Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Itálie a Já - 1. kapitola

24.05.2012 (17:30) • NessieCullenBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3346×

Pokojem se rozléhal pronikavý, nesnesitelný zvuk. Nahmatala jsem rukou budík a zastavila to děsivé pípání, které způsobovalo mé hlavě jen další bolest. Vůbec jsem se nevyspala. Když jsem večer, nebo vlastně už brzo ráno konečně usnula, tak mě zase hned budí tenhle hluk. Vyhrabala jsem se z postele a chytla se za hlavu v místě, kde se ozvala bolest, když jsem se prudce pohnula. No to jsem zvědavá, jak dnešní den přežiju. Dopotácela jsem se do koupelny. Rychle jsem si vyčistila zuby, učesala se a vrátila se zpátky do pokoje. Převlékla jsem se ze svého spacího trička do džínsů a červeného tílka. Nijak zvlášť jsem nezkoumala, co si oblékám. Já nikdy neměla smysl pro módu. Zato Alice se v ní vyznala. V obchodech s oblečením byla jako doma. Alice. Edwardova sestra… A dost! Okamžitě na něj přestaň myslet, Bello! Zaklepala jsem hlavou, jakoby mi to snad mohlo pomoct vytěsnit vzpomínky na něj z hlavy, a zamířila jsem do kuchyně. Nalila jsem si sklenici plnou vody a zapila s ní prášek, který snad alespoň trochu utlumí tu nesnesitelnou bolest mojí hlavy. Dnes se jdu zapsat na zdejší střední školu a pak si taky musím sehnat nějakou práci. Když jsem volala Charliemu, tak sice říkal, že mi bude nějaké peníze zasílat, ale to mi určitě stačit nebude. Vzala jsem si kabelku a vyrazila do školy.

***

„Tady je ta káva,” řekl majitel baru, kde jsem se ucházela o práci servírky. Poté, co jsem se zapsala do školy, jsem vyrazila do víru města a začala hledat práci, kterou bych mohla dělat po škole, a jako první mi padla do oka tato nabídka.

„Děkuji,” šeptla jsem, když přede mě postavil šálek s horkou kávou.

„Takže… Kolik jste říkala, že vám je let?” zeptal se a posadil se naproti mně.

„Osmnáct,” odpověděla jsem.

„Dobrá, a máte nějaké zkušenosti s prací servírky?” ptal se dál. A sakra, já servírku nikdy nedělala, ani nic podobnýho. Určitě mě nevezme… Tak fajn. Uklidni se, Bello. Nádech a výdech. Tak, správně, a teď odpověz.

„No… vlastně ne. Nikdy jsem nic takového nedělala, ale učím se rychle. Víte, pracovala jsem zatím pouze jako brigádnice v malém obchůdku se sportovními potřebami. Nikdy mě nenapadlo, že bych se měla ucházet o práci servírky, ale teď jaksi nemám jinou možnost,” vysvětlila jsem. Panebože! Co to plácáš, Bello? Takhle tu práci nedostanu.

„Aha,” hlesl. No to jsem tomu dala. Teď mlčí. No tak, řekni něco! To se nemůžu jednou chovat normálně. Nervózně jsem si prohrábla rukou vlasy.

„Víte…” začal konečně mluvit. No jo, já vím, tu práci nedostanu. Sakra!

„Zákazníci tohoto podniku jsou zvyklí na určitou úroveň. Tedy, neberte to nijak osobně, ale nevím, jestli by to dopadlo dobře, kdybyste tu pracovala,” řekl. Že já jsem sem vůbec chodila. Mohlo mě napadnout, že mě nepřijmou. Už na první pohled to tu působí jako luxusní podnik.

„Já to chápu, já jsem se jen prostě snažila najít nějakou práci a tohle místo bylo první, co jsem našla. Mělo být mi jasné, že sem nezapadnu, ale pochopte, teď jsem se sem přestěhovala až z Ameriky, celou rodinu jsem tam nechala, ale nemohla jsem tam už dál zůstat, protože tam na mě všechno padalo. Kam jsem se podívala, viděla jsem jeho, důvod svého bytí, jenže on mě opustil a rozhodl se oženit, a tak jsem tam už nemohla zůstat a vůbec nechápu, proč vám to vlastně všechno říkám, vás to určitě nezajímá, takže se omlouvám, že jsem vás vůbec rušila, já už půjdu.” Začala jsem se zvedat a chtěla jsem co nejrychleji odejít, než se tady na místě rozbrečím. Proč se tu, proboha, svěřuju se svými problémy někomu, koho vůbec neznám? Já už jsem se asi vážně zbláznila.

„Počkejte,” zastavil mě majitel baru. Otočila jsem se na něj, ale už jsem neudržela slzy. Všechno to na mě znovu dolehlo. To, že je Edward pryč, že teď už je ženatý a že ho už nikdy neuvidím. Nikdy mě už nepolíbí, neobejme. Nikdy už se nebudu moci topit v jeho topazových očích. Už nikdy… Slzy se mi z očí kutálely jako zrnka hrachu. Z hrudi se mi draly vzlyky.

„Já… Omlouvám se,” vzlykala jsem a celá jsem se třásla.

„Já… já nic takového běžně nedělám, nevím, proč jsem vám to všechno řekla. Vážně se omlouvám,” snažila jsem se utišit své vzlyky.

„V pořádku. Tak víte co? Já vás tedy zaměstnám, ale zatím pouze na zkoušku, a když vše budete zvládat, tak vás přijmu. Co vy na to?” zeptal se. Slyšela jsem dobře? On mi nabídl tu práci?

„Já… já nevím co říct. Děkuju… Děkuju, opravdu se budu snažit, abych nic nepokazila,” ujišťovala jsem ho okamžitě a z tváří si setřela slzy.

„To doufám,” usmál se na mě a postavil se. Následovala jsem jeho příkladu a stoupla si také.

„Tak tedy vítejte na palubě, slečno Swanová,” řekl a podal mi ruku. S radostí jsem ji přijala.

„Vážně děkuji, pane Johansone. A říkejte mi jen Bella,” pokusila jsem se o úsměv.

***

Na Větrné hůrce. Tu knihu jsem četla už mockrát a její děj znám nazpaměť, ale po tom co se stalo v baru, jsem se musela nějak uklidnit a tahle kniha to vždy spolehlivě dokáže. No ale jsem ráda, že tu práci mám. S panem Johansonem jsem se domluvila, že vždy přijdu v pět hodin odpoledne a končit budu v jednu ráno. Vím, že se díky tomu asi moc nevyspím, ale co se dá dělat. Z něčeho žít musím. Však já to nějak zvládnu.

Měla jsem na sobě krásné bílé šaty. Zdobený korzet mi obepínal hrudník a bohatě nabíraná sukně spadala až na okvětními plátky posypanou zem. Odtrhla jsem pohled od svých šatů a podívala se před sebe. Střetla jsem se s pohledy svých rodičů, přátel a hlavně mě upoutaly zlatavé oči nejdůležitějšího člověka v mém životě. Stál na konci uličky u bohatě nazdobeného oltáře. Musela jsem se ovládat, abych se k němu nerozběhla. S úsměvem na tváři jsem pomalu kráčela uličkou, když už jsem stála u něj, něco se změnilo. Na těle jsem pocítila chlad. Rozhlédla jsem se kolem, ale teď už jsem tu stála jen já a Edward.

„Odejdi, Bello, není to tu pro tebe bezpečné,” řekl Edward s naléhavým podtónem v hlase.

„Já nikam nejdu. Chci být s tebou.” Nechápala jsem, proč mě posílá pryč. Co by mi tu asi mohlo ublížit? Copak on už mě nechce?

„Říkal jsi, že mě miluješ! Tak proč mě posíláš pryč?” rozkřikla jsem se. Z mého hlasu byl jasně poznat můj strach. Strach, že mě nechce. Strach že ho ztratím.

„Odejdi,” naléhal na mě.

„Ne, já nikam nechci! Zůstanu s tebou!” křičela jsem. Edward ode mne odvrátil svůj topazový pohled a podíval se někam za mě. Ve tváři se mu zračil smutek. Donutila jsem se odtrhnout od něj oči, abych se podívala, co tam zahlédl. Stála tam, uprostřed uličky, kde jsem se ještě před chvílí nacházela já. Bílé šaty bez ramínek jí splývaly až na zem. Lesklé blonďaté vlasy měla vyčesané do složitého účesu. Ale nejvíc mě udivoval její obličej. V mnoha ohledech byla podobná Cullenovým. Stejně bledá pokožka, oči barvy zlata a byla též nadpozemsky krásná. Ohromeně jsem zůstala stát a zírala jsem na ni, jak s úsměvem prošla uličkou a zastavila se až u Edwarda. Objala ho kolem pasu a… a políbila ho. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Když se od sebe odtáhli, podíval se Edward na mě a zašeptal.

„Jinak to nešlo…”

S výkřikem jsem se probudila. Srdce mi bilo jako o závod a do očí se mi draly slzy. 

Autor: NessieCullenBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Itálie a Já - 1. kapitola: