Tak a máte tu další kapču. Měla být sice až v úterý, ale... Kapitolka plná zvratů. ;)
04.12.2009 (08:00) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5803×
„Měli bychom jít. Esme bude mít starost.“ zašeptala jsem.
„No jo,“ zabručel.
Zasmála jsem se. „Ani mně se odtud nechce, ale musíme do školy, Edwarde.“
„Škola počká,“ řekl a nepřestával mě líbat na krku. Musím říct, že mi to bylo víc než příjemné. S vypjetím všem sil jsem se od něj odtrhla.
Zavrčel.
„Ale no tak, Edwarde. Máme na sebe celou věčnost.“
„Věčnost je málo,“ zamumlal, ale přijal mojí nastavenou ruku a společně jsem se vydali k domu.
…
„Co jste tam dělali tak dlouho, hrdličky?“ neodpustil si Emmett.
„Bello, pojď, musím tě obléknout,“ řekla Alice a už mě tahala do mojí šatny.
„Vezmi si tyhle šaty. A tyhle boty. No šup, šup.“ Radši jsem jí poslechla. Oblékla jsem si modré šaty s úzkými ramínky, které končily nad koleny. Na můj vkus byly šaty moc krátké, ale netroufla jsem si nic říct. Alice mě donutila si obout modré boty na deseti centimetrovém podpatku.
„Rose,“ zavolala, když jsem si vše oblékla. Rosalie přiběhla a v ruce měla kartáč. No bezva, proč zrovna já musím být jejich hadrová panenka?
Zatáhly mě do koupelny. Rose mi udělala jednoduchý účes a Alice mě namalovala. Až když jsem byla hotová, dovolily mi kouknout do zrcadla. Musela jsem uznat, že mi to slušelo.
„Díky, holky,“ řekla jsem. „Ale nezvykejte si na to. Nejsem vaše panenka Barbie.“
„Barbie je Rose. Ty jsi bruneta, takže jsi ta. No jak se jmenovala?“
„Tereza,“ řekl Emmett, který se přihnal do pokoje.
„To jsem nevěděla, že se zajímáš i o panenky. Jednu bych ti koupila,“ řekla jsem se smíchem.
„No jo, no jo, že já vůbec něco říkal. Tak už pojďte, je půl osmý,“ řekl a vypadl z pokoje.
„Tak jdeme.“ řekla Alice. „Doufám, že jsi si vzal to modré triko, které jsem ti připravila, Jazzi.,“ křikla a vydala se dolů. My s Rose za ní.
Dole už stála Alice a vyhlížela Jazze. Musím říct, že mi ho bylo celkem líto, ale on jí nikdy nic neodepřel.
„Samozřejmě, miláčku,“ odpověděl Jasper, který se objevil za mnou.
„Tak jdeme,“ zavelela jsem.
…
Ve škole na nás všichni zase zírali, ale už to nebylo tak hrozné jako včera. Páni, ani bych neřekla kolik věcí se dá stihnou za jeden den, pomyslela jsem si a koukla na moje a Edwardovi propletené ruce.
V tom našem krátkém vztahu mi, ale pořád něco chybělo. A to ty dvě slova. Miluju tě.
Rozdělili jsme se. Já šla na angličtinu a on na tělocvik. Už jenom jedna hodina do oběda, říkala jsem si. Bohužel jsem si neuvědomila s kým ji mám.
„Ahoj, Bello.“
„Miku,“ řekla jsem a doufala, že mi dá pokoj. Samozřejmě marně. Jak jinak.
„Prý jsi se dala dohromady s Cullenem.“
„Do toho ti nic není.“
„Vždyť je to tvůj bratr, proboha. Navíc je to debil. Měla by sis najít někoho lepšího. Třeba blonďáka.“
„Není to můj bratr.“ zavrčela jsem. Už ho mám vážně plné zuby. „A koho máš na mysli?“ zeptala jsem se, i když odpověď mi byla jasná.
„Mě? Například. Co děláš dneska večer? Mohli bychom zajít na večeři nebo do kina.“
„Dnes nemám čas.“
„Tak zítra?“ nenechal se odbýt.
„Na tebe nebudu mít čas nikdy, Miku.“
„Pozítří?“ On si snad sedí na vedení nebo co.
„Nikdy, rozumíš? Ani kdybys' byl poslední muž na zemi.“
„Tohle má být ne?“ Nesedím mu na tom vedení náhodou ještě někdo?
„Ano, Miku, tohle má být ne.“
„Mě, ale ještě nikdy žádná holka neodmítla,“ zašeptal.
„Všechno je jednou poprvé,“ oponovala jsem.
Od té doby mi dal pokoj. Hurá!
…
Už jsme tu dva měsíce. Líbí se mi tu. Lidi už na nás nezírají. My dva s Edwardem jsme spolu a šťastní. Je to krásný pocit, když vám někdo, koho milujete, řekne ty dvě slova. Navíc teď už na naší louce.
Byli jsme zrovna doma a Edward mi hrál na klavír. Sice hraji lépe, ale miluji ty skladby, které skládá jen a jen pro mě.
Najednou Alice ztuhla. Měla vizi. Edward vedle mě ztuhl taky. Viděl to v Aliciných myšlenkách.
Doběhla jsem k ní a zatřepala s ní. „Alice! Alice, co jsi viděla?“ Teď už v obýváku byla celá rodina a Alice se schoulila Jasperovi v náručí. Začala vzlykat... bez slz.
„Oni přijdou,“ vzlykla.
„Kdo přijde?“ ptala jsem se. Odpovědí mi byl jen další vzlyk.
„Oni. Felix a Demetri.“ Felix a Demetri? Co proboha chtějí?
„Oni přijdou zítra,“ řekla a podívala se na mě. „Přijdou si pro tebe,“ zašeptala a dál vzlykala Jasperovi v náručí.
Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Isabella Volturi - 11. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!