Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen(ova) 8. kapitola

15.07.2010 (21:15) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3236×

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se mě večer. No, stejnou otázku si kladu docela dlouho. Jak se vlastně jmenuje upír, který mě přeměnil?

„Isabella Maria Masen(ova),“ řekla jsem mu a on na mě koukal, jak na nějaké dětsko.

„A ty?“ optala jsem se ho, když už dlouho nic neříkal.

„E – E – Emmett. Emmett  McCarty.“

„Nekoktej, prosím tě. Říkáš to tak, jako by to bylo špatné.“

„Ne, to ne. Já jen, že jako malému se mi všichni za to jméno smáli.“ Oo, chudáček. Musel být roztomilý, když byl malý.´

„Víš, je vidět, že mě moc neznáš. Já nejsem jako všichni. Já jsem divnější a tvoje jméno mi přijde zcela normální.“

„Dík.“ Nestihla jsem mu ani říct: „Není zač.“ Protože v tu samou chvíli mi podkopl nohy, takže jsem ležela na zemi, on stál a koukal na mě, bylo na něm vidět, že mu to přišlo strašně vtipné, ale já jsem se moc nebavila. Byla sem pěkně naštvaná.

Bolest z odchodu Esme a Carlislea, vzpomínka na mou bolestnou proměnu a do toho ještě tohle individuum, kvůli kterému se ve mně mísilo tolik vzteku, bolesti, ale i zloby a smutku.

Byla sem dost nas.... naštvaná.

A v tuhle chvíli, kdy sem byla totálně vytočená, se to stalo. Venku bylo doteď klidné počasí, ale najednou? Najednou se strhla obrovská bouře, která na mě měla velmi uklidňující účinky.

Přála jsem si, ať vítr otevře okno, abych to viděla na vlastní oči... Stalo se, silní poryv větru otevřel okno, no spíše bych podle té rány řekla, že ho vysklil, ale nestalo se.

Emmet si asi ničeho nevšimnul, soudě podle jeho výrazu. Pořád se tlemil, ale už nestál na nohou. On se válel po stolem!!!

A dost. Nevydržela jsem to: „Kurva, mohl by ses přestat tlemit? Vážně mě sereš.“ Ty jo. Sprostě nikdy moc nemluvím.

„Co?“ Konečně. Konečně se přestal smát, teď na mě pro změnu koukal, jako kdyby byl zhulenej.

„Neslyšels? Sereš mě,“ zařvala sem na něj a to způsobilo další, mnohem silnější bouřku.

„P – p – romiň,“ vykoktal.

„Přestaň se omlouvat a koukej. Nevím, co se děje. Víš, než si mě nas... naštval, bylo venku klidné počasí, potom ale si mi podkopl ty nohy, začal si se smát a ve mně se nahromadilo tolik vzteku, bolesti, zloby i smutku a najednou se venku strhla ohromná bouře. Po chvíli jsem si přála ať vítr otevře okno a ono se to stalo.“ Zíral na mě jako na idiota.

„Ale, prosím tě, to nemůže být pravda.“ Mýlíš se chlapče. Myslím si, že jsem objevila svou zvláštní schopnost, tedy spíše doufám, nebo nedoufám?

„Jo? Tak co kdybychom to vyzkoušeli?“ zeptala jsem se ho.

„Já jsem pro,“ mrknul na mě. Jo, ještě abys nebyl.

„A jaké bys chtěl počasí?“

„M – m – m... třeba, aby sněžilo.“ Jej, večer se musíme juknout na zprávy.

„Zkusím to.“

Musím, jestli mám nadání, tak to prostě musím dokázat. Musím tomu frajírkovi předvést, že se nemýlím.

Začala jsem se soustředit, ale zas tak moc velkou soustředěnost jsem nepotřebovala. Byla jsem už tak dost naštvaná, a proto stačilo jen pomyslet na sníh a představit si ho, jak kolem mě všude poletuje. Bylo to dokonalé.

„Už mi věříš?“

„Jo – ano.“

„Hele, ale měla bych to radši odvolat.“

„Proč?“

„Víš, jaký okolo toho bude rozruch? Před chvílí silná bouřka a silný vítr, potom sníh?“

„No to jo no. Měli bychom večer kouknout na zprávy.“ Jo, to už mě taky napadlo, ale nebudu mu kazit náladu, něco ho napadlo a to mu dalo určitě velkej problém.

„Jo neboj, kouknem. To bude prdel.“

Začala jsem se soustředit na to, aby přestalo sněžit a vlastně to nebyl ani moc velkej problém. Stačilo myslet na jinou podobu počasí, třeba na to, že bude polojasno.

„Si vážně nadaná a něco mi říká, že tohle není tvůj jediný, zvláštní dar, ty budeš jednou velmi mocná upírka.“

„Jo? A jak si na to přišel?“ Začala jsem se smát. Jenže to jsem neměla dělat, protože to venku vypadalo, jako by se počasí zbláznilo. Chvíli foukalo, chvíli zase pršelo, potom zase nic.

„To ty?“ zeptal se mě Emmettek.

„Asi.“

„Ukonči to.“ Bylo na něm vidět, že se bojí.

„Snažím se.“ Začala jsem podléhat panice.

„Hlavně nepanikař, Bells.“ Jo, to se ti lehko řekne.

„Opakuj po mně, nádech – výdech a zase nádech – výdech.“

„Ty idiote, ale já nepotřebuju dýchat. Sem upír.“

„Já vím, ale uklidňuje to,“ zakřičel na mě.

„Klid, klid, klid.“

„Sem v klidu a ty musíš být taky, jinak zanikne svět,“ cuknuly mu koutky, ale pak se zase tvářil normálně. Teda u něj nenormálně, protože se normálně, nenormálně směje.

„Takže, ještě jednou. Opakuj po mně, nádech – výdech, nádech – výdech.“

„Nádech – výdech, nádech – výdech, nádech – výdech, nádech – výdech.“ Pomáhalo to, docela. Už jsem se nesmála  a venku to zase vypadalo, že se nic nestalo. Uff.

„Stejně budeš nadaná.“ On to prostě musí říct.

„Nemyslím si.“

„Já jo a konec debaty. Budeš a basta fidli.“ Bla... bla... bla... ten kluk mě dostává.

„Měli bychom si zapnout telku.“

„To bude mazec.“

Redaktorka: „Dobrý den, přináším vám nejaktuálnější zprávy z domova. Dnes máme docela pikantní událost a nikdo neví, jak ji vysvětlit. Určitě jste ji všichni dnes zaznamenali, protože to se nedalo přehlédnout. A ti, co to neviděli, nebo nezažili, se teď ptají, co že se to vlastně stalo???"

„Dnes, jak asi všichni víte, bylo docela klidné počasí. Jenže, po chvíli se strhla obrovská bouře, která způsobila mnoho škod, ale kdyby jenom to!!! Bouře, řeknete si, co to je? Ale po chvíli začal foukat silný vítr, který pootevíral všechna okna po celém městě!!! Po krátké chvilce, co řádila bouře, začalo sněžit. Chápete to? Sněžit. Teď."

„Po chvíli se to všechno uklidnilo, ale ne na dlouho. Potom to začalo na novo, ale jinak. Všechno se střídalo sníh, vítr, klid a zase vítr, sníh, klid, a pak normální počasí, jako před tím."

„Naši meterologove se snaží zjistit, co to je, spíše co to způsobilo. Tohle jsme nikdy nezažili a ne jenom my. Tohle nezažil nikdo na světě. Záhada. Doufáme, že ji dokážeme rozluštit. Děkujeme za pozornost a jdeme za další, už ne tak záhadnou událostí…“

Další mě nezajímá, vypnula  jsem telku a koukla se na Emmettka. Koukal stále na tu vypnutou televizi, jeho rudé oči měl vykulené a pusu dokořán. Div mu nekapala slina, v našem případě tedy jed.

„Je, tobě to sluší,“ uchechtla jsem se mu.

„Dík,“ zakřenil se na mě.

„Hele, Emme? Jak ses vlastně stal upírem?“ zeptala jsem se a on ty oči vykulil ještě víc.

A stále se ptám, jakej dar (zvláštní) by mohla mít Bells???

⇨

⇦

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen(ova) 8. kapitola: