Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen(ova) 4. kapitola

11.06.2010 (12:30) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2386×

Bella

Mám to... Proč mě to nenapadlo dřív... ? Esme i Carlisle -  oba jsou upíři. Jak to, že jsem na to nepřišla dřív? Esme nezestárla ani o rok, jsou studení a tvrdí - to když mě obejme, tak mi naskáče po celém těle husí kůže a sevře mě ve své kamenné náruči. Jsou silní – to jsem poznala na tom, že když mě objímají, nemohu pořádně dýchat. Navíc ty oči. Jsou jako “tekuté zlato“, a takové oči nikdo nemá, nikdo až na upíry. Oni jsou ta malá menšina. Oni jsou vegetariánští upíři. Pááni...

Tak to je megahustý. Oni jsou vampýři. Ale asi budu dělat, že nic nevím, nebo ne? Carlisle hodně rád čte. Co mu doporučit jednu „zajímavou“ knížku? Chci vědět, jak se na to bude tvářit. A pak jim možná řeknu, že všechno vím. Ale že se jich nebojím.

„Bells, kdepak jsi?“ zvolala máma. A jo. Věčeře. Vůbec jsem na to nepomyslela. Najednou mi silně zakručelo v břiše. Honem se musím najíst. Vstala jsem, knihu si dala do pokoje a šla jsem. Bylo moje oblíbené jídlo -  špagety s omáčkou.

„Mamí, můžu jít zejtra k Esme a Carlislovi? Chci mu půjčit jednu zajímavou knížku,“ řekla jsem po pravdě.

„Jistě, že můžeš. Je to velmi zajímavý a hodný manželský pár, viď?“ Sama tam u nich byla několikrát.

„To je,“ ušklíbla jsem se. Kdybys jen tušila  kam jdu. To bys mě nikam nepustila.

„Jo a díky, bylo to moc dobrý.“ Uklidila jsem po sobě a šla jsem nahoru do pokoje.

Po chvíli přišla máma. Dnes byla sobota a to mi vždy něco hezkého vyprávěla. Dneska chci vědět něco o Edwardovi.

„Tak o čem si budem vyprávět dneska?“ zeptala se se zájmem.

„Víš, chtěla bych slyšet něco o Edwardovi.“ Najednou vstala a odešla. Nechápala jsem to, ale hned byla zase zpět. Uff. Už jsem si myslela, že se zase pohádáme jako včera.

Přišla, zase se posadila a v rukou nesla nějaké papírky. Asi fotografie, usoudila jsem.

„Bello,“ řekla a podala mi jednu z těch fotek. Byl na ní ten nejkrásnější kluk na světě. Nikdo se mu nemohl podobat. Krásné, bronzové vlasy, rozlítané do všech stran. Velké, zelené oči, ve kterých se jevil úsměv. Ale nic z toho nemělo na ten dokonalý úsměv.

Koukala jsem na to jako na nějaký slavný obraz. Přitom tohle krásné stvoření je, tedy spíše byl, můj nevlastní bratr.

„Tohle je Edward. Celým jménem Edward Anthony Masen. Umřel v roce 1918 na španělskou chřipku. Umřel jako jediný z naší rodiny. Byl velmi krásný, hodný a byl to hlavně pravý džentlmen. O dívky moc zájem neměl, ale na kluky nebyl, to se neboj. Byl vychován tak, že sex je vhodný až po svatbě. Ale on se nechtěl ženit. Víš, on chtěl jít na vojnu. Strašně jsem se o něj bála. Byl to takovej můj mazánek. A pak se stalo neštěstí. V celém Chicagu udeřila ta proradná španělská chřipka.“ Podala mi všechny ty fotografie. Já jí zase kapesník. Plakala. Dál už sem se nic moc nedozvěděla, ale tohle stačilo.

„Mami, můžu si ty fotky nechat?“ zeptala jsem se.

„Ale jistě že můžeš. Mám ještě jedny.“ To je dobře.

