Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It was a mistake - 2. kapitola

19.05.2010 (11:45) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2359×

Bella:

Pomalu jsem otevírala oči a znovu je přivírala spolu s padajícími kapkami deště. Neměla jsem odvahu se pohnout, byť jen o malý kousíček, celé tělo mě strašlivě bolelo. S každým polknutím jsem cítila tu známou, pro mě odpornou chuť krve a od konečků prstů se mi po celém těle šířila neuvěřitelná zima. V tuhle chvíli jsem se nezmohla navíc, než se jen rozplakat. Slané slzy spolu s kyselým deštěm, mi smáčely obličej a já poprvé v životě pocítila tu hroznou bezmoc.

Ležela jsem tady sama, ve spodním prádle, přikrytá nějakou smradlavou plachtou a někde, kde mě najdou, až kdoví za jak dlouho.

Tolik jsem litovala toho, že jsem nenastoupila do auta a neodjela domů. Čekal by mě sice prázdný dům a probrečená noc v posteli, ale všechno tohle bych teď vyměnila za dnešní noc. Za dnešní noční můru.

Věděla jsem, že musím něco dělat, i když jsem neměla sílu bojovat, mírně jsem se vzepřela na loktech a zvedala hlavu. Celým mým tělem projel ostrý trn bolesti, který se nakonec v největší koncentraci uchýlil v mé hlavě. Vzpomněla jsem si, že tenhle pocit jsem naposledy cítila, když jsem jako malá spadla ze stromu. Vyrazila jsem si dech a zlomila dvě žebra, když na mě ještě dopadl můj kamarád od sousedů. Marně jsem vzpomínala, jak se jmenuje.

„Oh, to ne,“ podařilo se mi ze sebe vysoukat, jakmile jsem zjistila, že mé oblečení zmizelo.

Ani kabelka, ve které jsem měla mobil, tady nikde nebyla. Byla hrozná tma a já neměla nejmenší kousek síly, abych se ji pokusila najít. I když jsem silně pochybovala, že by byla jen tak, někde pohozená. Měla jsem ji na rameni celou dobu. Musel ji odnést.

Poraženě jsem si položila hlavu zpět na zem a zoufale přemýšlela nad dalším plánem, protože mobil byl něco jako záchytný bod, spoléhala jsem na to, že tu bude. Jak může někdo někomu takhle ublížit a ještě ho okrást? Začala jsem se znovu chvět pod návalem nových slz a rukama si objímat paže. Zima byla stále větší.

Věděla jsem, že se nezvednu. Ta příšerná bolest mi nedovolila sebemenší pohyb.

„Haló, haló, je tu někdo? Pomoooc!“ zkoušela jsem volat, ale moje hlasivky na tom byly stejně bledě jako zbytek těla, takže jsem jen hlasitěji chraptěla. Déšť naštěstí ustával, ale kromě toho, že mě nestudily ledové kapky, mi to k ničemu nepomohlo. Tu nesnesitelnou zimu to rozhodně nezmírnilo.

Pomalu jsem otáčela hlavou ze strany na stranu, ve snaze, že se snad stane zázrak a někdo se tu objeví, někdo, kdo mě zachrání. Ovšem marně.

Cítila jsem se znovu velice unavená, víčka, jako by ztěžkla a já neměla dostatek sil je zvednout. Než jsem ale po těžkém boji oči zavřela, stačila jsem si ještě něčeho všimnout. Nevěděla jsem to jistě, ale měla jsem pocit, že ten muž mě přepadl u továrny a já teď ležela na kraji nějakého lesa. Zmocnila se mě panika. Věděla jsem určitě, že to nebyla silnice, ale menší štěrkovitá cesta, tohle však vypadalo jinak. Byla tma, ale rukou jsem nahmatala hlínu a menší kamínky.

Popadla jsem lem té staré, promáčené plachty a odhodila ji vedle sebe. Slabě jsem se rukou dotkla místa na vnitřní straně stehna a sykla bolestí.

Horší už to být nemohlo, on mě prostě odvláčel někam pryč, vzal mi všechny věci a nechal mě tady, abych umřela. Celé mé tělo se zmítalo pod náporem dalších vzlyků a na povrch se mi z úst dral hysterický výkřik.

Nevěděla jsem, jak dlouhá doba uběhla, zatímco jsem brečela. Čas pro mě přestal existovat, byly to jen nekonečně dlouhé vteřiny utrpení a bolesti.

Hlavu jsem měla položenou směrem k lesu a v tu chvíli, se ve mně krve nedořezal. Srdce mi poskočilo nejdříve radostí, když jsem zahlédla v dálce mezi stromy černý stín, ale pak ho nahradila hrůza. Nevypadal jako záchrana, naopak se pomalu blížil a ve mně tak stoupal pocit strachu z toho, co bude následovat.

Můj dech se spolu s jeho blížícími kroky zrychloval a prsty jsem křečovitě svírala plachtu. V duchu jsem se modlila, nic jiného mi v tuhle chvíli nezbývalo.

„Neboj se!“ ozval se najednou nádherný, jemný hlas a já jsem nechtěla uvěřit svým uším. Pomalu jsem otevírala oči a okamžitě si potvrdila tu nejhorší možnou teorii. Vrátil se.

