Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It was a mistake - 7. kapitola

22.07.2010 (17:00) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1988×

Jako omluvu věnuju tuto kapitolu všem, kdo si ji přečtou a co se týče jmen, které mi utkvěly v paměti: Lucii, Pegi, Tyně, Anisssce, Shindeen a Contaester :-*

Edward:

Pokoj, ve kterém spal můj anděl, jsem opouštěl až spolu s prvními slunečními paprsky dopadající na její sametovou pokožku. Její víčka se lehce zachvěla a to byl signál pro to, abych odešel.

Začínal den a já byl odsouzen k pouhému šmírování přes mysl ostatních.

„Alice!“ potichu jsem přivíral dveře a musel okřiknout její zmatené myšlenky. Carlisle byl od včerejška v nemocnici, což mi přidělávalo zatím největší starosti a Alice mě naprosto odzbrojila svoji nejnovější teorií.

Omluvně se na mě podívala, a na stolek položila malou modrou krabičku. Podle ní měla Bella většinu příznaků, naznačující těhotenství. Já se v tom nevyznal, věděl jsem, že některé ženy zvrací a jsou unavené, ale stále jsem doufal, že je to nějaká viróza nebo špatné jídlo. Špatné není až tak správné slovo, všechny ty pokrmy, které jí Alice nadšeně přichystávala, Bella bez problému snědla. Rozhodně nebyly zkažené, možná jen v nepřiměřeném množství.

Jak by mohl člověk otěhotnět s upírem? Byl jsem přesvědčen, že je to jídlem. Spíše jsem v to vroucně doufal. Jak by její život asi vypadal? Nic horšího už by se jí snad stát nemohlo, žít s tím, že ji někdo znásilnil a k tomu způsobil tohle.

Pochodoval jsem po místnosti a netrpělivě svíral mobil, který byl v pohotovosti celou noc.

„Proč to nebere?“ mrštil jsem tím, v tuhle chvíli zbytečným přístrojem o zeď a vyběhl nastartovat auto.

Tahle nejistota mě sžírala, nedokázal jsem se soustředit ani myslet na nic jiného. Objevil jsem v sobě naprosto novou stránku. Měl jsem strach. Poprvé v životě jsem se bál a nikdy víc si nepřál vrátit čas, jako právě v tuhle chvíli.

Cestu, která obvykle trvala dvacet minut, jsem zkrátil na polovinu a zastavil se až na té dlouhé chodbě vedoucí ke dveřím mého otce.

Našlapoval jsem pomaleji a snažil se mezi vším tím hlukem rozeznat známé cinkání nástrojů.

Nápovědu mi poskytly jeho myšlenky zabývající se nějakým nečekaným zjištěním. Mé hranice trpělivosti přetekly v plné míře a já rozrazil ty osudné dveře.

Carlisle se obezřetně podíval směrem ke mně a jeho mysl zaplňovaly obavy.

„Edwarde!“ Nemusel nic říkat, v jedné vteřině jsem všechno pochopil. V ruce svíral štítek s jejím jménem a pohledem těkal mezi mnou a její krví.

„Jak je to možné?“ schoval jsem hlavu do dlaní, jakoby snad pomohlo nějaké gesto. Byl jsem jako socha, neměl jsem nejmenší chuť se pohnout. Přestal jsem rozpoznávat, kdy Carlisle mluví, křičí, nebo šeptá nahlas a v mé mysli. Všechno mi splývalo dohromady v jedinou větu. Isabella, ta nebohá, nevinná, dokonce nezletilá dívka, kterou jsem pošpinil tím nejhorším způsobem, je těhotná.

Bella:

Další ráno, plné slunce a zpěvu ptáků, se mi prodíralo do oken a já nešťastně zavzdychala. Nebyla jsem totiž ve svém pokoji, jak mi ukazoval sen, ale opět v té místnosti, kterou jsem ještě minulý týden proklínala. Samozřejmě jsem nemohla říct, že by se moje nenávist, vztek a strach výrazně zmenšily, ale moje důvěra se posouvala kupředu, alespoň co se týkalo Alice. Nikdy jsem neměla kamarádku, myslím tím tu pravou, která by mi nic nezáviděla a naopak mi to přála a já se jí mohla se vším svěřit. Alice naprosto splňovala moje představy, ovšem pořád to byla jeho sestra.

Nepřítomně jsem se vymotala z přikrývky a cupitala po pokoji. Zdálo se, že mé žaludeční problémy konečně ustaly a já se nemohla dočkat nějakého jídla. Vždycky mi hodně chutnalo, s postavou jsem neměla problémy, ale poslední dobou jsem se cítila v tomhle ohledu dost rozmazlená. Byla jsem si jistá tím, že vajíčka se slaninou patřila mezi moje nejoblíbenější snídaně. Díky Alice mi teď připadala jako zákusek.

Sedla jsem si zpět na okraj postele a i když mi bylo mnohem lépe než včera, úsměv se na mých rtech dlouho neudržel. Moje paměť se vždycky přihlásila v nejmíň vhodnou dobu a mě zalila vlna strachu a nejistoty. Každé ráno jsem se děsila okamžiku, kdy se otevřou dveře a v nich bude stát někdo jiný než Alice.

Mýlila jsem se, klika se pohnula a já se ve stejnou chvíli opět nadechla. Alice v celé své kráse, s tím, mně dobře známým, stříbrným podnosem plným jídla. Ladně přitančila k posteli a obdařila mě úsměvem, který snad léčil. Obavy z návštěvy jejího bratra zmizely a zbyla tam jen ta každodenní tíha a vzpomínky na onu noc.

„Je mi dobře,“ pokoušela jsem se začít jinak než včera. Alice sklonila hlavu na stranu a nadechovala se, aby mi mohla říct tu několikrát už omílanou větu.

„Fajn, počkám, až přijede Carlisle. On mi řekne, kdy budu moci jít domů.“ Zarazila jsem ji hned na začátku. Nedokázala jsem si představit, co řeknu svému otci. Co mu vlastně můžu říct? Cítila jsem tak bezmocná.

Divila jsem se, že mě dnes nebombarduje svými obvyklými otázkami. Naopak, byla zamlklá a nesoustředěná. Znala jsem ji dost krátkou dobu, ale určitých změn jsem si všimla. Něco ji znepokojovalo.

„Ty náplně už si přeskládávala včera, a taky si je počítala!“ zacukaly mi koutky, když se ke mně zmateně otočila. Zrovna jsem dojídala muffin s čokoládovou polevou a moje chuť se jako mávnutím proutku přesídlila na požadavek něčeho slaného.

Věděla jsem, že když si teď ukousnu té docela malé houstičky s arašídovým máslem, můj žaludek mi to později oplatí. V těchhle situacích se Alice obvykle smála. Vždycky komentovala moje několikaminutové váhání s čím začít.

„Stalo se něco?“ nevydržela jsem to. Byla to hloupá otázka, ale já se musela zeptat. Jistěže se stalo, hodně se toho stalo. Žaludek se mi najednou sevřel a já si uvědomila, že se možná blíží můj odchod a s ním spojené i potíže. Určitě mě jen tak nepustí.

Panická ataka se začala dostavovat už po několika vteřinách jejího zarytého mlčení.

Najednou se rychle otočila a vyběhla z místnosti ve stejný okamžik, kdy začal zvonit telefon. No tohle, jakoby tušila, že snad zazvoní. Nakláněla jsem se z postele, div jsem nepřepadla a špicovala uši, jak nejvíc to šlo.

Nejspíš to bylo něco důvěrného, mluvila dost potichu a nakonec vyběhla před dům. Moje obavy byly na místě, jednalo se o mě. Odložila jsem tác s jídlem a položila hlavu mezi kolena, po tváři se mi svezla jedna osamocená slza a veškeré naděje se rozplynuly jako nějaký sen, který jsem považovala za dočasné vysvobození.

Nevím, kde se ve mně vzala ta síla, ale došla jsem k pootevřenému oknu v mém pokoji a přiložila ucho k tlustým závěsům. Alice byla venku, myslela jsem, že nebudu mít nejmenší šanci něco zaslechnout, ale ta poslední slova přímo křičela.

„Dobře, uspím ji a přijedu!“ Strnula jsem šokem, jen co to dořekla. Bylo to něco tak naléhavého, že musela odjet a nechat mě tu samotnou? Nikdo tu nebyl a navíc mi nevěřila.

Samozřejmě bych jí asi ani nedokázala slíbit, že tu budu jen tak sedět.

V žilách mi koloval adrenalin a já přemýšlela, kde je ta zatracená malá lahvička s uspávadlem. Samozřejmě můj ubohý nápad ztroskotal hned, když jsem zahlédla celou řadu těch malých ampulek, najít tu správnou a vyměnit její obsah bylo nemožné.

Alice pochodovala stále sem a tam a mě to nekonečné čekání znervózňovalo ještě víc.

Několika rychlými kroky jsem vyběhla na chodbu a tiše čekala. Dům byl opravdu prázdný, žádný Edward, oddechla jsem si. Setkání s ním mi stále nahánělo husí kůži.

Obešla jsem ten dobře známý kulatý stoleček, ale dál jsem se nedostala. Oči mi klouzaly po jedné malé krabičce, jako bych ji snad mohla pohledem vymazat. Ta dvě slova. Těhotenský test, stačila k tomu, aby se mi podlomila kolena. Všechny skutečnosti do sebe zapadaly. Moje nevolnosti, narůstající chuť k jídlu, únava. Bylo mi zvláštně, ale nikdy by mě nenapadlo spojovat to s těhotenstvím.

Nemohla jsem ani mrkat přes narůstající záplavu slz. V tu chvíli pro mě život skončil. Chtěla jsem umřít, všechny naděje a plány do budoucnosti shořely. Plameny beznaděje mě sžíraly ze všech stran.

„Alice!“ zoufale jsem se snažila udržet na nohou, ale zem jako by zmizela. Držela jsem se zábradlí, ale v další chvíli jsem cítila proudící vzduch kolem uší. Ruka mi samovolně sklouzávala dolů a já po prvním nárazu o hranu těch dlouhých schodů ztrácela vědomí.

Nějaké hlasy mě neustále probíraly z toho uklidňujícího spánku.

Bylo to zvláštní ani jednomu z nich jsem nerozuměla, jakoby na mě volaly z příliš velké dálky. Chtěla jsem jim říct, ať přestanou, nechtěla jsem je poslouchat, ale nemohla jsem se pohnout. Ruce i nohy ležely jako přikované a jejich tíha byla neúnosná. Po chvíli jsem vzdala veškerou snahu a poddala se ztěžklým víčkům a otupělosti.

Nevěděla jsem, kolik mohlo uplynout času, ale oči se mi najednou začaly samy otevírat. Jako bych tenhle pocit odněkud znala.

Přímé světlo mi je málem vypálilo, než jsem si na něj zvykla. Ruku jsem si položila přes obličej a škvírkami, které tvořily mé prsty, jsem pozorovala tu andělsky vypadající siluetu.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek It was a mistake - 7. kapitola: