato chtěl na vojnu. Chááá. Prej sex až po svatbě, tvrdila máma.

„Ale já nebudu jako on, nebo jako oni (otec s matkou), já si budu užívat. Ano, sama jsem ještě panna, ale né na dlouho...," řekla jsem si a konečně vyrazila na popravu k doktorovi.

Patnáctiletá byla v pohodě, větší strach jsem měla z té gynekologie. Byl tam nějaký mladý, velice hezký doktor. Myslím, že se jmenoval Carlisle Cullen. Nějakým zvláštním způsobem mi byl velmi povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout. Celou dobu jsem byla jako v transu a hrála si s mým „talismanem.“ On si toho všimnul a zvláštně se na mě podíval. Jako by to znal. Nedalo mi to...

„Co je? Co na to tak koukáte? Znáte to snad?“ vypálila jsem na něj.

Vykulil na mě oči a pomalu se vzpamatoval z mého neslušného chování. Najednou někdo zaklepal na dveře. Byla to máma: „Zlato, nechceš abych tu byla s tebou?“ zeptala se přeslazeně.

„Hele, mami, víš ani ne. Ne, vlastně nechci, abys tu semnou byla. A vás, pane, prosím, abyste pokračoval, ráda bych to měla co nejdříve za sebou a šla domů!!!“ řekla jsem a lehla si na to jejich křeslo. Máma odešla, asi se urazila a doktor si mě prohlížel, jako by mě chtěl zabít.

„Tak bude to už? Nemám na to celý den,“ kvákla jsem.

„Odkud to máš?“ řekl a koukal se na mě krásnýma topazovýma očima. Cože? Ty oči znám. Najednou jsem si vzpomněla. Esme, moje vychovatelka v děcáku měla takové oči. A měla dokonce i manžela. Vím, že bych si tohle nemohla pamatovat, ale Esme jsem měla strašně ráda. Možná i radši než Elizabeth.

„Neznáte náhodou Esme?“ Nedalo mi to, musím vědět jestli s ní není příbuzný.

„Znám,“ řekl jsem.

„Jak – cože? To - to není možné, jak – jak... Vážně?“ koktala jsem.

Nestačil mi ani odpovědět, protože někdo zaklepal na dveře. Myslela jsem, že je to opět má adoptivní matka a už jsem chtěla něco namítat, ale byla to osoba, která, jako jediná mi mohla nahradit mou ztracenou mámu. Byla to ta nejmilejší, nejkrásnější a nejlaskavější osoba na světě.

„Carlisle, mohl bys mi pomoct?“ řekla a až pak si mě všimla. Zůstala na mě zírat. Asi jí docvaklo, co vidí.

„Co – jak – kdo – kdy?!“ Padalo to zní jako z chlupaté deky.

„Ahoj?“ zkusila jsem.

„Bello? Jsi to ty?“ mluvila na mě jako na největšího sociála na světě. Snad nejsem až tak dementní? Nebo jsem? Asi. Už jsem to nevydržela, slezla jsem z toho strašného křesla a vrhla se jí do náruče, která se pohotově rozevřela.

„Esme, Esme, jsem tak ráda, že jsem tě potkala. Prosím, neodcházej, už nikdy.“ A jé jé, vyklopila jsem to, co jsem neměla.

„Bello, Bellinko, strašně jsi mi chyběla.“ Takhle jsme tam stály a povídaly si o všem možném.

Čas s ní ubíhal tak rychle a už zase do dveří strkala nos ta fúrie, která si říká máma. S Esme jsem se rozloučila, dala mi svou adresu a slíbila mi, že neodjedou. To asi znamená, že mě chce vidět?... Asi jo...

Po týdnu – Pohled – nikdo

Bella Esme navštívila už několikrát, a vždy si všimla něčeho neobvyklého. Jednou, že se vůbec nezměnila za těch 13 let, podruhé zase, že má divnou barvu očí, (ale to už ví) a nebo třeba, že má velmi tvrdou a studenou kůži, velmi silný stisk a tak dále.

Doma – Bella

Seděla jsem doma před velkou knihovnou a vybírala si nějakou knížku. Moc ráda jsem měla knihu od Brama Stokera -  Dracula. Miluji nadpřirozené bytosti...

Ale dneska jsem hledala něco jiného. Edward – táta strašně rád čte. Má tu velký výběr. Třeba najdu to, co hledám... Ale co vlastně hledám? Ani sama nevím.

Jo, jo, jo, mám to... Nebo aspoň myslim. Zaujal mě jeden úryvek:

Upíři..., co si o nich myslíme. Autor -  Machianioj Muchalovák (výmysl).

Upír – jedna z nadpřirozených bytostí. Nežijí. Ale co když jich pár běhá mezi námi? Zdá se to nepravdivé, ale skutečnost je jiná. Žijí po celém světě, mají dokonce svou královskou rodinu někde v Itálii. Jsou to predátoři – šelmy mezi kořistí. Jejich přirozeností je zabíjet. Zabíjet nevinné lidi. Nemají potřebu zachovávat lidské životy. Zakousnou se do krční tepny a pijí do té doby, než toho chudáka připraví o poslední kapičku krve. Ale i mezi těmito nestvůrami se najde pár jedinců, kteří se snaží zapojit do našeho lidského života. Ale jak to, že mohou žít náš lidský život? Aniž by nás všechny nezabili? Je to jednoduché. Upíři se mohou dělit na dvě skupiny. Ale jedno mají všichni společné. Jsou velmi krásní, silní, mají tvrdou, světlou kůži, která se podobá kameni. Jejich srdce je jeden velký kus ledovce a mají neuvěřitelnou rychlost. Navíc jsou nesmrtelní... A někteří mají navíc dokonce zvláštní dary.

1. skupina  - Jsou všichni upíři, tedy až na pár jedinců, kteří se živí lidskou krví. Nedá se jim věřit. Jejich oči mají karmínovou barvu.

1. skupina – Je jich velmi, velmi málo, asi jen dva klany na celém světě. Jsou to normální upíři. Mají stejné vlastnosti jako všichni ostatní (jsou silní, rychlí, krásní, studení...).  Jen jeden rozdíl tam je. Nemají rudé zorničky, ale ty jejich oči mají barvu tekutého zlata. Ale to vše je stojí velké úsilí, ale stojí to za to. Ale čím se tedy živí? Žádná lidská krev, ale zvířecí.

U obou skupin se stává, že když se upír dlouho nevydává na lov, jeho oči mu změní barvu.

Z karmínové (rudé) na černou a z topázové (zlaté) taky na černou...

Bylo tam toho mnohem, mnohem víc. Ale tohle stačilo. Nejsem přece blbá. Horlivě jsem přemýšlela...

Po dvou hodinách

Mám to... Proč mě to nenapadlo dřív...? Esme i Carlisle -  oba jsou upíři. Jak to, že jsem na to nepřišla dřív? Esme nezestárla ani o rok, jsou studení a tvrdí - to když mě obejme, tak mi naskáče po celém těle husí kůže a sevře mě ve své kamenné náruči. Jsou silní – to jsem poznala na tom, že když mě objímají, nemohu pořádně dýchat. Navíc ty oči. Jsou jako “tekuté zlato,“ a takové oči nikdo nemá, nikdo až na upíry. Oni jsou ta malá menšina. Oni jsou vegetariánští upíři. Pááni...

⇨

⇦

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 3. kapitola: