Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It was a mistake - 9. kapitola

03.08.2010 (10:15) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2662×

Edward:

Lehký deštík smáčel silnice a rovnoměrně bubnoval do střešních oken. Už jsou to tři týdny, tři dlouhé týdny, při kterých si dívka ve vedlejším pokoji prošla peklem. Dělali jsme si starosti s jejím propuštěním, jak se postupně uzdravovala, ale nedávná událost naprosto změnila všechny úzkostlivě plánované nápady. Ztratila paměť, zněla mi ta slova stále v uších. Jediný pád zcela pozměnil naše plány do budoucna. Carlisle udělal několik potřebných vyšetření, ale ani jeden nevyvrátil fakt, že už si možná nikdy nevzpomene. Při téhle myšlence jsem se zachvěl. Nepamatovala by si nic z toho, co se stalo. Mohl jsem začít znova, s čistým štítem, ale moje svědomí mi bránilo. Copak jí tohle můžu udělat. Využít situace pro své účely? Záleží na tom, co k ní cítím? Nikdo neznal odpověď na tyto otázky. Nezasloužím si ji, ne potom všem, nejsem hoden její lásky. Za kterou bych v tenhle okamžik zemřel.

Já a celá moje rodina jsme se zavřeli, v té docela malé místnosti, a přemýšleli. Ztráta paměti tuhle dost komplikovanou situace ještě zhoršila, i když podle myšlenek ostatních, to byl jen můj názor. Rosalie měla dvě varianty. O těhotenství jsme jí samozřejmě museli říct, takže v první možnosti, ve které se dozví pravdu o sobě, až na nějaké vynechané části o mém strašném činu, půjde domů. Má to však jeden malý háček.

Všichni ji hledají, samozřejmě můžeme říct, že jsme ji našli a zachránili, při čemž se mi křivil obličej, ale nechat ji s upířím dítětem? Směšná možnost, navíc představa toho, že bych ji teď nechal odejít se mi více, než nelíbila.

Druhá „skvělá“ varianta je, si ji nechat. Tak to nazývá Alice.

Budeme ji lhát, bude pod kontrolou z lékařského hlediska, což bylo pro tuto chvíli nejdůležitější. Jenomže ani tahle možnost není bez komplikací.

Stěhování, falšování dokladů a hlavně lži. Nejošklivější a nejsmutnější věc, která nás čeká ve všech případech. V koutku mysli se mi schovávala ještě jedna možnost, kterou jsem se styděl vyslovit nahlas. Neví, že je těhotná, kdyby to můj otec provedl rychle a tajně. Měla by ještě šanci. Stačil mi ale Rosaliin pohled a slova, která mi výhružně vyčetla nedávno, když jsem tenhle nápad prosazoval, abych ho nechal tam, kde je.

Byl jsem naprosto zničený, lov jsem zkrátil na minimum a prozatím byl vděčný, že Bella spí a máme ještě nějaký čas na řešení zapeklité situace. Kdybych byl člověk, bylo by všechno o tolik jednodušší.

Na litování teď rozhodně nemám čas. Jasper úpěnlivě vysílal své uklidňující vlny, ale napětí, které v místnosti panovalo, by se dalo krájet.

„Edwarde, každou chvíli se probudí. Bude chtít znát pravdu. Nemůžeme tady stále jen sedět.“

Ozval se Carlisle a zbytek rodiny upřel své pohledy na mě. Osud té nešťastné holky máme v rukou. Tohle jsem si přece poslední dny přál, abych já nebyl ten pachatel, ale zachránce. Zamiloval jsem se do ní a přál jsem si spatřit její úsměv nebo slyšet její hlas. Teď se mi nabízela jediná příležitost. Dostal jsem druhou šanci?

Nic takového jsem si přece nezasloužil. Je to až hrubě sobecké vůbec myslet na to, že by mi někdy mohla patřit, přesto jsem si s tou myšlenkou hrál.

„Carlisle má pravdu. Mám nápad!“ rozzářila se Alice a já se chytnul za hlavu. Nápad. Už jsem se nemohl dočkat.

„Alice! To nemůžeš myslet vážně!“ vyhoupl jsem se ze sedu a snažil se rozchodit její opravdu nápadité myšlenky.

„Nemůžeme jí jen tak říct, že patří do naší rodiny a to, to těhotenství.“ Nedokázal jsem najít vhodná slova pro tak utkvělou představu.

Abychom jí řekli, že jsem otec jejího dítěte a ten malý dodatek, co mi přišel, až později naznačoval, naše zasnoubení. Na dokladech by svítila Isabella Cullenová, další adoptovaná dcera a nastávající matka. Nejenže se Alice zbláznila, ale taky si zahrávala s jejím životem. Brzy jí budeme muset říct, co jsme zač, proto by bylo jednodušší, kdyby o dítě přišla a my zmizeli. Naneštěstí to byla zakázaná úvaha, tudíž začarovaný kruh.

„Nevíme, na jak dlouho ztratila paměť!“ problesklo mi hlavou. Odvezli bychom ji, zařídili nový život a ona by si vzpomněla? To přece není možné.

„To je pravda, ale je stále více pravděpodobné, že když ji odvezeme a neuvidí nic z tohohle pokoje a jiných věcí, paměť se nevrátí. Pro takové lidi je potřeba terapie, dlouhé sezení, fotky, dokonce i hypnóza. Samotné jí to půjde těžko. Rozhodně si teď nevzpomene, poranění byla rozsáhlejší, než jsem myslel.“ Potvrdil Carlisle Aliciny myšlenky a jen, co to dopověděl, se s dychtivostí, a veškerým nadšením zvedla směrem k tácku plného jídla pro Bellu.

„V tom případě…“ nadzvedla tác a otevírala dveře.

„Ne Alice! To nemůžeš!“ začal jsem panikařit, ale bylo pozdě. Probouzela se.

Škvírkou mezi dveřmi jsem zahlédl její drobnou ručku stahující pokrývku a tělo posouvající se do sedu. Alice ladně vykročila vpřed, já se modlil a tiše čekal. Jak tohle jenom dopadne?

Isabella:

Druhý den ráno mi nebylo o moc lépe. Nejenže mě bolelo celé tělo, jakoby po mně někdo skákal, ale bolela mě i představa toho, že se na nic nepamatuji. Zapomněla jsem celý svůj dosavadní život. Běhal mi z toho mráz po zádech. Tomu se říká šikovně spadnout.

Zvedla jsem se do mírného sedu a očima těkala po místnosti. Ani jediný malý kousek nábytku nebo látky mi nebyl povědomý. Prohrábla jsem si vlasy tak, abych nepoškodila žádnou z náplastí, které pokrývaly mé čelo a jiné části těla. To nemluvím o obvazech.

Vzpomněla jsem si na včerejšek a všechny ty lidi. Jejichž jména jsem si teď stěží vybavila, byli na mě moc rychlí. Navíc se neustále zavírali vedle v pokoji a o něčem diskutovali.

Moje chabé pokusy o šmírování vždy skončili obrovskou bolestí v podbřišku.

Plácla jsem sebou zpátky do peřin a pozorovala, jak někdo potichu otevírá dveře. Tolik jsem nesnášela, když mě nechávali samotnou se svými zoufalými myšlenkami, takže jsem se nadšeně posadila.

„Ahoj, nevzbudila jsem tě?“ přikráčela ke mně ta malá, roztomilá dívka s krátkými vlasy. Věděla jsem, že se jmenuje, počkat Alex? Ne Alice.

„Ne, byla jsem vzhůru!“ odpověděla jsem na tu zbytečnou otázku a nemohla se dočkat, až mi konečně řekne, kdo jsem já a kdo oni.

S úsměvem od ucha k uchu si sedla k posteli a na klín mi položila podnos s nějakým jídlem. Měla jsem hlad, příšerný hlad, až teď jsem si to uvědomila. Natáhla jsem ruku po sklenici a čekala, jestli začne sama mluvit, nebo to budu muset vzít do vlastních rukou.

Zamyšleně mě pozorovala a pak konečně pronesla onu očekávanou větu.

„Je čas tě zasvětit do tvého života.“

„Možná nového života…“ dodala ještě o něco tišeji.

Pomalu jsem žvýkala a pečlivě poslouchala každé slovo. Nejdříve mi vyprávěla o její rodině, o tom, jak jsem se s nimi seznámila. Samozřejmě jsem si nevzpomněla ani na jediný okamžik.

Část o mých rodičích jsem probrečela. Moje máma zemřela při autonehodě, a táta je neznámý. To jsem měla tak smutný život? Dále jsem nechtěla poslouchat, bolela mě hlava a slzy mi stékaly po tvářích sílou vodopádů. Nechtěla jsem slyšet, že jsem vyrůstala někde v dětském domově nebo snad na ulici. Bylo mi z toho špatně.

„Bello, přestaň brečet, škodí ti to. Jsi moje sestra a patříš do naší rodiny, slyšíš!“ hladila mě po vlasech a zvedala mi hlavu, kterou jsem teď schovávala mezi koleny.

„Vím, že je to pro tebe těžké, ale vůbec se tím nemusíš zabývat. Žiješ s námi už dlouho, je to pryč. Všechno zlé je pryč, budeme se stěhovat. Tak to bylo v plánu. Všichni začneme nový život.“ Podívala se mi do očí a já si pomalu uvědomovala význam jejích slov. Oni byli moje rodina? Její rodiče mě adoptovali? Takže část, kdy jsem oplakávala své pravé rodiče, byla za mnou? Byla jsem zmatená. Ta nevědomost mě tak svazovala, moje pocity byly smíšené. Před chvíli se mi chtělo plakat, ale teď ten zoufalý opar zmizel. Nahradila ho nejistota.

„Nevadí, že si nic nepamatuji? Je to strašné, jste jako cizí lidé,“ vzlykla jsem.

„Vzpomeneš si, uvidíš!“ objala mě a koukala ke dveřím, které se pár vteřin na to rozletěly, a v nich stál ten krásný kluk s medovými vlasy. Edward, můj další bratr.

„Alice, to stačí!“ začal křičet a zoufale se na mě podíval. Co udělala? Jen mi vyprávěla o mém životě.

„Myslel jsem tím, že bys měla odpočívat.“ Pronesl o něco klidněji, když zaregistroval můj počáteční zmatek. Krátce se na mě podíval a já se usmála. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně hádali, byla jsem ráda, že mi řekla pravdu. Alespoň část, nikdo jiný se o to zatím nepokoušel.

„Alice ty pojď se mnou, musíme si promluvit!“ otočil se zpět na ni a znovu použil ten zlověstný tón hlasu.

„Ne, Edwarde, měla by vědět pravdu. Víš, jak jí musí být, když je tady celý den zavřená a nic o sobě neví? Proč jí to neřekneš sám? Ty jsi ten pravý, máte přece něco společného.“ Postavila se, jakoby chtěla odejít a já se naprosto ztrácela ve smyslu jejích slov. Co máme společného a proč on je ten pravý. Ještě toho asi spoustu nevím.

„Alice!“ zdůraznil znovu její oslovení a zavrčel. Opravdu zavrčel, jako nějaké zvíře. Nahánělo mi to husí kůži.

„Bello,“ podívala se na mě zvláštním vystrašeným, přesto odhodlaným pohledem. „Jsi těhotná!“ vydechla a já zkameněla. Edwardovi oči se zavřely a v místnosti ustalo takové ticho, že padající špendlík by rušil.