Po jeho rozcuchaných bronzových vlasech na mě sklouzlo pár studených kapek z nedávného deště, a já se znovu zachvěla, když si ke mně sedal. Vedle sebe měl položený malý stříbrný kufřík a přes rameno batoh.

Tolik jsem si přála umřít, odtáhl mě sem, aby mě teď mohl v klidu zabít a zakopat v lese.

Začala jsem se nekontrolovatelně třást a před očima si přehrávat můj krátký osamělý život.

Budu vůbec někomu scházet?

„Prosím!“ snažila jsem se z posledních sil bojovat o život. Házela jsem rukama, ale pevně mi je sevřel a položil zpět vedle těla.

„Nehýbej se, neublížím ti!“ řekl něžně a pohladil mě po tváři. Otevřel kufřík a začal z něj vykládat věci. Nejdřív mi malým kouskem smotané vaty přejížděl po čele a rtech. Ze zápachu té dezinfekce mi bylo špatně.

Poté mi svými ledovými prsty začal prohmatávat břicho a hrudník. Všimla jsem si, že v uchu má nějaký černý předmět a tiše s někým hovoří.

„Ano, myslím, že je zlomené.“ Zaslechla jsem, když se zastavil v pravé horní části, pod mým hrudníkem a přitlačil. Sykla jsem bolestí a instinktivně zvedla ruce, on se jen starostlivě podíval a vrátil mě do stejné polohy.

„Carlisle, dřív to nepůjde?“

„Dobře, dobře. Odvezu ji tam, tak zítra, kdyby něco, zavolám!“ dokončil svůj rozhovor a vyndával si sluchátko.

Vyděšeně jsem pozorovala, jak vytahuje obrovskou injekční stříkačku a přikládá mi ji k předloktí. Cukala jsem sebou, ale nemělo to cenu, byl příliš silný.

„Přestaň, je to proti bolesti!“ zakřičel trochu přísněji, ale stále mě něžně pozoroval a hladil po ruce. Podíval se mi do očí, a pak jsem jen ucítila ostré štípnutí jehly zabodávající se hlouběji do žíly. Chvíli ji tam přidržoval, a když ji vytáhl, opravdu jsem cítila bolest o dost méně.

Možná je to jeden z jeho postupů, píchne mi nějakej oblbovák, abych nekřičela, a pak mě stejně zabije.

„Jak se jmenuješ?“ zašeptal a začal něco lovit v batohu.

Neodpovídala jsem, nedokázala jsem strachem vypustit jediné slovo. Ještě větší strach jsem měla poté, co jsem si uvědomila, jak bývají násilníci agresivní, když oběť neodpovídá nebo neuposlechne jejich příkazů. Bylo tomu tak, snad v každém filmu, který jsem viděla. Ach bože, tak strašně jsem si přála, aby to byla jen fikce, abych se probudila ze zlého snu.

„Tak řekneš mi to?“ naléhal, ale jeho tón nebyl výhružný, přesto mi naháněl hrůzu a nechtěla jsem ho vyprovokovat.

„Bella, Isabella,“ opravila jsem se.

„To je hezké jméno!“ usmál se a začal mě zvedat do sedu. Třásla jsem se zimou a zároveň strachem, když spojil své ruce za mými zády a rozepínal mi podprsenku.

„Promiň, ale je promočená, musím ti ji sundat a obléct ti suché oblečení.“ Mluvil pomalu a díval se mi do očí. Jako by na tom záleželo, před chvíli mě znásilnil a teď dělá, že se nedívá.

Radši jsem nad tím moc nepřemýšlela a byla na chvíli ráda, když mi oblékal suché tílko a na něj teplou mikinu. Na hlavu mi nasadil kapuci a zalepil ránu na hlavě. Poté vytáhl něco, jako basketbalové kraťase a sklouzl pohledem k mému druhému, promočenému kousku spodního prádla. Omluvně se na mě podíval a položil mě zpátky na zem. Bolest jsem už skoro nevnímala, ale ta pod hrudníkem na sebe upozorňovala při každém pohybu.

Zavřela jsem oči a čekala. Nepáral se s nějakým stahováním, prostě vzal nůžky a na bocích mi kalhotky přestřihl. Začal mě soukat do kraťasů, a až když byl téměř u mého pasu, rychle je strhl. Sundal mi i boty na malých podpatcích, které jsem měla nejraději, a všechny mé věci nacpal do černého odpadkového pytle.

Přesto, že měl na rameni batoh v ruce kufřík a pytel, nedělal mu nejmenší problém mě vzít do náruče. Bolestí mi vyhrkly slzy, ale dalo se to vydržet.

Po cestě někde odhodil pytel a pokračoval k silnici, kde parkoval. Už to, že jsem ještě naživu, jsem považovala za zázrak. Možná si to rozmyslel nebo je to psychopat, který mění své chování. Na to jsem raději nechtěla ani pomyslet.

Mlčky otevřel zadní dveře a opatrně mě položil na připravenou deku. Byla dostatečně velká, takže mě s ní i přikryl.

Konečně mi bylo teplo, zuby mi přestaly drkotat a já spolu s předením motoru upadala do říše snad lepších snů.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek It was a mistake - 2. kapitola: