Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It was a mistake - 6. kapitola

08.06.2010 (20:00) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3391×

Edward:

Bylo to nekonečné, Bella spala a Carlisle ji ošetřoval. Zděsil jsem se, když jí do ruky zapíchl nějakou hadičku, ale po nějaké době začal její obličej nabírat normální barvu.

Stálo mě hodně přemáhání vejít dovnitř, ale rozhodl jsem se, že už mě Bella neuvidí. Chtěl jsem být tady a dávat na ni pozor, ale její kouzelnou tvář budu sledovat jen přes myšlenky ostatních. Nechtěl jsem jí více ubližovat. Tohle rozhodnutí mě stálo hodně sil a já si ho zasloužil. Už nikdy více mě neuvidí, a jakmile se uzdraví, vrátí se domů. Zamyslel jsem se nad tím a doufal, že léčba bude trvat, co nejdéle.

Dveře se konečně otevřely a mého otce vystřídala Alice. Byl jsem jí vděčný za to, co pro mě dělala, vždycky stála na mé straně, i když jsem si to nezasloužil. Jako právě teď.

Postával jsem na chodbě a nepřítomně hleděl z okna. Choval jsem se jako šmírák, ale zbývalo mi něco jiného? Zaposlouchal jsem se do rozhovoru mezi ní a Bellou, ne vlastně mluvila Alice, Bella ji jen nevinně pozorovala a zároveň skenovala tácek s jídlem. Tolik jsem si přál tam sedět a kontrolovat ji, byla pořád tak vystrašená a nedůvěřivá.

Zasmál jsem se, když jsem uviděl Alice, jak pomalu zavírá dveře a Bella se natahuje po jídle. Samozřejmě, že čekala, až moje milovaná, otravná sestřička odejde.

„Edwarde!“ rozletěly se najednou dveře a v nich stála Rosalie, úplně mi unikly její myšlenky, vůbec jsem ji neslyšel přicházet.

„Jak jsi mohl něco takového udělat?“ křičela a začala se nebezpečně přibližovat.

„Rosalie, počkej!“ snažil se jí Carlisle uklidnit, ale já dávno věděl, co plánovala, křičela na mě v myšlenkách nejrůznějšími nadávkami a já nekladl žádný odpor.

Rozběhla se proti mně a prudce do mě narazila tak, že dveře do ordinace vyskočily z pantů a okno, na které mě přirazila, začalo praskat.

Hlasitě vrčela a já se nebránil, zasloužil jsem si to, ale co Bella? Seděla na posteli a vyjeveně zírala, podíval jsem se jí do očí a spatřil zděšení.

Rosalie pootočila hlavu a došlo jí, že si nevybrala tu nejlepší místnost. Okamžitě mě pustila a já se snažil zamaskovat tu mírnější prohlubeň v okenním parapetu.

„Ahoj!“ promluvila Rosalie směrem k Belle a já sledoval její reakci. V ruce držela kuličku hroznového vína a její zděšený výraz nahradil zmatek.

„Promiň, nevěděla jsem, že jsi tu!“ Omluvně se na ni podívala a já poprvé za svou existenci spatřil v jejích očích lítost? Vždy nepřístupná, lhostejná a ke všem dívkám nepřátelská Rosalie pozorovala Bellu a přemýšlela nad tím, že by si s ní mohla popovídat.

Obě se na mě podívaly a já pochopil, že v téhle místnosti už nemám co dělat.

„Rose!“ prosvištěl kolem mě Emmett. Za ním stála Alice a Carlisle.

Všichni těkali pohledem mezi mnou a Rosalii, nejspíš se chtěli ujistit, že mi opravdu nechybí žádný kousek těla. Na to, že Bella viděla, jak žena přepere muže, nikdo nepomyslel. Byla sice v šoku, ale vsadil bych se, že moc dobře věděla, co se tady stalo. Navíc pod oknem byl můj věrný otisk.

„Okamžitě všichni odejděte, Bella musí odpočívat!“ rozkázal Carlisle a jeden po druhém postupně opouštěli místnost.

„Já – já, jak to?“ slyšel jsem Bellu, jak zmateně koktala, když jsem odcházel. Carlisle kontroloval nejdřív obražené zápěstí, a pak pevnost obvazů. Přemýšlel nad tím, že jí píchne něco na spaní, nakonec se však rozhodl pro uklidňující sérum.

Všiml jsem si, že se jí v očích lesknou slzy. Další věc, která ji vyděsila, nedodržel jsem svůj slib a začal uvažovat o jeho malé změně. Nemusí přece vědět, že tam jsem, když bude spát, ovšem jestli přežiji další nával vzteku, který měla Rose v zásobě.

Netrpělivě přešlapovala po místnosti a spolu s každým krokem a myšlenkou mě ještě zpražila zuřivým pohledem. Emmett zastával něco jako obranný štít mezi námi dvěma, ale já bych se nebránil.

„Rozhodně jsem s tebou ještě neskončila, Edwarde!“ vyštěkla po chvíli a mířila pryč. Emmett poskakoval vedle ní, a než zavřel dveře, věnoval mi jeden ze svých neobvykle upřímných pohledů. Nezasloužil jsem si žádné pochopení, přesto se mi ho dostávalo.

„Kdy jsi byl naposledy na lovu?“ poslala mi Alice ve svých myšlenkách a chystala se za Bellou. Než jsem vyrazil do Seattlu, takže dva dny, nechtěl jsem odcházet, ale nakonec jsem se rozhodl pro menší zastávku ve zdejších lesích, i když jsem to nepotřeboval.

Alice se na mě omluvně podívala a já mlčky opustil dům.

Bella:

Stále jsem ležela v tom mém „oblíbeném“ pokoji, jestli se tomu ovšem dalo říkat pokoj. Všechno tak neutrální a bílé, navíc všude kam se svým pohledem dosáhla, byly samé lékařské nástroje a injekční stříkačky. Ani jsem nedokázala přesně určit, jak dlouho tady jsem. Kolikrát jsem se probudila z toho dlouhého unavujícího spánku? A kromě Alice, která za mnou chodila nejčastěji a Carlisleho jsem tu nikoho jiného neviděla. Díky bohu za to.

Moje paměť i soustředění byly díky stálému přísunu nejrůznějších prášků a uspávadel, dost opotřebované, ale tu záhadnou blondýnu jsem si dokázala vybavit. Její třpytivé zlaté vlasy se v hadích pramenech točily do půli zad a zároveň podtrhovaly tu neuvěřitelnou krásu jejího obličeje. Oči měla zlaté, jako všichni tady.

Nevěděla jsem, jestli už blázním, ale před očima jsem měla stále ten obraz přimáčknutého Edwarda na okně. Myslela jsem, že tam byla prohlubeň, ne byla jsem si tím jistá, ale když jsem se dnes probudila, bylo okno v normálním stavu.

Bojovala jsem s představou, že se mi to jen zdálo. Přece jsem se nezbláznila.

„Ahoj, Bello!“ Otevřely se dveře a v nich stála Alice s dalším tácem plného jídla. Položila mi ho k nohám a rozhrnula závěsy. Bylo zamračeno, ale vypadalo to na ráno.

Zařekla jsem se, že na nikoho z těch lidí nepromluvím. Nenáviděla jsem je, chtěla jsem pryč, ale nešlo to. Ten doktor na mě byl neuvěřitelně hodný a Alice se se mnou bavila jako s kamarádkou. Vůbec jí nevadilo, že neodpovídám. Celou konverzaci hravě zastala sama a k tomu mi ještě pomáhala všude, kde to jen šlo. Na záchod i do koupelny a v neposlední řadě mi nosila ty honosné tácy s jídlem.

Vždycky jsem měla chuť na všechno a nevěděla, co si vzít, takže jsem plácala jedno přes druhé.

Dnes tomu nebylo jinak. Uprostřed byly palačinky s ovocem, jejichž vůně se rozlévala po celém pokoji a na krajích talířky s dalšími dobrotami.

„Jak se dnes cítíš?“ Přisedla si na postel a propaloval mě svým zlatavým pohledem. Vlasy jí vesele trčely do všech stran, jako vždycky a její ruka byla opět jako led, když se mě dotkla.

„Je mi fajn, myslím, že bych mohla, že bych mohla…“ Nedokázala jsem to ze sebe dostat, protože mým žaludkem prošla ostrá bolest. Věděla jsem, že jde o vteřiny, odkopla jsem přikrývku.

„Potřebuju na záchod!“ kuňkla jsem a Alice mi hned pomohla. Dveře se zaklaply a já se okamžitě vyzvracela. Neměla jsem plácat všechno dohromady, můžu si za to sama, nadávala jsem si s dalším přívalem nesouhlasu mého žaludku.

„Bello, co je ti?“ klepala netrpělivě Alice a já se zhroutila na studené kachličky. Žaludek se mi pomalu začal uklidňovat a já se cítila unavená. Vždyť jsem si dvakrát kousla, pohladila jsem se po břiše a zavřela oči.

„Bello!“ Na tváři mě zastudily něčí ruce a já si uvědomila, že jsem zpět v pokoji.

„To je ono, teď se napij!“ přikládal mi Carlisle k ústům sklenici s vodou a já jsem spolu s každým douškem pocítila úlevu.

„Mám hlad,“ vypadlo ze mě najednou a v břiše mi zakručelo. Vyčerpaně jsem se posadila a dívala se do jeho překvapených očí.

„Hned něco přinesu, ale nejdřív ti musím udělat nějaké testy.“ Zamyšleně mi přikládal injekční stříkačku k zápěstí a odebíral krev. Když měl, co potřeboval, zmizel a ve dveřích ho nahradila Alice, tentokrát jen s nějakou opravdu minimálně namazanou houskou. Byla jsem jí vděčná za její starost, ale měla jsem neodolatelnou chuť na ty palačinky, co jsem nestihla dojíst, a z kterých jsem se nejspíš i pozvracela.

Fajn, tohle mi zatím musí stačit. Váhavě se na mě podívala, ale pak si přisedla. Spokojeně jsem přežvykovala a poslouchala její stížnosti na školu a hlavně jednu z jejích spolužaček.

Celou dobu jsem byla nervózní a vystrašená, ale jakmile přišla ona, všechny tyhle pocity zmizely. Samozřejmě ne na dlouho, v noci jsem se stále budila ze strašlivých snů, připomínající mi tu osudnou noc. Často jsem taky myslela na tátu, muselo mu být hrozně a určitě si dělal starosti. Když zemřela máma, byla jsem hodně malá, ale doteď si pamatuju jeho nechuť k životu, dokonce jsem byla nucena nějakou dobu strávit u máminých známých. Další ztrátu by nejspíš nepřežil.

„Nemohla bych si zavolat?“ zkoušela jsem to znovu. Vždycky se mi dostávalo stejné odpovědi.

„Bello, slibuji, že až se uzdravíš, tak nás už nikdy neuvidíš.“ Pohladila mě po tváři.

„Ještě to vydrž!“

Bylo mi jasné, o co jim jde. Chránila svého bratra, který by šel nejspíš do vězení, pokud by ho můj otec vlastnoručně nezabil.

Myslí si, že když se o mě postarají, že ho neudám, že to nenahlásím? Nechci, aby po světě běhal někdo takový, co když to udělá znova.

Přesto jsem začala pochybovat, co když si mě najdou. Byli tak zvláštně tajemní a snad jejich vzhled? U mě vyvolával ten pocit nejistoty a nedůvěry. Nevěděla jsem, čeho by byli schopní pro záchranu svého syna a bratra. Při nejmenším bych je tipovala na lidi, kteří mě budou chtít podplatit.

Moje myšlenky mi dokázaly zaměstnat hlavu natolik, že jsem ani nepostřehla Alice odkrývající pokrývku.

„Napustila jsem ti vanu!“ usmála se a pomáhala mi vstát. Žebro se hojilo dobře, pichlavá bolest zmizela a já mohla volně dýchat. Pomalu jsme došly ke koupelně a já pocítila nával horka. Zamotala se mi hlava a můj žaludek byl opět jako na vodě. Dvěma dlouhými kroky jsem dopadla k umyvadlu a znovu prudce zvracela. Alice mi jednou rukou přidržovala vlasy a druhou chladila čelo.

„Už to přešlo,“ vykoktala jsem po chvíli a vyplachovala si pusu.

„Bello, kdyby něco jsem za dveřmi,“ ujistila mě a zavřela za sebou.

Dosoukala jsem se k vaně a strhala ze sebe přebytečné oblečení. Voda byla uklidňující a to natolik, že se mi zdála nemožná představa, jak ji opouštím. Pečlivě jsem si umyla vlasy, a když voda vychládla zavolala jsem Alice. Pohyby zatěžující mé břicho mi dělaly problémy. Samozřejmě jsem se neuvěřitelně styděla, ale zbývalo mi něco jiného? Uklidňovala jsem se tím, že to přetrpím, a pak budu mít pokoj. Pustí mě domů a já je neuvidím.

Pomohla z vany a obtočila kolem mě dvě obrovské osušky. Rychle jsme si vyčistila zuby a unaveně lehla do postele. Konečně jsem nemusela okupovat to hrůzostrašné lůžko.

Než jsem usnula, chodíval mi Carlisle kontrolovat hrudník.

Dnes přišla Alice s obvazem v ruce a malou injekční stříkačkou. Nejspíš se bála, abych prášky nevyzvracela, tak je nahradila jehlou.

„Nemáš hlad?“ ptala se mě, když dokončila svoji práci.

„Myslím, že ne.“ Nejistě jsem se na ni podívala a ona mi zapíchla jehlu do předloktí. Pár minut jsem zírala do stropu, vnímala její motýlí doteky na mé ruce, a pak nechala víčka klesnout.

Edward:

Lov byl krátký, ale potřeboval jsem se proběhnout. Vítr se opíral do mého těla a já tou největší rychlostí kmital po lese. Vypustil jsem myšlenky a užíval si prázdnotu, alespoň na chvíli. Než jsem se vrátil zpět za Bellou, zastavil jsem se v jednom z menších obchodů a podle Aliciných pokynů nakoupil jídlo.

Nejdřív to byla samá vajíčka a jiné speciality, ale dnes mi volala, abych koupil něco suchého a lehkého.

Nesl jsem dvě kabele plné nejrůznější zeleniny, ovoce a dalších surovin.

Slunce, které bylo k vidění jen na pár minut, dávno zmizelo za obzorem, a na nebi se objevovaly první hvězdy. Zastavil jsem před domem, ale nikde neviděl Carlisleovo auto.

Opravdu byl pryč, ve dveřích stála jen Alice a netrpělivě se začala přehrabovat v mém nákupu.

„Měl bys chodit nakupovat častěji!“ Zamračila se nad nějakou plechovkou, kterou okamžitě vyhodila do koše.

„Kde je Carlisle?“ musel jsem se zeptat, když její mysl neustále zaměstnával můj nákup.

„Odebral Belle krev a někam zmizel, říkal, že bude v nemocnici a zítra se vrátí.“ Pochodovala po místnosti a ukazovala mi Bellu s jejími dnešními žaludečními potížemi.

„Zvracela?“ divil jsem se. Věděl jsem jaký má apetit a přišlo mi to nemožné. Potichu jsem pootevřel dveře a nakoukl dovnitř. Spala.

Teď nastává jediný okamžik, kdy ji mohu vidět. Plížil jsem se k posteli a s obdivem sledoval její andělský obličej. Klidně oddechovala a její nádherné vlasy měla rozprostřené po polštáři. Krásnější vůni jsem nikdy necítil. Nevyvolávala ve mně pocit žízně nebo pálení v krku. Byla to příjemná vůně a já byl donucen znovu přemýšlet nad tím zvláštním zázrakem, který blokoval naše schopnosti.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek It was a mistake - 6. kapitola: