Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Marie Redbirdová - Volturiová 2. kapitola

04.05.2010 (11:15) • christina • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4287×

Uchopila jsem kliku a otevřela dveře. Vstoupila jsem a otec mě vyzval, ať si sednu. No, tak to bude na dlouho. Sedla jsem si a čekala, co z něj vypadne.

„Isabello, pojedeš studovat." Tak to jsem fakt nečekala. Takže žádní marťani?

„Proč?"

„Potřebuješ si najít nové přátele a navíc se tu dusíš." Dusím? Já?

„To není pravda a já chci zůstat tady s tebou," řekla jsem s velkou dávkou strachu v hlase.

„Ale je, Isabello, a ty to víš sama nejlíp." Ajaj, trefa do černého. Jen jsem svěsila hlavu.

„No vidíš."

„Kam?" zeptala jsem se s naprostým nezájmem.

„No, přemýšlel jsem, že bych tě poslal do Forks" Forks? Cullenovi? To snad nemyslí vážně!

„Ehm, tati víš, že tam jsou Cullenovi?" Byla to jediná věc, která mě napadla, abych tam nemusela.

„Vím Bello, to byl můj záměr." Tak a moje poslední šance je v háji.

„Proč?"

„Bello, Carlise je můj starý přítel, nemáš se čeho bát. A navíc jsi Volturiová? Ne?" To byl ten strach tak hodně znát na mém hlase?

„Já se jich nebojím."

„Vážně?" Ou, tak ten mě zná jak své boty.

„Ne, vážně."

„Tak fajn, zítra odlétáš." Zítra? Tak to tedy ne!

„Zítra?"

„Ano, není proč čekat, Bello. Běž si sbalit." Jak já tam nechci.

Tak jsem vstala, otočila se a pádila do pokoje. Celou cestu jsem někoho proklínala a kupodivu to byl většinou Aro. To byste nečekali, že?

V pokoji jsem si vzala kufr a hodila ho na postel. Tak, jak může být ve Forks? Slunečno a teplo asi ne. No super, musím na nákupy. Tak to abych zavolala Jane, jestli nejede taky. Sakra, kde mám ten telefon? Á, tady je. Vytáhla jsem dotykový mobil Samsung Corby a navolila na něm Janino číslo.

„Halo?" ozvalo se z telefonu.

„Ahoj Jane, tady Bella."

„Ahoj Bello, potřebuješ něco?"

„Jo nešla bys semnou nakupovat? Zítra odlétám do Forks a nemám co na sebe."
„Jo, slyšela jsem, tak za pět minut v garáži?"

„Dobře." A típla jsem. Super, den je hned o poznání lepší, když můžu nakupovat. To jsem Vám ještě neřekla, jsem maniak na nákupy.

Tak, jen na sebe něco hodím, namaluju se a můžeme vyrazit. V šatně jsem si našla černé džíny a fialové saténové tílko se zavázáním za krk. Honem jsem si to oblékla a upírskou rychlostí jsem vletěla do koupelny. Zastavila jsem před zrcadlem. Oči jsem si namalovala tmavě fialovou barvou a řasy obtáhla řasenkou, na rty jsem dala jenom bezbarvý lesk. Ještě jsem se podívala do zrcadla a musela jsem uznat, že mi to fakt sekne. Vím, samochvála smrdí, ale ona to je pravda.
Navrch jsem si vzala ještě lehké sáčko, přece jenom tu bylo 20 stupňů, a vyrazila.

Když jsem došla do garáže, Jane už tam byla.

„Sluší ti to," řekla, když jsem se tam objevila. Já vím, ale to jsem říct nemohla.

„Díky, tobě taky," řekla jsem, jelikož to byla pravda. Vytáhla jsem z kapsy klíčky od mého rudého BMW a otevřela dveře na straně řidiče. Nasedla jsem a nastartovala motor, mezitím si i Jane sedla, a mohly jsme vyrazit.

„Tak kam?" zeptala se Jane asi po pěti minutách mlčení.

„Ipercity?" To je velké obchodní centrum vzdálené od Volttery asi sto kilometrů.

„Dobře, co musíme koupit?"

„Předpokládám, že něco teplého. Přece jenom by se lidé asi divili, kdybych tam přišla v tílku." To by bylo asi dosti nápadné. Navíc tam svítí sluníčko jednou za uherskej rok, takže tílka nepřipadají v úvahu.

„Fajn." Zbytek cesty jsme jely potichu.

Jen co jsem v garáži zastavila, Jane mě tahala ven s tím, že máme málo času. Víte ono je osm hodin pro to, jak my nakupujeme, vážně málo. Vešly jsme do obchodního centra a Jane si to hned namířila do New Yorkeru.

„Bello, pojď sem!" zavolala přes celý krám. Během chvilky jsem stála u ní.

„No?"

„Podívej, to je úplně bombový, to musíš mít." Držela v ruce krátké světle modré tílko.

„Jane, já musím koupit teplé oblečení."

„To si to nemůžeš zkusit?"

„Ne, Jane, protože to nepotřebuju." Naštvaně vrátila tílko do regálu a kráčela si to do zadní části obchodu.

„Tak to?" V rukou držela chlupatou bundu, kterou když si vezmete na sebe tak, vypadáte jak Yetti.

„Panebože, Jane, kdes to vzala?" Řekla jsem se strachem v hlase. Jestli si myslí, že to vezmu na sebe, tak se vážně mýlí.

„No co, chtěla jsi něco teplého, tak tady to máš."

„To je sice pravda, ale já nejedu na Sibiř, nýbrž do Forks." Ach ano, Forks, tolik mnou nenáviděné místo. Místo, kde strávím čtyři roky mé existence.

„No jo, tak jdeme jinam, tady nic není."

Nakonec jsme v obchodním domě strávily sedm hodin. Koupila jsem si patery rifle a pár triček. Jane ze mě byla zklamaná, že to je prý poprvé co toho kupuju tak málo. Jane měla totiž patnáct tašek. V garáži jsme se rozloučily s tím, že se přijde zítra ještě rozloučit.

V pokoji jsem naházela do kufru vše, co jsem koupila. Přidala jsem k tomu všemu ještě pár sukní a triček, které nevypadaly přímo letně. Vše ostatní by tam mělo být, a když tak zajedu do Portlandu.

Když jsem vše sbalila, vlezla jsem si do vany s teplou vodou a malinovou pěnou. Vylezla jsem, až když byla voda úplně ledová. Hodila jsem na sebe obyčejné rifle a fialové tričko, obtáhla řasy řasenkou a svalila se na postel, kde jsem si užívala poslední minuty domova.