Odešla z mého pokoje. A já vytáhla své malé album na fotografie. Tu jednu, tu první jsem si dala pod polštář. Nevím proč, ale něco mě nutilo sundat můj talisman a dát ho  k ní. Pak, jako by vše bylo na správném místě. Tedy jenom pro tuhle chvíli. Měla jsem pocit, že jednou ho najdu. Že ho budu milovat.

Prohlížela jsem si ty fotografie. Na jedné byl celý nahatý Edward jako miminko, na další zase jak je celý od bahna a na té třetí je oblečen ve vojenské uniformě. Asi chtěl být vážně vojákem. Byl v ní tak sexy. Ach jo...

S blaženým úsměvem jsem udělala rychlou, ale vážně rychlou hygienu a konečně si lehla do postele. Přemýšlela jsem. Zítra mě čeká návštěva Esme a jsem docela zvědavá, jak se Carlisle bude tvářit. Doufám, že se tam nesklátím smíchy. Takhle jsem uvažovala dlouho, až se mi začala zavírat víčka.

Mé sny se točily stále dokola: Běžela jsem lesem, za mnou nějaký muž. Měl bronzové oči, ale ty mé byly rudé, protože jsem je viděla v odraze nějakého skla. Doběhli jsme na konec lesa, který byl zakončený útesem. Zrovna byl nádherný západ slunce. Chtěla jsem se otočit k tomu muži, co mi dělal společnost, ale náhle nic. Nic jsem neviděla. Můj mozek jakoby nebyl.

S hrůzou jsem se probudila. Nevěděla jsem co to bylo. Ale nechtěla jsem na to myslet. Pro svůj dobrý pocit jsem si vzala svůj nalezený přívěsek. Dala ho na krk. Cítila jsem se zase ohromě silně. Pomalu jsem se zase dostávala do říše snů, ale už to nebyla žádná noční můra. Byl to krásný sen, ve kterém jsem byla jen já a Edward. Vše bylo dokonalé. Jen tam byl jeden háček. Neměl zelené oči. Ony byly jako dvě rozteklé karamelky. Zato ty mé byly karmínově rudé. Jen jsme stáli na kraji toho útesu a koukali na sebe. Bylo to romanticky strašidelné.

Ach. Jsem divná, zdají se mi sny o mém Nevlastním bratrovi.

Druhý den

Ráno jsem se probudila s pokřiveným úsměvem na rtech. Od té doby, co jsem se v noci probudila jsem neměla žádné noční můry, ale jen dokonale krásné sny. Sáhla jsem si na krk, kde byl můj talisman. Když jsem usínala, tak byl pod polštářem a já měla ošklivý sen. Pak jsem si ho ale vzala a od té doby byly jen krásné. Na čele se mi vytvořila vráska. To se děje vždy, když nad něčím pořádně přemýšlím.

Buď jsem blbá, nebo je to tím talismanem. Nebo by to mohlo být tím, že to je nějaký kouzelný přívěsek? Docela by mě zajímalo, čí je, nebo byl.

„Ahoj mami,“ řekla jsem, když jsem sešla dolů na snídani.

„Dobré ráno Bells,“ zvolala od plotny.

„Můžu už jít teď za Esme?“ optala jsem se.

„Jistě, jen se nasnídej. Ano?“ Jasně že se najím, přece bych nešla s prázdným žaludkem.

„Ok.“

„Tak já jdu,“ zavolala jsem přes rameno. V pokoji jsem si vzala jen tašku s věcmi, které jsem měla už připravené. A mohla jsem vyrazit.

U Esme a Carlisla

„Ahoj,“ zařvala jsem na jejich velkej barák.  A jak jsem se tam dostala? Mám klíče. Sami mi je dali.

Oba po chvíli „lidskou“ chůzí přišli za mnou do obýváku. Jej, nechápu jak mohou předstírat, že jsou lidé.

„Ahoj Bello.“ Esme

„Zdravím Bells, tak rád tě zase vidím.“ Carlisle

Takhle mě vítali pokaždé. „Asi mu tu knihu dám hned,“ řekla jsem si v hlavě.

„Carlisle? Ty rád čteš viď?“

„Ano, proč?“ Nechápal.

„Víš, včera jsem narazila na moc zajímavou knížku.“ Odpověděla jsem po pravdě.

„Bells, já nejsem na žádné romány, nebo komedie. Já mám radši naučné knihy.“ Tak tahle tě toho naučí. Chacha. Budeš se divit.

„Ale tahle není žádný román a ani komedie. Je to tak trochu naučné pro ty, co nevědí. Ale ty určitě už tohle budeš vědět, že?“ Pozvedl obočí a to u něj znamenalo zájem.

„Šup sem sní,“ konstatoval. Usmála jsem se. Doufám, že upíři nemůžou utrpět infarkt.

„Tady,“ podala jsem mu ji.

Pohled Carlisle

Upíři – Nadpřirozené bytosti? Nebo predátoři  žijící po celém světě mezi námi?

Co to má bejt? Tuší snad něco? Nebo to dokonce ví?

„Co to je?“ zeptal jsem se vyjeveně.

„Kniha,“ odpověděla. Nemohl jsem si nevšimnout toho, jak v sobě d usí smích.

„A proč si mi ji přinesla?“ Probodával jsem ji pohledem. Chtěl jsem vědět proč!!

„Zaujala mě.“ Lhala. Ona to věděla.

„Lžeš,“ odpověděl jsem ji suše.

„Carlisle, klid ano? To nemůžeš vědět. A proč by měla lhát?“ ptala se Esme.

„Koukej.“ Ukázal jsem jí jméno té knihy. Vypadala, jako by to s ní mělo každou chvíli šlehnout.

„Nelžu,“ vmísila se mezi nás Bella.

„Lžeš,“ odpověděli jsme současně s Esme.

„Ne.“

„Jo, Ano.“

„Ne.“

„Ano, jo.“

„Dobře, s vámi se nemůžu hádat. Vy byste tu mohli být celou věčnost, ale mě život utíká.“ Začala se smát.

„Takže to víš?“

„Ano, vím.“

„Bello,“ řekl jsem vážně. „Měli bychom si promluvit.“

„Jistě, proto jsem tady.“ Ona je jako sluníčko pořád.

„Moment, než začneme mluvit o nás, chci vědět jednu věc, která ale nesouvisí s tématem.“

„Ano?“ řekli jsme s Bellou naráz.

„Bello, všimla jsem si, že si na Elizabeth pěkně hnusná! Můžeš to vysvětlit? Máš k tomu důvod?“ Wow, tak  to je hodně od tématu.

„Ano, to by mě také zajímalo.“ Pravda, zajímá mě to.

„Narážíš tím třeba na to, jak jsem na ni byla hnusná v té ordinaci?“ Otočila svůj tázavý ksichtík ke mně.

„Ano, na to taky,“ řekla za mě Esme.

„Víte, já na ni nejsem hnusná. To jenom mi jsme se pohádali kvůli takové hlouposti.“

„Kvůli jaké? Smím-li vědět?“ Carlisle.

„Ona mě srovnávala pořád s tím jejím dokonalým synkem Edwardem, bylo to neúnosný, tak jsem jí to řekla.“

„Aha, tak to chápu,“ řekl jsem.

„Tak to jo a jinak na ni nejsi hnusná?“ zeptala se Esme.

„Ne, jinak ne a mohli bychom začít s vampýrama?“ Zasmála se tomu pojmenování.

„Jistě,“ řekl jsem.

Pohled Bella

„Jupíí,“ vypískla jsem.

„Tak co chceš vědět?“ zeptal se mě Carlisle. Budu mu říkat Carl. =)

„Všechno, každičkej detail, prosíím.“ Usmála  jsem se.

„Dobře, ale posadíme se?“

„Ok.“

Tak mi tady asi 3. hodiny vyprávěl Carl a Esme ho doplňovala, jenom o upírech.

Jejich královská rodina se jmenuje Volturiovy a že ti chrání zákon. A že oni ho vlastně teď porušili... A tak dále, a tak dále (vždyť to všechno znáte).

⇨

⇦

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen(ova) 4. kapitola: